Putovních festivalů, které nám křižovaly nejen Evropou, ale i Státy, a měly již nějaké renomé, či snad dokonce tradici (No Mercy), bylo již několik. Některé přežily, ale většina jich již zanikla a nahradily je nové, vzniknuvší často na základě aktuální popularity kapel, nebo žánrů. Z nich bych mohl jmenovat Hell on Earth, Summer Slaughter, Never Say Die či právě Bonecrusher, který námi obývaný kontinent decimoval již nejednou.

A aktuální popularita je věc ošemetná, trendy nejen vznikají, ale především zanikají, čili i Bonecrusher se potýká s existenčními problémy ze strany zájmu fanoušků, kdy třeba ve Švédsku byla pro naprosto tristní předprodejová čísla štace zrušena. To se ovšem netýkalo tuzemské zastávky, která do brněnské Melodky (mimochodem moc příjemný klub s projekcí pódiového dění v předsálí, jak tomu je třeba v pražském Rock Café) přilákala na necelých dvě stě hlav. Na klub tak akorát, i když by se ještě pár kusů sneslo, ale extra víc by už zas bylo moc. Co se však obchodní stránky týče, pár desítek k plnému umoření nákladů potřeba bylo.

Začínat se pro poměrně nabitý program mělo v půl sedmé, úderem této hodiny tedy na podium nastoupili MAKE THEM SUFFER. Ausíci – jak jinak – mladí, hrající plus mínus ten nejběžnější deathcore. Ale zas tak „obyčejní“ nebyli, na pozadí měli nasamplovánu „symfonii“. Proč uvozovky? O orchestrace vyloženě nešlo, spíš se jednalo o jednodušší kláveso-zvukové podklady, které tedy nerušily, nehrály si na umění a ani nebyly nazvučeny nijak extra nad kapelou. Poměrně solidní start, který nikoho urazit nemohl, protože jejich muzika houpala a netrpěla na stupidní breakdowny. (Pobavil mě kytarista, který pro věčně krabení se měl jednu z bot už překroucenu tak, že jí vlastně chodil po kotníku.)

Podobně bych, co se tedy týče základu muziky, mohl otitulovat i AS THEY BURN, jejichž nové album Will, Love, Life (hrály se třeba Medicine 2.0, Origin, Sons of Shiva) jsem před koncertem i poslouchal. A líbí se mi. Sem tam zjemňující kytara, sem tam nějaký ten podklad na pozadí, který i takovéto hudbě živě místy dodával na netradiční atmosféře, příjemně houpavé groovy až snad thrashcorového střihu, ale bez agresivně kvapících nebo udrbaných pasáží, které jsou pro thrash typické. V podání této etnicky hodně zajímavě poskládané kapely se jednalo opět o solidní deathcorovou přehlídku, škoda jen trošku kulhajícího bubeníka a zpěváka, který publikum někdy hecoval trošičku víc, než mělo náladu; poslední dobou mě „vynucování“ circle-pitů apod. trošku sere, však stačí jemný náznak a publikum, je-li ve správné náladě, se toho chopí samo.

To GOROD už byli, minimálně co do muže za bicími, naprosto jiná liga. A naprosto jiná, ve smyslu odlišná, liga i vůči všem kapelám, co na Bonecrusheru snad kdy hrály, protože technický death metal tohoto střihu, tedy se zaměřeností na časté souběhy obou kytar ve výškách, na tour snad ještě neparticipoval. Proto mě i překvapilo, jaký ohlas Frantíci měli. Při zpětném pohledu to skoro až mohlo vypadat, že pro návštěvnictvo byli hlavní kapelou. Ale čemu se divit, podobných kapel na scéně aktuálně až tolik není a hošani se do toho s poslední deskou A Perfect Absolution za poslední dobu opřeli a začali slušně koncertovat, což asi mělo i za následek, že s nimi z pracovních důvodů nemohl jet dlouholetý basák (nějak se účty platit musí). Bez basy však Gorod nehráli, měli náhradu v osobě výborně hrajícího Cymona Lamarre (mimochodem dvojník našeho Gortha), který jednu chvilku mastil i se Zubrowska, se kterými si Gorod sdílí i sympatického zpěváka Juliena. Samozřejmě zazněly Birds of Sulphur, Carved in the Wind, Elements and Spirit, Disavow Your God nebo Programmers of New Decline, byť jsem měl pocit, že před rokem to v Praze bylo o fous lepší. Jednak jsem neměl pocit jakýchkoli kytarových přehmatů (no jo, jsem hnidopich), jednak byl i o trošku lepší zvuk, který po celý večer ale jinak byl více než nadstandardně dobrý.

Druhou půli Bonecrusheru rozlouskli berlínští WAR FROM A HARLOTS MOUTH, jejichž poslední album Voyeur jsme dosadili na samotný trůn všech alb loňska. Ale ani u WFaHM nebyla sestava v podobě, na jakou jsme zvyklí, protože – ze stejných důvodů jako basák Gorod – nemohl kytarista Daniel. Toho improvizovaně nahradil basák (před koncertem jsem se taky divil, proč se rozehrával na osmičku), jeho zas kapelní kamarád. A opět nebylo poznat, že kapela měla zalátanou sestavu. I takto Harloti od prvních chvil spustili osmistrunné peklo, pulsující monstrum, zvukový teror. Husina a zhudebněná beznaděj. Ve třetině setu došlo k výměně osmiček za klasické šestky a už se tak do konce koncertu nic nezměnilo, ne však v úsilí kapely. Ta mi sice nepřišla tak živelná jako obvykle, ale že by na podiu někdo stál jak solný sloup, to rozhodně ne. Zaskakující basák se třeba rozběhl proti zdi a odrazil od ní, takže si vše náležitě užíval, Nico si skočil do lidí a při tom se zachytil stropní konstrukce klubu a chvíli jim visící nad hlavami zpíval, jen kytarová sekce byla – logicky – trošku více soustředěna na svou hru. Hrály se třeba Recluse MMX, Vertigo, Temple, To the Villains, Krycek nebo They Come in Shoals a všemu v zádech dominoval nechybující a úderem brutálně jistý Paul Seidel. Tenhle kluk šel hodně nahoru.

Pak Němce vystřídali Kanaďani a s nimi přišel zákon. Zákon sypání a zběsilého honění not v podání BENEATH THE MASSACRE, kteří již přes rok, o čemž se fanoušci mohli přesvědčit loni v Rock Café, hrají s Patricem Hamelinem za bicími. Tenhle neustále vysmátý člověk z Martyr hraje ještě s Gorguts a Cephalic Carnage, s kterými se před Bonecrusher vrátil z amerického tour se Suffocation, a byl jsem hodně zvědav, jak si s bubenickými extrémy v BtM potyká. Přeci jen je to spíš rytmik a technik, ne sypací automat. Záhy mi však padá čelist, protože nejenže hrál všechna tempa a rychlosti jak z desek, ba co víc, snad i nějaké to bpm přidal; aby se prý Hamelin na tuhle blast-úroveň dostal, cvičil půl roku a musel si takhle složité skladby napsat do not, z kterých je zprvu i hrál. Beneath the Massacre díky tomu zněli jako naprostý masakr, uragán. Nemilosrdný, nepolevující, vše drtící. BtM s ním konečně i pro živé podání získali na intenzitě, protože to, co předvedli, na to existuje jen jediná definice, a to „plnou parou vpřed“. Zvuk seděl, všechny stopky ve skladbách měly svůj účel a muziku efektně vždy ještě víc nakoply. Hrálo se ze všech alb (z Dystopia třeba Our Common Grave, No Future, z debutu např. The Surface nebo set povinně uzavírající Society's Disposable Son, z novinky titulní Incongruous, Symptoms, It, Left Hand) i EP (The Casket You Sleep In). Totální spokojenost.

Na začátku reportu jsem psal o návštěvnosti a trošku se k ní v rámci vystoupení JOB FOR A COWBOY, kteří letošní Bonecrusher zastřešili logem největším, vrátím. Totiž, už před chvílemi jejich času bylo jasné, které kapely našince lákaly nejvíc – značná část publika klub opustila. Čím to? Že by už podobná muzika nelákala? Blbost. Že by všichni Moraváci na podzim už viděli JFaC před Dying Fetus a ušetřili si tedy čas? Blbost. Na to jsou Job For a Cowboy na podiu moc dobří. Je nejen na co se koukat, protože nechybují a hrají precizně (bicman vyčnívá), jsou tam místa technická, rychlá i docela tlačící, ale Job dokonce do skladeb umí včlenit i ty „správně moderní“ pasáže. Tedy? Pro deathmetalisty (bacha, Tony Sannicandro začíná vypadat jako větší z bratrů Hoffmanových) moc nové a neuvěřitelné, pro deathcoristy, pokud pro ně JFaC ještě jsou, zas úplně naopak? Nebo od obého něco? Za sebe ale říkám, že Cowboys to mají seštelované a v malíčku a že mě jejich koncerty ani alba neuráží, byť je v nich občas něco nicneříkajícího. Nuda se ale nekonala, jen předchozí kapely prostě byly mnohem výraznější a lepší, což si asi uvědomila i celá polovina osazenstva klubu, která jej během jejich prezentace opustila.
Setlist z přechozích dní prý +- odpovídal: Imperium Wolves, Black Discharge, Entombment of a Machine, Bearing the Serpent's Lamb, Children of Deceit, Plastic Idols, Unfurling a Darkened Gospel, Embedded, Knee Deep, Constitutional Masturbation, Tarnished Gluttony.