Kdy: 7. listopad 2024
Kde: Praha, Modrá Vopice

Modrá Vopice opět hostila další thrashový večírek. Tentokrát přivezli němečtí Assassin krajany Burden of Grief a řezníky z Chile Nuclear. Vopice byla vcelku zaplněná, byť se publikum skládalo spíše z pamětníků pamatujících ještě první desku Assassin s názvem The Upcoming Terror.

Koncert odpálili Burden of Grief. Parta potulující se na německé scéně již 30 let má kontě osm dlouhohrajících desek, byla jedinou stylově odlišnou kapelou. Hrají totiž melodic death metal. Přiznám se, že této odnoži death metalu jsem nikdy neholdoval, a v podstatě se jí celý život vyhýbám, přesto se pokusím být objektivní.

Burden of Grief hráli hodně nahlas, což by mi vůbec nevadilo, ale občas se frekvence dostávaly až do nepříjemných hodnot. Nicméně i přesto, že tomuto stylu neholduji, mě jejich vystoupení vcelku bavilo.

Jejich hudba je i přes stylovou příslušnost hodně barevná a někdy zní jako klasický metalcore, jindy si odskočí až k vyhrávkám a tempům á la Paradise Lost, aby v zápětí skončili u nasypaného death metalu či thrashových tupaček. Momentů, které by mi vyloženě vadily, naštěstí moc nebylo, zároveň je ale cenou za větší pestrost fakt, že dle mého názoru kapele chybí větší ksicht, protože mě ničím vyloženě nezaujala. Nepomohl tomu ani poněkud nevýrazný hlasový projev frontmana. Hráčskému výkonu jinak ale nemám co vytknout, vystoupení  příjemně odsýpalo a jako odpalovací kapela posloužili Burden of Grief naprosto dostatečně.

Další na řadě byli Nuclear z Chile. A musím říct, že právě oni pro mě byli důvod návštěvy koncertu. Nuclear jsou totiž nasáklí Slayer od hlavy až patě, a to nejen proto, že jejich kytarista Sebastián Puente vypadá jako dvojník Toma Arayi. Rozhodně ale nejsou nějakou jejich kopií, přidávají do svého řízného thrashe nezaměnitelnou jižanskou energii a občas i jistou napunkovanost kapel jako Ratos De Porao.

Nuclear koncert odpálili skladbou Beligerence z alba Jehovirus. Šestiminutový rozvětvený song byl vcelku netradiční otvírák, ale dobře připravil základ pro další thrashové smrště. Nuclear měli naprosto skvělý zvuk, zdaleka nejlepší ze všech kapel.

Zejména co se týká bicích, které mě jako bubeníka zajímají asi nejvíce. Mlaskavý, křišťálově čistý a hlasitý kopák se krásně snoubil s průrazným virblem a při tupanicích přes ride to byl opravdu balzám na duši. Kytary mohly být o něco průraznější, občas je spolykala basa, ale hodně záleželo, kde člověk stál. Zpěv Matiase Leoniciho krásně zapadal do muziky a perfektně jí nakopával. Totéž se týče jeho komunikace s publikem a vůbec vystupovaní celé kapely. Navzdory agresivní hudbě je to parta příjemných a usměvavých chlapíků, co si na nic nehrajou, a pozitivní atmosféra z nich čiší na sto honů.
Další věc E-Faith z druhého alba Ten Broken Codes byla předzvěst chytře zvoleného setlistu složeného z delších strukturovanějších skladeb, kde se střídají pomalejší valivější tempa, aby se vzápětí skladba zlomila do rychlé thrashárny nebo hardcore punkového riotu. Další skladba God Forsaken Live (taktéž z alba Ten Broken Codes) se nesla v podobném duchu. Confront z alba Formula of Anarchy je naproti tomu zase klasická dvouminutová slayerárna.

Borci nezapomněli ani na své začátky a z první desky Heaven Denied zařadili titulní pecku, která v aktuálním hávu zní neskutečně svěže a vyhraně. Ono aby ne, když Nuclear na všech deskách vyjma basáka mají stále stejnou, původní sestavu.

Chilani ale aktuálně promují nové EP Violent DNA složené z nových věcí a coverů. Titulní skladba v živém provedení kopala jak bejk a plivala síru na všechny strany. Největší rychta byla ale další věc z EP, a sice cover mých milovaných Napalm Death – Siege of Power! Nuclear ji hrají v trochu thrashovějším hávu a zrovna této skladbě to neskutečně sedí. Ono obecně na coverech mě nejvíc baví, když si ho kapela přizpůsobí svému stylu a trochu ho pozmění, než když otrocky kopíruje originál.
Poslední dlouhohrající desku zastupovaly taktéž dvě skladby. Byla to titulní věc Murder of Crows, taktéž pomalejší skladba s rychlejší druhou půlkou, a Abusidos, což je takové nuclearské Postmortem od Slayer. Z alba Formula for Anarchy zazněla ještě Killing Spree, skladba ve středním tempu s parádním odpichem, kde naplno vyzněl již zmíněný skvělý zvuk. Zhruba padesátiminutový koncert uzavřeli skladbou Apátrida zpívanou v jejich mateřšťině, jediná vyloženě dost monotónní skladba, která mě z celého setu bavila asi nejméně.

Nuclear tedy předvedli přesně to, z čeho si každý fanoušek Slayer a thrashe obecně prostě musí chrochtat blahem. Krása s nádherou!

Nuclear setlist: 1. Belligerence, 2. E-Faith, 3. God Forsaken Life, 4. Confront, 5. Heaven Denied, 6. Violent DNA, 7. Siege of Power (Napalm Death cover), 8. Abusados, 9. Killing Spree, 10. Murder of Crows, 11. Apátrida
Většina fanoušků ale samozřejmě přišla hlavně na německé Assassin, kapelu tak trochu pro pamětníky. Většina fans jela jejich první dvě alba z ošoupaných kazet a patřila mezi jejich první nahrávky. Pak se na velmi dlouho odmlčeli a na scénu se vrátili až po novém miléniu, byť už ne s takovým úspěchem. Stále ale platí za poměrně zásadní veličinu německého thrashe.

Němci mají venku taktéž nové EP s názvem Skullblast, a právě z něho otevírali skladbou Blood for Blood, což je věc vcelku klasického německého thrashového střihu. Zvuk byl poněkud slabší a ne tak průrazný jako u předchozích kapel, ale zase hrál pěkně dohromady, což tedy platilo jen zhruba do půlky koncertu, ale o tom až později.

Následovala pěcka Breaking the Silence ze stejnojméného alba a koncert se rázem neskutečně nakopnul. Skladba je totiž v mnohem rychlejším tempu a co se týče mě, v thrashi je pár bpm, kde je tenká hranice mezi nášlehem a vidlárnou. Naproti tomu je ale skladba pestrá a není v ní nouze i o houpavé momenty.

Ještě zajímavější byla The Last Man z první desky The Upcoming Terror.  Sedmiminutová, na změny temp a podivné parytmy bohatá píseň, kde se naplno prosadil vokál Inga Bajonczaka, který mě baví upřímně mnohem více než původní zpěvák Robert Gonella. Dle mého názoru má mnohem větší rozsah a jeho zpěv není tak ukrákaný a zároveň je bohatší na různé polohy, byť tomu jeho vzezření německého golema moc nenapovídá. Skladba navíc vyznívá dost jinak v nových aranžích, protože přece jen produkce první desky z roku 1987 už má nějaký ten pátek za sebou.
Nejlepší píseň od Assassin pro mě ale byla následující Back from the Dead, což bylo asi způsobeno částečně i tím, že je to skladba z mého nejoblíbenějšího alba Combat Cathedral, které se jejich tvorbě vcelku vymyká, protože místo německého thrashe obsahuje spíše thrash americký ve vysokém tempu. Back from the Dead začíná houpavou thrashovačkou a pak se strhne nekompromisní thrashová řež.

Jestli mě nějaká skladba vyloženě nebavila, byla to titulní píseň z nového EP Skullblast. Toto EP mě celkově moc nechytlo, protože se vrací až příliš k retro stylu, a to hlavně v tempech, o kterých už byla řeč. Skullblast je toho typický příklad, poměrně jednotvárná záležitost v příliš pomalém tempu, a byť se jí nedá upřít jistý motorheadovský nádech, nedokázala mě vůbec zaujmout.

Mnohem lepší už ale byl dojem u dalších dvou skladeb z poslední fošny Bestia Immundis. Zpěvnější hitovka No More Lies následovaná thrashovinou The Swamp Thing mi konečně ve správném tempu bohatě vynahradila pachuť po předchozí neslané nemastné skladbě. Bohužel zhruba v této době nastaly dost zásadní problémy ze zvukem.
Levá bedna začala poměrně znatelně a nepříjemně chrastit, kytara začala vypadávat a přes poměrně vyhulenou basu nebylo vepředu slyšet skoro nic jiného. Odnesla to hodně následující Destroy the State z alba Breaking the Silence, ze které jsem toho moc neměl. Snad krom uvědomění, že basák Joachim Kremer dost podařeně podporuje hlavní zpěv svými backing vokály. Zvuk ale bohužel zlobil až do konce koncertu.

Největší úspěch u publika měla rychlovka Baka, jediný zástupce alba Interstellar Experience. Měla až crossoverový nádech a publikum doslova rozběsnila. Nové EP bylo vzpomenuto ještě skladbou In and Out By Tide, která zní jako kdybyste Exodus zpomalili o polovinu. Bohužel opět nic zajímavého. Další zástupce alba Combat Cathedral je zase naopak velmi pestrá a chytlavá. Začíná pomalým a hardcorovým úvodem, abychom se opět dopracovali do těch správných temp a riffů lahodících uchu.

Večer uzavírala trojice skladeb z první desky. Píseň pojmenovaná po kapele je typický koncertní flák a mantra každého jejich fanouška. Hymnická a střednětempá věc, kde si může zařvat každý fanoušek. Další dvě věci Fight (To Stop Tyranny) a Bullets jsou vypalovačky, kde se ale projevil slabší zvuk a bicí se trochu ztrácely ve zbytku. Zmíněná Bullets celý večer uzavírala.

Assassin hráli zhruba hodinu a půl, což je na klubový koncert velmi slušná porce.

Assassin setlist: 1. Blood for Blood, 2. Breaking the Silence, 3. The Last Man, 4. Back From the Dead, 5. Skullblast, 6. No More Lies, 7. The Swamp Thing, 8. Destroy the State, 9. Baka, 10. In and out by the tide, 11. Red Alert, 12. Assassin, 13. Fight (To Stop the Tyranny), 14. Bullets

Celkově byl čtvrtek další příjemný večer strávený v Modré Vopici a na to, že nešlo o víkend, byla návštěva poměrně velká. Burden of Grief svou roli předskokana zvládli se ctí, ale důvod návštěvy to asi pro mnoho zúčastněných nebyl. Zbytek večera se ale asi odehrával podle vkusu každého návštěvníka.

Pokud máte jako já radši ten americký thrash ve stylu Slayer, byla by pro vás jasnou volbou sebranka Nuclear. Pro mě byl jejich set jednoznačný vrchol večera, a to jak po stránce výkonu tak zvuku. Pokud ale preferujete klasický německý thrash metal, který prezentují Assassin, a byli jste ochotni odpustit jisté problémy se zvukem, vaše volba by spíše padla na Assassin. Určitě si ale každý přišel na své, výborný večer!