Tak tu máme další tipy. Jako vždy, systém článku je následující:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (2013)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly před rokem 2013
 
 
1. GORGUTS – Colored Sands (2013) 

„A… neoficiální hlas patří nové desce Gorguts, kterou nikdo samozřejmě oficiálně ještě nemohl slyšet!“ tolik na úvod Brutusáček. Album Colored Sands, které (ač je nahrané už asi tři roky) oficiálně vyjde na začátku září, zazářilo už v červencovém žebříčku na prvním místě. Vzhůru do Himalájí!

Schizmo pěje chválu: „Je to divný. Je to jedovatý. Je to nepříjemný. Hudební zhmotnění člověka model 2013!“, pokračuje Bizzaro, který prorokuje úspěch alba i v celoročním měřítku: „Colored Sands se bez debat i přes mé určité osobní výtky stane albem tohoto měsíce, nejspíš i příštího a také bude aspirující na titul alba roku, a to i přesto, že deska je venku teprve pár dní…“

Venku v sosech, Bizzi? Ale dobře, necháme tě mluvit dál:

„…očekávání byla veliká a sítě „tibetských“ hladovců byly připravené. Samozřejmě jde o desku, která svým očekáváním dostála, jen mám pocit, že toho metalu je na ní nějak málo a že je na Gorguts až neuvěřitelně „pompézní“, skoro až nějak málo uskřípaná a poměrně i rockově odlehčená. Ale dost keců. Kluci z Dysrhythmia se rukopisem k Lucově originálnímu stylu hodí, John nabouchal rytmy chutné, takže je jasné, že časem se tím prokoušu… a třeba i tyhle „výtky“ nakonec s chutí odmažu.“

Kotkův koment „k tomuhle asi není co dodat, jsou i osoby povolanější se k tomu vyjádřit“ nám toho o nové desce Gorguts moc neřekne, ale můžeme aspoň v souvislosti s ním poukázat na Kotečkovu recku Dysrhythmie, která se vzhledem k sestavě současných Gorguts opět stává aktuální.

D’aven pak říká, že „Luc Lemay je magor, od kterého se ani nečekalo nic jiného, než že po 12leté pauze se svým temným a schizofrenickým avantgardním techno–deathem všem nakope prdel!“

A, soudě podle jeho hlasu, zadek si nechal nakopat i LordSnape.
 
 
Víc z vás se shodlo pouze na jedné desce (že by červnová hegemonie Deeds of Flesh zavedla tradici?), ale (protože jinak byste zase plakali…) následuje ještě deset tipů, vybraných podle zdvojených hlasů. Začněme českými vodami.
 
 
PERFECITIZEN – Through (2013)

V červenci probíhal na Marastu streaming novinky Through. Nabyté dojmy popisuje Střap: „Moderní pojetí death/grindu? Vcelku neortodoxní pojetí tohoto stylu přesto šlehá na plné otáčky a občas na ty nejplnější. Spokojenost? Rozhodně – něco takového jsem si vlastně přál, aby lezlo dneska z Alienation Mental. Samosebou Jardův styl je hodně signifikantní pro celou kapelu a řekl by někdo, kdo v tom nejede dlouho, že je jeho styl ovlivněn nu–metalem? Ne? No myslím si opak. Jen, abych nekřivdil zbytku kapely, od kytary a vokálů se to od Mentálů hodně liší. A nápady to má na úrovni. Palec hore.“

Bizz se deskou zabýval i v Červnovém albu, v tom červencovém jej zmiňuje znovu, protože „ji minulý měsíc ještě skoro nikdo neslyšel, bylo by blbý ji tu opět nevykopnout.“

Čili, co to Bizzi psal minule? – „Through je náklep bez hranic, kdy sypačky se řídí pořekadlem ‘kam nemůže sypačka, tam se narve blast‘. Perfecitizen ale nezapomínají ani na silné riffy a strukturu, přece jen nejsou úplný grindující výplach, ale významnou měrou až progresivní death metal. Skvělá deska, která, doufám, vzbudí zasloužený ohlas.“
 
MADEBYTHEFIRE – Budet (2013)

Ohledně bělostného alba Madebythefire dvakrát chvála.

AddSatan: „Tak je konečně hotovo a vymalováno a je to čistá krása. I když je jim tahle škatulka hodně těsná, tak asi nejlepší math (spíš progressive?) rock deska, co jsem za hodně dlouhou dobu slyšel. A kdy jsem naposledy slyšel takhle dobrou věc v české kotlině? Jasná letní volba.“

„Konečně těch pár lidí z naší zaprděné země, co umí hrát, nahrálo album. No a to album je dobré, či dokonce skvělé. Snad zas brzo naživo,“ prohlašuje mIZZY.

Jen detail, mIZZY, neříká se zaprděné, ale ZASOJKOVANÉ, tady jsi přece na Marastu!
 
 
 
 
BETWEEN THE PLANETS – Immersion into the Unknown (2013)

Do třetice ještě djentovka. I když, možná bychom ji neměli nazývat djentovkou, ale spíš djentovou alternatívou. Přes Spacoshe a Sousedy (jeho další projekt) se dostaneme k Dorce Bárový, přes tu do Kuzmich Orchestra, na základě kterých můžeme skončit i u Dunaje nebo BOO. To už jsou, myslím, alternativy slušné.

Do tipů ji minule zařadil Bizz i Shogun, kterému vydržela i tento měsíc, ale vyjadřuje se k ní navíc i Loomis: „Poslední červencový den jsem se konečně dostal k poslechu této domácí záležitosti a jen mohu litovat, že jsem tak neučinil dřív – zcela instrumentální záležitost – zajímavý mix ambientních ploch a djentu, který se hodí jak pro rozjezdy, tak i pozdně letní chill outy. Smyčky, repetice, sekačky, neuropasáže, post-rockové blouznění.“
 
 
 
 
EVAN BREWER – Your Itinerary (2013)

Z české kotliny se posuneme do amerických plání. Druhá sólovka Evana Brewera se často setkává s názorem, že se výrazně zmírnila dominance basy a že jde nyní o standardní prog. Na to navazuje Bizzaro: „Oujé, slyšel ten někdo tuhle desku pořádně? Však nic jiného víc než basa a její zvukové modulace právě touhle deskou není průvodcem. Jasně, celkově do hudby přibylo nástrojů, žánrů (silně tu vane funk), elektronických podkladů a vrstvení, že výsledek je už poměrně dost kapelní(tentokrát byli přizváni i hosté), ale jiný nástroj než basa tomuhle muzikálnímu kompletu nedominuje. Letní odlehčená fusion deska pro měsíc červenec!“

Shogunovi prý chvíli trvalo a ještě potrvá, než Evanův oproti debutu odlišný přístup pojme, ale podle komentáře nakonec spoko: „Pokud byla jeho sólová prvotina hlavně o baskytaře a ničem jiném, Your Itinerary je více komplexní nahrávkou. Evan si přizval pár hostů, z nichž je třeba vypíchnout především N. Koperweise, bývalého bubeníka Animals as Leaders. Deska ladně tančí mezi progresivním metalem a instrumentálním rockem, jazzíčkem a fusion. Výsledek je pro mě více než uspokojivý, jen jsem čekal něco absolutně jiného, v duchu jeho prvotiny, tedy baskytarové onanie.“
 
EXTOL – Extol (2013)

Eponymní album Norů Extol si získalo Kícra a D’avena, minulý měsíc ale vynecháno také nebylo.

Kícrův palec míří nahoru – proč, to se dočteme v jídelním lístku: „I když tento metalový guláš je uvařený z rozličných přísad, je stále poživatelný, a kdo se nebojí občas si ukousnout sousta z opepřené koblihy s nakládanou okurkou a zapít to pivem, tak proč ne.“

Tak schválně, jak moc jste otrlí?

Komplexnější pohled a shrnutí vývoje kapely pak přichází od D’avena: „Pětiletý šlofíček přišel k duhu a norští Extol (tentokrátjen coby trio) jsou zpět se svou inteligentní metalovou muzikou pro náročné, přitom krystalicky čistou a srozumitelnou. Tak trochu „jiná“ a rovněž nadčasová alternativa pro fanoušky Atheist, Cynicnebo Believer. Komplexně promakané a precizně zahrané vyhrávky a riffy, ostré jako chirurgické nástroje, i zajímavé melodické nápady, ne zcela uchopitelné na první poslech, které si ovšem trpělivého posluchače dříve či později omotají a získají. Z každého jednotlivého tónu lze cítit profesionalitu a vysoké nároky hudebníků na sebe sama. Ke zvuku není co dodat, dokonalost sama.“

In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen.
 
SCALE THE SUMMIT – The Migration (2013)

DW a Bizzaro se nové desce mladých Texasanů věnovali v recenzi, opakování je ale prý matka moudrosti, takže tak trochu repete.

„The Migration je obrovský krok vpřed nejen pro kapelu, ale i žánr moderního progu. Kluci ukázali, že na nástroje uměj mistrně, a tak je Migration příjemnou lehkou letní deskou plnou instrumentálního profesorství s trochou toho srdíčka. Beru všema deseti,“ shrnuje DW.

„StS mám rád již nějakou tu sobotu a ani jejich novota nezklamala. Společně s Pomegranate Tiger letos asi to nejsilnější v žánru instrumentálního progresívu,“ zařazuje kapelu po poslechu nové desky Shogun.
 
 
 
 
AUGUST BURNS RED – Rescue & Restore (2013)

Deska Rescue & Restore se v Albu minulého měsíce umístila na pátém místě – jak to s ní ale vypadá po delší době? To nám prozradí Shogun: „S každým poslechem lepší a lepší. Zdařilá variace nálad a parádně to šlape. Jen mě mrzí, že jsem asi propásl tu dobu, kdy hráli po malých klubech.“

Brutusáček, Shogunovi natruc, na jeden takový koncert v malém klubu vzpomíná: „Musel jsem doposlouchat v rámci srovnání s Misery Signals, ve své době jejich souputníky. Jejich společné vystoupení na strahovské 007 bylo nezapomenutelné. Novinka je prostě poctivá facha a s recenzí se dá rozhodně souhlasit.“

Takže, tak jako v červnu, ještě propagace pana Sickyho.
 
 
 
ALL PIGS MUST DIE – Nothing Violates This Nature (2013)

Tak taky konečně nějaká hardcorová prasečinka.

„Dobře nasranej a zlej chaotic hardcore ve stylu Trap Them anebo novějších The Secret. Fajn nahrávka na cestu do práce,“mIZZY evidentně moc dobře ví, jak si zpříjemnit ráno.

Sicky komentuje půlhodinovou desku následovně: „Krutopřísný hobluj–nátěr, překvapivě však velmi solidně zahraný a poskládaný.“

Tolik All Pigs Must Die. Go vegan!
 
 
 
 
 
 
PHILIP H. ANSELMO & THE ILLEGALS – Walk Through Exits Only (2013)

Povídání o tom, jak se OnDRajs dopracoval k této desce, a o tom, jaký vliv měla na jeho život Pantera, najdete níže ve Starobách, nyní však – ač trochu inverzně – názor na nového Anselma: „Titul Anselmovy grupy zní, jako kdyby šlo o retro šedesátkového rock’n’rollu. Jenže jde o jeho nejbrutálnější počin od konce Pantery, příval agrese od A až po Z. Když si člověk uvědomí, že tomu chlapovi je 45…. Jak desku charakterizovat? Každopádně je divná. Ale i překvapující a originální. Album je podivně smontovaným mixem neworleanského sludge a grindcoru, který se hýbe vpřed vlastními zákonitostmi. Lze vzpomenout na Soilent Green, které si člověk při poslechu kostrbatých postupů Walk Through Exits Only vybaví. Škoda, že Anselmův hlasový rejstřík je už omezenější a vyrytý hektolitry pálenky. Holt léta strávená s přítelem chlastem jsou znát.“

Sicky chválí, že se Phil do něčeho takového pustil a o desce se vyjadřuje následovně: „Velmi podivná deska, nic bombastického, spíše anti–hudební, pokroucená, experimentální věc.“

Stoprocentní ANO se tedy nekoná, ale o zajímavou věc jde určitě.
 
TARJA TURUNEN – Colours in the Dark (2013)

D’avene, zbláznil ses?

„Ne, nezbláznil jsem se. Osvobození se z okovů Nightwishtéto finské akademicky školené mezzosopranistce jednoznačně prospělo, její sólová novinka je album téměř v každé skladbě překvapující, hudebně vyspělé a možná trochu zacpe pusu i pár škarohlídům.“

Ve srovnání s žánrovým charakterem ostatních žebříčkových tipů je přítomnost Tarji možná lehce nevšední. Kvalita nové desky bývalé zpěvačky Nightwish zarazila i Agnes: „Pro mě velké překvapení, nikdy jsem této dámě nevěnovala moc pozornosti, ale tato deska je velmi příjemná hitová záležitost, která rozhodně neurazí… že by se konečně Tarja našla?“

„Některé kousky jsou až hardrockově nebo metalově našlápnuté, jinde jsou vkusně použité prvky „lehčí“ klasiky, filmové epiky nebo moderního pop–rocku. Pestré, hitové, dobře složené i zaranžované a s vynikajícím vokálním výkonem hlavní protagonistky, která si konečně mohla troufnout i na rejstříky v „nočním přání“ zapovězené. Ex–kolegové z ex–kapely si mohou rvát vlasy, bez Tarji jsou marní, zatímco jí bez nich narostla křídla,“ vysvětluje klíč úspěchu finské novinky D’aven.
 
 
 
 
 

bizzaro

KANYE WEST – Yeezus (2013)
– Ne že bych „Ježíše“ žral až tak, že ho dávám mezi top alba měsíce, nicméně přijít po předchozí pop hiphopový megalomanii My Beautiful Dark Twisted Fantasy s takhle odvážnou a drzou deskou chtělo jak kuráž, i kumšt. Produkčně zmáklý až běda, nápadově taktéž.

LooMis

QUEENSRYCHE – Queensryche vs. Frequency Unknown (2013)
– Souboj pěvců Todd La Torre vs. Geoff Tate je nerozhodný, oba pějí nádherně (první je mladší kopií druhého), ale zbytek sestavy určuje, kdo je skutečným pánem značky Queensryche. Narychlo poskládaná sestava trucmistra Geoffa je pouhým stínem skutečné bývalé kapely, navíc zvuk na FU je dost odfkláknutý, oproti tomu z Queensryche srší energie a byť proklamovaný příklon ke starší tvorbě není až tak markantní, své ovoce to nese. Koneckonců každá z verzí Queensryche dodala na desku předělávky sebe sama a již tyto zcela jasně určují, kdo je stabilnější v power/prog kramflecích a kdo pouze točí desky na kšeft.

sicky

MORNE – Shadows (2013)
– Slušný doom/post–metal, některé momenty velmi baví.

SCARS ON BROADWAY
– I s odstupem stále výborné…

brutusáček

MISERY SIGNALS – Absent Light (2013) 
– Pět let klinické smrti, přesto se Američané dokázali vrátit na vrchol metalcore. Tam, kam se postupně dopracovávali August Burns Red, se kluci z Wisconsinu vystřelili jedinou deskou. *

DEAD WESTERN – Everything, Eternally (2013)
– Dva famózní koncerty, které dělilo cca 7 týdnů. Dead Western je zatím největším překvapením prvního pololetí. Nejhlubší hlas v okolí, nejpodmanivější atmosféra. Čirá duchařina, romantika a ukolébavka v jednom.

OBSCENE EXTREME KOMPILACE (2013)
– Ty jo, na kompilačky moc nejsem a Obscene Extreme je pořád vydává ke vstupence. Do auta naprostý ideál. Hlavní hvězdy i se „špuntama“ z dopoledních hodin vytvořily dle mého nejsilnější výběr festu vůbec.

PROPAGANDHI – cokoliv
STRIKE EVERYWHERE – cokoliv

shogun

DEPECHE MODE – Delta Machine (2013)
– Velmi zábavné a propracované dílo, letošní rok je pro seniory zatím úspěšný.

BACKSTREET BOYS – In a World Like This (2013)
– Ne, nedělám si srandu. Comebackové album Backstreet Boys je pohodový popík, který zabaví, až překvapivě často upoutá pozornost a má několik opravdu silných momentů. Na relax po debilním dnu to nejlepší. A po BA, kdy mi metal poleze ze všech myslitelných otvorů, si ho určitě nebudu moct vynachválit.

CHIMAIRA – Crown of Phantoms (2013)
– Po personálních tahanicích se snad konečně sestava Chimairy ustálila a výsledkem je, navzdory mému skeptickému očekávání, parádní album. Ještě to bude chtít pár poslechů, ale zřejmě jsem od kluků dostal to, co jsem tak nějak chtěl.

KARNIVOOL – Asymmetry (2013)
– Takový mix Deftones, Tool a A Perfect Circle. Mírně uhlazené, hluboké, intenzivní.

THE ARISTOCRATS – Culture Clash (2013)
– V mírně podobném duchu jako u Evena se odehrává také druhá deska projektu The Aristocrats. Marco Minnemann je bubenickou jistotou a především Hanzz nebo Bizz si na tomhle albu určitě pochutnají. Za mě zatím potěšenost, ačkoliv jsem albu zatím mnoho času nevěnoval.

SKINNY PUPPY – Weapon (2013)
ALTAR OF PLAGUES – Teethed Glory and Injury (2013)
SIGUR RÓS – Kveikur (2013)
DAFT PUNK – Random Access Memories (2013)
MAN'S GIN – Rebellion Hymns (2013)
FUCK THE FACTS – Amer (2013)

gorth

THE HAXAN CLOAK – Excavation (2013)
– Temné elektronické masy podepřené beaty. Hodně povedené. 

AddSatan

MONACHUS – Below (2013)
– Švédští pohrobci Icos se na novince posouvají od atmosférického sludge/post–hardcore více do psychedelického doom/stoner metalu a daří se jim to na výbornou. Parádní táhlé melodie a chraplavý i čistý zpěv. Občas připomenou i takové Minsk.

mIZZY

CONTROL HUMAN DELETE – The Prime Mover (2013)
– Asi nejlepší nové album, co jsem v červenci slyšel. Tuhle kapelu dost žeru a 5 let dlouhé čekání na novou desku bylo velké utrpení, ovšem stálo za to si počkat.

BÖLZER – Aura EP (2013)
– Poslechl jsem hlavně ze zvědavosti, co to na tom Hell's Pleasure vůbec bude hrát, a ono to je fakt dobré. Dva chlápci, co hrají takovej atmosféričtější black/death. Hodně dobrá (i když krátká) nahrávka. Jsem zvědavý, co předvedou v budoucnu, pro mě objev měsíce.

VERMINOUS – The Unholy Communion (2013)
– Další z Hell's Pleasure kapel a naživo jedni z nejlepších, co tam hráli. Poctivý old school thrash/death a z nahrávky jsou i dost zlí. Na starší album to ale nemá.

Trym

JAY–Z – Magna Carta... Holy Grail (2013)
– Zatímco král „alternativního“ hip–hopu Kanye West mě letos docela zklamal, král (nebo přinejmenším jeden z králů) hip–hopové „klasiky“ mě baví dost. Vůbec nevadí, že je na desce spousta měkkých pasáží, kde dostává slovo hostující Justin Timberlake nebo například další rnb hvězda Frank Ocean, bez problémů a s úsměvem přijímám i to, že Jay–Z zase rapuje převážně o sobě, svém bohatství a úžasnosti. Tohle není hudba pro hipstery, ti ať si užijí svá Wéčka a Astronautalise. Tohle je pop music s výbornými rapy a zajímavými beaty (z produkce Timbalanda – nechápu, proč tenhle negr dělá tak pitomou sólo tvorbu, když pro své zákazníky umí vytvořit dobré podklady), určitě jedna z nejprodávanějších desek letoška a pro mě zábavný poslech.

SIGUR RÓS – Kveikur (2013)
– Dřív jsem tyhle ukňučence moc nemusel, deska, na jejíž obal vyfotili své nahé zadky, je vyloženě blbost, ale s předchozím počinem Valtari si u mě spravili reputaci a novinka se mi líbí minimálně stejně. Ubylo cinkajících sluníčkových songů jako Hopípolla a přibylo ambientu, trochu temnějších nálad a zároveň pochopitelnějších melodií. Príma.

GOLDFRAPP – Tales of Us (2013)
– První dojem vynikající.

Kuba

CEREBRUM – Cosmic Enigma (2013)

vaněna

NORMA JEAN – Wrongdoers (2013)
– Trošku z nostalgie a trošku z povinnosti jsem zkusil i tu novou desku, a překvapivě mě to baví.

Pan Bö

SATANIC DYSTOPIA – Double Denim Shotgun Massacre EP (2013)
– Asi old school death. Nevím, jestli vyšlo fyzicky, myslím, že jenom Bandcamp. Žádnej objev, ale pro mě zábava.

NOISEM – Agony Defined (2013)
– Death/thrash KVAPÍK!

KARNIVOOL – Asymmetry (2013)
– Prog rock/alt metal.

D’aven

FLESHGOD APOCALYPSE – Labyrinth (2013)
– Italští maximalisté a premianti z „hudebky“ opět o krok posunuli své extrémní pojetí symfo–deathu. Ač se pořád nemohu zbavit pocitu, že je to až moc školometské a otrocky následující postupy od Vivaldiho přes Beethovena, Schuberta, Berlioze, Čajkovského až po Rachmaninova, stejně nelze neobdivovat (na živo i z desky) totální nasazení, um a jízdu až na krev. Jedno z technicky nejdokonalejších spojení metalové rychlosti a tvrdosti s „klasickou“ inspirací, tentokrát s příběhem krétského Minotaura. Ani vteřina oddechu, hudebně a zvukově nahuštěné tak, že skrz to nepropadne na zem ani špendlík.

VULTURE INDUSTRIES – The Tower (2013)
– Styloví souputníci či nástupci Arcturus a Solefald, představitelé norské metalové avantgardy par excellence. Až „caveovsky“ emotivní a potemněle zabarvené metalové elegie a morytáty s typicky norským ujetým alternativním zvukem. Jednoznačně album, ke kterému se dá stále vracet a kde se pořád něco děje. Nejbarevnější a v rámci žánru nejhitovější kolekce z dílny těchto zvláštních Norů.

Agnes

SIRRAH – Thrill You (2013)
– Pozitivní shock, že se tato kapela, na které jsem vyrostla, dala znovu dohromady, a o to větší očekávání, jakým směrem se vydá. Z prvních dvou songů mám zatím poměrně natěšené dojmy.

ELDKRAFT – Shaman (2013)
FLESHGOD APOCALYPSE – Labyrinth (2013)
OMNIUM GATHERUM – Beyond (2013)

Kícr

QUEENS OF THE STONE AGE – … Like Clockwork (2013)
– Jednoznačně nejposlouchanější album za uplynulý měsíc. Nepamatuju se, kdy mě nějaká rocková deska tolik zaujala hned na první poslech. Od té doby ji poslouchám víceméně pořád dokola. Je v tom téměř všechno, co bych od hudby v tomhle žánru očekával. Ta deska je neskutečně rozmanitá a přitom se drží stále stejných mantinelů. Navíc zbožňuju zajímavě animované klipy a QOTSA nám jich s novou plackou nabídli hned několik a navazují na sebe podobně jako samotné skladby na albu. I Appear Missing je pro mě jasný hit léta.

DAUGHTER – If You Leave (2013)
– Půjčil jsem si z minulého článku. Neskutečně líbivá britská pohodovka s malinko tmavějším pozadím vybudovaném na poklidnějším post–rocku s popovým potenciálem.

EMPYRIOS – Zion (2013)
– Další pro mě zajímavý objev. Zatím jsem tomu ještě nevěnoval tolik poslechů, ale je to slušná kombinace Fear Factory a Mercenary v jednom balení.

onDRajs

Novinky? V žádném případě. V posledních týdnech poslouchám vše, co souvisí s panterovskou brutalitou. Takže:

PANTERA – Cowboys from Hell (1990) + Vulgar Display of Power (1992)
– Bez komentáře. První věcí od Pantery pro mě bylo video This Love z nějakého festivalu, to bylo cirka před 18 lety. To ještě vládla zlatá éra VHS a Headbanger’s Ball nepotřeboval exhumaci. This Love? Pamatuju, že jsem zíral na Anselma válejícího se na pódiu, jak vřeští do mikrofonu, jako by tam měl chcípnout. Nechápal jsem. A popravdě, nechápu to doteď. Ideální adrenalinová injekce. Království za novou kapelu, která by se jim aspoň v něčem přiblížila.

SUPERJOINT RITUAL – Use Once and Destroy (2002) + A Lethal Dose Of American Hatred (2003)
– Anselmo se svojí grupou na to jdou samosebou jinak, než skupina, která ho proslavila. Více dřevního old schoolu, více staroby, méně techniky, více syrovosti, vše až na dřeň. Mnohdy pocta metalu 80. let, častokrát až venomský black (rozumej: pořádná hoblovačka), do toho výpady sludge á la Eyehategod. Celkově vzato mě to tolik nechytlo. Skladby působí spíš jako shluky riffů než organické písně. Chtělo by to ubrat na jejich počtu, udělat jich méně a pořádně. Naživo to však mohlo kopat lidi do řiti. Každopádně je zřejmé, jakým hudebním směrem se Anselmo po rozpadu Pantery orientuje.

DAMAGEPLAN – New Found Power (2004)
– Tak tuhle věc jsem hrubě podcenil. Teď si u toho rvu vlasy, což je o to lepší, že člověk má furt co znovuobjevovat. Před lety, když jsem Damageplan poslouchal, jsem asi moc čekal pokračování Pantery a nemohl se do desky dostat. Debut kapely Darrelovců ovšem jede po své linii, skladby jedou v jiném tempu a i když Dimebag sází jeden brutální riff za druhým, vyznění je odlišné. Skladby se valí pomalu, deska je sice těžší než dvacet pytlů s betonem, ale díky pěveckému umu Lachmana zní Damageplan ve středních tempech jako brutálnější verze Anthrax za Bushovy éry. Vady album má, člověk si musí počkat, než se opravdu rozjede a dojmy kazí zvuk jak z plastové krabičky. Dimebag v rozhovorech tvrdil, že následovník bude brutálnější, jenže všechno posral jeden cvok… Přesto si u tohoto alba tak dobře uvědomuju, co mi v současném metalu tak chybí – pořádný kytarový riffař.

PHILIP H. ANSELMO & THE ILLEGALS – Walk Through Exits Only (2013)
– A tak se konečně dostávám do roku 2013. Titul Anselmovy grupy zní, jako kdyby šlo o retro šedesátkového rock’n’rollu. Jenže jde o jeho nejbrutálnější počin od konce Pantery, příval agrese od A až po Z. Když si člověk uvědomí, že tomu chlapovi je 45… Jak desku charakterizovat? Každopádně je divná. Ale i překvapující a originální. Album je podivně smontovaným mixem neworleanského sludge a grindcoru, který se hýbe vpřed vlastními zákonitostmi. Lze vzpomenout na Soilent Green, které si člověk při poslechu kostrbatých postupů Walk Through Exits Only vybaví. Škoda, že Anselmův hlasový rejstřík je už omezenější a vyrytý hektolitry pálenky. Holt léta strávená s přítelem chlastem jsou znát.

DW

EGO FALL – Duguilang (2013)
– Většinou jakoukoliv čínskou kapelu (většinou se jedná o šílený melodic death metaly) přeskakuju, ale v případě Ego Fall jsem udělal výjimku (mělo se jednat o folk metal a protože mám čínský lidový nástroje hodně rád, tak jsem zbystřil) a vyplatilo se. Ego Fall je jakousi čínskou verzí Němčourů Equilibrium s tím, že původ Made in China se nijak příliš nepromítnul na kvalitě desky. Ty mongolský hrdelní zpěvy jsou už jen třešničkou na dortu. Communitas!

AUTOPSY – The Headless Ritual (2013)
– Deathmetaloví řezníci se vracejí a s nimi pořádná porce old school námelu. Totálně kašlou na všechny trendy a dělaj to, co jim jde nejlíp. Sice to není taková šleha, jako budou noví Gorguts (odkládám křišťálovou kouli), ale poslouchat se to rozhodně dá.

BLACK SHEEP WALL – It Begins Again (2013)
– Zlobivý sonický sludge obcoval s obskurním black metalem a zrodila se stěna, tvořená samými černými ovcemi. Výborná deska, která posluchači způsobí pořádný „mind fuck“, pokud není připraven na rouhavý sludge metal nejhrubšího zrna. Což asi většina posluchačů připravena není. „Eat their fucking heads!“

BLOOD RED THRONE – Blood Red Throne (2013)
– Asi každá kapela se snaží, aby se její eponymní deska enormně povedla, ale většinou se spíše proměnlivou úspěšností. Norové Blood Red Throne se ovšem tohohle úkolu zhostili jak se sluší a patří, a tak je jejich nová deska ideálním mixem mezi old school a moderním přístupem k death metalu, navíc ideálním dárkem fans k 15letýmu výročí od založení kapely. Plus je to jedna z nejlepších fošen z celý jejich diskografie. Inu, když se daří…

CADAVER MUTILATOR – Murder Death Kill (2013)
– V podstatě docela kravinka, ale mně jejich prasáckej styl docela sedí. Zvukově ošetřený výborně, sypačky a jiný blasty paráda, kytary až na zbytečný breaky taky v cajku (včetně pinchů), navíc vokál Parideho dost zabíjí, suprovej growl. Nátlak.

WINE FROM TEARS – Glad To Be Dead (2013)
– Při poslechu týhle desky a hlavně kapely jsem rád, že jsem naživu. Jeden z nejlepších melodickejch doom metalů od asi nejtalentovanější ruský kapely. Vážně jsme nečekali, že zopakujou kvalitu, kterou předvedli na předchozím albu, ale povedlo se a Wine From Tears znovu vládnou.

FADING BLISS – From Illusion to Despair (2013)
– Tohle je kytarově obrovská šleha, připomínající třeba In Vain, jenže všechno kazí příšernej vokál jakýsi slečny, která má sice gotickej metal ráda, ale neumí ho zpívat. Growly jsou ale v pohodě a kytarový melodie vládnou, takže to házím do tipů, ovšem s upozorněním, že mezzosoprán je třeba přetrpět. Byli jste varováni.

IMMOLATION – Kingdom of Conspiracy (2013)
OCEANWAKE – Kingdom (2013)
PSYCHOTIC DESPAIR – Words for Empty Spaces (2013)
SHADE EMPIRE – Omega Arcane (2013)

kotek

THROAT – Manhole (2013)
– Noise rock z Finska, kterej mi svojí teatrálností připomíná poslední desku Daughters. Dobrá věc.

STAER – Daughters (2013)
– Z desky to asi nikdy nebude taková mrda jako naživo, nicméně pořád to mrda je. Chladný, odtažitý, strojový smyčky, který se pomalu stahujou. Hodně natěsno.

HOLDEN – The Inheritors (2013)
– Zajímavá exprimentální elektronika, budu muset dát víc poslechů.

RUN THE JEWELS – Run The Jewels (2013)
– Nová deska z dílny Killer Mike/EI–P. Moc jsem tomu zatím nedal, nevypadá to tak dobře jako poslední deska Mikea, ale zajímavý momenty tam jsou.

LordSnape

ZEROMANCER – Bye–Bye Borderline (2013)
ENTRAILS – Raging Death (2013) 
SEEDS OF IBLIS – Anti Quran Rituals (2013)

Radka

BLACK TUSK – Tent No Wounds (2013)
– Tuhle trojici z Georgie jsem poznala vlastně až s posledním vydaným albem Tend No Wounds. Jejich sludge zvaný „swamp metal“ mě zaujal jistou podobností s mými favority Baroness. Black Tusk jsou poněkud přímočařejší a jednoznačnější, snad by se dalo říct i jednodušší a učesanější, každopádně stojí za poslech.

bizzaro

SPAWN OF POSSESSION – Incurso (2012)
– Loni pro mě deska roku a vyjít letos, skví se na piedestalu zas. Ani po víc než roce Incurso z kurzu neopadlo a tahle porce švédsky nabrutalizovanýho tech deathu prostě vládne. Nezbývá než čekat na nové Soreption. 

shogun

EMINEM – The Eminem Show (2002)
GOJIRA – The Flesh Alive (2012)
EXIVIOUS – Exivious (2009)

sicky

SYSTEM OF A DOWN – Mesmerize/Hypnotize (2005)

střap

TESTAMENT – Low (1994)
– Skoro dvacet let stará deska. Sakra, já jsem ještě o dost starší. Skvělej Chucky Billy, výborná kytarová kombinace Peterson/Murphy a rytmika Christian/Tempesta funguje i po letech. Radost? Jasně, podle mě nejlepší deska Testament, byť ne v klasické sestavě.

DISINCARNATE – Dreams of the Carrion Kind (1993)
– Opět Murphy a v mém případě navždy. Proč najednou Murphy? Časem se dozvíte proč. Teď jen tolik, že tahle deska je nedoceněj klenot, kterému může dnešní trend retardovanejch analogů a stupidních old schoolů maximálně čumět na záda.

JAMES MURPHY – Convergence (1996)
– První deska, jak ji chtěl sám James. Jednoduše výborná moderní záležitost i po letech. A vůbec, mám to rád.

gorth

LUSSURIA – American Babylon (2012) + CHRISTIAN COSMOS + VATICAN SHADOW
– Konečně jsem se dostal k průzkumu Prurientových Hospital Productions a je to skvělé. Temné plochy podložené striktními beaty jsou podpořené vlastní estetikou (trochu mi to připomíná situaci kolem Haus Arafna/Galakthorrö), ve výsledku se to poslouchá jako výborné pokračování industrialu, dark ambientu, noise…

ALOG – Duck–Rabbit (2002)
– Rune Grammofon. Asi jakoby jazzmani coverovali Aphex Twina. Skvělé.

AIRBRUSHER – Airbrusher (2009)
– Perfektně dementní typografický metal F. Štorma. Ultimátní párty music, zejména díky textům.

ZIMOUN – Drums (2003) + Nä (2004) + Viskos (2003)
– Od minimal jazzu po minimal rytmické výmazy. Jinak tenhle člověk dělá „audio sculptures“. 

THROBBING GRISTLE – The Third Mind Movements (2009)
– I „noví“ TG byli super, ne že ne. Jen se to těžko popisuje. Cizí zvuky Sleazyho jak z Coil, zmutovaná kytara Cosey Fanni Tutti, beaty… Experimentální podivnost s velice svérázným zvukem.

KRENG – Grimoire (2011)
– Výborná soundtrackovitá záležitost. Do jazzu tím Mount Fuji způsobem.

NAERVAER – dema (1995)
– Polovina devadesátých let, Norsko, folk, spojitost s In the Woods. Super. 

KAIJA SAARIAHO + EDGAR VARESE + GIACINTO SCELSI + GYORGY LIGETI
– Klasika z 20. Převážně děsivé smyčcové plochy, disharmonie, rozklad, paráda. 

ANDREA BELFI – Wege (2012)
– Bubeník pro Bizze. Elektroakustika, fantastické zvuky z klasických nástrojů. 

AddSatan

GLORIOR BELLI – Meet Us at the Southern Sign (2009)
– Francouzský black metal, dříve více ortodoxní, tady už trochu progresivnější, lehkou podobnost bych viděl třeba s novějšími Enslaved nebo Code. Evidentně mají rádi (jak název alba napovídá) i ten southern metal á la Down nebo Corrosion of Conformity a taky blues. Fúze s ním tady funguje nad očekávání skvěle, bez toho, aby se vytratila blacková zloba a temnota. Zaujme i chorý vokál a užijeme si i klasických sypaček, taková The Forbidden Words mi až podezřele připomíná Mayhem na DMDS. Jsem zvědav, jak se předvedou letos na Brutalu.

JOHN ZORN – SECRET CHIEFS 3 – Xaphan: Book of Angels Volume 9 (2008)
– Část Zornovy Masada Book aranžovaná Treyem Spruancem, v podání členů Secret Chiefs 3. Skvělé, po technické i atmosférické stránce působivé kompozice fúzující avantgardní jazz, židovskou a vůbec předovýchodní hudební tradici, surf rock i metal.

VERMINOUS – Impious Sacrilege (2003)
– Skvěle zahraný a zlý old school death/thrash metal, který není jen dalším retrem, je tu i nějaká ta přidaná hodnota. Dost mě tu baví i práce bubeníka.

mIZZY

SVARTIDAUÐI – Flesh Cathedral (2012) (a vlastně i vše ostatní)
– Pro mě nejlepší deska loňského roku a ultimátní těšing na koncert. Naštěstí nezklamali a jsem zvědavý, zda další deska bude taky tak dobrá, když nový song, který na Hell's Pleasure hráli, žádná sračka rozhodně nebyl.

CHAOS ECHŒS – Tone of Things to Come (2012)
– Na to, že se jedná o první počin od těchto Frantíků, tak naprostá pecka. Akorát jim vyšel vinyl u Debemur Morti, tak možná zainvestujeme nějaký ten peníz. Velice zajímavý death/doom. O to více zamrzelo, že zrušili své turné. Doufám, že budu mít šanci je brzo vidět live.

SLEEP – vše
– Pomalejší hudba se do toho hnusného vedra hodí.

NECRO DEATHMORT – The Colonial Script (2012)
– Loni jsem to album celkem přehlížel a teď se biju do hlavy, jelikož je fakt super. Správně pošahanej drone/noise/doom.

vlad

MAYA – Stín Andělů (2006), Zprávy z budoucnosti (2007)
– Fenomenální tuzemský chillout/pop a jeden z mých nejoblíbenějších českých hudebních exportů vůbec.

SUN DEVOURED EARTH – Sounds of Desolation (2012)
– Jedna z těch žánrově naprosto neurčitých post–kapel, kterých poslední dobou přibývá jako hub po dešti. Osobně bych je nejspíš popsal jako post–rock s prvky shoegazu, a sem tam i s náznaky blackmetalových riffů, i když velmi povrchně. Příjemná záležitost k poslechu a zajímavostí je původ kapely, poněvadž z Litvy se ke mně zatím post–rocku vskutku příliš nedostalo :)

STRIGAMPIRE – Where Torments Drown (2009)
– Melodičtější death/blacková formace z Kanady. Rozhodně tady nechybí náboj, obzvláště pak první song (2. skladba po intru) Within Those Walls docela zabíjí.

VOID'S ANATOMY – Shades of a Vast Moment (2006)
– Taktéž z Kanady, a dokonce shodou okolností i ze stejného města (Québec), pochází následující projekt kombinující ambient s ženským vokálem, jednoduchou kytarou a decentním užitím industriálních prvků. Atmosféra hudby působí velmi podivně, specificky a asi se dost těžko popíše – dost mě zaujal kontrast občasného užití atmosférických samplů paralelně s podle mě záměrnou civilností zpěvu a kytary – prvků, které se navzájem zpravidla vylučují, ale zde fungují v jakési záhadné koexistenci – stejně tak jako naprostá nepředvídatelnost jejich rozvržení. Náladou lze přirovnat k albu od projektu Jenn Ghetto (ex–Carissa's Wierd) S, a chvílemi mi to taktéž trochu evokovalo Islanďanku Björk. Nejsilnější skladba desky rozhodně Void.

THEORY IN PRACTICE – The Armageddon Theories (2007)
– Příjemný švédský technický/progresivní death metal, u nějž jsem sice chvilku trochu zkousával vokál, nicméně instrumentální invence dojem definitivně převážila do pozitiva.

ATRIARCH – Ritual of Passing (2012)
– Americký sludge/doom metal se sice atypickým zpěvem lehce do punku, nicméně s velmi hutnou atmosférou. Obzvláště pak skladba Altars zapůsobila velmi.

JULIE CHRISTMAS – The Bad Wife (2010)
– Sólový projekt zpěvačky hlavně výrazné z post–metalové scény, známé mimojiné z kapel jako Made Out of Babies, Battle of Mice a Spylacopa. Sympatický hard rock se sludgeovým nádechem. Jenom škoda, že jí v nedávné době záplavy v NY vytopily studio, čímž pádem se nové desky v nejbližší době asi bohužel nedočkáme.

OTEP – The Ascension (2007)
– Mám je v povědomí už opravdu dlouho, ale nějak jsem se pořád nebyl schopen dohrabat k vlastnímu poslechu. Chyba. Ta živočišnost je naprosto boží.

ATMASFERA (АТМАСФЕРА) – ...Forgotten Love (2006)
– Osvěžující progresivní folk/rock z ukrajiny.

DYING PASSION – Relief (2007)
– Nostalgie. Pro tyhle Moraváky mám už hezkých pár let slabost, a ačkoliv moje nejoblíbenější deska je předchozí o trochu doomovější Voyage, Relief pokrývá většinu skladeb, které jsem slýchával tenkrát, když jsem vymetal jejich koncerty, takže paráda.

Kuba

TRIGGER THE BLOODSHED – The Great Depression (2009)
NILE – Annihilation of the Wicked (2005)
DYSRHYTHMIA – Psychic Maps (2009)
WAYD – Barriers (2001)
VUVR – Pilgrimage (2001)

piTRs

KATATONIA – Dead End Kings (2012)
– Povstání z pololehu na hrobníkově lopatě vlastního revivalu. Hravější aranžmá, více odvahy a celkově provětranější feeling desky napovídají, že tady to na sběrnu asi ještě nějaký čas nebude.

KREATOR – Renewal (1992)
– Z vrcholného období Kreator je Extreme Aggression nejtechničtější, Coma of Souls (dejme tomu) produkčně nejdotaženější a Renewal nejdospělejší. Jestli je škoda, anebo dobře, že zůstalo jen u něj, těžko říct.

SENTENCED – The Cold White Light (2002)
– Patrně „nejkomerčnější“ zápich, kapela jako by místy chtěla zadýchat záda samotným HIM. Nicméně opět se moc nenasmějeme.

vaněna

CATHARSIS – Passion (2000)
– Vzhledem k blížící se zastávce reunion tour CATHARSIS (usa, hardcore) sjíždím převážně jejich starodávnou a výbornou desku Passion.

HETROERZEN – Exaltation of Wisdom (2010)
– Nakopnutejch teatrální show se pořád nemůžu udržet a neposlouchat bubububáky Hetroerzen. Ale to jen tak pro pořádek, aby to byly tři desky.

Pan Bö

SURRA – Bica na Cara EP (2012)
– „Naratosovanej“ thrash KVAPÍK!

TORCHE – Meanderthal demos (2009/2010) a Harmonslaught (2012)
– Stoner/power pop.

SKYHARBOR – Blinding White Noise: Illusion & Chaos (2012)
– Prog/djent/tech s ex–zpěvákem TesseracT.

D’aven

PET SHOP BOYS – Battleship Potemkin (2005)
– Špičkové, přitom téměř neznámé, devět let staré dílo britského popového dua a zároveň tak trochu cimrmanovský úkrok stranou. Hodinu a čtvrt trvající suita je vlastně ex–post vytvořeným soundtrackem k legendárnímu Ejzenštejnovu němému filmu Křižník Potěmkin. Pet Shop Boys ukázali, že bez problémů zvládnou utáhnout a dramaturgicky vystavět takto velkou hudební a časovou plochu, ale především, že kromě nasládlých tanečních pecek zvládají i vážnější polohy a propojení syntezátorového soundu s klasickou a filmovou orchestrální hudbou (ve spolupráci s drážďanskými symfoniky).

CARACH ANGREN – Lammendam (2008), Death Came Through a Phantom Ship (2010)
– Již debut Lammendam z roku 2008 ukazoval v plné šíři ohromný potenciál těchto talentovaných muzikantů. Oproti pozdější tvorbě je první deska ještě nesena převážně v duchu vrcholných děl symfoblackových aristokratů konce let 90. Na své si přijdou ti, kdo si libovali ve velkolepém, rychlém a dynamickém black model Limbonic Art, Keep Of Kalessin, Emperor, raní Ephel Duath či Anorexia Nervosa.
Carach Angren navíc svá alba píší jako monotematické koncepty, což jim dává možnost rozvinout svou schopnost hudebního vypravěčství a dramaturgie. To se v plné síle projevilo na dvojce Death Came Through a Phantom Ship (2010), na níž zpracovali po svém legendu o „bludném Holanďanovi“. Hudebně se posunuli od sypaček, kytarových vichřic a kvílení duchů, rozprostřeli se více do šířky, se zemitější rytmikou i riffy a především množstvím působivých hudebních obrazů. Zůstalo napětí, i když dosahované trochu jinými prostředky, a ještě zesílil smysl pro dramatičnost i vypravěčské schopnosti.

schizmo

JÓNSI – Go (2010)
– Husina jak hajzl. O genialitě předáka islandských vizionářů Sigur Rós nemůže být pochyb, songy jako Hoppípolla nebo Glosoli už mnohokrát zlomily kdejakýho drsňáka, mě nevyjímaje. A je přinejmenším potěšující, že i sólový projekt má hodně co nabídnout. Zvláště pak jeho živé provedení. Výjimečná věc!

JENIFEREVER – Spring Tides (2009)
– Tuhle kapelu miluju. A u toho by popisek mohl klidně skončit. Ale ve skutečnosti je to mnohem složitější. Je to ten druh muziky, po které sáhnete, když je vám mizerně, a spolehlivě víte, že pak to bude ještě horší. Ten typ muziky, která bezezbytku umí vystihnout podstatu slova zármutek. Ten typ muziky, jejíž poslech bolí. Uspořádáním koncertu pro tyhle švédský snílky jsem si v podstatě splnil pořadatelský sen a pověsil tuhle nevděčnou činnost na hřebík, koncert, jehož prodělek mě stál nemálo tisíc. A i tak to byl jeden z nejlepších hudebních zážitků mého života. Mimořádná hudba, ke které mám mimořádný vztah.

PUTRIDITY – Degenerating Anthropophagical Euphoria (2011)
– Nehoráznej tlak. Popravdě nepamatuju od dob Disgorge žádnou takovou nařachanou kapelu, která by od začátku do konce sázela jednu sypačku/slamovačku za druhou, měla by tlak, tah na bránu, a rozumný nápady účinně přetavený do funkčního a hratelnýho celku (i naživo to má úroveň!). Proto pokud máte rádi ultimátní brutal death metal jako ze začátku roku 2000, tak šáhněte po těchto Italech. Jeba!

LordSnape

MANDO DIAO – Infruset (2012)
PINK FLOYD – The Division Bell (1994)