Nehudební program (přednášky, lukostřelba, hod sekyrkou atp.) začínal již něco málo po poledni, hudební produkci však odstartoval až violoncelista Marc Euvrie v půl čtvrté. Francouz na podiu seděl osamocen a za doprovodu občasného elektronického podkresu nás halil do tklivých tónů svého smyčcového nástroje. Občas použil sampl či vytvořil smyčku, do které dohrával druhou linku. Jako intro byla daná hudba asi v pořádku, nicméně ve velkém festivalovém auditoriu takto komorní vystoupení (navíc brzy odpoledne) moc nevyznělo.

Následující alternativně laděné duo Kalle na tom bohužel nebylo o moc lépe. Jihočeši pouze ve dvojici v obsazení kytarista a sólo zpěvačka do lidí nijak oslnivou porci energie též nenapumpovali.  Přehrávali pouze polo akustické, melancholické žalmy, které velký festivalový prostor neobsáhly. Hudbu kořenily efekty jak na zpěvu, tak kytaře, občas zazněly bicí z počítače, vystoupení však přesto působilo dost introvertně. Chyběly mi tam i nějaké výraznější nápady, které by si posluchač zapamatoval. Když si vezmu, co dokáží v podobném módu třeba Massive Attack, tak tohle prostě bylo slabé. Vzhledem k tomu, jak je kapela v naší zemi ceněná, jsem čekal mnohem víc.

Následně v 17:30 spolu s Deloraine zazněla konečně živější hudba. Byla to sice folková tancovačka ne zrovna náročné hudební úrovně, ale zato nechyběla energie a nadšení. Divoženky tančily v pěkných pagan kostýmech, zpěvy měly sladěné a jejich vícehlasy doplňovaly tradiční i netradiční nástroje typu digeridoo, které ale, pravda, mohly být víc slyšet.

Co se týče hudební stránky věci, tak některé motivy nebyly špatné, škoda jen že v momentu, kdy se začaly slibně rozjíždět, je kapela zazdila laciným námořnickým popěvkem typu „hola hola holalala“. A dvakrát škoda, že frontmanka při songu Neboj se tančit nahá do toho nešla a nedotáhla obsah textu i fakticky. Po hudební stránce nešlo o žádné převratné umění, ale bylo v tom srdíčko. Nejedná se úplně o můj šálek, ale v pohodě jsem pozoroval show s pobavením a neměl potřebu nikam odcházet.

Borknagar pro mne a ostatní metalheads, kteří na převážně ne metalovou akci dorazili, byli bezesporu hlavní tahák. Norové zvolili vzhledem ke konceptu akce spíše měkčí a zpěvný playlist, což trochu zamrzelo, ale problém to nebyl.

V první Nordic Anthem se ještě trochu sezpívávali a sehrávali, od druhé skladby to pak bylo výborné. ICS Vortex naladil svůj magický hlas do potřebné formy a pokaždé, když ho vytáhl do výšek, zaplesalo mi srdce. Povedla se nejen hitová Up North, ale i zpěvná Voices. Kapela přehrávala věci jen z posledních dvou alb a spíše paganmetalového vyznění. Black metal to tedy tentokrát v jejich podání moc nebyl, jediná trochu tvrdší věc z tohoto ranku byla závěrečná Summits.

Show byla ovšem celkově v pořádku, akorát jsem měl pocit, že jakmile se koncert pořádně rozjel a zvukově a instrumentálně bylo vše v cajku, byl najednou konec. V případě Norů byla ta třičtvrtěhodinka prostě málo, z pohledu fanouška ovšem stála za to.

Mezitím se setmělo, takže následující Zeal & Ardor již mohli naplno využít výrazný světelný park, což učinili s maximálním efektem. Vizuálně i hudebně šlo určitě o nejvíce agresivní set celé akce. Zvuk byl přísný, tvrdý a stejně takový byl i playlist. Byl to opravdu nářez, bohužel se mi do hlavy vkrádal pocit, že to není úplně ono.

Kapelu jsem viděl už potřetí a tentokrát jsem měl, stejně jako v případě nové desky, pocit jisté neucelenosti, že k sobě hoši skládají jakoby nesourodé kusy a výsledkem není mohutná, silná skladba, ale jakási náhodná koláž. Zeal & Ardor mají ve svém repertoáru určitě výborné věci jako Death of The Holy, Run nebo Devil is Fine, které když zazněly, bylo vše v pořádku. Stejně tak ale mají v nabídce i kusy slabší, kterých bylo, možná právě v souvislosti s důrazem na novou desku, až příliš.

Stále však platí fakt, že jde o osobitou, příjemně avantgardní kapelu, která přináší na metalové kolbiště svěží vítr. Kombinace trojice zpěvů a místy nu-metalově houpavého, místy ale až mathcorově tvrdého hudebního podkladu působí originálně a má šanci nalákat hodně příznivců.

Další atrakcí dle programu měla být fireshow, bohužel se neodehrávala na hlavní stagi, ale někde za rohem. Ale než jsme zjistili za jakým, bylo po všem. Takže se vracíme zpět před hlavní pódium, kde již měla nachystanou okázalou pódiovku hlavní atrakce Heilung. Dosud jsem neměl s touto záležitostí čest a na akci vyrazil víceméně ze zvědavosti, takže jsem stál pln dychtivého očekávání, které ovšem, říkám na rovinu, nebylo naplněno.

Dle promo materiálů, klipů a vizuálu se kapela prezentuje jako něco mystického, uměleckého, profesionálně a koncepčně dotaženého, bohužel po shlédnutí show konstatuji, že se mi nedostalo ani jednoho. Na podiu se pohybovalo během show snad dvacet herců v okázalých kostýmech, kulisy byly úchvatně výpravné, jen se prostě nic zajímavého nedělo. Ve finále tam pouze tamboři vybouchávali dvě hodiny stejný rytmus a jakýsi druid s parohy opakoval do zblbnutí tu samou mantru. Jak po stránce hudební, tak po stránce choreografické navzdory nafouklé formě obsahově nuda.

Je to veliká škoda, protože celá ta produkce musela stát mraky peněz, času a práce. Čekal jsem, že když ne hudba, tak bude alespoň divadlo s příběhem a pointou. Nebylo nic, jen druidí zpěv a minimalistické bubnování, které prostě dvě hodiny trvající show neutáhnou. V jeden moment napochodovalo na scénu asi patnáct komparzistů se štíty a kopími. Čekal jsem, že se konečně začne něco dít. Nezačalo. Asi po hodině tedy odcházím na pivo s pocitem, že je to celé podfuk.

K několikátému pivu přihazuji ještě medovinu a vracím se na závěr, který přeci jen nebyl úplně marný. Zhruba posledních 15 minut se celý ansámbl dopracoval k celkem tanečnímu rytmu, což bylo konečně to, co jsem čekal hned od začátku, že se do rytmu Heilung bude dát, když ne tančit, tak alespoň houpat.

Akce každopádně zajímavá. Hudebně možná trochu nesourodá, neb line-up byl dle mého hodně odvážně poskládaný, z pohledu multižánrového posluchače však vypadal celkem lákavě. Hlavní hvězda sice nenaplnila moje očekávání, nicméně zklamání vyvážil výkon jiných kapel a také příjemný pocit z výletu za hranice všedních dnů, který díky přespání a vycházce v Podkrkonoší měl mnohem příjemnější parametry než koncert v Praze. Byl to takový jiný, avšak sympatický mini-fest formát, který by z mého pohledu stálo určitě za to příští rok zopakovat.