O tom, že naší severskou hroudu navštíví norský kytarový mág Terje Rypdal, jsem původně neměl ani tušení. O akci jsem dozvěděl až pouhý den předem, ale v okamžiku onoho zjištění jsem měl o koupi lístků jasno. Událost! Návštěva Rypdala byla součástí 14. ročníku ústeckého jazz & blues festivalu, který s neutuchávajícím nadšením připravuje nadšenec se správnými politickými konexemi, Ivan Dostál. Ten už sem dotáhl jména jako Soft Machine, SBB, Christopha Schweizera, Jamese Blood Ulmera nebo dokonce i bubenickou hardrockovou legendu Carmina Appice. Nutno však přiznat, že mnozí zde účinkující tradiční jazz & blues interpreti mne míjeli a dosud míjí (přece jen jsem více ponořen proti proudu) – jakožto v posledních letech i celý festival.

Letošek byl výjimkou. Přicházíme do útrob Nároďáku a nevěřícně civíme na poloprázdný sál. Bezesporu se projevila krize; celý večer působí strohým komorním dojmem a poněkud chudě. Dříve to bývalo s plnou parádou. Mnoho plakátů anoncujících norského fenoména také nezaznamenávám, což je škoda. Právě když usedáme do židlí, spouští se jazzové Najponkovo trio, a to v klasickém složení (kontrabas, bicí, klavír) a ještě klasičtějším repertoárem. Pro mne premiérové vystoupení se však nese v pocitech zklamání a zmaru. Údajně „jeden z nejlepších českých jazzových klavíristů a nositel dvou ocenění hudební akademie Anděl“ předvedl exkurzi do jazzového pravěku, exaktně zahrané standardy ze 40. let amerického jihu přesně ocitoval, ale nenabídl ani zbla svého. Koncert adekvátní Woody Allenovi a jemu podobných milovníků vesele swingujícího jazzu – ti si to patrně užili, já však, znaje nemilosrdných jazzových kánonů, předvídal, že jako třetí píseň v pořadí přijde na řadu balada a po sólu klavíristy se předvede jinak perfektně basující Ukrajinec Voloschuk, pak unisono a tak dále a tak dále - přesně podle zavedené letité jazzové praxe. Prostě standard.

Druzí v pořadí, Jazz Efterrätt, však nabídli něco navíc – především elektrifikovaný sound a autorskou tvorbu. Hurá! Muzikanti, absolventi konzervatoří, se na sklonku 90. let potkali v matičce měst a od té doby vysypali z rukávu 6 desek. V pátek se nicméně soustředili na svůj nadcházející a dosud nenahraný počin. Na sedící nejdříve vybafne perfektní zvuk (i když notně nakouřený) s hřejivě výraznou basou a opravdu tvrdě znějícími bicími Ondřeje Pomajsla. Je vidět, že i když kluci dodržují tradice, je z nich cítit, že chtějí víc a snaží se natlačit i do jiných stylových koutů. Zahrané dozajista perfektně, jen se nemohu zbavit dojmu, že kvintet hraje na půl plynu a že má na víc. Rytmika hodně funkuje, kytara a klávesy skladby prokládají jazzovými sóly, vše se odehrává v decentních melodiích. Až poslední skladba mi dává za pravdu: muzikanti – jinak svázaní zavedenými dogmaty – to dokážou nedisciplinovaně rozparádit a nikoliv se jen upejpat. Předvádějí cosi na způsob jazzrockového crossoveru (klukům bych jako inspiraci doporučil poslech Panzerballett) s nosným hardrockovým riffem, s nímž si v průběhu písně notně pohrávají – vůbec celá její struktura je hodně divoká. Jenže pak už je definitivní konec.

Ale už je to tady. Pódium se přeuspořádá, notně se instrumentálně zredukuje na stoličku, zesilovač, jedno cinkrlátko a klávesy. Dostál při uváděčce diváky poprosí o klid, „protože pánové hrají velmi potichu“, prostor ztmavne do sytého, tmavěmodrého odstínu a hudební hypnóza může začít. Sakrální intro kláves pomalu, ale jistě vtahuje do končin, kde vteřina znamená věčnost. Sotva chodící a nejspíš nemocný Rypdal se usadí na stoličku, následuje ho shrbený dědeček-hříbeček Mikkelborg s trumpetou. Jejich intimní vystoupení přesně naplňuje vágní pojem „norský jazz“ – hudební impresionismus, táhlé (ba téměř nekonečné) plochy, minimalistický přístup jdoucí někam k ambientu a podivné ponuro plné tajuplné atmosféry. Rypdal s Mikkelborgem zhudebňují žalm o nespoutanosti severské přírody; tedy aspoň nám to – středoevropským krysám – tak zní. Ševelící trumpeta, klokotající hlasy, temné klávesové podkresy, jemné a nadpozemsky klenutá Rypdalova sóla tlačí slzy do očí. Velmi, velmi silné. V celém jednolitém bloku (nedokážu odhadnout, jak dlouho trval) na sebe jednotlivé motivy navazují; monolitický prolog pokračuje přes četné klimaxy, antiklimaxy a přemostění neodvratně ke svému smířlivému závěru. Celý koncert se odehrává jako ve snu (který sice občas naruší dementní pískot a ovace jediné máničky, jež si důsledky svého počínání bohužel neuvědomuje), celý zážitek dostává až mystický rozměr. Po odeznění posledního tónu se duo klaní, děkuje, odejde, ztratí se v šatně a nikdo už je neuvidí.

Po koncertu jsem hodlal odejít, ale škatule „Indií načichlé fusion“ mě donutila na Amit Chatterjee Alliance vydržet. Ind Chatterjee byl členem skupiny Joe Zawinula, koncertoval a nahrával se Santanou nebo Stingem. Jeho internacionální „superkvartet“ (bicmen Walter Sitz Rakušan, Alan Mian – Arab z Anglie, klávesák Peter De Girolamo ze slunné Itálie) se skutečně místy přibližoval k takovým Gordian Knot nebo dálněvýchodním eskapádám Johna McLaughlina, ale své neuvěřitelné muzikantské dovednosti (basák a bubeník patří k absolutní světové špičce) bohužel nedokázal v písních kompozičně prodat. Celé představení proběhlo v pozitivně laděném, zároveň však trochu bezzubém tónu. Kapela většinou jen volně improvizovala na jedno téma, které se táhlo celou skladbou a celé to vyznělo jako prázdné stylistické cvičení s názvem „budeme meditovat“. Písně hnal kupředu Sitz, jehož hra evokovala Seana Reinerta, prim však hrál majordomus Amit, v jehož pevných otěžích kvartet vězel. Necelá jejich hodinka utíká jako voda, unavené diváctvo však už během produkce pomalu vyklízí sál, kapela se loučí, hodiny odbíjejí třicet minut po půlnoci. Vycházíme z Nároďáku do třeskuté zimy, která do nás zamrazuje čerstvě nabyté dojmy.