Svlékni tmu Tour 2017 – Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

27. 01. 2017 – Brno, Melodka
28. 01. 2017 – Ostrava, Barrák
03. 02. 2017 – Praha, Modrá Vopice
04. 02. 2017 – Plzeň, Pod Lampou
10. 02. 2017 – Banská Bystrica, Tartaros
11. 02. 2017 – Žilina, Klub Kolečko

Když jsem se poprvé dozvěděl o plánovaném „turné“ Somnus Aeternus s dalšími kapelami ze stáje českého vydavatelství Epidemie Records – Dying Passion a Heiden – začal mě svírat podivný pocit. Řítili jsme se do neznáma. Věděl jsem, co nás čeká možná tak hudebně, ale neměl jsem představu, jestli všichni dokážeme společně vycházet tak, aby se turné obešlo bez mráčku. Jak se to tak stává, čím horší byla má očekávání, tím větší bylo v závěru šňůry mé překvapení. A řekl bych, že nejen moje.

Je hrozně příjemné si uvědomit, jak nesmělá byla komunikace na první štaci v brněnské Melodce, a pak si uvědomit výbornou afterparty na horské chatě po vystoupení v Banské Bystrici (stejně jako půldenní seance následující den před odjezdem do Žiliny). Když srovnám pocity, s jakými jsem stoupal v Brně do schodů klubu a jaké byly v závěru večera v Žilině, ledy se začaly lámat hned po druhé štaci v ostravském Barráku (řekl bych, že tady celá svlékací trojice předvedla své nejvyrovnanější výkony – i vůči sobě navzájem), a od té chvíle působily pracovní dny mezi štacemi jen jako snová výplň před dalšími dvěma dny, které jsme si mohli užít naplno.

Bude to znít možná pompézně, ale když jsem se v neděli dvanáctého února vrátil domů, věděl jsem, že jsem jiný člověk, než jaký nastupoval na pódium na konci ledna. Pouhé tři víkendy stačily, aby si člověk uvědomil, jak moc rád je s tou bandou lidí, se kterými se většinu času schází dvakrát týdně ve zkušebně a případně u piva. Vzhledem k situacím a různým událostem mi začalo docházet, že je tu absolutní chemie a souznění, nemluvě o nabraných zkušenostech i vzrůstající profesionalitě všech zúčastněných.

Další kapitolou samo o sobě je kamarádství, které se rozvinulo mezi všemi kapelami napříč. Za celou dobu turné se mi snad nestalo, že by mezi kapelami vznikaly nějaké nepříjemnosti či roztržky. Všichni jsme si vycházeli vstříc, nemluvě o tom, že i humor (stran některých z nás hodně zvrácený) se setkával s pochopením na všech frontách. Je samozřejmě otázkou, jak by to fungovalo v případě měsíčního turné v kuse, přeci jen koncertní víkend a pětidenní pauza je něco jiného než den co den pendlovat z místa na místo. Za výmluvné však mohu považovat to, že v posledním dni jsme už řešili, kdy bychom mohli opět spáchat společné koncerty.

Skvělé kromě kapel byly i kluby, ve většině případů jsme se setkávali s profesionálním přístupem, barmanem počínaje, zvukařem a uklízečkou hotelu konče :-) Myslím, že až na žilinskou štaci a klávesový úlet v pražské Modré Vopici (což se rychle napravilo), jsem neměl se zvukem problém a i ostatní kapely zněly všeobecně zvukově vyrovnaně. Jestli mě pak něco překvapovalo koncert za koncertem (vyjma komornějších slovenských vystoupení), tak to byla poměrně vysoká návštěvnost. Necelých 150 platících v Brně nám celkem vyrazilo dech, průměr se pak na dalších štacích pohyboval mezi padesáti a šedesáti návštěvníky, což je při dnešní době určitě úspěch. Náklady na koncerty se pokryly a většina osobních financí padla za všelijaké radovánky.

Nemá příliš cenu se rozepisovat o konkrétních událostech či silných okamžicích. Každý má ty své, na které nikdy nezapomene. A některé je lepší nechat skutečně za zavřenými dveřmi horských chat a jiných přespávacích zařízení :-) Byla to neocenitelná zkušenost a rozhodně se do budoucna těším na další jim podobné.