Ano, Futurum, můj druhý domov. Až po mně začnou chtít nájem, asi budu muset povolit a odpustit si některé srdcovky hrající v temném podzemním divadle, nebo naopak prodat barák a přesunout si léta neprané ložní prádlo a hnijící lebky ze sklepa do pražského kolosu. Zatím však nepředbíhejme a pojďme se věnovat bleghařům.

Trochu mě mrzí, že jsme místo Enterprise Earth neměli tu čest s původně plánovanými Australany Aversions Crown. V tomto historickém bodě je nemůžu vychvalovat do nebe, ale protinožci byli ve své době mým oblíbeným dědcorem, a ač je kvůli změně stěžejního zpěváka a celkové extrémní průměrizaci jejich hudby na onom posledním albu bez Marka Poidy považuji za v podstatě mrtvou kapelu, vůbec by mi nevadilo uslyšet pár starých fláků. Pracujeme ale s tím, co jest a to taky není vůbec k zahození. Zvědavý jsem oproti většině hlavně na úvodní dvě kapely.

To the Grave jsou vlastně vykopávači à la Harbinger nedávno před Rivers. Banda se s tím vůbec nesere, prostě nám půl hodiny servíruje zlobu, která svými zajímavými breaky neunudí. No, nebo by si to aspoň člověk myslel, protože nahrávky jsou super. Další příklad prokletí první kapely byl na světě, jelikož zvukař upřednostnil volume nad čitelností kytar. Nevím, proč často spolky neoplývající vlastním tónmistrem trpí problémem, že jakmile začne zpěv, u kytary je v podstatě jedno, co hraje, protože jí vůbec není rozumět. V instrumentálních pasážích je to potom mnohem lepší. Podezírám jakýsi limiter, jenž může a nemusí být na pultu zapnutý schválně, každopádně kapelu z toho vinit nemůžu. Kotel se rozjel už teď, což je fajn, koncík měl fakt energii. Já si je ale radši poslechnu z desky, tam to maká mnohem líp. Bohužel, not impressed.

Stejný problém. Ani Angelmaker nejsou hudba zrovna složitá, vlastně by se dalo říct generický deathcore, jejich poslední výkon na Brutalu by se však dal rozhodně chváliti. Tady sranda byla taky, ačkoliv se soundem trochu horším. Podobného limiteru si nešlo nevšimnout, i když to vadilo trochu méně. Vokály oproti kytarám stále moc nahlas. Z nějakého důvodu mám taky alergii na dva hlavní zpěváky v jedné core kapele, což zrovna jim prominout lze, jelikož každý opravdu zněl jinak – jeden se chápe výšek a druhý ohavných spodků. Oproti minulému bandu, kde společné chóry instrumentalistů opravdu nevyzněly, byla tahle kanadská smečka pódiově více vyladěná a vlastně splňovala všechny věci, které by obecně deathcore splňovat měl. Pořád bych si ale přál něco víc.

Enterprise Earth mě naposled z desky moc neba. Ale!!! Tady už je to kurva o něčem jiném, zvukař se střídá, limiter je fuč, kapela je naživo opravdu zajímavá a mé smysly se jí plně odevzdávají. Jakožto příprava na headlinera jsme už teď lazeni na vesmírnější notu a svérázná aranž o sobě nechává znát s každým tónem. Celkem nový řvoun Travis se stylově doplňuje s čistým zpěvem kytaristy, jehož sólíčkování je velice vydařené a určitě jde o nejtechničtější akt večera.

Představují nám nový parádní song Death Magick, který doposlouchávám, zatímco tohle píšu, a hned první koment pod videem obdivuje, že se Enterprise Earth na rozdíl od většiny DC nesoustředí na to, aby byli nejvíc heavy a měli nejdrsnější breakdowny, leč na tvoření zajímavé hudby. A já nemohu než souhlasit. Další věc, co mi přijde poněkud úsměvná, je fakt, že nejjednodušší generické cory mají kytary úplně zbytečně dvě (někdy i víc), přičemž zahrajou 5 tónů za minutu, a to většinou jen na nejvyšší struně (mrk mrk, předkapely). Tady pánům ovšem stačí jedna, na které Gabe použije její celý rozsah. Ok, v minulosti měli dvě, ale vystupovat s oběma se asi začalo jevit jako zbytečné, neslyšel jsem rytmickou totiž ani v playbacku. A bylo mi to úplně fuk, ne-li příjemnější.

Prostě inteligentnější hudba – a breaky jsou zde tvořeny vynalézavou melodickou kompozicí, nikoliv jednodušší cestou (ej kej ej zvukové efekty a co nejmíň BPM). Sám jsem psal, že mě ty první bandy zajímaj, takže jasný, že i vcelku jednoduchý pitomosti, když je tam nápad, občas dovedou bavit taky, ale člověk tady prostě musí uznat, kde je kvalita a kde jen sranda. Co některým prý nesedlo, byly pasáže s až popíkovými zpěvy. Dle mého se to naopak k jejich tvorbě hodí a není to tam nasalátované jen proto, aby tam nějaké byly - hudebně to smysl dává a bylo to vkusně podané a zazpívané. Já jsem spokojen.

Shadow of Intent mi ze začátku se svým ultra-majestátním zvukem (který je na nahrávkách maximálně poloviční!) a celkem učebnicovými postupy přišli jako muzika dělaná jen pro show, pro efekt. A ono to tak napůl i bude, jenže jsem postupně s každým dalším songem začal chápat, jak je to skvěle harmonicky poskládané a v neposlední řadě perfektně odehrané. Snaží se to být epické, jak nejvíc to jde, což se daří pekelně a nelze tedy ignorovat ten monstrózní feeling přicházející zkázy, který navíc umocňují stěny klubu. Celkem obdivuhodné, jelikož tam každý člen vypadá tak na osmnáct.

Trošku mi to připomíná Lornu, jen na rozdíl od ní se Shadow nesoustředí vůbec na breakdowny, ale čistě na kompoziční epičnost, dojemnost a obšírnost. Klávesy to tlačí nesmyslně nahoru, jsou přeci skoro hlavním nástrojem. A proto, přestože to bylo hodně dobré, by živé klávesy vyšvihly přednes ještě o level výš a možná i o tři. Docela se nedivím, že se do toho nikomu nechce, protože se jako nástroj nejhůř zvučí a k tomu by jediná chyba hráče byla znát asi dost zřetelně. Ale dokážete si představit, že tam vedle kytaristy stojí postava u synťáků, co do nás solí tuhle světskou horskou dráhu plnou svých elegií a eposů marnosti? Já bych to určitě uvítal!

Líbí se mi taky, že občas můžeme být svědky změny rytmu k něčemu, co není pro žánr úplně typické, jako třeba diskotéka připomínající Finntroll v Of Fury. The Heretic Prevails zase vítězí ve své srdceryvné dramatičnosti. Instrumentálek Reconquest byl pak skvělým náběhem na předposlení Melancholy.

Jako není divné, že hlavní kapela má nejlepší zvuk, ale ono je to dost dané i tím, že tohle prostě je jejich soundem a vytvořili si ho sami. Dá se předpokládat, že z playbacku jely nejen klávesy, nýbrž i druhá kytara a bůhví co ještě. Jak poznamenal sicky pod mým reportem na Bleed From Within, je těžké poznat, co je real a co ne, přes co jede kytara, aby nebyly slyšet chyby, jestli je třeba i na vokálu trošku distortion (nejede-li teda na playback úplně; vokál tímto ještě zpětně chválím, fakt síla) a kapely, co přes tyhle věci drnčí, pak sklidí větší slávu, protože to zní líp. Samozřejmě kluky z ničeho nepodezírám, naopak, čím více toho bylo čistě zahraného, tím víc klobouk dolů a obdiv si to zaslouží už jen za kompozici.

Kvalita zvuku tedy narůstala s časem, no a kvalita kapel? Skoro taky. Když se k tomu postavím subjektivně, Enterprise Earth zněli trochu méně vyumělkovaně, takže mi to bylo bližší. Objektivně je ale musím srovnat se Shadow of Intent na stejnou úroveň, protože obě dvě bands moc dobře vědí, co dělají, a přestože hrají každá úplně něco jiného, vybočují z generických deathcore kolejí velice jasně, ač každá po svém, a to dokážu ocenit.

Celý koncert byl opravdu dost nahlas, takže bych bez špuntů asi dočasně přišel o sluch. Přeháním, ale dlouho jsem nebyl na tak vohuleném koncertě. Výhoda byla, že jsem se nemusel moc tlačit dopředu, vzadu to šlo slyšet perfektně.

Tenhle týden startuje pro ty otrlejší fanoušky pětidenní koncertní maraton. Ve čtvrtek Gospel of the Future, v pátek Harakiri for the Sky, v sobotu Sólstafir, v neděli Karnivool a v pondělí Revocation. Kdo se odváží? Mě určitě bude možné uvidět v neděli, zbytek ještě zvážím. Tak ať to hraje!