Milovníci žiletek a smyček obmotaných kolem větví si datum 8. listopadu jistě pečlivě zapsali do svého deníčku. Aby ne, pražská zastávka doommetalového turné s mezinárodním kvartetem kapel byla určitě lákadlem, i když pravou zkázu s sebou do stověžaté tentokrát přivezli pouze legendární pohřební psychedelikové Esoteric. Ti se museli sklonit před dánskými Saturnus, kteří vpravdě vylezli hrobníkovi z lopaty a po letech ticha kutí novou desku.

Na první v pořadí Helevorn je ve Futuru ještě poměrně prázdno. Aby ne, šestice ze španělské Mallorcy je z dorazivších ansámblů nejslabším článkem, což dokázalo i pro ně vyhrazených 30 minut na pódiu. Nenáročný gothic/doom mířící na první signální všech smutku chtivých melancholiků nenabídl o mnoho víc než z desek. Banda vedená Josepem Brunetem si vystačí se dvěma až třemi riffy, které točí v pěti až šestiminutových skladbách dokola. Ale pár jedinců si jejich tvorbu evidentně užívá a potřepává palicí, a ten, kdo má rád Swallow the Sun a další podobně romanticky zaměřené spolky, si musel přijít na své. Brunetovi to zpívá - využívá hlavně melodický čistý zpěv, tu a tam sice hrábne do growlingových hloubek, ale většinou jen na popíchnutí nějakého ostřejšího riffu. Nelze si nevzpomenout na vokální inspiraci Nickem Holmesem, jenž se mi dere do hlavy i při poslechu následujících Chilanů Poema Arcanvs.

Na ně jsem byl zvědav o poznání víc. Při seznamování s jejich tvorbou mě na začátku zaskočila informace, že to drhnou od roku 1997, konkrétně kytarák Igor Leiva Benavides a frontman s kudlou v hrdle Claudio Carrasco Garcia. Při domácím poslechu mě mile překvapil jejich poslední počin Stardust Solitude. Od prvoplánové gotiky jsme se dostali o poznání víc na metalovou dřeň. Deska má výborný útočný a syrový sound, zajímavě se proplétající se kytary a důmyslněji postavené songy, v nichž je co objevovat. Žel v klubu to Chilanům nějak neznělo, oproti Helevorn byli víc potichu a hlavně kytara, která měla dominovat a chrastit ve střevech, byla spíš v pozadí. Její linky tak byly spíš jen tušit, než že by samy o sobě vodily za ručičku, jak je tomu na albu. Set tak táhl hlavně Claudio, který hravě přecházel z čistého vokálu do growlingu (toho by chtělo víc!) a zpět. Ze Stardust Solitude jsem poznal The Lighthouse Keeper a devítiminutovku Brave, se kterou koncert ukončili. Hudebně bych opět citoval anglickou zhoubařskou scénu Spojeného království první půle 90. let, vzpomněl jsem si i na Finy Yearning, někteří zmiňují i starší Katatonii nebo Opeth. Ano, chápu, může být, i když Poema Arcanvs důmyslnosti skladeb Åkerfeldtovců nedosahují.

Důvod mé návštěvy byl jasný – Esoteric. V klubu jsme je u nás viděli před deseti lety, poté jen uzavírali Brutal Assault. Aby ne, co taky dávat po apokalypse, po které zbyde jen prázdno v duši? V úterý to pro mě bylo vlastně poprvé, kdy nehráli jako headliner a museli svůj hrací čas notně omezit ve prospěch Saturnus. Na stránkách Marastu za to tvůrčí síla turné sklidila kritiku, inu tato kapela byla mezi ostatní melodiky násilně vklíněna a dost lidí hrací doba 60 minut odradila od návštěvy koncertu. Jaké to tedy v úterý ve Futuru bylo?

Dobré, ostatně jako vždy. Od vystoupení Esoteric čekejte pouze výjimečný zážitek, tentokrát tomu nebylo jinak, i když jsem je viděl cca asi popáté. Kapela zahrála zase jiné funerální kusy a zase to vyznělo jinak než onehdá v Black Psu nebo v Josefově. Metal a maximální prostorovost pohřebních kil teď vystřídala větší dynamika a mnohdy snad až noise…? I to je v kontextu rigidního metalu zajímavé; člověk většinou dostane živě to samé, co z desky, ne tak v případě Esoteric, kteří si se svými zvukovými vrstvami hrají a finální mix bývá odlišný. Ve Futuru to notně hlučelo a pískalo, někdy až droneovatělo. Vzadu to moc nevyznělo, bylo to dost přebasované, pro větší intenzitu bylo třeba zajít až k pódiu. Zazněly čtyři věci – Dissident, Cipher, Stygian Narcosis, Culmination.

Jak AddSatan posléze poznamenal, někdy to vyznělo jako ukrutně zpomalený djent - viz zasekávačky v Dissident a ve Stygian Narcosis. Je radost poslouchat staré kousky se současným bicmenem Joem Fletcherem, který nabouchal až přelomové The Maniacal Vale. Ten člověk má i v ukrutně pomalých tempech cit pro detail, je přitom úderný jak bouchací kladivo a spolu s tlustostrunnou kovadlinou Markem Bodossianem tvoří TOP rytmickou sekci žánru. Samotný principál Greg Chandler už odhodil vlasový ocas a jeho holohlavá postava řvoucí v mocném halu o svých vnitřních běsech je prostě nepřehlédnutelná. Jen si lámu hlavu nad tím, kdo stál úplně vpravo na pozici třetího kytaristy…? Očividně do souboru nezapadal, v kraťasech a dresu Megadeth vypadal, jako kdyby právě přijel z nějakého hokejového mače. Že by jen kytarák najatý na tohle turné?

O setu Esoteric by se daly napsat další tři stránky A4, tak to shrňme. Říkám si, že je škoda, že kapela sice má základnu fandů mocně uctívajících její kult, kteří berou útokem všechny její vystoupení a vinyly, ale na její vlastní popularitě je to znát jen málo. Kdyby měla větší možnost financí, mohla by ke svým koncertům ještě přidat nějakou projekci, aby docílila ještě většího tranzu a hypnotického účinku. To by potom bylo něco! I tak to ale bylo transcendentální, škoda jen té kratší stopáže vystoupení. Příště prosím už jako headliner a 90 minut…

Co říci k Saturnus? Co naplat, lídr večera byl pro mnohé zřejmý. Notně mě překvapil zájem metalheads a zejména něžného pohlaví v popředí, až takový jsem ho nečekal. Ohlas mají Dánové obrovský, žel po Esoteric jejich songy vyznívají jako neškodná limonáda. Songy nejsou nikterak složité, sází se na decentní melancholii a pozvolné gradace riffů, které umně opentluje táhlými sólíčky kytarista Indee Rehal-Sagoo. Dánové jsou hitmakeři, nechybí šlapavé střednětempé pasáže, na které si publikum mocně pokyvuje. Poznávám zejména věci z mnou oblíbeného alba Veronika Decides to Die, soubor si aplaus a skandování lidí evidentně užívá a na doom působí až rozjuchaně. Ke konci už to ale na mě bylo příliš dlouhé (zaskřípalo to třeba v sólíčku na klávesy, které by zvládl lépe snad i začínající žák ZUŠky) a nakonec i DOST jednotvárné. Sextet ale po pražské zastávce musel pookřát, protože zpětnou vazbu dostal královskou.

Celému vystoupení ve finále dávám palec hore, i když k Esoteric by byli potřeba hudebně spřízněnější souputníci. Po famózním gigu Evoken na Brutalu by měl být každý fanda funeral doomu s letoškem spokojený.