Uspořádat čtvrtý koncert u nás hojně vzývané norské kapacity Wardruna v kulisách hradu, na němž byl v dětství svým otcem vězněn Karel IV., se zpočátku zdálo jako dobrý nápad. Výlet do Sudet sliboval kulturu i návazný program druhý den, kdy se nabízela spousta výletů do tajemných zákoutí Karlovarska. Spokojenost se nakonec konala, ale bylo třeba překousnout mnoho nelibosti.

Praha jakoby nás nechtěla vypustit a při výjezdu jsme hned nabrali v kolonách časový skluz, takže do místa konání v podhradí středověkého skvostu jsme se dostavili deset minut před příznačným havraním zakrákáním a úvodními tóny Kvitravn. Einara, Lindu-Fay a Eilifa jsme letos viděli již podruhé. Poprvé to bylo koncem února v Bergenu na release show Enslaved, kdy v domovském městě na koncertě hostovali.

Na Wardrunu se má tancovat v kruzích

Amfiteátr, který slouží nejrůznějšímu dění, včetně obskurních rockových zábav, byl zaplněn sedícími pláštěnkáři do posledního místa. Ten, kdo měl levnější místa ke stání, za dřevěnými lavicemi, to ale podle mě vyhrál. Pařit se v dešti na dvou prknech zvících latríny v igelitovém kokonu bylo spíš za trest.

Dostáváme se tak k jednomu ze stěžejních problémů akcí tohoto pořadatele. Ono je sice chvályhodné vozit k nám kapely jako Dead Can Dance nebo Wardruna, ale proč si někdo myslí, u Ódina, že se na podobné soubory musí způsobně sedět jako na divadle?! Šamanskými rytmy prostoupená world-music sama vyzývá k archetypálnímu pohupování a tanci. Nespokojenost v tomto duchu se ozývala ze všech stran. Megadůležití joudové v reflexních vestičkách jakýkoliv pokus o přiblížení se k pódiu a přirozený pohyb vikingských válečníků a tanečnic podchycovali při sebemenším náznaku. Je s podivem, že návštěvníci nevzali plac pod pódiem útokem dříve, než v samotném závěru koncertu. Atmosféra a interakce mohla být úplně jinde a povinné, nikoliv levné sezení na mokrých prknech, lze považovat za velký mínus události.

Selvikova magie funguje, koncert je starodávným obřadem

Hlasový rozsah někdejšího bubeníka Gorgoroth Einara Selvika je neoddiskutovatelným trumfem Norů. Jeho procítěný přednes starých písní i vlastních kompozic asi nemá srovnání. Při vystoupení jeho kapely si člověk uvědomí, že třeba Heilung jsou oproti Wardruně jen pouťová taškařice zaměřená na performance a nemající s hudbou tolik společného. A nic proti, jen jde o úplně jinou kategorii. Selvikova družina se snaží o poctivou rekonstrukci starých písní a textů. Jeho staronorština je čarovná a při použití historických hudebních nástrojů se posluchač snadno přenese do časů dávno uplynulých a s hudbou Wardruny je zažije na vlastní kůži. V tom je hlavní síla Wardruny, ta autentická stopa něčeho, co bylo dávno ztracené.

Kvitravn se zvukem talharpy přešla do Skugge, dalšího nordického hymnu z ‚Prvního letu bílého havrana‘. Krásná souhra hlasů Einara a Lindy-Fay Helly je odzbrojující a posluchač je opojen. Možná škoda často využívaného sborového chorusu na vokodéru u Lindy-Fay, myslím, že dva takto kvalitní zpěváci by to utáhli bez efektu též obstojně. Ale chápu, čeho chce kapela ve zvuku dosáhnout. Na konci Solringen se vkusně dekorovaná stage obsazená sedmi hudebníky rozsvítila blesky a předznamenala mocnou sílu zvuku rohu bukkehorn, na který si v závěru Heimta Thurs (jediné zahrané skladby z Runaljod - gap var Ginnunga) Einar s Eilifem zaduli ve dvojici.

Posléze oba uchopili obří trouby lur a hrála se vznešená Kvit hjort. Eilif během koncertu používal i jiný druh luru, který je známý z obalu kultovky Burzum Filozofem. Kromě nejrůznějších bubínků, kotlů, chrastítek a dalších perkusí se prosazoval zvuk i moraharpy Johna Stenersena, což je, zjednodušeně řečeno, něco jako středověké housle.

Každá ze skladeb byla rituálem věnovaným konkrétní runě a jejímu magickému působení, případně dalším sakrálním tématům starobylého nordického života. Velmi působivá byla oslava léčivé síly hory Lyfjaberg, stejně jako skaldické sólo pro Selvika s Kravik-lyrou ve Voluspá. Album Skald je v tomto ohledu pro mě asi nejsilnější pro svůj přímočarý přístup, nejbližší tomu, jak asi hudba v oněch dávných časech opravdu zněla.

Mocná Tyr a skladba Isa daly vyniknout čarodějnickému hlasu Lindy-Fay, která během vystoupení, na rozdíl od nás pod pódiem, mohla dát průchod radosti z pohybu a naboso jako správná bosorka se vrhala do svých šamanských dupáků a obkročáků. To se jí to skákalo, když na ni nepršelo. Místo projekce často vynikala záměrná stínohra toho či kterého hudebníka s nástrojem.

Kašleme na vaši politiku, pojďme tvořit nové písně o životě

Pozornost si zaslouží Einarův překvapivě dlouhý proslov po dohrání Fehu, když ocenil pozorné a hudbě Wardruny oddané publikum s poznámkou, že se k nám velmi rádi vrací a cítí se jako doma, přestože jsou od toho svého tak daleko. „Nehrajeme si na Vikingy, ani nevzýváme minulost, aby se vrátila. Stará tradice žije v nás i v zemi, po níž chodíme, tvoří současnost a spojuje nás dohromady. Měli bychom ji nadále rozvíjet a udržovat při životě a ne soutěžit, kdo dočůrá dál, čí tradice je kvalitnější. Je pouze jedna, v níž se všichni nacházíme,“ vysvětloval Selvik. Poté se obrátil k několika hajlujícím jedincům, opojených svou představou o ‚árijské hudbě‘: „Kašlu na vaši politiku, nemá žádný význam, vůbec nás nic takového nezajímá.“ Dále se pozastavil nad skutečností, že zatímco dříve byly písně provázané s každodenním životem, dnes je tomu jinak. „Nejde jen o starou hudbu, pojďme tvořit nové písně. Dříve, když někdo zemřel, tak mu druzí zazpívali, ale kdo zazpívá nám?“ ptal se v úvodu skladby Helvegen, skladby o smrti, při níž pódium ozářily plameny pekelné z instalovaných loučí.

V tu chvíli se opět mocně rozpršelo a nebylo v silách ochranky nadále udržet dav, který se spontánně vydal blíže k hudebníkům, aby s nimi prožil jednu z nejsilnějších skladeb Wardruny. Celé zbylé hlediště povstalo a starodávný hymnus se rozezněl pod hradem Loket. Zpívající lidé vytvořili opravdu jedinečnou atmosféru k probíhající průtrži mračen. Sice na poslední chvíli, ale přece se podařilo navázat potřebný kontakt s norskými hudebníky a atmosféra se rázem změnila a gradovala. Einar sice avizoval ještě přídavek, ale v tu chvíli voda na pódiu přerušila koncert, Selvik se loučil na vypnutý mikrofon a všem ještě chvíli trvalo pochopit, že to je opravdu konec. Pořadatel se nenamáhal nijak komentovat náhlé ukončení před poslední skladbou, a tak odchod kapely ze scény byl poněkud rozpačitý.

Takže závěrem k hudebně vydařenému vystoupení Wardruny jen vzkaz pořadateli, aby opakovaně neodděloval hudebníky od jejich příznivců. Kazí to zážitek všem. A pokud dojde k technickým potížím, mějte alespoň tolik respektu k návštěvníkům, kteří za koncert zaplatili nemalé vstupné, a vysvětlete, co se děje. Rozčarování ze závěru bylo hmatatelné a my ho vydýchávali až druhý den při výletech na Andělskou horu nebo Klínovec. Podivuhodný kraj…