V nově zrenovovaném pražském klubu Roxy jsou letošní, výborně ozvučené a naprosto zaplněné metalové koncerty zahraničních legend osmdesátých a devadesátých let pro mne vlastně tím úplně nejpříjemnějším hudebním překvapením. Tento klub se pomalu ale jistě stává místem, kam je radost na podobné akce zajít, byť to ještě před lety bylo zcela jinak. Stejně jako tomu bylo v září u deathmetalových BOLT THROWER a o měsíc později v případě OPETH, stalo se vystoupení britských heavymetalových stálic SAXON přehlídkou dokonalé práce, kdy kapela ve skvělé formě přehrála sedmnáct skladeb, jejichž hlavní těžiště vězelo v největší klasice z první poloviny osmdesátých let. Všechno, co se právě ten nedělní večer událo, si tedy shrňme pěkně popořadě.

První předkapelou se stala poměrně nezáživná formace HALCYON WAY. Jejich styl však postrádal jednotící prvky a navíc jakékoliv nápady, které by byly schopny k muzikantům přitáhnout jen trochu větší zájem. Klišovitý heavymetalový soubor okresní jakosti, který kloubil vypjatý vokál s jakoby nu-metalovou „modernou“, jež už nebyla moderní před nějakými deseti lety (hudební patvar bez ksichtu, navíc i image bolela - jeden kytarista s krátkými na červeno obarvenými vlasy, navíc sčesanými doprostřed hlavy, do tzv. prapodivného kohoutka - model nu-metal 1999), a rovněž absence výrazných skladeb, to vše neudělalo z úvodních zahřívačů zrovna žádanou pochutinu.

Zato americké SKID ROW již vítal vytrvalý aplaus plného baráku a tomu také odpovídalo několikanásobné navýšení kvality skladeb. Druhdy popřední a platinou mnohonásobně oceněná skupina, částečně příslušící i mezi bandy z hairmetalového šílenství z pětadvacet let staré minulosti, si v Praze rozhodně neudělala žádnou ostudu, naopak působila vitálně, mladistvě a sympaticky a jejich poctivý hard rock stavěl na průřezu největších hitů z dávného období, byť i nějaká ta novější věc dostala prostor. Tento koncert měl (na rozdíl od kapely předchozí) patřičný šmrnc. Se Sebastianem Bachem by to ovšem bylo o dvě třídy lepší a mám dojem, že by i SAXON měli opravdu co dělat, uhájit pozice hlavních hvězd, ale protože současný frontman Johny Solinger neoplývá ani mohutnou hlasovou výbavou, ani charismatem či divokostí svého předchůdce, někdejšího zlého chlapce Bacha, SKID ROW akorát dobře naladili a připravili půdu pro zkušené britské Oceláře. Souhra mezi trojicí starých pardálů (Scotti Hill - kytara, Rachel Bolan - baskytara, Dave „The Snake“ Sabo – kytara, všichni doprovodné vokály) však hnala skladby do patřičných obrátek, takže když zde došlo na největší pecky jako Monkey Business, Slave to the Grind, Big Guns nebo Youth Gone Wild, slavili Američané velký úspěch. Zazněla i slavná balada 18 and Life, a tak celkově hodnotím vystoupení někdejších komet z New Jersey svým přísným okem/uchem jako pohodové a v rámci možností uspokojivé.

Britští heavymetaloví titáni SAXON však na to vlítli zcela od podlahy a od začátku nedovolili nikomu zapochybovat, kdo že je dnes hlavní hvězdou večera. Songy umocněné řádně naechovaným hlasem Biffa Byforda, kde se dvojice kytaristů Paul Quinn/Doug Scarratt dokonale vyřádila a byla vytrvale podporována skvělým Nigelem Glocklerem od bicích nebo pohybem nešetřícím a o generaci mladším baskytaristou Nibbsem Carterem, který intenzivně třepal hlavou jako onehdy Cliff Burton, měly zkrátka patřičnou šťávu. Můj názor na celé ty heavymetalové orgie byl ten, že vystoupení dozajista jen a pouze gradovalo, takže druhá půle koncertu SAXON, již zcela stavící na největších klasikách, byla tou nejlepší padesátiminutovkou ve společnosti metalové hudby, jakou jsem měl možnost letos (a snad i nejen letos) prožít. Biff celý koncert znamenitě dirigoval a díky svému jakoby laxnímu popocházení po pódiu působil jako nestor, který už v heavy metalu všechno zná. Dokázal, že k docílení dramatické atmosféry není vůbec třeba tvářit se sveřepě a cenit zuby. Souhra obou kytaristů byla doslova úchvatná a měla pořádný říz, jejich střídání se o všechny sólové party a celkové prolnutí jejich hry znamenalo jeden z největších zážitků.

Co se tedy nakonec v Roxy hrálo? Natřískaný klub tedy během zhruba sto minut trvajícího setu aplaudoval těmto skladbám: v první půli koncertu odezněly dva songy patřící do tvorby z poslední osmnáctiletky a byly to jediné dva songy z tohoto období. Konkrétně šlo o triumfální mordu Lionheart a novinku Sacrifice. Prostřední úsek diskografie (1985-1995) reprezentovaly písně: Broken Heroes, což je balada z vynikajícího alba Innocence is No Excuse, titulka z Forever Free a ještě jeden song (o kterém si myslím, že pochází z alba Dogs of War), jehož totožnost jsem bohužel nerozeznal. A konečně klasika z prvé půle osmdesátých let měla ten večer bohudík jasně největší zastoupení, takže ten seznam je skutečně velký. V úvodu došlo na věci jako Motorcycle Man, Suzie Hold On, Power and the Glory (jeden z vrcholů) a To Hell and Back Again. V pozdější části koncertu, plného výbuchů suchého kouře zaplavujícího prostor klubu, došlo na 20.000 Ft, And the Band Played On a rozepjatou The Eagle Has Landed, jež byla jedním z vrcholů, aby hitovky 747 (Strangers in the Night) a Princess of the Night základní set zakončily. V tu chvíli nadšení několika (zhruba šesti) stovek přihlížejících gradovalo a euforii z dunícího heavy metalu bylo cítit tak, jako když do mateřské školky vyklopí kamión zbrusu nových hraček. Měl jsem vážnou obavu, zda to místní balkónek vydrží, protože na začátku pouze přihlížející a občas tleskající osazenstvo přešlo do nadšeného poskakování a paření. V přídavcích pak došlo ještě na vály Wheels of Steel, Crusader a Denim and Leather, takže co chcete slyšet víc? Nejlepší letošní koncert v rámci klasického heavy metalu a dost pravděpodobně nejen jeho, ale i všeho metalu celkově!