Pátek 13.12 byl svátkem pro všechny věrné služebníky kovu tepaného černotou, smrtí, temnotou a možná trochu i tvrdým jádrem, ale to jen v případě jedněch zástupců a jen jednoho jejich výstřelku. Každopádně se z České Republiky vypravila početná výprava příznivců zmínivších stylů směrem na Zwikau v autobusu s agenturou Ozzy a Potkan + pár dalších nadšenců (mezi nimiž byla i má maličkost), kteří přijeli na místo ďábelského sletu vlastní dopravou.

Koncert samotný začínal v 18:00. Náš plánovaný příjezd cca. 1 hod před začátkem akce se samozřejmě nepovedl (proč asi Shindy?), takže jsem dveře Alarm klubu otvírali až v nějakých 18:40 a tím jsme promeškali první pány na holení, francouzké black metalisty ANTAEUS. Trochu mě to sice mrzelo, poněvadž jsem s nimi nedávno četl celkem zajímavý rozhovor, ale holt se již nedalo nic dělat.

Do sálu přicházím v polovině setu RAGNAROK a než se vůbec stihnu rozkoukat je Ragnaroku konec. No ani ty 3 songy jež jsem zběžně zhlédl mě však nepřesvědčily, že by tito němci měli být něčím výjmeční. Prostě jen splynuli jako druhá předkapela večera. Nebyl to průser, ale rozhodně nic světoborného… zkrátka lehce komediální black metal. Po skončení jejich setu jdeme zkontrolovat merchandise zastoupených kapel a věru je z čeho vybírat. Po chvilce klábosení zjišťuji, že už naklapali na pódium miláčci MACABRE a hned první peckou Dog.Guts z kolekce Dahmerových ukolébavek potvrzují, že jejich nové obrození na scéně není jen plácnutím do prázdna jako v případě Grave, Unleashed, ad., ale že jsou stále stejně svěží, nápadití a umí si hudbu řádně užít a zároveň(což jsou v jejich případě nádoby spojené) i pobavit publikum. Samozřejmě došlo i na kultovky ze , stejně tak jako na hity z Dahmera. Převelká škoda, že měli k dispozici jen nějakých 25 minut jimiž sice diváky dokázali dostat do varu, ale mít ještě takových 15 minut navíc, tak začne tančit celý Alarm…

Následující IMPALED NAZARENE toho nepředvedli věru mnoho…Dokonce bych řekl že téměř nic. Kapela oblíbená především pro alkoholické ekvilibristiky svého frontmana Miky byla střízlivá a tím pádem vyprchalo její veškeré kouzlo. Přiznávám, že jsme sledoval jen nějaké 3 songy a pak znuděn odcházím. Punkové pojetí black metalu ve mně nenechalo mnoho zážitků, ač jsem IN v době Suomi Finland Perkele Finland poslouchal. Vyzdvihnout by se snad dal charismatický projev Miky Luttinena, ale to je tak vše….

Po odchodu Luttinovců příchází drobná přestavba pódia(vše bylo skvěle zorganizováno, takže prodlevy mezi kapelami byly maximálně 15 minut), kde se začínají chystat plachty s obalem desky King Of All Kings a každému zasvěcenci je jasné že nemůže přijít nic jiného, než první z vrcholů pátečního večera, tornádo s názvem HATE ETERNAL. Jejich set odstartovalo intro z novinkového disku, intro s hrdým názvem Our Beckonings. Většina nenávisti chtivých očekává první a titulní vál Krále všech Králů. Ale chyba lávky panové a dámy. Valí se na nás poslední šleh Power That Be, jež disponuje výtečnými chytlavými riffy a skvělou gradací. Od začátku je cítit ohromné nasazení a energie se kterou svou muziku doslova rvou do publika. Jedinou výtku bych mohl mít ke zvuku, který se občas pěkně slíval a některé songy byly poznatelné třeba až od poloviny, stejně tak u bicích Dereka Roddyho šlo především o hru kopáku, které byly extrémně vytažené, což bylo dost často na úkor činelů a přechodů. Převelká škoda, protože to co tam ten pán předváděl rukama si zasloužilo mnohem větší pozornost. HE hráli především z novinky, ale samozřejmě neopomněli připomenout hity z Conquering The Throne. K mému velkému žalu však nezazněla kultovka Spiritual Holocoust, jež nemá na svědomí nikdo jiný než Doug Cerrito, jež dělal Eriku Rutanovi společnost na předchozí desce a před tím nějakých 10 let tvořil nedílnou součást kultovních Suffocation. O vokály se dělil Eric se svým soukmenovcem Jaredem Andersonem a nutno říct, že z Jaredova vokálu prýštilo větší charisma, nehledě na to, že Rutanovi hlas na konci setu selhával.
Celkově se ovšem jednalo o naprosto démonické vystoupení, které nemohlo nechat nikoho na pochybách, že HATE ETERNAL jsou death metalovou veličinou. Vrcholem a pomyslnou třešničkou na dortu byl duet Jareda a Erica v titulce King Of All Kings, kde oba ječí přes sebe. To běhal mráz po zádech. Skvělé zážitek. Něco tak intenzivního se nevidí každý den.Jak říkal Shindy, tady je cítit rozdíl mezi sypáním.cz a sypáním.com. Klobouk dolů!!!

Následníci KATAKLYSM měli po takovém uragánu hodně těžký úkol. Musím se přiznat, že mě ten večer rozhodně nepřesvědčili…Bubeník byl nepřesný, kopáky mu lítaly až běda a celý set hráli pomaleji, než jsem zvyklý slýchat při dýcháncích s Temple Of Knowledge. Jasně. Vím, že znovu přibrali bubeníka ze Sorcery, ale to je neomlouvá! V nových písních byla cítit pachuť black metalu, což v případě Kataklysm nevyznívá k dobru věci, navíc bez Houda už to není zdaleka ono. Pravdou však je, že většina německých fandů na to měla jiný názor a Kataklysm si řádně užila. Vrcholem nevkusu bylo, když do jednoho songu z Tempe of Knowledge(v němž alespoň já cítím jakýsi mystický podtext) začal hrát bubeník tuc, tuc, a zpěvák pokynul na fandy, nechť s ním pějí hej, hej, hej, hej. Ne, Kataklysm býval o něčem jiném a tuhle tvář já odmítám!!!

IMMOLATION přišli, ukázali a zvítězili. Naprosto strhující výkon, což je však v jejich případě standardní. Všichni samozřejmě přišli v slušivém, tmavém úboru, jak obskurní zákony káží. Čerpalo se především z novinkového disku Unholy Cult, ze kterého přehráli vály:Of Martyrs and Man, Unholy Cult, Wolf Among The Flock, Bring them Down, Z předposlední Close To a World Below zazněla vynikající dvojka Fotře, ty nejsi můj Fotr. Vzpomínkou na starší tvorbou byly hity Into Everelasting Fire, kde si Rob řádně užil tu šílenou pískačku v prostředním riffu a nosná Can You Hear Us Death To Jesus. Žel nezazněl ni jeden song z přelomového Here In After, což jim tedy dlouho nezapomenu.V hudbě Immolation je cítit pocitovost Morbid Angelu, ale dovedená do úplně jiných dimenzí. Je ta jako procházka komnatami, kde každá místnost je ještě tmavší než by jsme čekali. Stejně tak je to i s riffy Immolation. Opět bylo slyšet, jak pan Vigna přesně ví, jak daného pocitu dosáhnout a je si naprosto jistý tím, co dělá… Samozřejmostí byla liknavost německého obecenstva. Holt hudba Obětavců není pro každého. Většina publika jen stála s otevřenou pusou a jelikož si nemohla napočítat refrén, tak prostě nechápala. Zřejmě i to byl důvod poměrně slabé odezvy. Na druhou stranu koho Immolation zaujali, ten jim podlehl úplně a naprosto. A to také šlo.

Po tomto druhém vrcholu večera nastala větší přestavba pódia a zhruba za 20 minut nastoupilo komando pomalovaných bubáků MARDUK. Otevřeně přiznávám, že jsem viděl jen 2 songy, takže jen zkratkovitě. Kvalitní zvuk, kvalitní vystoupení, výborný nový bubeník. Zaslechl jsem nějaké hitovky z Panzer Division Marduk, které byly rozpoznatelné šílenou sypanicí, jinak ale nemám příliš přehled z kterého materiálu čerpali nejvíce. Pro fanouška black metalu to mohl být skvělý zážitek. Já jsem se až tak nebavil.
A jdeme do finále. Po nejdelší přestavbě pódia, přichází hlavní hvězda večera SIX FEET UNDER a hned je jasné, na koho čekalo nějakých 80% německých fandů. Chris Barnes, alias vyhulený Al všechny vítá a začíná jedničkou z Warpath, War is Coming, následuje Death or Glory, ze stejného disku a pak již vše jede jak na běžícím pásu. Samozřejmě mají výborný přehledný zvuk, ale nazvučit hard rock dnes umí každý ňouma, takže by byla spíš ostuda, kdyby tomu tak nebylo. Blok SFU trvá nějakých 60 minut a po 2 přídavcích, jež si ještě německé publikum vyřvalo je definitivní šlus.

Závěrem bych snad jen doplnil že se na koncertě sešlo okolo 1100 fandů, což je na dané poměry rozhodně slušná návštěvnost. Prostě když je dobrá sestava, tak se dá i v Německu uspořádat rentabilní koncert.