Pět podobných projektů za jediný večer je přece jen moc. Ale díky mé pověstné dochvilnosti jsem prošvihl jak úvodní Dragged Into Silence (dle ušitých svědků byli spíše do počtu), tak i většinu setu Black Cobra. Jejich kouzlení ve dvou, tedy jen s kytarou a bicími, mě nikdy příliš nebralo, proto byl čas na podrobnou prohlídku prostoru. Opravené záchody, lepšící se nabídka piva, ukázkový merchandise (hlavně A3 tisky obalů Baroness byly k pomilování, ale i ostatní bandy se fakt vyšvihly) a návštěvnost, která kapely musela přinejmenším překvapit.
Navzdory neskutečně debilnímu názvu jsou Weedeater o něco víc můj šálek pomalu zatuchávajícího asfaltu. Desku Sixteen Tons jsem od doby, co jsem si jí před asi pěti lety pořídil, z krabičky vyndal tuším dvakrát, ale živě to byla opravdu jiná káva. Silná, černá a hustá. Pomalý humus splétá nitky nejen klasického sludge i doom metalu osmdesátých let, ale i hardcoru téže epochy, inspirace kapelami z SST labelu Weedeater ani příliš nepopírají. Drásavé hudbě se syrovým zvukem dal ještě vyniknout excentrický kukuč (a výzor obecně) frontmana. Jedním slovem spokojenost.
Nevím, do jaké míry je na vině „Ferdinand pátý“, každopádně se během mojí návštěvy proměnily toalety v časoprostorovou trhlinu, kterou jsem ze současnosti propadl do Kalifornie roku 1983. Saviours jakoby na etiketě měli tuhle vinici a tenhle ročník (tatáž kapela dále vinařskou terminologií: jižní svahy a výběr z bobulí). Synci drhnou takový proto-thrash, cosi ne nepodobnému tomu, co nabídla pozdější velká čtyřka na ještě ne zcela vyzrálých debutech. Tedy žádné sekačky, zakopávání, obracení a bafavé výpady, jen jejich nesmělé náznaky ještě překryté fůrou toho zdaleka ne nejlepšího, co do Kalifornie doputovalo z Anglie. Ať už melodie a vyhrávkové hrdinství NWOBHM nebo kompoziční rafinovanost a záludná techničnost Venom. Sečteno podtrženo vydařené retro osmdesátek, naštěstí dobře zahrané, vymyšlené a s dostatečným nadhledem, tedy jedno z mála opravdu dobrých, které se dnes nabízí. A autentické až běda, až se člověk přes rameno poohlížel, jestli někde z ventilační šachty nevylezou Murtaugh s Riggsem.
Zkrátka něco jako Malignant Tumour: stejně dobří, stejně namakaní, jen hudebně o pár set mil jinde. Vtipnou perličkou na Saviours byl kotel pod pódiem. Vidět tyhle frajírky, co by k ředkvičkám jedli nejradši jen ředkvičky (a to ještě jen ty, co spáchají sebevraždu, neboť vytrhnout ředkvičku znamená zabít), jak třepou a hrozí na kapelu, která má zlý metalový texty a v nejlepším slova smyslu debilní metalový obálky jak od Řepky, je prostě bomba. Smutný je, že jim někdo do nějakého trendy časopisu nejdřív musel napsat, že můžou, že budou in a že se to prostě nosí, nad „obyčejnou“ metalovou kapelou by tyhle žížaly zřejmě jen ohrnuli nos.
Baroness byli jak ze svatby, tedy něco starého, něco nového, něco modrého a něco ani ne tak (vy)půjčeného, jako spíš červeného. Oproti předchozím spolkům nejsou Baroness vlakem, který jede jen po jedné koleji a odbočka nebo nedej bože jízda v protisměru jsou pro něj jen slůvka ze slovníku. Do své plus mínus metalové hudby zatahují Baroness prvky řady stylů od Jihu po Evropu, byť by se to u na první poslech nekomplikovaného kolovrátku nemuselo zdát. A všechno, co je na deskách, melodie, ale i záviděníhodný groove, bylo i na pódiu.
Skóre dvě vynikající kapely (Baroness a Saviours) jedna nadprůměrná (Weedeater) a dvě do počtu nebylo zas tak špatné. Vydařený večírek!