Alcest vydali novinku Spiritual Instinct, kterou se francouzská blackgaze senzace rozhodla, jak už to tak chodí, podpořit na turné po Evropě. Českou republiku však tour minula (Alcest jen zahrají v rámci festivalové sezóny na Brutal Assaultu), ale pár zastávek se uskutečnilo v Německu. Jelikož je Lipsko od Prahy daleko zhruba stejně jako Brno, padlo rozhodnutí vydat se do tohoto útulného města a v návaznosti na to se přesunout do Drážďan, kde měli zahrát Harakiri for the Sky, Whiskey Ritual, Noctem a další. Od této akce jsme ale nakonec kvůli únavě ustoupili, a tak jsme se v Drážďanech věnovali spíše prohlídce města. A to stálo samo o sobě za to! Gotická architektura dávala dojem, jako bychom se ocitli někde v minulosti temného středověku. Syrové věže tyčící se k šedé obloze, to prostě chceš!

Lipsko bylo až překvapivě vylidněné, klidné a pomalé. Nakonec se nám z města příliš nechtělo. Pohodová atmosféra byla naprosto ideální k regenerační dovolené. Prošli jsme se ulicemi, okusili místní kavárny s restauracemi a večer konečně došlo na pěší přesun do klubu Täubchenthal, který se nacházel nedaleko našeho hotelu. Täubchenthal nebyl žádný zapadlý klubík pro sto lidí, ale velký sál, který byl osvětlován zajímavými futuristickými lustry. Záchody, bar a stanoviště s merchem – všechno bylo hezky po ruce, přičemž se v prostoru dalo i přes moře návštěvníků hladce proplout. Místo tedy naprosto ideální k příjemným večírkům, a ten, který jsme navštívili my, započali výstřední divy z Islandu – Kaelan Mikla.

Musím Alcest pochválit za výběr kapel. Ano, rozhodně si svůj doprovod vybírají sami. Vždycky s sebou přivezou neokoukaná jména, která lákají k poznání a hlubšímu prozkoumání.

Vonná tyčinka, šamanské skřeky hlavní zpěvačky a líbezný zpěv temné víly, která v Kaelan Mikla obsluhovala klávesy a samply. První beaty, záplava synthových melodií a ihned nebylo pochyb o tom, že tady půjde o magii s přitažlivě tajemnou atmosférou a že máme co dočinění s něčím ne úplně vzdáleným diskotéce z mlhových vřesovišť na Islandu. Modrovlasá zpěvačka se étericky kroutila a linula se po pódiu a přitom kouzlila svým hlasem manipulační čáry. Vysoko posazený, ale jemný hlas k sobě vázal pozornost přihlížejících, ona se ale dokázala proměnit ve zlou divoženku a pořádně křičet. Celkovou uhrančivost ještě posiloval použitý domovský jazyk.

Bylo to až tak účinné, že jsem nevěděl, zda stát a poddat se příchozí mimóze, nebo se kroutit v přitažlivých rytmech repetitivních beatů, které svou monotónností v každé skladbě posilovaly bdělé kóma. Islandská odpověď na synth/darkwave a post-punk. Islandská magie. Aneb nejen black metalem je Island živ.

Nejagresivnější kapela večera, Birds in Row, do publika hned od začátku prala své disonantní, místy až chaotické rytmy a zběsilé melodie na hranicích moderního přístupu k post-hardcoru a dnes už zapomenutého old schoolu. Birds in Row svůj set drželi v tak obrovské razanci, až jsem si říkal, že při trvání přes 40 minut buď odejdu ze sálu, nebo umřu. Naštěstí francouzské trojici muzikantů není dynamika cizím slovem. Birds in Row tedy chvíli sázeli nelítostnou palbu krátkých skladeb, v nichž se skrze tvrdé kopáky bušící do hrudi, ostrý virbl a agresivní kytaru s údernou basou prokousával uječený a totálně vynervovaný vokál zpěváka a kytaristy v jedné osobě. Později ale došlo až na grungové halekání a občas pohodovou melancholii, při které posluchač mohl vydechnout. Birds in Row mě bavili natolik, že jsem si odnesl i jejich tričko.

O vystoupení Alcest musím v prvé řadě říci, že bylo uvolněné a pohodové. Winterhalter měl brutální zásek hned úvodem koncertu, kdy hned v první skladbě Les jardins de minuit přestal na moment hrát, sám se tomu ale usmíval jako měsíček na hnoji. Stejně tak koncertní kytarista Zero zahrál v jedné z písní špatně tón, přičemž se na sebe s Neigem jen s vtipem usmáli. Chyby ani v nejmenším nevadily, naopak šlo vidět, že Alcest jsou prostě v pohodě a dokážou věci brát s nadhledem. Neige vypadal dost unaveně, dalo by se říci strhaně. Na pódiu vystupoval chladněji a vážněji, než jak si jej pamatuji z dřívějších koncertů.

To však nemění nic na tom, že Alcest byli tradičně působiví. Zprvu slévající se zvuk se velice rychle vyvážil, sál byl osvícen vlnou snových světel a Neigeho křehkými zpěvy, které jsou ale v nových písních naléhavější a hlasitější. Skladby ze Spiritual Instinct naživo fungují na sto procent. Naléhavost Protection volala po duševním osvobození v utrpení osudovým vyzněním kytar, Sapphire rozhýbala v post-punkových rytmech, ale největší překvapení a dárek pro nás byla kultovní skladba Éccailes de lune – part 2. Blackmetalové riffy ovoněné shoegazovým parfémem, prudký závan letního větru, kdy Slunce zapadá a je čas spát a odejít do jiných světů… závěrečné tiché opouštění tělesné schránky, kdy každý tón byl pohlazením, vyvolávalo nostalgické vzpomínky doprovázené slzami. Tohle bylo neuvěřitelně silné. Po rozlučce s tradiční koncertní stálicí Deliverance z alba Shelter bylo jasno - jedeme na Alcest ještě do Krakova, protože oni za to prostě stojí.