Chlad, déšť a tma nočních ulic Plzně – podzim vyloženě vybízí k melancholickým akcím. Cesta z Prahy, při níž byly naše smysly pohlcovány noční oblohou a světly pouličních lamp a semaforů skrze zamlžená okna auta, byla skvělou vnitřní přípravou na koncert Swallow the Sun, který se konal v Divadle Pod lampou. Člověk měl chuť mezi kapkami deště jen proplouvat a při svitu měsíce jen snít, což se nám s jednou skladbou při Swallow the Sun dokonce poštěstilo.

Cesta nám však nepřála, zůstali jsme totiž stát v zácpě. Mou první kapelou tak byli švédští October Tide, které jsem poslouchal spíše za mých mladých let. October Tide jsou kapelou bratrů Normanů (ex-Katatonia). Zatímco známější pojem jde cestou progresivního rocku, Normani sází na klasický melo-death/doom.

Což vás asi v případě doomu překvapí, naživo to bylo spíše zábavné. Z kapely jsem bohužel žádné tklivé emoce necítil. Zpěvák Alexander Högbom si ze samotného žánru i kapely utahoval, což jsem na jednu stranu ocenil, na druhou chápu, že to někomu nemuselo sednout. Jeho dotaz, zda jsme šťastní a následné konstatování, že nás ale kapela přijela učinit smutnými bylo opravdu vtipné. Dokonce proběhl i tanec mezi Alexanderem a jedním z lidí pod pódiem. Byl taková veselá kopa, která i podle výrazů v obličeji na smutné emoce nebyla nastavená, zatímco basák své party prožíval akčně a kytaristé byli zase pohlceni svou hudbou a prožívali si ji dost pro sebe. A tak v tomto na pódiu panovala jakási nesouhra, naštěstí nebyla přítomna v hudbě. Osobně mi to nevadilo, stejně jsem přišel primárně na Swallow the Sun a tohle pro mě byla taková pohodovka na rozjezd.

Jinak mě ale hudebně Švédi bavili o trošku více než na deskách, což jsem tak nějak čekal. Vynikla totiž všechna energie. Bohužel jejich hudba je prostě… tak obyčejná, že posluchače/diváka nic nemůže překvapit a vzbudit větší emoce, a tak zbývalo užívat si instrumentální provedení, které bylo na slušné úrovni. Melodické zrychlení s kytarovými vyhrávkami a výraznými melodiemi severské školy byly snoubeny s utahanějšími minutami skladeb, což taky nikoho asi nepřekvapí. Nejsilnější momenty byly určitě gradace písní – kytary vytvořily hutnou stěnu, tempo se zrychlilo a Alexander vypustil svůj výše položený scream.

Chvíli to bavilo, chvíli zase vůbec. Doomová zábava, dobře odehraná, přesto obyčejná a bez vytouženého působení. Proto asi záleželo na každém, jak se ke koncertu a kapele postavil. Komu stačila stará škola klasického a melodického death/doomu se severskými melodiemi bez závratné hloubky, musel si chrochtat blahem. Kdo chtěl něco osobitého, jedinečného a něco, co má nějaký přesah, zbývalo se těšit na Swallow the Sun.

Poprvé jsem měl tu čest se Swallow the Sun letos v květnu ve Vídni, kde mě tito Finové očarovali. Obával jsem se toho, že v Plzni nebude tak dobrý zvuk, že to nebude tak dokonalé, ale spletl jsem se. Swallow the Sun jsou profíci, kteří prostě zahrají na největší možné úrovni, i presto, že měli vlastně úplně stejný setlist jako tehdy ve Vídni.

Hrálo se z poslední nahrávky When a Shadow Is Forced into the Light, ale zamířilo se také ke starším deskám. Hlava mi nebrala výše zmíněnou profesionalitu, díky níž doslova vykvetly všechny ty nádherné a dojemné emoce, které ještě dlouho poté opadávaly jako podzimem zbarvené listí stromů, a opadávají do teď. Nejsilnějším kombem je v současnosti určitě zpěvák Mikko Kotamäki a klávesák a doprovodný vokalista v jedné osobě Jaani Peuhu. Zejména u dvojhlasů mezi dvojicí panovala absolutní souhra a harmonie. Vše muselo být jako na deskách.

Jaani Peuhu působí jako velká osobnost, jako druhý frontman. Jeho zpěv tvoří kontrast k hlubokému a zachmuřilému hlasu Mikko Kotamäkiho, projev Peuhua je totiž vypjatější a naléhavější ve vyšších polohách, naopak Mikko dovede dojmout v hlubokých poeziích svého vokálu.

Jejich hlasy nejvíce vynikaly v písni When a Shadow Is Forced into the Light nebo ve skladbě Firelights. Další takovou třešničkou na dortu byla Stone Wings s nádherným refrénem – opět ty geniální dvojhlasy. Oba zpěváci byli i rytmicky naprosto přesní, a tak šlo o maximální zážitek.

Swallow the Sun vynikli tam, kde neuspěli October Tide. Totiž v zádumčivosti a v bolestných i snílkovských náladách. Když jsem se díval na obličej Kotamäkiho, chvíli jsem myslel, že se u toho opravdu rozbrečí. Absolutní vrchol nastal s New Moon – písní, která je pro mě strašně nostalgická a mám ji spojenou ne s příliš příjemným obdobím, ale také s hledáním svého hudebního vkusu. Píseň nutila k slzám, protože byla ještě lepší než na desce. Magický refrén slyším v hlavě do teď.

Samozřejmě si zaslouží poklonu celá kapela. Kytaristé Juha Raivio a Juho Räihä předvedli čistou a precizní kytarovou hru. Ať už šlo o “doomové breakdowny”, o houpavé podklady či o precizní sóla, hovoříme zde o nádherné kytarové práci zkušených kytaristů, kteří vystoupení zároveň sympaticky prožívali. Zatímco Juha vypadal spíše jako jemný elegán, který byl vnořený do své bolesti a ztráty, Juho do hry naopak dával obrovské množství energie a neustále burcoval lidi pod pódiem.

Swallow the Sun také potěšili hymnickou melodií a romantickou temnotou s kultovní Swallow (Horror Pt. I), baladickou Cathedral Walls, monumentální Emerald Forest and the Blackbird nebo citlivou Lost & Catatonic, jejíž refrén přinášel po epickém startu spíše pozitivní vyzařování.

Tvrdé pasáže byly mocné a epicky temné, citlivé a jemné nuance zase pozitivně melancholické. Byli jsme odneseni na křídlech andělských do nebeských dálek, kde naděje stále přebývá. Vpřed za slunečními paprsky, pryč od bolesti a utrpení. Pryč od smutků. Pryč od reality, kterou je někdy těžké přijímat. Díky Obscure Promotion, tohle se opět povedlo!