Namísto Nonkeen volím poslech večerních zvuků Žižkova při přechodu Akropolis – Žižkostel. V takhle příjemný večer je to vlastně zajímavější. Před budovou se formuje klasický kroužek stále stejných lidí, program samozřejmě nabírá zpoždění.

Místní abstraktně kytarový projekt Sweeps 04 je poslední dobou tak trochu všudypřítomný, mně samotnému se naskytla příležitost ho vidět loni před Gordonem Ashworthem, kde byl fajn, ale nikterak pamětihodný. Dnes je – pravděpodobně i díky zapůjčenému kytarovému aparátu – od prvních momentů mnohem výraznější. Sweeps před sebou má klasickou sadu kytarových efektů a set nutně otevírá chvíle tvoření smyček, avšak narozdíl například od setů Nadji, ke kterým má Sweeps jinak blízko, intenzita rychle stoupá a divák se může plně ponořit do hrubého drone metalu s doomovými i blackovými tendencemi. V tomto případě to neznamená extrémní minimalismus, ale spíš abstrakci od žánrových struktur, Sweepsův set má vcelku jasný, snad až melodický vývoj. Provedení suverénní, postupy rovněž, atmosféra uhrančivá. Je velice příjemné slyšet pár let po opadnutí hype kolem „drone metalu“ takhle kvalitního zástupce.

S Wrekmeister Harmonies to je těžké. Od vydání faktického debutu You’ve Always Meant So Much to Me (2013) se o nich píše často a zpravidla nadšeně. Vydávají na Thrill Jockey. Odkazují názvem na Tarrův film. Pohybují se mezi metalem a abstraktnějšími/artovějšími záležitostmi. Na jejich albech hraje chicagská metalová a experimentální elita, například Leviathan nebo Sanford Parker (Minsk atd.). Skladatel J. R. Robinson – medvědí postava, dlouhý šedý plnovous a vlasy – má image drsného chlapa, westernového patriarchy, který si odžil svoje a na stará kolena o tom svědčí na přelomových deskách s propracovanými koncepty. Všichni milujeme úžasné outsidery, poustevníky, kteří se vynoří odnikud a hýbou světem.

Jenže přes všechny zajímavé okolnosti jako by zapadlo, že hudba WH zas tak zajímavá není. Jediná třicetiminutová skladba na debutu graduje z příjemného, ale nikoli výjimečného ambientu do hrubého post-metalu. První, statičtější poloha funguje velice pěkně, ovšem následný pokus přitlačit na pilu lehce doplácí na průměrnost materiálu. Asi nejlepší momenty desky přichází ve chvílích, kdy opadá gradace a na pozadí dronu (indického harmonia?) vystupuje jediný melodický motiv. Následující alba směřují dále k soundtracku a přes skvělé momenty nejsou ani ona přesvědčivá jako celek.

Koncert otvírají WH ve dvou, Robinsona (klávesy, kytara) doprovází Esther Shaw na housle a klávesy. Úvodní ambient poněkud překvapivě jde zřejmě přímo z kláves, barvou se však daří jej držet v příčetných sférách, přirovnat jej můžeme třeba k Bird People – snad lehce naivní, nicméně v mezích dobrého ambientního vkusu. Tento stabilní podklad doprovází Robinson jednoduchou melodií na kytaru a Shaw občas přidává housle či bezeslovný zpěv. Velice příjemné, ovšem je evidentní, že nebýt na jedné straně Godspeed You! Black Emperor a na druhé Neurosis, WH by tu dnes nestáli. Housle a zvuk dronu (viz. kanadské kytary a smyčce) si berou naléhavost od dříve jmenovaných, naléhavé kytarové motivy by právě tak mohl hrát Steve von Till. Koneckonců, proč ne.

Set samozřejmě musí gradovat, ale tady začínají věci drhnout. Když Robinson začíná řvát, jako kdyby do toho dával celou osobnost a měl problémy se trefit na mikrofon. Navíc je řev tak animální, že nepůsobí jako hudební nástroj, ale jen jako náhodný výkřik. Nejhlasitější moment této části setu pak kazí nejistota, jestli měla být spolupráce houslí a kytary rytmicky opravdu tak rozhozená.

Nastupují další dva hudebníci a obligátní gradace pokračuje. Bubeník hraje málo a maximálně úderně, basák klasicky zahušťuje zvuk. Robinson nyní sází zpravidla na jeden akord. Primitivní repetice zahraná hodně nahlas mívá zpravidla skvělé výsledky, ovšem tahle je formálně až příliš rutinní. Vyhrocená pasáž pomalu utichá, set bude pravděpodobně brzy končit, ovšem já utíkám na vlak.

Wrekmeister Harmonies v žádném případě nezahráli špatně – část mé nespokojenosti pramení jednoduše z pocitu, že mají na víc. Kdyby se například méně fixovali na gradace do metalu, mohli by dělat výbornou meditativní hudbu. Zároveň však zejména samotný Robinson při hraní lehce tápe a jeho hudba pak působí nedopracovaně, nedomyšleně. Jako kdyby chyběla vůle dotáhnout zajímavé nápady do konce.