I. Immolation – Providence (EP)

Střap / Akh: Providence je nejlepší počin kapely posledních let. Produkce je vynikající, deska tlačí odspodu, pomalejší pasáže jsou úderné, atmosféra těžká. Z pohledu riffování žádný převrat, ale Immolation si už čtvrtstoletí hlídají svůj vysoký standard, který bychom přáli kdekomu.

Black Hand: Je to dobré EP, ale nesouhlasím se Střapem, že by bylo lepší než Gigan. Providence je takový milostný dopis staromilcům Immolation, bohužel ne vždycky volí nejlepší výrazivo. Kvalit např. Close… nedosahuje, ale je jasně slyšet, že se o to snaží. Tato kritika se týká všech písniček kromě Swallow the Fear, která opravdu funguje od začátku do konce a je opravdu, opravdu výtečná.

Annal: O Majesty and Decay se tvrdilo, že to jsou „nejlepší Immolation po Unholy Cult“. O Providence to platí totéž. Už při první skladbě se mi po těle rozlilo příjemný teplíčko rovnou z pekla. Gigan je death metal pro Kotky, tohle je death metal pro Střapy.
 
II. Mithras – Time Never Lasts (EP)

Střap: Mithras před dalším albem vyplňují čas EPkem. A velmi povedeným. Vesmírně ambientní death metal tak, jak jsme od Anglánů již zvyklí postavený na tvorbě pana Azagtotha. Pan Leon Macey a navrátilec Rayner Coss jsou totiž opět ve formě.

Black Hand: Mithras mi přijdou lepší než z prvního trochu vlažného dojmu na MySpace. Jejich typická atmosféra se konečně zase projevila. Bizz má pravdu, MA by jim mohli závidět :).
 
 
 
 
 
 
III. Blotted Science – The Animation of Entomology (EP)

Kuba: Zda je bůh slunce Hór, bůh vody Ulmo, tak Ron Jarzombek musí být bůh elektrické kytary. Ípko The Animation of Entomology zase všem ukázalo, kdo je tu technického metalu král. Hned od prvních tónů je jasné, že to bude zase další Ronova šílená jízda a jediné synonymum, které mne napadá, a které vystihuje Ronovu hudbu, je slůvko geniální. Ten, kdo má výtvory tohoto umělce rád, bude novinku zajisté milovat. A Webster s Grossmannem? Třešnička na dortu…

Annal: Předchozí deska The Machinations of Dementia mě bavila víc, ale ty splašený pasáže jsou super. Zeleny > Grossmann.

bizzaro: Typický Jarzombek! Aha, tentokrát s Blotted Science, takže více o sypačkách a death metalu, když nad hlavou mu sekerou kýve Webster a v zádech nově tluče Hannes. A ukázkově. Ronu typické, šílené a snad ještě techničtější než debut. Zajímavé by bylo BT vidět live.
 
consPiracy

Sólstafir – Svartir Sandar
Every Reason To... – Anonyme Anonyme
Black Cobra – Invernal
 
Střap

Immolation – Providence (EP)
Mithras – Time Never Lasts (EP)
Mastodon – The Hunter

Johan Johansson - Fordlandia
Zcela náhodně jsem narazil na tohohle Islanďana a musím dodat, že jeho muzika mi po upracovaných týdnech v kombinaci s fyzickým vypětím, kterému se dobrovolně rád vystavuji, způsobila skvělou lázeň na duši. O co se jedná? O muziku, kterou bych zařadil někam k neoklasice a ambientu? Asi tak. Muzika je velmi klidná, harmonická a melodická, což je občas prostě potřeba.
O to zajímavější je koncept desky, který mi zase o něco rozšířil obzory. Pokud nevíte, co je Fordlandia, budete možná překvapeni. Páč o Islandu vím, že jsou tam sopky a gejzíry, že měli ekonomické problémy a že Island je taky země se svým zajímavým jazykem, zprvu jsem si tak Fordlandii spojoval s Fjordem, ale po pár minutách jsem byl vyveden z omylu. Fordlandia je totiž město, které je situováno v brazilské džungli. Jednalo se velkolepý projekt Henryho Forda, kde mělo docházet k výrobě kaučuku, ale ono se to jaksi nedařilo a nedařilo, a tak holt starý Ford měl pneumatiky odjinud.
Proč mne to překvapilo? Vyklidněný obsah desky Fordlandia mi s megalomanským projektem v džungli nejdřív úplně nekorespondoval, ale...možná? Pan Johansson má své vidění, na což poukazuje i jeho další tvorba. Svět toho pána mi přijde přitažlivý a obohacující. Třeba se někdy zmíním víc...uvidíme.

Espen Eriksen Trio - You Had Me at Goodbye
Skandinávský moderní jazz je muzika, kterou miluji obdobně jako starý US death metal. Takže opět klidnější muzika.
Pokud máte rádi muziku na způsob Ketila Bjørnstada, Bobo Stenssona, Torda Gustavssena či Esbjörna Svenssona, můžete po tomhle kousku příjemné muziky klidně sáhnout. Eriksena můžete klidně pustit malému dítěti na spaní a nezkazíte vůbec nic. Určitě neuděláte chybu. Tento Nor určitě pomůže od vystresovaného dne příjemným způsobem.
(A tentokrát sáhneme po jazzu ještě jednou a půjdeme ke starým velikánům stylu. A hlavně přitlačíme na pilu a hodně....)

McCoy Tyner - To Fly with the Wind
Posvátné to jméno, McCoy Tyner. Tohohle chlapa jsem měl čest tento rok vidět a byl jsem nadšen. McCoy, poslední žijící velikán z nedostižné A Love Supreme, tentokrát formálně trošku jinak a přesto geniálně. Za stoličkou je pan Billy Cobham a je o co stát. Oba svým energickým stylem valí muziku sakra vpřed.
To Fly with the Wind má přesně to, na co v moderním, digitálním metalu nikdy nedosáhnete. Co to je? Přirozenost. Vždycky, když slyším piáno McCoye Tynera, musím se pozastavit nad tím, jak je ten chlap strašně silnej. Opravdu silnej. Myslím tak silnej, že když slyším pana Tynera, je to jako když ožije hora. Jako když se hne země. Prostě… McCoy. A mimoto, tento pán má ve svých třiasedmdesáti letech desek opravdu hodně.
Také je vhodné zmínit, že na téhle pecce jsou aranžérsky namontovány flétna a symfonický orchestr. Hm? Takový věci se opravdu nehodnotí v trapných procentech. Příjemný poslech přeji.

Gentle Giant - Free Hand
Máte rádi Monty Pythona? Myslíte, že existuje ekvivalent tomuto humoru v rockové hudbě? Že ne? Ale jasně že ano. Kdo jiný než Gentle Giant a Velká Británie?
Jakkoli mám k Wikipedii výhrady, tento citát a heslo kapely zmínit musím: "Rozšířit hranice současné populární hudby s rizikem, že se stane velmi nepopulární." Pokud nemáte smysl pro praštěně jízlivý humor, po tomhle raději nesahejte. Pokud jste hračičkové od přírody a máte rádi hledání poněkud praštěných cest, pak věřte, že to tihle pánové v letech 1970-1980 hráli právě pro Vás.
A jedna zajímavost pokud popřemýšlíte, co mají společného Pantera, Dream Theater a Slipknot. Nevíte? Tak si zkuste vyhledat jméno Derek Shulman. Vrchní šprýmař měl docela čuch, nemyslíte? A já mám docela vysmátej pátek.
 
Dave

Jardín de la Croix – Ocean Cosmonauts
Aliases – Safer Than Reality
Eryn Non Dae – Hydra Lernaia
Atrox – Orgasm
 
Trym

Tom Waits – Bad As Me
Jeden z mých nejoblíbenějších interpretů přišel po dlouhých letech s novou deskou. A přestože jen rozvíjí motivy, které jeho tvorbě vévodí už dvě nebo tři dekády, je to pecka.

Lou Reed & Metallica – Lulu
To bych nebyl já, abych nechcal proti názoru většiny - mně se ta deska líbí, dokonce hodně. Přitom Lou Reeda znám jen povrchně z Velvet UG a u Metallicy jsem kacíř všech kacířů, protože za vrchol tvorby považuju Load, Reload a St. Anger (možná ještě Černé album), zbytek je mi jedno a nebaví mě. Na Lulu mi lahodí, jak je provokativně antimuzikální (dlouhatananánské skladby se spoustou tichých a opakujících se motivů) a jak Lou Reed mektá mimo rytmus, čas i prostor, ale vábí mě i písničkovost některých skladeb. Možná se nezrodila legenda, ale rozhodně jde o kolaboraci s velkou přidanou hodnotou, ne jen "do Metallicy hýká někdo jiný než Hetfield". Navíc je to prubířský kámen tuposti fanoušků Ulrichovy bandy, což je legrace pozorovat.

Junius – Reports from the Threshold of Death
Tuhle kapelu vnímám jako zakřiknuté fousáče vzadu a revival The Cure, nicméně všechny jejich desky mě baví a dýchají na mě fílink vesmírné/nesmírné pohody; nejinak je tomu i u novinky.

Florence And The Machine – Ceremonials
Tuhý oříšek. Snad nikdy jsem neslyšel tak komplexní, napěchovanou popovou desku. Zpočátku se mi do alba nedařilo proniknout, připadalo mi jako přeplácaný monument, na kterém se může ukájet leda tak fanoušek božských nohou slečny Welch, nenechal jsem se však odradit, zkoušel to znovu a znovu a postupně přede mnou vyvstalo obdivuhodně propracované dílo, jež si ten povyk kolem zaslouží.

 
Black Hand

Gigan – Quasi-Hallucinogenic Sonic Landscapes
Immolation – Providence (EP)
Mithras – Time Never Lasts (EP)
Alarum – Natural Causes

Tak u mě se pořád drží některé novinky měsíců nedávno minulých, třeba Gigan je neskutečný držák. Z nových je nutné zmínit samozřejmě Immolation - Providence. Je to dobré EP, ale nesouhlasím se Střapem, že by bylo o lepší, než Gigan. Providence je takový milostný dopis staromilcům Immolation, bohužel ne vždycky volí nejlepší výrazivo. Kvalit např. Close… nedosahuje, ale je jasně slyšet, že se o to snaží. Tato kritika se týká všech písniček kromě Swallow the Fear, která opravdu funguje od začátku do konce a je opravdu, opravdu výtečná.
Pomalu načínám nové Alarum a Mithras. Mithras mi přijdou lepší, než z prvního trochu vlažného dojmu na MySpace. Jejich typická atmosféra se konečně zase projevila. Bizz má pravdu, že MA by jim mohli závidět :)
Alarum jsou bohužel trochu zklamáním, protože mi přijde, že se přihnuli moc k Dream Theater, tedy nevýrazné formě jinak komplikovaného progu. Chybí mi prostě ta energie, která byla slyšet na Eventuality. Shodou okolností Boundless Intent Part 3 navazuje na dvě skladby z tohoto alba a odkazuje na ně několika momenty, kdy se třeba vrátí některé riffy. Není se co divit, že najednou to zase všechno začne fungovat... :(. Doufám, že se to ještě zlepší.
 
onDRajs

Limp Bizkit – Gold Cobra
Už Jsme Doma – Uprostřed Slov
Gong – Radio Gnome Trilogy
 
Lunaris

Paul Chain Violet Theatre – In the Darkness
Kytarista Paul Chain byl zakládajícím členem kultovních Death SS, se kterými se ale po několika letech v důsledku odklonu od filosofie kapely rozešel. Jeho sólová tvorba si s mateřskou formací ale v ničem nezadá. Album In the Darkness se nese v temně doommetalovém oparu, v němž se ukrývá duch původních Black Sabbath a částečně horor-rockových formací ze 70. let. Neviděné zlo všudypřítomné, vysoká návykovost zaručena.

Attomica - s/t
Věřím, že právě tahle kapela je z Brazílie jediná (pominu-li debut Vulcano), která se v kvalitě riffů a jejich nástřelu Sepultuře může rovnat. Kdo novou Sepulturu nebere na vědomí, ať jde do Attomicy.

Death Yell – Vengeance from Darkness
Chilská obskurita, která snoubí deathovou ohyzdnost s blackovým tajemnem. V současnosti je takových kapel všude dost, ale tihle byli mezi prvními. Melodie, které se vyskytují v pozadí kytar během první a závěrečné skladby, jsou v rámci hnusu hodně over the top.
 
Jamos

Khuda – Palingenesia
Chcete-li důkaz, že dva lidé v kapele stačí, není lepší cesty, než se seznámit s touto britskou dvojicí. Pokud však někdo očekává rozvernou math šmodrchanici, typickou pro kapely podobného typu, nechť zabrousí o odstavec níže. Khuda nabízí mnohem meditativnější alternativu ke svým protějškům, která na ploše rozsáhlých kompozicí nepostrádá cit pro gradaci ani emocemi nabité riffy. Celkově je tvorba této kapely velmi specifická, jak zvukem, tak i samotnými postupy. Místy si vzpomenu na podobné uskupení 5ive, jinak je však těžké kapelu smysluplně zařadit, což v dnešní době rozhodně není samozřejmost. I když by se zde spíše hodilo uvést jejich aktuální počin Iecava, rok stará Palingenesia mi prozatím k srdci přirostla mnohem více.

Hella – Tripper
A chvalozpěvy na hudební dua pokračují. Hella jsou ve své branži pojem a jejich letošní návrat v podobě alba Tripper jen potvrzuje, že formu chlapci rozhodně neztratili. Na první poslech rozpoznatelný rukopis pokračuje v nejlepších tradicích svých albových předchůdců a na zlatém podnose je podáván materiál, nad nímž zaplesá srdce nejednoho matematika - krkolomné kytarové výlevy (nejdoucí však za hranici potenciální poslouchatelnosti) a ještě krkolomnější hra bicmena Zacha Hilla nemají nouzi o skutečně zajímavé a chytlavé momenty. Spokojenost zaručena.

Rinoa – An Age Among Them
Nějak takhle by nejspíš znělo, kdyby Architects hráli sludge. Dnes již neexistující projekt Rinoa svým prvotním (a bohužel také posledním) LP počinem dokázal pojmout post-metal specifickým způsobem, kdy pomalejší náladotvorné plochy obalil do moderně znějícího hávu a docílil takřka až metalcorového feelingu. Ačkoliv mnozí po tomto zjištění jistě ohrnou nos, předsudky nejsou na místě a jako celek se An Age Among Them poslouchá velice příjemně.
 
 
 

Gorth

Giant Squid – Cenotes
Opět vynikající... co to vlastně je? Moc rozmanité a měkké na doom metal, moc inteligentní na stoner rock. Svérázný zpěv, housle. Nějak si to představte. Ale snazší bude poslech.

Momolake - Momentom
Po delší době elektronika (IDM/techno), co mě opravdu baví.

Brightblack Morning Light - Motion to Reject
Moc příjemný rozplizlý (trochu psychedelicky, trochu droneově) indie folk.

Cult Of Youth - s/t
Punkový neofolk?

Ga'an – s/t
Původně vyšlo tohle album už před dvěma roky, nicméně po různých personálních potížích a rozpadech bylo letos vydáno znovu. Avant-rock někde mezi experimenty Guapa a klasikou Magmy. Pecka.

Woodsman – Collages
Absu – Abzu
Deadbeat – New World Observer
 
 
 
 
 
Kuba

Blotted Science – The Animation of Entomology (EP)

Arch/Matheos - Sympathetic Resonance
Jedna z nahrávek, na kterou jsem na poli progresivního metalu dlouho čekal. Sestava dávala poměrně jasně najevo, o čem tohle album bude. V muzice je jasně cítit odkaz Fates Warning, který je patrný po celou délku nahrávky. Za sebe tedy mohu desku hodnotit víceméně kladně, avšak na kvality Fates Warning to rozhodně nemá. Inu, uvidíme, s čím FW přijdou. Třeba budu těchto slov později litovat.
 
 
 

LordSnape

Sólstafir – Svartir Sandar
Je zajímavé, kam až se dostane kapela, která hledá hranice nepoznaného. Novinka je vyústění alba Köld, ale jde ještě dál. Je to ještě více psychedelické a melancholické. Najdou se zde i vyloženě rockové skladby, po tvrdším metalu už nejsou ani památky, nicméně se to vážně krásně poslouchá...

Trimor Et Tremor – Towards the Shores of Light (EP)
Tahle pagan blackmetalová trojhlavá smečka mě zaujala svým debutem My Oaken Chest, kterému k dokonalosti chyběl jen lepší zvuk (a to nejen bicích). Nové EP ukazuje, že studnice nápadů nevyschla a že i zvuk jde udělat lépe, i když za vámi nestojí label. Debut jde stáhnout na ofic. stránkách kapely, nicméně stěžejní skladba In My Oaken Chest zní lépe z EP.

Gods Tower – Steel Says Last
Kapela, která uspokojuje mé dvě obsese. Na jedné straně se jedná o valivý doom metal s vykřičeným vokálem, na straně druhé jde o pagan texty a jisté folklórní hudební prvky. Těch je nicméně na albu jen pár, a tak deska už nemá ke konci takovou sílu... Skladba jako Earth, Wind, Fire & Blood je ale strašně návyková záležitost.
 
Annal

Immolation – Providence (EP)
Mithras – Time Never Lasts (EP)
Blotted Science – The Animation of Entomology (EP)

Sublime Cadaveric Decomposition – Sheep'n'Guns
Splitko s punkáčema Rot ustřelilo hlavu snad každýmu. Předchozí Inventory of Fixtures je u mě grindový album roku 2007. Tahle deska mě zklamala. Je to moc uvolněný, těžkopádný a smrdí grind’n’rollem. Sypačky už nejsou tak vyhlazující. Místo nesmiřitelnejch tupaček prostě jen tupačky. Není to špatná deska, ale od SxCxDx bych čekal o dost víc…
 
A bizzaro, jak už poslední dobou bývá zvykem, na konec.

Uneven Structure – Februus
Ani nevím, zda k tomuto albu něco dodávat, když vše podstatné shrnul DW v recenzi. I po několika posleších album zachovává svou intenzitu, schovává si vždy trošku překvapení a náruč otevírá dle nálady. Jednou pohladí, podruhé nakopne.

Blotted Science – The Animation of Entomology (EP) jsem komentoval výše, pojďme na další věci, které se mi v říjnu v přehrávačích zaklínily...

Last Chance To Reason – Level 2
Tohle je držák. Zmiňoval jsem je již v dubnovém Albu měsíce, v květnovém byli dokonce na stupínku. Někdo to zkousne, druhý vyplivne. A jelikož jsem to zkousnul, tak jsem to i vyplivnul; recku čekejte v následujících dnech, už je uvařeno.

Keep On Rotting - The Beginning
Modern Day Babylon - The Manipulation Theory

Nestává se často, že bych až tolik sjížděl domácí interprety, ale Marast si jemně sáhl i do produkční sféry a podpořil dvě tuzemské kapely (projekt).

Jednou moderně znějící technickej death metal z Liťáku (cd Keep On Rotting vyjde 2.12.2011), podruhý pak instrumentální, moderní djent/groove masáž z Teplíc (cd Modern Day Babylon vyšlo 27.10.2011). A obě mi moc šmakujou! Tak neasi, jinak bych do toho ty kapříky nepustil.