Koncert Sick of it All je pro tuzemského hardcoristu vždy událost, které by byla chyba se nezúčastnit. Ovšem výroční koncert ke 30 letům kapely, to už je pro fanouška hardcore scény povinnost. Ale nejen pro něho, Newyorčané totiž dávno přerostli hranice bigotní mateřské scény a stala se z nich širším publikem přijímaná záležitost, takže není ani divu, že lístky zmizely už v předprodeji a Akropolis ten večer praskal ve švech.

Zahřátí pódia měla tentokrát na starosti dvojice kapel Crowned Kings a Broken Teeth, bohužel však v této souvislosti musím napsat, že jestli v minulosti měli Sickofky předskokany kvalitní, tak tentokrát tomu při vší úctě nebylo. Crowned Kings byla lopaťárna vykazující kvality okresního přeboru a Broken Teeth nebyli o moc lepší. Těžkopádný rytmus spolu se statickým projevem kytaristů podsouval dojem hodně amatérské záležitosti a celkový dojem nevylepšoval ani zpěvák, který, ač se snažil o jakous takous akci, nedokázal zakrýt fakt, že neumí zpívat. No nic. Tuto drobnou vadu na kráse jsem zkušeně eliminoval spěšným odchodem k baru a následné (mnohem příjemnější) rozpravě s přáteli na téma „Kterýže koncert Sickovek to pro nás vlastně je“. Pátý? Šestý? Asi tak nějak, každopádně ale není poslední!

Poté, co předkapely opustili podium a bylo nachystáno pro hlavní hřeb večera, nebylo v sále k hnutí. Zajímavé ale bylo, že jakmile Sick Of It All spustili úvodní  Take The Night Off s příznačným textem „Let's celebrate the we don't give a fuck, Let's celebrate that we don't care“, začali se všichni navzdory nedostatku prostoru, čile pohybovat.

Zvuk i hudba najednou o 10 levelů výš a z repra se valil předpisově strhující diktát. Dokonale sehraná kapela, sázela jednu razantní pecku za druhou. Rychlé pasáže střídaly rytmicky houpavé groovy, ostrý řev občas podpořili sborové refrény, muzikanti v neustálém pohybu po podiu. Proti předkapelám úplně jiná liga.

Viditelně dobře naložený Lou Koller živě komunikoval s publikem a celý večer vtipně moderoval, žertoval se stagedivery, házel fórky, zkrátka a jednoduše zkušeně naladil všechny na správnou párty atmosféru.

Začátek setu ale až zas taková sranda nebyla. Prvních 5-6 kousků Sikofky totiž nasypali do publika hodně zostra. Přesně tak, jak se na správnou hardcore legendu sluší a patří. Zhruba po půl hodině ale intenzita povolila a došlo na zpěvnější, více punkově melodické věci typu Die Alone, Sanctuary, při které frontman aktivně zapojoval i publikum. Celkově se večer nesl v možná až pro HC netypické pohodě a veselí, nutno však dodat, že mě osobně je tento přístup mnohem milejší, než obvyklé nasrané pózy rádoby HC tvrďáků.

Kdo kapelu zná, toho asi nepřekvapí informace, že během koncertu probíhal nonstop stagediving. Nicméně zajímavé ale přeci jen je, že se v hojném počtu zapojovali i příslušnice něžného pohlaví, což nebývá na podobných seancích až tak obvyklé. No jak říkám, fajn večírek.

Craig samozřejmě zapěl „svou“ Busted, Pete tradičně skákal jak ninja (jeho bratr to vtipně okomentoval, že Pete je hardcorový Jackie Chan) a na Scratch The Surface proběhla jako vždy přísná wall of death.

Dojemné bylo ovšem vyznání směrem k publiku od frontmana, na téma „Vy jste nám dali život. Vy jste nás stvořili a my vám za to děkujeme“. Krása.

Po hodině a půl produkce (btw řekněte, která nářezová kapela vydrží hrát 1,5 hod?) nastalo formální ukončení, po kterém samozřejmě přišel povinný přídavek s finální závěrečnou Built to Last, s příznačným textem.

„We won't go away
 cause we'll always feel this way
 We're here to stay
 and our impact will be felt
 We won't go away
 if we feel it, we feel it
 We're here to stay
 Built to last“

Nutno dodat, že Po 30 odehraných letech, kdy kapela ani jednou neuhnula od svého směru, tyto slova dostávají opravdu váhu.

Narvaná Akropolis aplaudovala. Všichni se radovali. Kapela stejně jako jindy po skončení neodešla a další dlouhé minuty si potřásala rukami s fanoušky a rozprávěla se s nimi.

Co říci závěrem? Snad jen to, že kdybych nevěděl, že Sick Of It All hrají 30 let, tak neuvěřím. A po tomto koncertě bych si to tedy netipnul určitě a naopak tvrdil, že jde o překlep. Ta jejich mladická vizáž, elán, nadšení, úsměvy a nasazení po odehraných 30 letech? Není možné. Jak to dělají, že na nich ty roky vůbec nejsou vidět?

Fotky © Radek Holeš