Kdy: 30. listopad 2024
Kde: Praha, Bike Jesus

Dramaturgicky šikovně pojatý večer, kdy každá ze tří vystupujících kapel nabídla trochu jinou variantu tvrdé groovy muziky na pomezí metalu a hardcoru, zahájil ukrajinský kvartet Space Of Variations. Mně neznámá kapela překvapila hned zkraje a sice tím, že měla naprosto famózní zvuk. Vyvážený poměr nástrojů a zpěvu s výraznou baskytarou doplňovaly ještě extra basové beaty přímo z mixpultu, takže tlak byl takový, že přihlížejícím při úderu kopáku vibrovaly kalhoty. Spíše jednodušší varianta moderního metalcoru ubíhala převážně ve středním tempu, důraz byl kladen na houpavé breakdowny, jednoduché riffy a řev, takže v hudbě vlastně nebylo nic, co by vyznění nějak komplikovalo.

Ve skladbách se primární řev střídal ještě s melodickým zpěvem kytaristy, což dělalo hudbu různorodější, ale též trochu žánrově roztříštěnou. Tvrdé, houpavé rytmy působily na poslech příjemně a hudba oscilující někde mezi nu-metalem a novodobým metalcore působila naživo lépe než z desky. Po hudební stránce nešlo o nic extra nápaditého, vlastně se dá říct, že šlo o hodně generický projev, navzdory tomu však byly songy zahrané kvalitně. Kapela skládá svoji energickou hudbu zřejmě hlavně pro živé hraní a soudě dle odezvy z publika, funguje záměr dobře. Na první předkapelu šlo o solidní vystoupení.

Druzí Dust Bolt mají v kolonce styl uvedeno thrash metal, hudebně mi však jako úplně pravověrní nepřišli. Poslední album je na daný styl vyloženě měkké a stejně tak i naživo byl, byť hráli spíše tvrdší skladby, slyšet přesah do groove metalu a objevovaly se i zpěvné, melodické momenty. V zásadě bych řekl, že šlo o měkčí variantu crossover thrashe, jakou se prezentuje třeba česká Exoška s tím, že podobný byl zde i zpěv, a to jak barvou, tak frázováním. Jen kvalita songů byla horší.

Když kapela zrychlila a naplno rozjela kvapík, bylo to v pořádku, občas ten rozběh jen trochu trval. Ne že by hráli pomalu nebo utahaně, spíš zpěvák toho dost nakecal (často jsem si říkal, že to burcování kotle hrotí až moc na sílu) a také songy měly občas dlouhé rozjezdy (mezihry), kdy se čekalo na nějakou gradaci či zlom, který by hudbu nakopnul.  Všimnul jsem si též, že kapela do zpěvu (sloky) často zpomalovala a také se dost opakovala. Jako nebylo to zlé. Kluci působili sympaticky a snažili se, bohužel navzdory velké snaze to byl prostě průměr. Hřívy měli hoši ovšem (zpěvák obzvlášť) fakt mocný.

Relativně brzy, a sice v půl deváté, nastoupili Black Bomb A, kteří byli samozřejmě hlavním důvodem, proč jsem se po páteční kalbě dokázal v sobotu navečer ještě zvednout z gauče a vyrazit. BBA je francouzská parta starých hácéčkářů, která začala kariéru v roce 1995 a má na svém kontě osm velkých alb, patří do éry starého, původního crossover hardcoru, do dob, kdy se začal míchat metal a hardcore a tehdy nový žánr metalcore zněl úplně jinak než dnes. A od prvních tónů byl ten oldschool přístup a zkušenosti slyšet.

Žádné hraní si na něco, žádné stylizování se do něčeho, žádné honění trendů, jen poctivá, syrová hardcore energie. Upřímný, živelný nářez a dokonale zvládnutý styl stačily k tomu, že dojem byl najednou o level výše.

V kapele působí dva zpěváci, kdy jeden ječí, druhý bleje a výborně se dohromady doplňují. Jejich během let vyladěné střídání veršů a frázování skvěle funguje a s mega-groove rytmikou je asi tím zásadním důvodem, proč Frantíky naživo navštívit. Někteří z kapely jsou již celkem staří kmeti, ale na výkonu to nebylo znát. Když se hned při druhém songu jeden ze zpěváků vyšvihl na zábradlí kolem ochozu v klubu, bylo vidět, že elán kapele po letech stále nechybí.

Hrálo se hodně ze starého, zásadního alba Speech Of Freedom a pak z novinky Unbuild The World, která je dle mého hodně povedená. Zejména s hitovkou Crashboys skoro na úvod mi kapela udělala radost. Názvy songů ale nejsou podstatné, hudba Black Bomb A není zas tolik variabilní, jde víceméně o jednoduchý mix hardcoru, metalu a punku. Zásadní je ovšem zažít naživo ten buřičský hardcore feeling, který nakopává víc než ten extra silný energy drink.

Publikum reagovalo, a byť nebylo v sálu úplně plno, v kotli probíhala mela, které se párkrát účastnil i zpěvák. Zkrátka prima koncert. Na závěr kapela zahrála v přitvrzené verzi hit Beds Are Burning od Midnight Oil a úplné finále obstarala marihuaně věnovaný popěvek Mary. O hulení se zpěvák mj. během koncertu zmínil několikrát, asi aby bylo jasno, jak to mají v kapele hozené.

Akce celkově byla v pohodě. Nevím, proč se začalo hrát už v půl sedmé a konec všeho byl už v půl desáté, posun na dřív mi však vyhovoval. Klidně by to takto mohlo být častěji. Bike Jesus je fajn podnik, jehož dramaturgie se v poslední době profiluje velmi zajímavým směrem, a tak jediné, co je tam mizerné, je bohužel pivo. Radegast obecně nepatří mezi ty úplně z nejhorších, zde se však při vší snaze moc požívat nedá, což dokazovalo i minimum lidí stojících u baru. Ale nevadí, důležitá je samozřejmě nakonec hlavně muzika a ta byla ten večer cool.