Nejsem fanoušek srovnávání, ale pár faktů si shrneme. V březnu tomu byl rok, co Praha hostila Stevena Wilsona naposledy. Koncert se tehdy konal v divadle Hybernia a Steven na něm představil svou poslední desku Hand. Cannot. Erase.. Letošní návrat krále prog rocku směřoval do Fóra Karlín, které nabídlo větší kapacitu, ačkoliv publikum opět usedlo na židle (alespoň tedy na velkou část koncertu), a přestože v lednu vyšlo další (mini)album 4 ½, tak setlist se z 50% vrátil k tomu předchozímu.

Rytmus tentokrát v Praze udával Craig Blundell (vypadá jako brácha Joshe Hommea) a na kytaru se představil Dave Kilminster. Tito dva nahradili loňského Marca Minnemanna (za bicími se mi svou živelností Marco líbil víc) a Guthrieho Govana, kteří svůj čas nyní věnují kapele Aristocrats. Klávesovým nástrojům zůstal věrný Adam Holzman a na base a Chapman Stick opět exceloval Nickolas Beggs.

Zvuk byl trošku poplatný charakteru prostor, kterými Fórum disponuje (přeci jen v divadle je akustika z podstaty divadla vyřešena), a než se všechny nástroje vybarvily do své „správné“ podoby, chvíli to trvalo. Úvodní rozjezd kytary ve First Regret zněl jako v plechovém hrnci a hlasitost mi dovolovala slyšet i rozhovor lidí stojících 4 metry za mnou.

Hand. Cannot. Erase. zaznělo v celé své délce a posloupnosti: 11 tracků doprovodily vizuály na plátně za kapelou - šeď a zvuky života na strnulém sídlišti, zamyšlené momenty s jednou jeho obyvatelkou, které čas připaluje jednu cigaretu za druhou, ukázka života v jeho radostech, očekáváních a stezcích. Krátký animovaný film (záměrně neříkám klip) pod skladbou Routine fungoval i v hale. Smutný příběh ztráty rodiny, setrvačnosti zvyků a prázdnoty opět zapůsobil - rozhlížím se kolem sebe a vidím, jak se slečně nalevo ode mě lesknou oči a po tváří se jí kutálí slzy. Následující Home Invasion ovšem nastolila naprosto opačnou atmosféru a lidé začali i v sedě kývat hlavami v rytmu zasekávané kytary a Holzmanovy hammond linky.

Po odvyprávěném příběhu Hand. Cannot. Erase. byla na řadě dvacetiminutová přestávka. Podle složení publika, co se v pauze běželo „odpustit“ a občerstvit, mi došlo, že Wilson tady není jenom pro mladé alternativce, ale koncert přilákal mnoho párů středního až staršího věku. Tátové a mámy od rodin, co jim už děti odrostly a oni si užívají luxusu nerušené kultury. Hudby, do níž, jak sám Steven říká, sám vkládá své negativní emoce, přestože sám se považuje za veselého a pozitivního člověka.

V druhé polovině setu na nás čekalo opět 11 songů, tentokrát již z dalších alb a Stevenových projektů. Aby návrat do sálu nebyl přílišným šokem, jako první se rozezeněly melancholické tóny Drag Ropes (Storm Corrosion) a vzápětí se rozjela Open Car (Porcupine Tree), u níž Steven Wilson přiznává, že autorem je jeho metalové „já“. A šlo to slyšet. Zvuk kytar se konečně dostal do těch správných frekvencí a průběh koncertu opět nabral na intenzitě a myslím, že i hlasitosti. Také dostaly víc prostoru Craigovy bicí.

Backing vocals během setu zajišťoval z velké části Nick Beggs a občas se připojil i Dave. Jediným hlasem reprodukovaným z „jablka“ byla izraelská zpěvačka Ninet Tayeb, která živě vystoupila pouze na vybraných show tohoto tour, mezi něž Praha, bohužel, nepatřila. Její hlas figuroval již v songu Routine, ale dominantní úlohu sehrál ve skladbě Don't hate Me, která zazněla jako 17. píseň toho večera. Wilson se evidentně snaží maximum možného odehrát živě a ze záznamu pouštět pouze nezbytnou část podkladů. Proto i sólo na saxofon si v Don't Hate Me chytře střihl na kytaru Dave Kilminster, což byla vcelku důstojná alternativa za zlatého žestě.

V Hybernii i v Karlíně se při skladbě Vermillioncore před pódium snesl závoj jakožto sekundární plátno k projekci. Možná moment, kdy chtěl Wilson přidat něco navíc, aby nezůstalo „jen“ u rozvíjení jednoho drum'n'bass tématu téhle instrumentálky. Na desce mě Vermillioncore paradoxně baví víc než živě. A pokud jsem do této chvíle ještě nepodlehla energii jeho hudby, tak mě na lopatky definitivně položila poslední skladba před plánovaně vytleskaným závěrem, byla to Sleep Together. A nebyla jsem sama. Tenhle val porazil všechny, a tak se lidi postupně jako houby po dešti začali zvedat ze židlí, až bylo celé Fórum na nohou.

Steven koneckonců už na začátku vyzýval publikum, aby se v projevech nedrželo zkrátka, vždyť v sedě to není žádná „párty“ a anglický humor nezapřel, ani když se asi po 5. glose zeptal, jestli tady vůbec mluvíme anglicky… :)

Nejednou během koncertu Steven Wilson obrátil pozornost na Davida Bowieho, jenž mu byl od dětství vzorem. Po jeho smrti se jej Steven rozhodl připomenout a uctít i na svém turné, proto byla nasnadě první zmínka už u písně Lazarus z alba Deadwing (Porcupine Tree), kterou Bowiemu věnoval v symbolické shodě se stejnojměnným singlem z Davidovy desky Blackstar. Druhým a tím hlavním momentem byl první z „přídavků“, předělávka Bowieho Space Oddity. Na projekci se objevila velká blonďatá podobizna zesnulého zpěváka a lidé se instinktivně chytli i se známým protlesknutím během písně.

Závěr patřil „Havranovi“. Uklidnění na dobrou noc (koncert přeci jen končil až po 23. hodině) a domů. Většina lidí již s několika posledními skladbami zanechala napospas svou židli a postávala v hlavní uličce středem sálu a po bocích, jen aby byli Stevenovi blíž. Tak uvidíme, kdy se zase bude chtít k Praze přiblížit i Steven Wilson.

Fotky: Tom Šrejber