1) SPOTIFY Album měsíce (Archiv pro listopad 2024 - 86 skladeb a téměř 8,5 hodiny hudby). Nově zařazujeme i playlist pro streamovací službu Tidal.

Spotify stále měníme a vylepšujeme. Níže přiložený playlist je tedy vždy pro aktuální Album měsíce a budeme jej pravidelně obměňovat. Nemusíte tedy již s každým měsícem pátrat po novém - jakmile vyjde nové Album měsíce, playlist se aktualizuje. Pokud by si někdo chtěl toto aktuální Album vyposlechnout zpětně, najde jej přes druhý odkaz v závorce na Archiv).
Formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tři skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů

3) REDAKTORSKÝ LIST: seznam desek, které redaktor vyposlechl, avšak které se nedostaly do žebříčku (kritériem je aktuální rok, případně stáří maximálně 6 měsíců). U těchto desek se můžete kochat i obaly. Starší, bonusové, jsou pak řazeny chronologicky.

(8) OPETH - The Last Will and Testament (11/2024)

mIZZY: částečný návrat Opeth k death metalu je rozhodně fajn, ale zároveň mi přijde, že třeba na rozdíl od mnoha starších desek, ale i předchůdce In cauda venenum, je zde méně vyloženě silných motivů.
sicky: instrumentálně i po stránce songwritingu na velmi vysoké úrovni, album je progresivní a zároveň i tradiční. Je zde kupa nápadů a všechno je formálně správně. Přesto mě to nechává zatím nějak chladným. (7,5/10)
AddSatan: nečekal jsem, že Opeth ještě někdy nahrajou desku, kterou si po doposlouchání pustím s chutí znova (a později víckrát) – vyjma závěrečnýho teploužáku, ten už znova slyšet nemusím. Návrat growlu (býval lepší, ale ok) a „deathened“ přitvrzení, byť je to pořád spíš prog metal/rock – na výrazivo z předchozích desek nezanevřeli. Kytarově převážně dobrý, zaujme rytmika – basa, bicí (nový bubeník dává, kopáky kopou), zpěv většinou taky dobrý/fajn, něco trochu „gay“. Ubral bych smyčce, některý klávesy (většinou ok), harfu a trochu chybí plynulost starších desek, ale převážně baví (mj. i flétna Andersona z Jethro Tull ve 4.). Zvuk ok. Nej od Watershed/Ghost Reveries?
LooMis: growl je opět(h) zpět a tím i celkové přitvrzení, i když ty hardrockové přiznávky už tam vždycky budou slyšet (a furt mě baví). Deska zní po všech stránkách monumentálně, zvukově skvěle vyvážené, a v ničem si nezadá s propracovaností vizuální a textové stránky tohoto koncepčního kusu. Zkrátka, na co Mikael šáhne, to je dobrý. A novic za bicími Waltteri Väyrynen víc než to! (9/10)
Baara: prog, growl, rodinné drama z počátku 20. století, smyčce a dobové nástroje (?), Ian Anderson jako vypravěč a (samozřejmě) flétnista… Každá skladba skvělá, každá má momenty, u kterých si zalebedí všichni fanoušci progresivního metalu. Spousta vrstev, velký prostor pro všechny muzikanty, skvělý Mikaelův vokál. Jediný problém cítím v nepřístupnosti alba jako celku. Asi ho nedokážu pojmout bez toho, aniž bych nad ním proseděla hodiny, a to je mi u koncepčního alba trochu líto. Ale to je koneckonců můj problém, Opeth kompromisy nedělají.  (8,5/10)
bizzaro: švédská prog eskadra je zpět ve hře, protože v týhle partii příchází nejen riffy, ale i growly.
onDRajs: už předešlá In Cauda Venenum značila návrat Akerfeldtovců do formy a novinka to jednoznačně potvrzuje. Komplexní, členité a komplikované album nezvykle plné změn nálad a dějových zvratů sice zvukově opět odkazuje do 70. let (což je soundový trademark od Heritage), leader Opeth ovšem vzal po letech na milost i svůj growl, takže se částečně i přitvrdilo. Ne, Opeth nevydávají špatná alba, nicméně na takhle výborný počin jsme si od Michaela museli počkat roky. Vivat!
nadrom: nový Opeth jsou výborný. Tam se toho děje! Slyšel jsem párkrát, ale to je na tak komplexní desku málo. Pořád objevuju nový věci. Občas mi zpěvy a harmonie připomínaj Pattona. I když je tu growling a riffáže, deska je až progresivně rocková. Zatím bych to viděl na diplomatických 8,5, ale je možný, že časem to ještě poroste. (8,5/10)

(6) DEFEATED SANITY – Chronicles of Lunacy (11/2024)

AddSatan: a jo, spíš dobrý, baví – asi hlavně strukturálně, dynamicky, převážně to dobře jede, tlačí a zajímavý nápady. Místy ale opět i tupější slam, obyč groovy a oldschool, nebo naopak tlak rozmělňující a flow a atmosféru narušující tech/jazzy rozpady a pidlikání, halabala napojování - někdy až legrační (mj. goregrind Ahumado – Absťák riff ve 3. a pak pidli-tech), gravity blastů bych radši míň. Kovo-echo virbl dobrej, byť úplně nesedí ke zbytku bicích/nástrojů, měkký trigger cvak/ťapkavý „kopáky“ a retro/rototom přechody úsměvný, zvuk kytar v pomalejších částech dobrej, v rychlých zní někdy trochu rozplizle. Vokál + - ok. Worshipovat tuhle kapelu/desku asi nebudu, ale přicházím jí na chuť asi čím dál víc. (Bandcamp)
LooMis: Lille Gruber se svojí partou rozehranou po sedmé. Zrychlovačky, zpomalovačky a parytmy vyhřezávají z jednotlivých skladeb stejně rychle, jako střeva z chirurgicky přesného horizontálního řezu skalpem skrze váš abdomen. Snažíte se to chytat rukama, ale je to tak kluzké, že se za chvíli válíte ve všem, co z vás vypadlo. Nic pro slabé povahy, pro hudební masochisty ale naprostá povinnost! (8/10)
Gába: takovej návrat k obhroublosti Chapters a Psalms. Těžko něco vytýkat, byť je mi jasný, že pro někoho to může být bráno jako jistá stagnace. Za mě jedna z desek roku.
bizzaro: krásně jim do tý ultra tupý brutální síly lezou ty tech myšlenky a ještě líp se navzájem prolínají. Tentokrát možná temnější a syrovější varianta, Lile i při zachování všech pravidel furt dokáže dělat zábavný krvavý hnilobný desky - králové své disciplíny.
brutusáček: temnější a údernější než předchůdce, méně jazzy, víc metal, Němci opět potvrzují, že patří ke špičce BDM.
onDRajs: předchozí tři desky vždy znamenaly progres nebo úkrok stranou do neznámých hudebních končin, kam se BDM moc často nevydává. Na The Sanguinary Impetus kapela vymáčkla z žánru, co se dalo. Novinka Chronicles of Lunacy ale styl nikam neposouvá, kapela se spíš vrací cca o 15 let zpátky. Ale i Chapters of Repugnance mi přijde lepší a tvarově zajímavější a neuchopitelnější. Tahle současná srozumitelnější verze Defeated Sanity pro "masy" mi ke kapele nesedí. Navíc některé slamy (viz úvod A Patriarchy Perverse nebo v další Condemned) jsou vysloveně slabé a nehodné jména Defeated Sanity.

(4) DJEVEL - Natt til ende (11/2024)

vaněna: dost velká část přírodního kouzla na finále trilogie už přece jen vyvanula. Přesto je samozřejmě třeba Faustovi a spol. přiznat velkou kvalitu. (7/10)
mIZZY: je to dobré album, ale trochu mi vadí absence opravdu chladné atmosféry předchozí desky a nedávných živáků. Může za to nejspíše změna zvuku, který je více metalový. Někomu to určitě sedne, ale za mě asi částečné zklamání. O tom, že Under nattens fane i fandens prakt a hlavně závěrečný epos Natt til ende jsou naprosto výborné skladby, se netřeba bavit. Naa skrider natten sort ovšem zůstává nepřekonaný. (Bandcamp)
Dantez: i Djevel se vracejí do zasněžených luhů a zamrzlých hájů. Zima je v jejich zvukovém podání pochopitelně více norská, ale podobně funkční, zejména pak ve finální mrazivě hypnotické čtvrthodině. Počin si půjčuje atmosférů ze starších desek, zachovává přitom ostruhy z alba minulého. A někde uprostřed cesty povedeně spíná. 
brutusáček: poctivé blackmetalové superstar Norsko, které vyšlo právě včas do podzimního nečasu.

(4) MITOCHONDRION - Vitriseptome (11/2024)

vaněna: návrat legendy ve velkém stylu, aneb gargantuovská porce prvotřídního death metalu, která zválcovala všechny desky (nejen) v listopadu. Velký respekt a zase po dlouhatánské době jedno album zcela bez výhrad. (10/10)
mIZZY: největší letošní black/death nálož a zároveň pro mě i album roku. (Bandcamp)
AddSatan: nečekal jsem, že někdy na jeden zátah opakovaně doposlouchám skoro 1,5 hodiny dlouhou blackened death metal desku, která mě bude dost bavit + - celá. 10+ let práce je znát – promakaný, epic až lehce „symfo“ dojem (kytarově, téměř bez orchestrací), přitom furt poměrně úderný a zlobivý, trochu war feel, psychedelie (až Esoteric), disonance i konsonantnější melodie – zvláště sólový kytary zajímavý. Najdou se i relativně slabší, lehce úsměvnější riffy/prvky, který by asi nevadilo vynechat/zkrátit, ale nic vyloženě blbýho. Zvuk mohutný, špinavější, ale čitelný, byť asi až moc frekvenčně přehuštěný (mj. vokály), kopáky čvachtavější atd. A škoda, že jejich hudebně nej deska má nejhorší obal. Nicméně nej blackened death (nebo death/black) za poslední cca 2-3 roky (?). (Bandcamp)
bizzaro: nesdílím s ostatními názor, že délka desce neškodí, protože vyjma diehards tu porci sežvejká málokdo. Ale obsah je zajímavý, takže asi prostě na vstřebaní potřebuju víc času, i když pochybuju, že ho bude tolik, abych to všechno ne odhalil, ale aspoň vstřebal.

(4) PAYSAGE D'HIVER - Die Berge (11/2024)

vaněna: další opravdu dlouhé album - hodinu a tři čtvrtě. Masivní nálož sněžných riffů ze Švýcarska a velkolepý závěr hudebního eposu o poutníkovi. Nejlepší pocta B*rzum, kterou znám. (9/10)
mIZZY: výborné album, svým způsobem ještě více Darkspace než letošní Darkspace, kteří místo industrial black náklepu nahráli klidnou a celkem nudnou desku. Jako tradičně, i novinka Paysage d'Hiver je obrovské, skoro hodinu a tři čtvrtě dlouhé dílo. Na rozdíl od předchozího, sterilnějšího Geister má však skvělý zvuk, atmosféru a zároveň je fakt šíleně našlapané. Jedna z nejlepších Wintherrových nahrávek a zároveň i jedno z nejlepších letošních bm alb. (Bandcamp)
sicky: první 18minutový kus super, druhý taktéž v pohodě. Po zvuková stránce pěkně zprasený industrial-ambient-black má drive a baví. Bohužel se záhy ukáže, že materiál není natolik variabilní, aby útáhl neúměrně dlouhou stopáž. Prvotní nápad je v pohodě, ale na sto dva minut je to málo. (6/10)
Dantez: pravděpodobně finální kapitola mapující hudební epochu o poustevníkovi bloudícím v lesech zmítaných nekonečným mrazem. Na kost chladná atmosféra kultovního eponymního počinu tady pořád je, slábne snad jen trochu kvůli délce, která se vyrovnává i náročnějším počinům Swans. 

(4) VOLA - Friend Of A Phantom (11/2024)

Bejv: první deska mi kdysi asi půl roku hrála v hlavě. Hitovost Vola není třeba na žádné desce zpochybňovat. Pro mne první půlka desky super a zbytek na mne asi moc už ubrečený, ale ještě se tomu hodlám věnovat. (Bandcamp)
sicky: předchozí desky dánských progerů jsem odzíval, tahle, byť je měkčí, mě přeci jen chytla. Vypadá to, že si s kapelou nakonec budeme rozumět. (8/10)
LooMis: vylouhujte v Meshuggah, napařte Leprous a vyvoňte s Periphery. Perfektní deska. (8,5/10)
Baara: album Vola, které zní jako všechna předchozí alba Vola. Pánové nepředvádějí nic nového, ale předkládají dobré skladby, které šlapou a nenudí. Což je ve srovnání s Witness příjemná změna.  (7,5/10)
bizzaro: Fantom je barevnější než Witness, protože od půlky nedrhne a udrží pozornost. A všechny skladby jsou navíc návykové.

(3) LINKIN PARK- From Zero (11/2024)

Bejv: o této nahrávce bylo za tu chvíli napsáno mnoho. Ano, je tam vata. Ano, je tam lehký příklon zpět k prvním deskám a ano, Emily je super. Její projev mě ve finále asi baví na nahrávce nejvíc. Řekl bych, že skvěle provedený návrat s nepřekvapivým hudebním obsahem.
Baara: průřez minulostí a opatrné vykročení do budoucnosti Linkin Park se skvělou Emily Armstrong. Nic převratného, ale poslouchá se to dobře, hlavně od půlky dál. Více v recenzi. (6,5/10)
brutusáček: Linkin Park se vrátili se zpěvačkou a slaví úspěch, deska je dělaná jak pro rádia, bude to stačit? Dle ohlasů asi ano.

(3) PANZERFAUST - The Suns of Perdition - Chapter IV: To Shadow Zion (11/2024)

mIZZY: rozhodně mnohem lepší a tvrdší album než poměrně nudný předchůdce. (Bandcamp)
sicky: novinka kanadských černokněžníků zní velmi dobře. První poslechy naznačují mistrovské dílo, které je zřejmě nejen vrcholem seriálu The Suns Of Perdition, ale i letošního blackmetalového roku celkově. (9/10)
Dantez: čtvrtá koncepční kapitola je v rámci zvuku kanadské čtveřice už docela šablonovitá, v některých momentech ale promyšlenější, intenzivnější a nápaditější než minulé díly. Z rukopisu se snadno rozpoznatelnou inspirací se Panzerfaust stále občas zadaří vykřesat něco zábavného – v rámci nové desky jde hlavně o track Occam’s Razor.  

(3) WRATHPRAYER - Enkoimeterion (10/2024)

vaněna: Ke konci nedlouhé pasáže dokáže materiál parádně vraždit. Nebylo by správné nechat ve stínu ostatních výborných black-death metalů z posledního měsíce bez pozornosti tenhle skvělý materiál z Chile. (8/10)
mIZZY: nová řadovka Wrathprayer po 12 letech. Taková sada jako debut The Sun of Moloch to sice není, ale třeba Harpagisometha nakládá brutálně. (Bandcamp)
Dantez: zvukově i skladatelsky je druhá deska chilské dvojice podstatně větší primitivitou a špinavějším chlívem než zásadní debut. Trocha nuance se vytrácí, okultní atmosféra s caveman agresivitou však zůstává. Mercy begets Savagery! 

(2) AETHYRVOROUS - Akephalic Palingenesis (11/2024)

vaněna: uctívání hadů na deathmetalový způsob. Hodně nenávisti, perfektní zvuk a za vším stojí SE z Impetuous Ritual (ex) a Grave Upheaval. (7,5/10)
mIZZY: kapela bývalého kytaristy/basáka z Grave Upheaval a Impetuous Ritual. Neandrtálský black/death, který své kořeny rozhodně nezapře. Kromě evidentních lokálních vlivů zde slyším docela i Deathcrush od Mayhem, v dobrém slova smyslu. (Bandcamp)

(2) ALARUM – Recontinue (11/2024)

LooMis: tohle je rozhodně zase jedna z těch desek, které jsem vůbec nečekal (Australani si ostatně nikdy moc hlavu s nějakým promem nelámali). Ale o to větší je to překvapení – rozhodně nejexperimentálnější deska v jejich diskografiii a tentokrát se Alarum vydali i do hájemství funky a jazzu. V první skladbě jsem se skutečně musel přesvědčit, že jsem si nepustil něco jiného. Ale v zásadě je deska standardně klasicky v duchu velmi podivného prog/tech/thrashe a milovníci neortodoxních hudebních přístupů by (opět) neměli být zklamáni. (8/10)
brutusáček: pivaři od protinožců pořád valí ten svůj progy thrash a hraje jim to parádně.

(2) INVUNCHE - Atavismo (11/2024)

vaněna: perfektní obálka, o zbytku nebudu hovořit, protože punk neposlouchám. (4,5/10)
mIZZY: chilsko-nizozemský black punk. Naživo je takhle kapela sice podstatně lepší, ale i nová deska je skvěle zábavná a dál než většina podobných kapel. (Bandcamp)

(2) LEYLINES - Leylines (EP) (10/2024)

Bejv: asi nejposlouchanější věc tohoto měsíce. V zásadě banda, která je postavena na ostřílených borcích z mnoha kapel. Velmi zábavný mix Ion Dissonance, Gorguts a podobných zvěrstev s perfektním zvukem a stopáží, která nenudí. Za mě jedna z TOP nahrávek roku. (Bandcamp)
LooMis: už jsem to valil do njusek – výtečný, správně agresivní, velmi nápaditý a chytlavý mathcore. V sestavě zpěvák třeba bývalý zpěvák Jonathan Carpenter z The Contortionist. Takové turné s Better Lovers by vůbec nemuselo být od věci. (9/10)

(2) MARILYN MANSON – One Assassination Under God: Chapter (11/2024)

Dantez: překvapení. Střízlivý Manson vypadá a zní jako v devadesátkách. To samé se dá tvrdit i o novince, která se umí sem tam dotknout vrcholných momentů desek Antichrist Superstar, Mechanical Animals a Holy Wood. Na mysl přitom během poslechu netane dojem laciného ždímání – dostatek skladeb totiž zní svěže i nápaditě.
nadrom: novej Manson mě velmi mile překvapil. Po 20ti letech mě zase baví a nová deska zní jako něco, co navazuje na starou éru, kterou pro mě uzavírá Golden Age of Grotesque. Přitvrdil, přibyl pro něj typický feeling rané tvorby a skvělé melodie. Velmi povedená záležitost. (8,9/10)

(2) SÓLSTAFIR - Hin helga kvöl (11/2024)

mIZZY: deska začíná slibně, a to včetně docela blackového songu, následně se ale překlápí do poněkud utahané podoby. No uvidíme, jak to klapne naživo. (Bandcamp)
brutusáček: Islanďani si řekli, že táhlých, pomalých balad bylo dost a vezmou to od podlahy, cíl je někde mezi a hodně brzo ztrácím pozornost. Škoda.

(2) THE CURE - Songs of the Lost World (11/2024)

vaněna: po Pornography a Desintegration dost možná nejlepší album the Cure. Kdo by to byl čekal takhle na podzim životního cyklu totální legendy. (9/10)
brutusáček: nejsem odborník na tvorbu Cure, ale jejich po 16 letech nová deska mne pořád a pořád nutí jí protáčet. Zvuk je na kapelu dost „metal“ a Smith to samozřejmě v hrdle stále má.

(2) THE NARCOTIX – Dying (03/2024)

AddSatan: art, prog, psych soul, jazz, rock, folk, polyfonicky propletené ženské zpěvy, polyrytmy (Afrika, post-minimalismus Stevea Reicha?), angličtina, francouzština, španělština. Názvu alba navzdory hodně příjemné, svižné, hravé, občas skoro až moc sluníčko-kytičkové, ale ještě ok, místy i trochu divné/“čarodějnické“ vokály, trošku to připomene i Ruth Goller. (Bandcamp)
Kotek: doporučoval Štěpán někde, pěkná, hravá nahrávka, baví mě to teda o dost víc než Ruth Goller. 

(2) YELLFIRE - Dear Gods (11/2024)

Bejv: syrový a drsný metal-hardcore ve stylu raných Botch. Tady se na nic nehraje a rozhodně zde není tendence se zalíbit nějakými sladkými melodiemi. Naopak syrovost, agrese a tísnivá atmosféra. Perfektní záležitost. Čtyřicettři minut hardcorového běsnění. (Bandcamp)
sicky: debutové album post hardcore / noise rock kapely ze Seattlu. Hudba je dostatečně tvrdá, energická, má tlak, pěkně houpe a vypadá i trvanlivějšího rázu. Žádná revoluce, přesto však stojí za to album zmínit (7,5/10)

SHAARIMOTH - Devildom (10/2024)
Pro zvláštní skladatelské postupy Shaarimoth mám slabost, a ačkoli i tentokrát si podle mě ukousli příliš velké sousto, budu ho s nimi rád žvýkat. Recenze na cestě. (9/10)

BLACKDEATH - Mortui Incedere Possunt (11/2024)
- Perfektní zvuk lichotí už devátému řadovému albu ruského lehce disonantního ansámblu. Podle mě zatím jejich nejlepší deska. Jak pravil jeden moudrý muž, škoda, že Thomas z Abigor takovýmto zvukem nectí i svá vlastní alba. (7,5/10)

SUN WORSHIP - Upon the Hills of Divination (10/2024)
- Po pěti letech v podstatě návrat do stejné řeky. Dobrý zvuk, který se příjemně poslouchá, pomalu se převalující tremolové riffy, náznaky rituálního feelingu. Nemám námitek. Nebýt úžasného alba Paysage d‘Hiver byl by to zásadní listopadový black metal. (7/10)

VEILBURNER - The Duality of Decapitation and Wisdom (11/2024)
- Rozskřípaná deska se spoustou potenciálu, plná (ne vždy dotažených) zajímavých nápadů. (7/10)

ARDENTE - La nuit éternelle (11/2024)
- alespoň jeden klasický "black za 6" nesmí chybět. Ardente z Francie, na obalu tmavomodrý hrad, nepřekvapující ale velmi solidní deska zjevně vyprodukovaná s nadšením. (6/10)

SCHAMMASCH - The Maldoror Chants: Old Ocean (10/2024)
- nuda rozmazaná na spoustu minut. Kdysi snad nadějná a inovativní kapela potvrdila svůj přestup do teamu post-metal. Jako podklad k nějaké jiné činnosti (anebo třeba do výtahu) ovšem stále víc než solidní matro. (5,5/10)

APTORIAN DEMON - Liv tar slutt (11/2024)
- jedna zajímavá až výborná skladba a spousta zbytečné mlhy kolem. (5/10)

TRYBLITH - Draconis Maleficium (10/2024)
- třetí album atmosférického black metalu z USA se dobře poslouchá. Už teď se ale těžko rozpomínám na nějaký záchytný moment, protože sluchátky proplyne až příliš bezbolestně. (5/10)

DOL GULDUR - Dol Guldur (11/2024)
- všechny tři body v hodnocení nasbírali Hamburští uctívači Tolkiena za obal. Nelze mi však tuto desku doposlouchat do konce. (3/10)

KILPRÉZ - A Dirge for a Dregs (10/2024)
- v na poslech ne úplně jednoduchých nahrávkách budeme pokračovat. Jeden bláznivý Švéd jménem Jon Thor Sigurleifsson se rozhodl, že si udělá s muzikou, co chce a výsledek na nové nahrávce je minimálně dost divoký. Na této nahrávce se může odehrát úplně vše. Pokud si někdo vzpomíná na podivnosti jako například Psyopus, tak tady se nalézá dost společných prvků, ale s tím, že se jde možná ještě o kus dál - saxofon, piano, elektronika - nic není problém. Může to znít občas, jako když pejsek a kočička vařili dort, ale rozhodně to stojí za poslech. Co nahrávku trochu sráží, je bicí automat, který především v rychlejších pasážích zní trochu grindově. (Bandcamp)

LIZZARD – Mesh (09/2024)
- v tichosti tohle rockové trio vydalo další nahrávku, a i když předchozí deska Eroded hodně bavila, tohle je ještě lepší. Kapela vystoupila úplně ze stínu Tool, kterým byla občas přirovnávala a vše udělala mnohem rockovější a dotaženější. Příjemné skladby s občasným až metalovým naléháním s perfektním vokálem a žádným zásadním tlačením na pilu. Skvělé! (Bandcamp)

ROLO TOMASSI – vše
- unikátní banda. Na YT a BZ byl zveřejněn živý záznam z posledního turné a tak nastal čas na připomenutí nahrávek. Já byl znovu utvrzen, že to je prostě skvělá a originální banda, která ví, co dělá!!! (Bandcamp)

REVERORUM IB MALACHT - ሧርትጩካ ፡ ኦክ ፡ ማጊ ። + Martyrium Matrimonii : Sacrificium Christi + Malakt amalka Maryam (11/2024)
- tři nové desky od Reverorum ib Malacht. Nejlepší a nejposlouchatelnější z nich je rozhodně Martyrium Matrimonii. (Bandcamp 1, Bandcamp 2, Bandcamp 3)

THY CATAFALQUE - XII: A Gyönyörü Álmok Ezután Jönnek (11/2024)
- mám takový pocit, že od té doby, co Thy Catafalque začali koncertovat, se Tamás tak trochu zacyklil ve stejné poloze. Poslední tři (během čtyř let vydané) desky jsou docela podobné, metalové, a byť jsou vlastně všechny stále fajn, dřívější variabilita a snaha experimentovat se z nich postupně vytrácí. Dvanáctá řadovka mi přijde asi silnější než předchůdce Alfö​ld, ale stejně se na ní střídá byť na první poslech rozpoznatelný, tak poměrně generický Thy Catafalque metal a maďarské zpívánky. Poslední opravdu výjimečnou nahrávkou, zdá se, zůstává Naiv. (Bandcamp)

HÄXENZIJRKELL & NUBIVAGANT - Unveiling The Shrine Of The Night (10/2024)
- minimálně kvůli songu od Häxenů jsem si tenhle split na společném turné obou kapel musel koupit. Sice už mají i lepší skladby, třeba materiál z dalšího letošního splitu s Drengskapur mi přijde silnější, ale pro skalní fans stejně povinnost. Song od Nubivagant mi stačilo slyšet jen jednou. (Bandcamp)

REPUKED - Club Squirting Blood (11/2024)
- dá se říct další klasika od těhle ožralých Autopsy worshippers ze Švédska. Samé blitky, nakoplé tempo, zábavná deska. Absolutní hitovka ve stylu Kick Fuck z předchozí desky zde asi chybí, ale jinak není moc co řešit. (Bandcamp)

CRIPPLED BLACK PHOENIX - The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature (11/2024)
- žádná zásadní změna se nekoná, opět jde o kolekci na poslech příjemných, místy neúměrně natahovaných ploužáků, které se zarývají pod kůži hlouběji, než byste čekali. (7,5/10)

POWERFLO - Gorilla Warfare (11/2024)
- rap-hc-metalová supergroup členů Biohazard, Downset, Fear Factory a Cypress Hill se vrací se třetím albem, které nepřináší sice nic překvapivého, nicméně odpovídá požadavkům na kvalitu v daném stylu. Dominuje houpavý jump-jump/groove rytmus, energické riffy a rapující vokál, album však není stupidní a nabízí víc než základní šablonu (7/10)

ALTA ROSSA - A Defiant Cure (11/2024)
- sludge post-metal z Itálie. Tvrdost, sveřepý vokál a úpějící kytary. Valící se rytmus a v druhé polovině pěkně vystavěná tíživá atmosféra. Nic, co by se vymykalo žánrovým mantinelům, ale sem tam proběhne zajímavý nápad a deska se dá označit jako povedená. (7/10)

MOUTH WOUND – Liminal (singl) (11/2024)
- death industrial, power electronics, noise s ženským cca darkwave (?) zpěvem i distorzním řevem atd. viz recenze loňské desky. Zní to slibně, nevyměkla + track na kompilaci/tributu Throbbing Gristle též dost fajn. (YouTube, Bandcamp)

PERILA – Intrinsic Rhythm (11/2024)
- ambient, elektroakustika – zajímavé, tajemné, chladnější, tmavší, kovově (post-)industriální, ale i příjemné, světlejší zvuky, ruchy i táhlé drony. Snové, éterické, ženské echo vokály – zpěv i mluvení (přízračné, krásné i civilnější písničky), rytmické prvky, field recordings. Poměrně proměnlivé, tekuté, dost pěkný (bez překrásnělosti). Master Rashad Becker, vydali Smalltown Supersound. (Bandcamp)

SABIWA, QUEIMADA, NATHAN L. – Sons of _ (EP; 11/2024)
- divný/strašidelný vokály, noise, ambient/dark ambient, glitch, (post-)industrial/club, epická koláž, smyčce, beaty, elektroakustika, trocha taiwanský tradice/folku. Noční můra, divný sen, soundtrack z asijskýho hororu, podobnost s Yikii (míň/bez infantilnosti atd.). (Bandcamp)

LEILA BORDREUIL – 1991, Summer, Huntington Garage Fire (09/2024)
- drone, ambient, noise - v prostřední části 1., nejdelší skladby, i dost vyhrocený. Manipulace se zvukovou stopou videokazety se záznamem požáru garáže, elektronika a violoncello. Další, kratší kusy jsou tišší, klidnější, byť je to v tom i cosi zvláštního, lehce zneklidňujícího, paranormálního. Syrové, zajímavé i poměrně promakané, Bordreuil opět boduje. (Bandcamp)

MORGAN GARRETT – Purity (05/2024)
- přibližně Chat Pile na heráku/v rozkladu po srážce s no wave/slowcore/avant-folk písničkářstvím. Mix/prvky noise/industrial rocku, trochu i nu metal, raných Swans, Godflesh, Korn, The Jesus Lizard, krajní polohy Nirvany (Endless/Something), Slint, Mr. Bungle (Eveyrone… z DV aj.), Sightings, Wolf Eyes, Boduf Songs, Daughters, Scott Walker atd. Divnost, deprese, ale i bizarní sranda. V lednu v Punctu. (Bandcamp)

OLIVIA BLOCK – The Mountains Pass (04/2024)
- ambientní, dronující (avant?)post-/minimal jazz, klasika, folk (?), v závěru 2. poměrně důrazné bicí (Jon Mueller), trochu post-rock feeling (ve 4. až kraut/post-) - i s The Necks by se tam jistá podobnost našla. Piano, elektrické varhany, synthy (i cembalo?), ve 2. trubka, ve 3. zpěv, zvonky, distorze atd. Tmavší, melancholičtější, ale i světlejší, jiskřivější odstíny, psych deformace zvuku, převážně dost fajn. Vyšlo u Ambarchiho Black Truffle. (Bandcamp)

WHITE SUNS - Dredging Heaven (10/2024)
- industriální výplach, kterej před Vánocema potřebuješ. 

WAQWAQ KINGDOM - Mind Onsen (07/2024)
- hravej, lehce pošahanej elektronickej mišmaš, co taky čekat, když půlka mozku je DJ Scotch Egg.

SEX SWING - Golden Triangle (10/2024)
- psychedelie, kraut, namotávání, Sex Swing to maj v malíku.  

SOMMEIL DE BRUTE - IS an Altering Current (10/2024)
- dost příjemná, lehce zneklidňující kytarová hypnóza, která připomene třeba Hippie Diktat. Takže nepřekvapí, že to vyšlo na Poutrage records. 

EROS - Your Truth Is A Lie (11/2024)
- potemnělý techno od Regise, minimalistickej ambient od My Disco, a trochu toho industriálu od Einsturzende. Dohromady to sedí pěkně. 

GOAT - Goat (11/2024)
- šťavnatá porce rockový psychedelie, která klade důraz na nakažlivej groove. 

AYDRA - Leave to Nowhere (10/2024)
- návrat tech/death/thrash Italů po 20 letech. Riffy mocných Death zkombinované s uhrančivou rytmikou, trochu tam v té hutnosti jsou cítit třeba i Coroner, a výtečnými kytarovými sóly. Velmi povedený comeback. (8/10)

BEDSORE - Dreaming the Strife for Love  (11/2024)
- druhá deska podivných Italů. Singl Realm of Eleuterillide je pecka (a určitě nejlepší skladba z alba), a vedle Blood Incantation další velmi (zdařilý) pokus, jak osvěžit zatuchlé vody death metalu zcela jiným žánrem, v tomto případě yesovsko/genesiovským art rockem (hodně to tady dělají ty varhany/ hammondky). (8/10)

OBSCURE ODIUM – Serial Extermination (singl) (11/2024)
- nekompromisní BDM výsyp.

ANAL STABWOUND – Dirge of Woodworms (singl) (11/2024)
- Nikhil opět nemilosrdně útočí na sluchovody...

CYTOPLASM – Malfeasant Codices (10/2024)
- one-man BDM ujeťárna. Týpek bere asi dost zajímavý drogy...

EVILYN – Mondestrunken (08/2024)
- velký překvapení. Skvělej disso death, kterejch jsem jinak už dávno přejedenej. Tohle má ale vlastní xicht. Na basu Alex Weber z Malignancy.

VALEM – Promo 2024 (08/2024)
- avant-garde BDM z Kostariky s parádním garážovým soundem.

FLAGMAN – Tastes Incredible (06/2024)
- funky rock/metal. Mix Mike Pattona a System of a Down. Zábavný, energický a konečně taky pozitivní hudba v podzimní depresománii. Doporučuju. 

EUPHORBIAN THORNS – Demo 2024 (04/2024)
- lidi, co teď hrajou live s Nikhilem v Anal Stabwound. Úděsnej freeform BDM...

DRIPPING - Echoes of Interdimensional Planetary Disturbance (singl) (11/2024)
- po čtvrt století se vrací na scénu šílenci Dripping. Vyměknutí se žádný nekoná, takže kdo rád pořádnej TBDM mindfuck, bude chrochtat blahem. 

SAPANAKITH – Collapsing of Immoral Traditions (EP) (11/2012)
CYSTIC DYSENTERY – Culture of Death (10/2012)

OBSIDIAN MANTRA – As We All Will (09/2024)
- už jsem na ně upozorňoval v minulém albu. Death metal z Polska, tentokrát ale groovy, jemně progresivní a s jedovým blackened podtónem.

VAFURLOGI - Í vökulli áján (09/2024)
- islandský melodicky vystavěný blečík s melancholy-podtónem.

ADORIOR - Bleed on My Teeth (09/2024)
- death black thrash zběsilost s pořádně slayerovským “uááá”.

CHAT PILE – Cool World (10/2024)
- indus-laděné math (ne matematické, ale spíš groovově lámané) kladívko, které se v něčem podobá i Combat Astronomy.

ION DISSONANCE – vše
- Top 5 kapela ever!

KENDRICK LAMAR – GNX (11/2024)
- jo. Prohlášení King Kendrick pořád a stále platí. Nestačila pravděpodobně nejsmrtelnější a zároveň nejzábavnější série dissů historie, která dohnala Drake k žalobě, puncem je i zničehonic vydaná deska GNX, která na Kendrickovu striktnost přímo navazuje. Novinka je proto méně koncepční, více míří na komoru. Ale i v této podobě maká více než dobře. 

CHELSEA WOLFE – Unbound (11/2024)
- krátká nahrávka, na které Chelsea Wolfe přetváří několik skladeb z úspěšné letošní She Reaches Out to She Reaches Out to She – společně s coverem skladby od Spiritbox – do „unplugged“ verzí. Funkčně, s grácií a trochu jiným nábojem, který ale funguje s obdobnou silou. 

MELT-BANANA - 3+5 (08/2024)
- nakažlivě veselý hardcore punk/elektro/noise rock/grind ze země vycházejícího slunce. 11 let od vydání Fetch není poznat, chvilku mi však trvalo, než jsem si zvykl na kostrbatější bicí automat. Byť duo už vydalo lepší nahrávky (předchozí tři počiny), nejde o nějaký kvalitativní sešup, ale stále o energickou muziku, která nakopne každého trudomyslného. 24 minut mi ovšem přijde málo, tři songy navíc by bodly.

FEIND - Ambulante Hirnamputation (11/2024)
- šok, zjevení, haló! 17 skladeb, 13 minut a první "velká" placka Feind je na světě. Je ale neuvěřitelné, co trio z německé Bochumi dokázalo do slabé čtvrthodinky nacpat. Dalo by se to odbýt škatulkou technický grindcore, ale je to zlomek dalších žánrů, které jsou na Ambulante Hirnamputation ke slyšení. Obálka odkazuje k tradici gore, ale srandiček tu moc není, sype se tady krutě a změn tu je přehršel. Tech/death, někde pískačky á la Virulent Depravity, jinde zase hodně mathcoru (napadá mě souvislost s první deskou Car Bomb nebo poslední plackou Destrage). Prostě jedna z desek roku (z extrému určitě), v grindu jsem tak dobrou věc neslyšel minimálně od dob debutu Eastwood.

NAČEVA - Jdem temným dnem (11/2024)
- Královna české alternativy vydala v tichosti desku, která takřka nemá slabé místo. I když převládá dark jazz s elektronickými elementy, každý song brnká trochu na jinou strunu. Projev Načevy je i v obyčejné deklamaci dominantní a uhrančivý. Dost možná po Mami její nejlepší album.

ANTONÍN DVOŘÁK - Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“
- jak si z obyčejné jízdy autem udělat svátek? CD od Tondy pod taktovkou Václava Neumanna to jistí. Člověk se pak hravě přenese i přes chování řidičů, kteří mají volant jako prodloužený penis.

MOLDER – Catastrophic Reconfiguration (11/2024)
- výborná záležitost. Cejtim v tom starý Pestilence a Death každym coulem. Skvělej thrash/death in your face. Správně zabahněný, ale zároveň skvěle zahraný. Strašně to šlape. (8,4/10)

VIOLENT DEFINITION – Progressive Obsoletion (11/2024)
- skvělej thrash. Takhle by za mě měli hrát současní Exhorder. Krásně namixovaný rychlejší a pomalejší skladby, který se ale nebojej jít do větších stopáží a rozehrávat kompozice. (8,2/10)

MAAT – From Origin to Decay (11/2024)
- hodně zajímavá deska od Němců, který jsem doteď neznal. Je to nasypaný jako kráva, je to technický, je to thrashový, ale zároveň se nebojej zhoupnout nebo nahodit groovovější linku. Občas lehce nablacklý. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v listopadu vyšlo. (8/10)

ACCUSER - Rebirthless (11/2024)
- nový album veteránů Accuser mi přišlo ze začátku takový neslaný nemastný (možná kvůli bakelitovějšímu zvuku), ale už jsem se do něj dostal. Zase nabízí mraky skvělejch riffů starech harcovníků v trochu modernějším hávu. S poslechy roste. Zatím 7,8.

CARNAL SAVAGERY –  Graveworms, Dadavers, Coffins and Bones (11/2024)
- tohle Švédsko pro mě bylo dost překvapení. Tenhle rok už druhá (!) deska zní jako by jste zkombinovali melodický a nemelodický desky Dismember do jednoho celku. Tuhle kapelu určitě začnu sledovat. (7,5/10)

PRIMAL CODE – Opaque Fixation (11/2024)
- jako kdybyste spojili starej death metal s Hatebreed. Ono to samozřejmě funguje docela dobře a jde to po držce. (7/10)

ASS TO MOUTH – Enemy Of The Music Race (11/2024)
- polský Nasum přichází po 10 letech s novou deskou a navázali tam, kde přestali. Opět nekompromisní čistej grind od podlahy bez jakejchkoli stylovejch odboček. Berte nebo necjhte bejt. (7/10)

KONKHRA – Sad Plight of Lucifer (11/2024)
- nová Konkhra mě moc nebaví. Starý desky miluju, ale tohle se za mě moc nepovedlo. Divnej zvuk, kde vylejzaj nepřesnosti a celý to moc nešlape. Jako momenty se tam nejdou, ale celkově je to průměr. (5/10)