V první řadě – velká omluva za opožděné Album měsíce. Ale řekla bych, že byly celkově nějaké divné konstelace (tak určitě.), třeba co se týče času a důvodů, proč neposlat svůj top. Posuďte sami:

piTRs se poflakoval po zahraničí. Dejv taky (prý mám do jeho topu napsat marocký pop a nomádské písně) a pf taky (ale ten si šplhnul, když svůj seznam poslal později, když se z Izraele vrátil). Na pobytu v zahraničí se shodlo asi tak stejně lidí, jako na deskách ve vrchních příčkách topu. Jsme snad nějaký cestovatelský web?!

No a pak měla spousta lidí strašně málo času (– trest smrti). A taky neposlouchali nic nového (– trest smrti). Anebo neposlouchali vůbec nic („tu muziku teď flákám“ – trest smrti). Anebo si našli ženskou ( – trest smrti). Anebo zjistili, že budou zase otec ( – no dobře, omluveno jen taktak). Anebo se na to prostě vysrali ( – pro jednou beru).

Tak snad se postavení hvězd v květnu zase hodí do normálu. Hodí, určitě hodí (bububu!).
 
Článek je opět, tak jako v Albu března, rozdělen do dvou částí – první je věnovaná novinkám, deskám letoška, druhá pak deskám starším. Je to stále stejné: žebříček nových kousků, na kterých se Marasťáci shodli, je následován dalšími tipy každého zúčastněného, o něco níže pak druhou částí s méně aktuálními alby a starobou.
 
Duben nepřinesl jednoho hegemona, žádné absolutní první místo, jako tomu bylo minulý měsíc se Suffocation. Nicméně ačkoliv tentokrát máme na prvních místech triptych, nejlépe z toho – soudě podle komentářů – vyšli Fallujah.
 
 
1. – 3. FALLUJAH – Nomadic EP (2013)

Na začátek trochu konstruktivní kritiky: „Tzv. progdeath vrstvených kytar, ač se chlapci více odpoutali od rukopisu Decrepit Birth, přehnali to s ohlušujícíma bicíma,“ říká Hanzz Strewer.

Kuba se o Decrepit Birth v podstatě zmiňuje taky: „Právě Fallujah jsou kapelou, která by si zasloužila mnohem větší zájem ze strany fanoušků – ovšem právě kvůli své prvotní nepřístupnosti se stále schovává ve stínu úspěšnějších kolegů, což je velká škoda. Jejich mix atmosferického death/black metalu je něčím specifický a jsem si jist, že tuto bandu rozpoznáte hned od prvních poslechů. Na novinkovém EP Nomadic svůj styl dále rozvíjejí a posouvají své hranice, které započali na debutové desce The Harvest Wombs.“ Rovněž zmiňuje i obal nahrávky, který je podle něj „naprosto precizní“.

Světe, div se, Bizze zaujala ambientní skladba. Více skrze jeho komentář: „Původní odklon Fallujah od deathcoru do prog/tech vod byl povedený. Ale co předvádějí na jejich novým epku, tedy emocemi progresivně natlačenou masírku, je ultra povedený. Riffy masitý, sice někde pidlikající, ale ne na úkor logiky a přehnanosti, emo vazbený plochy, který maluje druhá kytara, celou muziku odstřelujou úplně pryč, stejně jako až cynicovsky kroucená sóla. A když Fallujah přepnou a začnou brnkat, zavírám oči (dokonce i při prostředním ambientu Silent) a říkám si, že jestli bude takováhle celá deska, asi se zas neudržím a zulíbám Unique Leader ruce. Podobná cesta transformace potkala vlastně už The Contortionist, ale Fallujah jsou ještě dynamičtější a větší válec, zvuk je jak víno a vokál nekompromisní.“
 
1. – 3. HACRIDE – Back To Where You've Never Been A Shining (2013)

Sickyho ovlivnila pivní diskuze (Bizz: „Celou desku Hacride má v textový formě už připravenou Sicky a já jsem moc rád, že jsme předtím, než začal psát, dali pivo (ne jedno) a že se jeho názor na Back To Where You’ve Never Been ještě vycizeloval.“), takže z toho nakonec Hacride vyšli dobře: „Monumentální, epický, ale zároveň i pěkně tvrdý a přímočarý moderní metal. Některé riffy (např. v Synesthesia nebo Overcome) skutečně zabíjejí.“

Bizz rovněž chválí a podotýká, že zbystřit by měli především fanoušci Gojiry a Textures: „Hacride na ní nic nepřesmahli a hlavně už tentokrát při poslechu do lušťovky u riffů nedosazujete zdroje inspirace. Deska je – až asi na závěrečnou skladbu – totálně vyrovnaná a dá se říct, že takhle si představuju dospělej moderní metal.“

„Hacride se s novým zpěvákem vydali mírně odlišnou cestou a svou dobře rozpoznatelnou tvář místama překryli tupým deathcorem. Nicméně je to hrozně chytlavý, dost pasáží neskutečně kope, celý to působí jednotně, čistěji a nakonec už i vokálu začínám přicházet na chuť – až čas ukáže, jestli novinka bude mít stejného trvání v mém přehrávači jako obě desky předešlé.“ – Tak ještě uvidíš, Kícre.
 
1. – 3. SHINING – One One One (2013)

Tři jedničky, tři názory.

Nadšení: „Shining asi vůbec poprvé vydali takhle „písničkové“ album. Toto tvrdím pouze s důkladnou znalostí tří posledních alb. Grindstone je dokonalý soundtrack ke Kubrickovu filmu, který nestihnul natočit. Blackjazz se vydal novou cestu, která za sebou nechala dvě neskutečný pecky a koncentrovaný tříděný chaos. Album One One One mělo dvě možnosti, kterou z částí Blackjazzu podpořit, a vybralo si tu první. Experimentálnost byla schovaná do šuplíku a bralo se ze zánovního ale kutilsky stavěného šatníku. I když bych měl být zklamaný, tak mě zatím tohle album hudebně plně naplňuje (Munkeby tentokrát použil o jeden efekt míň a konečně je slyšet, jaký má vlastně hlas).“

Rozpačitost. Hanzz by totiž, když už o tom Kícr mluvil, bral spíš tu experimentálnost. „Kde jsou jejich (black) jazzem protkané časy?“ ptá se, „přímočařejší a hitovější filosofie není nejhorší, ale…“

A Sicky ještě neví, ale „hobluj index“ prý zatím vykazuje vysoké hodnoty. „Norská industriálně metalová diskotéka. No, uvidíme, co z toho vyleze.“

---

Na více deskách se tedy Marasťáci tentokrát neshodli, stejně ale přikládám pár dalších, novinkových, tipů: 

SIGHTINGS – Terribly Well (2013)

Abychom tu měli taky nějaký ten nojzík, budiž zmíněn taky tip Gortha a AddSatana.

Gorth se věnoval kapele už v květnovém reportu – „Sightings přidávají k noiserockové ideji údernosti a hluku rozlámanost a nečekané barvy klasických nástrojů.“, teď ještě dodává: „Rozsypané našláplo neúprosně se valící vpřed. A do stran, nahoru a dolů. Bastard noise a math rock s velice originálním zvukem.“

„Vydali už i lepší desky (třeba Through the Panama), ale pořád dost dobrá experimentálně–noise rocková podivnost pro mimozemšťany,“ myslí si AddSatan.

Takže bacha, Gorthe, AddSejtn o tobe říká, že jsi mimozemšťan!
 
 

LEPROUS – Coal (2013)

Agnes s D’aven sjížděli nové Leprous.

Všechny příznivce “druhá liga”–názoru (více v diskuzi pod recenzí na In Vain) jistě potěší komentář od D’avena: „’Ihsahnovy děti‘ v čele s jeho švagrem Einarem Solbergem válí, z ‘Uhlí‘ jde záblesk geniality. Už minulá deska Bilateral byl slušný úlet, Coal jde v mnoha ohledech o dost dál. Překvapivé až šokující jsou některé vokální aranže, celkově deska působí tak, jak dnes mohl znít třeba Devin Townsend, kdyby nezačal vykrádat sám sebe a dělat pitomosti.“
 
 
 
DISPERSE – Living Mirrors (2013) 

Bizzaro, který desce Living Mirrors podlehl už minulý měsíc, jí podléhá stále: „Living Mirrors mě klátí a klátí, to je prostě deska, ze který stříkám pověstný magi v kostkách. Víc kdyžtak v recenzi nebo minulým Albu měsíce.“

Co je ale důležité – nakazil i Brutusáčka: „Tak samozřejmě CEO míří vždy do černého a Poláci vcelku s přehledem dokazují, že stačí z jednotlivých žánrů vybrat jen ingredience a poskládat velmi kompaktní a podmanivou desku.“
 
 
 
 

HYPOCRISY – End of Disclosure (2013)

Vlad desku, kterou Bizz v dubnu recenzoval, naposlouchával v rámci přípravy na koncert: „Ve srovnání se staršími deskami nic moc, oproti A Taste of Extreme Divinity naopak zlepšení, deska ve finále nenudí, jenom byl člověk zrovna u Hypocrisy zvyklej na trošku víc.“

A že jde o „netuctové završení tuctu alb solidní prací“, to říká zase Herelson.
 
 
 
 
 
ALTAR OF PLAGUES – Teethed Glory & Injury (2013)

Pro Tryma vcelku neutrální: „Není to hloupá hudba, ale nezasekla háček.“

Pro Hanzze skvělá: „Atmosférický post–black s tendencemi všemožné mutace. Strhující!“

A co na ni Jan Tleskač?
 
 
 
 
 
 
 
LINEAR SPHERE – Manvantara (2012)

Linear Sphere nejsou sice zrovna nejaktuálnějším tipem, nicméně jak Bizz tak Kuba nahrávku objevili zpětně a během dubna jim slušně zamotala hlavu. Dívejte:

Bizz: „Že profesorská holota z Anglie po osmi letech vydala novou desku, jsem vlastně až do doby, než ji na fóru zmínil Ondrajs, netušil. Pozměněná sestava představuje komplexnější přístup než na debutu Reality Dysfunction, ale věrnost technickému prog metalu zůstala zachována. Když to poslouchám, takhle se už vlastně dneska už moc nehraje. Proto by takhle deska neměla ujít nikomu, kdo má rád jakékoli metal/rock/jazz fúze, protože jejími některými pasážemi by se mělo tapetovat, aby to bylo furt na očích. A i na ten vokál a zvuk si zvyknete, to mi věřte!“

Kuba: „Nechápu, jak mi tak dlouho mohla tato kapela unikat. Dlouho jsem neslyšel desku, ze které bych si hned napoprvé sednul na zadek. Bravurní mix prog/tech metalu s fusion, který snese pouze ty nejpřísnější měřítka. Po přečtení biografií členů se vlastně ani nedivím, že vznikla nahrávka tohoto kalibru. Další zástupci (nástupci?!) Spiral Architect směru. Jediné, co mi nejde do hlavy, je, že zrovna podobná nahrávka se neobjevila zde, na MarastMusic. Teď nezbývá než doufat, že kapela nedodrží časový odstup od svých předchozích alb – osm let je fakt dlouhá doba.“ A v souvislosti s tímto albem Kuba ještě doporučuje stránku www.martingoulding.com: „…super cvičení a bez nutných poplatků.“
 
  
 
 
  

bizzaro

ADE – Spartacus (2013)
– Tuhle desku poslouchám už docela dost dlouho a vlastně jsem o ní ani nikde neslyšel, takže jsem se rozhodl jí textově rozebrat v recenzi a vyšlo mi, že „ADE bych mohl definovat jako deathmetalové Orphaned Land, kde folklor nepřebíjí metal. Skladatelská jistota, nevídané atmosféry a melodie a skvělý Kollias za bicími. Epický death metal par excellence.“ No neberte to.

ANUP SASTRY – Ghost (2013)
– Cha, není Bizzarovi něco? Ne, není, ani na djent tento měsíc nezapomněl. Aktivní Anup Sastry (Skyharbor, Intervals, Jeff Loomis) si nahrál sólovku a v popularitu nabírajícím modelu „nahraju si všechno sám“ desku fakt udělal. A osvědčil se. Že desku dělal jeden člověk, prostě nepoznáte. O bubnech se asi nemusíme bavit, ty si panáček do puntíku pohlídal, ale že jsem po prvním a druhém poslechu šmejdil, kdo s ním nahrával, o něčem svědčí. I v kytarových riffech totiž nacházím spoustu osobitých nápadů, rovněž zvládnutých technik hraní. Čistý, nudně nasekaný djent to není, ale pro jeho fanoušky deska bude určena určitě nejvíce.

sicky

HOWL – Bloodlines (2013)
– Po minulém Full of Hell trochu vyměknutí, kytary už nejsou tolik bahno a celé to zní více tradičně/konvenčně, ovšem možná proto mě to baví více, než většina současného undergroundového sludge.

MOTORPSYCHO – Still Life With Eggplant (2013)
– S psychedlic–stoner metalem se, zdá se, roztrhl pytel, norští věrozvěstové žánru stále dominují.

THE OCEAN – Pelagial (2013)
– Pokus Němců vkročit do tradičních progressive vod – a vcelku úspěšný.

COLLISEUM – Sister Faith (2013)
– Nekomplikovaná garážová hoblovačka, kolikrát ale příjemně překvapí.

EIBON – II (2013)
– Temná, blackened sludge špína, místy příjemné, místy odporné.

brutusáček

IRON REAGAN – Worse Than Dead (2013)
– Tak tohle protáčet je naprosto jednoduchý. 19 songů a 20 minut od hráčů z Darkest Hour a Municipal Waste, takže směsice hardcore a thrashe. Název kapely asi napoví, vo co de.

SUICIDAL TENDENCIES – 13 (2013)
– Sicky se neplet a harcovníci z Kalifornie po deseti letech stvořili super kolekce svižného crossoveru. Nadhled a smysl pro jednoduché melodie naprosto zvítězil.

WAX – Unplugged (2013)
– Tohle je rošťák, schválně se mrkněte na klip Rosana a pak si ho najděte v unplugged verzi – aneb jak si raper Wax vyšperkuje desku, aby jí pak naživo hrál úplně ...živě.

Hanzz Strewer

AUFGANG – Istiklaliya (2013)
– Top dubna... 2 klavíry a sampler aneb očekávaná novinka zadumaně hravé elektronické klasiky.

THE GABRIEL CONSTRUCT – Interior City (2013)
– Prozatím letošní absolutno na poli progresivního rock–metalu. Spousta slyšitelných vlivů (Michael Nyman, BTBAM, Steven Wilson, SOAD a zesmutnělí Carnival in Coal), parádní instrumentace bohužel na úkor syntetického zpěvu, který často irituje (záměr?). Postupy spojující desítky stylů, znepokojivá či halucinogenní atmosféra a jemně pojaté ordo ab chao však fungují perfektně. Travis Orbin a Thomas Murphy (oba ex–Periphery) budiž záruka barvité rytmiky.

PRYAPISME – Hyperblast Super Collider (2013)
– Jedna z dalších francouzských avantgardně šílených koláží alá Igorrr bez zpěvu a breakbeatů.

PETE PETERSON – Songs, These Are Songs (2013)
– Úchylný výsměch redneck stylům s baterií Travise Orbina. Bandcamp (http://petepeterson.bandcamp.com/album/songs–these–are–songs)

JOHN MEDESKI – A Different Time (2013)
– Sólové album klavíristy, z uznávané jazzové formace Medeski, Martin a Wood, v duchu příjemné jazz–ambient–minimal klasiky.

THE MODERN AGE SLAVERY – Requiem For Us All (2013)
– Benýti, Despised Icon a třeba ještě Aborted až moc očividnými vzory, proč ne. Masírka je to příjemná.

gorth

COLIN STETSON – New History Warfare Vol. 3: To See More Light (2013)
– Stetson je šílenec. Nebudu popisovat, mrkněte na jeho živáky, ideálně s někým, kdo hraje na něco dechového. Novinka je opět o něco našláplejší.

ASVA – Bring Me a Monkey (2013)
– Dahlquist se loučí s mrtvým bratrem zhudebněním jeho básně. Asva, co víc chtít?

AddSatan

THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION – Roadburn (2013)
– Deska tak černá jako její obal. Asi jejich nejtemnější opus. Drone / dark ambient / experimental / noise. Violoncello, pozoun, ruchy, hluky. Produkce – James Plotkin.

THE COSMIC DEAD – Live At The Note (2013) & The Exalted King (2012)
– Space / psychedelic / krautrock, co šlape. Živák je super celý, na The Exalted King doporučuju hlavně druhou a třetí skladbu.

Trym

SVART CROWN – Profane (2013)
– Death metal z Žabožroutska. Zajímalo by mě, jestli marastí techdeath snobi tuhle kapelu schvalují (pochybuju), každopádně mě to baví a dobře se u toho spí.

TRICKY – False Idols (2013)
– Můj oblíbený zhulenec – jak stárne, je pořád lepší. Minulá deska Mixed Race se mu moc povedla, novinka je minimálně stejně dobrá, víc atmosférická a „noční“.

GHOST – Infestissumam (2013)
– Occult rock. Zábavný, ale asi žádná trvalá hodnota – mnohem víc se těším na nové The Devil's Blood, které jsem si ale ještě nestihl pustit.

Pak jsem zkoušel novinky od:

DIR EN GREY – The Unraveling (2013)
– Dobré EP.

COCOROSIE – Tales of a Grass Widow (2013)
– Míň šílené než dřív, což kvituju, konečně hudbu přestaly tvořit jako koláž zvuků pískacích hraček, nicméně v popu mám asi jiné favority.

Čeká mě nové album od THE OCEAN (Pelagial), ze které jsem zatím slyšel asi třetinu jedné skladby a usoudil jsem, že to bude nejspíš hrůza, ale uvidíme. A ještě jsem dal po jednom poslechu novým HIM (Tears on Tape) a AMORPHIS (Circle) – pochopitelně nuda, tyhle společnosti (zdráhám se použít slovo „kapela“) svůj hudební recept už léta neupravují a za nadšeného hýkaní měkké části metalheadz vydávají tytéž skladby stále dokola, jen různě pojmenované. Tak ať.

irdzi

INTRONAUT – Habitual Levitations (2013)
– Asi slabší než starší desky, ale na Intronaut se mi vždycky líbily spíš ty klidnější pasáže, takže si občas pustím i novinku. Mimochodem by mohli změnit zpěváka :)

Pan Bö

ILLUMINATI – The Core (2013)
– Rumunskej techdeath, hosti na desce budiž lehkým vodítkem: Patrick Mameli (Pestilence), Mike Browning (Nocturnus, After Death, Incubus, ex–Acheron, ex–Morbid Angel), Daniel Mongrain (Martyr, Voïvod), Kelly Shaefer (Atheist, Stones of Madness, Neurotica), Tony Choy (Atheist, ex–Pestilence, ex–Cynic), Tymon Kruidenier (Exivious, ex–Cynic), Luc Lemay (Gorguts)

FAUS – Technical Jargon And Partisan Rhetoric (2013)
– Mathcore z USA.

ORATOR – Kapalgnosis (2013)
– Nic novýho pod sluncem, ale šlape to jaxviň – Bangladéš thrash/grind, či co to je.

D’aven

CHAOSTAR – Anomima (2013)
– Po dlouhých devíti letech nové řadové album, čtvrté v pořadí. Každý opus této družiny seskupené okolo akademicky školeného skladatele Christose Antoniou ze Septic Flesh vždy stojí za pozornost, i když je někdy na poslech náročnější (alespoň na ten první). Exceluje nová sopranistka Androniki Skoula. Chaostar jsou pro mne představiteli současné vážné hudby, stále zůstávají pevně v jejím rámci, navzdory všem experimentům a vlivům, které si přinesli z metalové scény, darkwave, industriálu a dalších stylů.

TRISTANIA – Darkest White (2013)
– Překvapivé album od kapely, která dokáže (navzdory všem škarohlídským názorům) překvapit poměrně často, ale tentokrát možná více než jindy. Pryč je škatulka „beaty & beast“, dominují mužské zpěvy (angažování Kjetila Nordhuse, mj. Green Carnation, bylo dobrým krokem), neskutečná intenzita, gradace, vrstvy harmonií a celkově darkmetalové vyznění.

KVELERTAK – Meir (2013)
– Při poslechu Meir chce člověk skutečně „víc a víc“, jak anoncuje název desky. Kapela, která si „po seversku“ neláme hlavu se škatulkami a je jí úplně jedno, jestli to, co zrovna hraje, někdo označí za hardcore, metalcore, black, punk, rock’n’roll nebo skandinávský melodický metálek. Ryze moderní tvrdá kytarovka jdoucí napříč scénou, nabitá hity, skvělými melodiemi, energií a nakažlivostí.

CROWN – Psychurgy (2013)
– Dva muži a stroj ve vlastním vesmíru. Temné basové a kytarové vibrace jdoucí z hloubi zemského jádra a pomalu se deroucí na povrch. Muzika zároveň primitivní i rafinovaná. Čelní srážka odlidštěných vizí a strojových temp à la Godflesh s ranými Isis, Sunn O))), dark ambientem a vyhlášenou francouzskou školou post–blacku (ale nejsou tak „zlí“ jako většina jejich krajanů).

Agnes

TESSERACT – Altered State (2013)
KVELERTAK – Meir (2013)

schizmo

BARROW – Though I Am Alone (2013)
THE KOREA – Saturnus (2013)
KEN MODE – Entrench (2013)

NORTHLANE – Singularity (2013)
– Poslední dobou nenacházím moc kapel, které by dělaly svou muziku natolik zajímavou, aby dokázala strhnout na první poslech, ale zároveň byla dostatečně inteligentní / komplikovaná / důmyslná, aby se brzy neohrála a vy se k ní vraceli i po mnoha posleších. Dle mého názoru je tahle kombinace čím dál vzácnější. Docela reprezentativní výjimkou jsou australští Northlane, kteří se o slušný poprasky postarali už svým debutem, a novinkovou deskou svou pozici nejnadějnější australské kapely současnosti jen potvrzují. Dominantním znakem novinky je široká paleta rychle po sobě jdoucích nápadů a tedy překotný vývoj skladeb, ale vše přitom dává smysl, nic není na sílu a především zmíněné nápady jsou opravdu zajímavé, nebál bych se říct „výběrové“. Northlane jsou tedy s přehledem reprezentativním kusem mladé, moderní a životaschopné kapely. Model roku 2013.

BRING ME THE HORIZON – Sempiternal (2013)
– Ne nečekaný vývoj produkce BMTH mě mile překvapil. Kapela přerostla svůj stín a vydala se dál vstříc přístupnějším vodám. A mně to vůbec neva, protože hudebně deska absolutně nestrádá, ba právě naopak – tolik (stadionových) hitů na jednom albu jsem hodně dlouho neslyšel. Po uležení můžu bez obav říct: vážný adept na desku roku!

BARROW – Though I'm Alone (2013)
– Když už se vám jeví vámi nejvíce poslouchaný hudební proud jako vyčerpaný, vždy vám zkříží cestu něco nového nečekaného. V tomhle případě je to smečka Barrow, která na aktuální desce nabízí tolik verzí beznadějných emocí, kolik si jen dokážete představit. Takhle depresivní a zoufalé album jsem dlouho neslyšel, banda koketuje na hranách křížení temného hardcore / sludge a vkusně svůj styl obohacuje o další žánry jako je screamo, emo–violence, sem tam portland–core, noise a kdoví co ještě… Pokud hledáte něco opravdu NEoptimistického, čím byste si kápli kyselinu do rány, tak tohle je zaručenej tip. Velké překvapení!

KEN MODE – Entrench (2013)
– Smíchej si starej Mastodon a Today Is The Day a máš tohle intenzivní nasraný peklo.

ese

DUOBETIC HOMUNKULUS – Ani já ani ty robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme (2013)

herelson

AMORPHIS – Circle (2013)
– Finové více metaloví a stále přesvědčivě skvělí.

ANDY C SAXTON – Loom (2013)
– Trocha instrumentální progrese a basové instrumentace.

PERSEFONE – Spiritual Migration (2013)
– Uvolněný atmosférický melodeath–core.

POMEGRANATE TIGER – Entities (2013)
– Nadějný instrumentální death–djent.

Akh

SOILWORK – The Living Infinite (2013)
– Pro její živost, pestrost a zábavnost.

Nadrom

GAMA BOMB – The Terror Tapes (2013)
STONE SOUR – House Of Gold & Bones Part 2 (2013)
SVART CROWN – Profane (2013)

sicky

UFOMAMMUT – Eve (2010) & Oro (2012)
TOOL – Lateralus (2001) & 10000Days (2006)

Kuba

CYTOTOXIN – Radiophobia (2012)
– Ve stále nekončícím zástupu všemožných brutal tech deathmetalových kapelu tu a tam vykoukne skupina, která se něčím odlišuje od ostatních. V případě Cytotoxin to bude, vedle neobvyklé textové náplně (Černobyl), hlavně hudební složka, která je víc než nadprůměrná. Deska tlačí, drtí, cupuje. Chvílemi se tváří jako buldozer, aby se vzápětí změnila v motorovou pilu. Fans Origin či Devourment by měli Radiophobia rozhodně zkusit. Co též stojí za zmínku, je rejstřík zpěváka – neuvěřitelná práce s hlasem.

Hanzz Strewer

FRANCESCO TRISTANO – Idiosynkrasia (2010)
– Otec Aufgangu, stejný rukopis, jen chill–outovější pojetí.

ARANIS – Aranis (2005)
– Debutové album post klasiko–folkoidního kvintetu, výborná záležitost.

NIK BÄRTSCH'S RONIN – Stoa (2006)
– Parádní jazzminimal inspirovaný špičkou na poli minimalistické klasiky.

K0UDLAM – Goodbye (2009)
– Kraftwerk střižení juniusácko–depecháckým zpěvem.

PHRONESIS – Alive (2010)
– Jazzové piano trio s neuvěřitelnou rytmikou.

I PILOT DÆMON – Happily Depressed (2007)
– Post–hardcore hodně od podlahy.

ZDENĚK LIŠKA – hudba z krátkometrážních filmů Jana Švankmajera (kompilace 1965–1971)
– Český hudební génius, především skladatel filmové hudby od kultovních 30 případů majora Zemana, industriálním Jáchyme, hoď ho do stroje až po odzbrojující Markétu Lazarovou.

CHAPELIER FOU – 613 (2010)
– Francouzský houslista excelentně pracující s looperem.

KAMMERFLIMMER KOLLEKTIEF – Maander (1999)
– Debut elektronic–jazz tria, který byl ještě značně živý oproti ambientnímu vykrystalizování v dalších letech.

GULTSKRA ARTIKLER – Kashka Iz Topora (2007)
– Zvuky Ruska, ambient/electronic.

KAYO DOT – Choirs of the Eye (2003)
– Debutový počin charismatické rockové avantgardy.

A FOREST OF STARS – The Corpse of Rebirth (2008)
– Avantgardní black metal ve své syrové podobě.

PAN SONIC + BARRY ADAMSON – Motorlab #3 (2001)
– Vokální extáze.

GORILLAZ – Gorillaz (2001)
– První a nejlepší album komerčních opičáků.

gorth

BODUF SONGS – s/t (2005)
– Minimalistický folk, slowcore, melancholie. Poslední dva songy perfektní.

COIL – Love's Secret Domain (1991)
– Windowpane. Čím dál víc oceňuji tu šílenější polohu Coil.

+ IGNATZ, HELLVETE, JGRZINICH, JACOB KIERKEGAARD, AUTECHRE, DIAMANDA GALÁS, ZOVIET FRANCE, ALVA NOTO, HEAD OF WANASTIQUET

AddSatan

LOVAGE – Music To Make Love To Your Old Lady By (2001)
– trip–hip–hop/chillout/alternative pop projekt Dana the Automatora (Nakamury). Spolupráce s Kid Koalou doplněná skvělými vokály Mikea Pattona a Jennifer Charles (Elysian Fields). Je to hodně „sexy“, vtipné a některé skladby se dají poslouchat pořád dokola. Kdo měl rád třeba Pattonovo Peeping Tom, tohle se mu bude líbit nejspíš taky.

AMON TOBIN – Supermodified (2000)
– IDM/breakbeat/trip–hop s doteky nu–jazzu. Zvukový kouzelník. Ninja Tune. Moc fajn a nápadité. Musím se mu podívat na zoubek ještě víc.

irdzi

PRAGO UNION – Dezorient Express (2010)
– Když vyhodím/přeskočím cca 2/3 nic moc věcí, tak zůstane EP, který se mi fakt líbí.

FALLOUT 3 – Galaxy News Radio soundtrack (2008)
– Retro, který si občas pustím i samostatně na YouTubku.

MICHAEL JACKSON – Invictible (2001)
– Asi nejrozporuplnější deska, super věci se střídají s těma vyloženě hodně slabýma. Celkově jsem si na ní ale pár skladeb hodně oblíbil, zvukově je perfektní. Chápu asi, proč lidi už nebrala, protože je na ní trošku změna stylu, ale byl to zase krok jinam, což se cení.

Pan Bö

DEATHRAISER – Violent aggression (2011)
– Brazílie rychlothrash jak kráááva.

ese

STINKING LIZAVETA – The 7th Direction (2012)
– Příjemný instrumentální stoner. Předchozí alba jsou prý ještě lepší, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Jo, a mají paní za bicíma.

Agnes

MOURNFUL CONGREGATION – The Book of Kings (2011)
WITCHCRAFT – Legend (2012)
UFOMAMMUT – Idolum (2008)

vlad

SECRET GARDEN – Dawn of a New Century (1999)
– Norskej new age s housličkama, na takové to domácí pofňukání.

APOCALYPTICA – Cult (2000)
Ať si o těchhle fidlalech říká kdo chce, co chce, tohle album je prostě klasika – a basta.

MAYHEM – Grand Declaration Of War (2000)
KEEP OF KALESSIN – Armada (2006) 

pf

MINDROT – Dawning (1995) & Soul (1998)
THE BLACK KEYS – Brothers (2010) & El Camino (2011)
BEYOND DAWN – Electric Sulking Machine (1999)
THIS EMPTY FLOW
THERGOTHON

vaněna

Ortodoxní black v rámci přípravy na Prague Death Mass! Samozřejmě Behexen nejsatanštější a nejlepší:

BEHEXEN – Nightside Emanations (2012)
– Asi nepřekvapivý album ortodoxních finských bubáků z loňska se mi ještě neoposlouchalo. Horna a Sargeist jsou asi originálnější, ale mně se tenhle melodickej finskej vichr prostě líbí. Oproti předchozí desce mírně volnější tempíčko, pořád výborná muzikantská práce, dobré melodie, atmosféra – co chtít víc. Kdo chce experimenty, měl by hledat jinde.

VEMOD – Venter På Stormene (2008)
– Někomu to možná připomene Drudkh, někomu dokonce Borgnagar a Ulver :), ale i pro mě až meditativní záležitost ze severního Norska. Jedna z nejlepších desek poslední doby, zároveň upřímná a zároveň i stravitelná i mimo okruh true blekrz.

NEGATIVE PLANE – Staind Glass Revelations (2011)
– Americká odpověď na Deathspell Omega, trochu syrovější a méně disonantní, výborný mix starého a nového přístupu k černému bububu zlu. Pro mě hrozně zajímavá deska.

DemiMortuus

TYING TIFFANY – Dark Days, White Nights (2012)
– Fetiš několika posledních měsíců. Kouzelná italská teta a elektrorock chvílemi hořký, chvílemi nervní, chvílemi sladký a chvílemi dokonce pozitivní! Když ji miluješ, není co řešit :)

MARSHEAUX – Lumineux Noir (2002)
– Řecká synthpopová návykovost, která je tak nenápadná, že jsem ji nedokázal několik dní v empétrojce vypnout. Prostě léto no (i když léto není).

ABORYM – Fire Walk With Us (2001)
– Dík recenzi jsem si připomenul jasně nejlepší desku Aborym. Attila, zhudebněné zlo a jed. Všechny jejich ostatní výtvory jsou fajn, ale tohle je kult.

TANJA – Tanja (1990)
– Oprášení vzpomínek díky koncertu a ať dělám, co dělám, tahle deska mě bavila jako haranta a baví mě pořád. Nostalgie šílená.

SOLAR FAKE – Frontiers (2011)
– Sven Friedrich žije! Po Dreadful Shadows mě bavil hlavně v Zeraphine a najednou se nějak odmlčel. A důvodem je právě projekt Solar Fake. Kytary zmizely úplně, ale kdo má rád jeho zpěv, bude spokojen. I nějaká ta hitovka se najde.

onDRajs

PALLBEARER – Sorrow and extinction (2012)

Filipismo

ABRAXAS – Damnation (2011)
THE FACELESS – Autotheism (2012)
DANNY TENAGLIA – Global Underground: London (2000)