Den 3
sobota 14.8.2010 od 10:00

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

10:00 Cock and Ball Torture
10:35 Ragnarok
11:10 Lost Soul
11:45 Sadist
12:20 The Arusha Accord
12:55 Bal-Sagoth
13:30 pauza
14:05 Origin
14:40 Graveworm
15:15 Madder Mortem
15:50 Lyzanxia
16:25 Moonsorrow
17:05 Jesu
17:50 Macabre
18:30 Diablo Swing Orchestra
19:10 Voivod
19:55 Tankard
20:40 Dying Fetus
21:25 Meshuggah
22:20 Hypocrisy
23:20 Agnostic Front
00:05 My Dying Bride
01:05 Sarke
01:45 Watain
02:25 Barren Earth

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

LooMis: Nad ránem byla zahlédnuta jistá skupinka MJC Crew, jak ždímá spacáky a balí domů. Takto podobně to učinilo více lidí a není divu. Nejhůře s vodou na tom, paradoxně, bylo osazenstvo tří VIP kempů, kde některá místa byla horší než u běžného kempaře. MJC basecamp měl v noci vše při starém. Ano, bumbalo se opět až do rána – „šahneš-tahneš“ už je skoro zbytečné hlásit, zpod stanu se valí dým, voda teče za krk, zelená, myslivec, jägger, víno, buch, bác letí do kouta. Kde je život, tam je Šéf. Hudba na většinu z nás tentokrát musela počkat až na Sadist. Den je kluzký, ale zima kupodivu není, takže se dá příjemně čvachtat v sandálkách.
gianni: Ranní ptáče dál doskáče a na Cock And Ball Torture si zaskáče. Právě tahle gore německá banda otevírala program posledního dne a nutno podotknout, že to byl otvírák kvalitní. Jejich hopsa hejsa gore death mi po ránu vyčaroval úsměv na tváři a příjemně mě probudil a navnadil na poslední den, kdy měl přijít zlatý hřeb festivalu. Ale nebudu předbíhat. Co se týče CBT, tak vše bylo v absolutním pořádku, super otvírák!
Lunaris: Ragnarok z desek působí jako celkem tuctová norská grupa darktrouního střihu, živě bych je ale neměl problém označit za Švédy, jelikož přesně takhle zní švédská blacková škola, tzn. melodické kejkle v rychlejším tempu. Mladá říkala, že zvuk na h****, ale nemůžu souhlasit. Vše podstatné bylo i v té rychlosti poznat a jejich set jsem si celkem užil. Původně jsem ani neplánoval na tuto sebranku jít, ale nakonec pohoda.
LooMis: Přicházíme ještě během Lost Soul, ale je to spíše takové intro na Sadist. Pak už začíná sněžit (jenom z pódia) a rozeznívá se intro Aput následované Broken and Reborn. Trevor už tolik nepřekvapuje brutálním řezavým vokálem, ale trochu se potvrzuje, že nová deska je sice propracovaná, technická, ale chybí jí trochu větší koule. Jednotlivé nástroje jsou vůči sobě takové podivně aseptické, vyjma kláves, které dokáží celou masu příjemně protkávat hladkými steh(n)y. Tommy Talamanca je stále pan muzikant a oba nástroje si dokázal pohlídat, osobně bych ještě zvýraznil basu. První setkání se Sadist přesto/stále jednoznačně vede.
bizzaro: Stihnout alespoň kousek Lost Soul pro mě byla povinnost, protože jejich poslední deska Immerse in Infinity je prostě vražedná. Rychlý, uderný a urovnaný death metal, přesto se Poláci ve vyznění nebojí evokovat jen pekelné mocnosti, ale i atmosféru, kterou ten konec, jenž jsem viděl, měl. Zvukově to pokulhávalo, neznalí si to asi moc neužili.
A Sadist BA klapka podruhé... Vynikající hudebníci, ale předchozí show bylo po všech stránkách lepší. Zvukově si obě show byly ještě rovny, ale výběrem skladeb mi určitě Talináni letos udělali menší radost, taktéž podium bylo pod jejich nohama lehce vlažnější. Z Trevora mám pocit, že neví, co na něm dělat, a tak spíš jen tak ledabyle chodí, objímá své spoluhráče (hlavně Tommyho) a nás oslovuje „brothers“. A k tomu to nové album, kterému se Sadist věnovali hned třemi skladbami, tedy asi půlkou setu. Zpočátku jsem v tvorbě vnímal jeho mrazivý vítr pozitivně, ale ve výsledku nemá takovou sílu a posluchače si k sobě nepřitáhne, jen ho obejme a zas pustí. A přesně takto na mě Sadist působili i letos, byť jako koncert to bylo skvělé.
Skladby… Aput-intro, Broken and Reborn, Season in Silence, One Thousand Memories, Frozen Hands, Tearing Away (?), něco z Tribe
LooMis: S pivečkama raději pomalu, bohové vystoupí až večer, ale počasí nějak nepřeje, zase se kolem pevnosti vometá déšť. Takže na The Arusha Accord doslova přibíháme až na poslední 3 skladby a přídavek a přesto! Mladá krev = žádný sraní s mladou paní. Tohle je sice metalcore, jsou tam dva frontmani, ale hudba má přece jen větší IQ než třeba Despised Icon (aniž bych se chtěl fanoušků kapely jakoliv dotknout). Jasný, DI jsou spíš klasika, tady se od toho kluci jen odráží do vcelku neprobádaných vod, ale ta radost, energie, naprosto uhrančivý basák, který (pane jo!) hraje a za bicíma (možná ještě) náctiletej metronom? Na novou desku už určitě těšba!
Brutusáček: Kolem THE ARUSHA ACCORD se opět motal časový posun, takže nakonec stíháme tři vály. Pro mě neznámá kapela předvádí formu moderního HC, který nabízejí i takoví Architects nebo Sikth s důrazem na slapovanou basu a více melodických popěvků. Nutno říct, že pěvec melodiku zvládá a ve dni plném murmuru to působí svěže. Hudebně oproti desce zbytek kapely nestojí pozadu a díky dobrému zvuku ani basa nezaniká. Energickým setem a pro BA netradiční hudbou si získali přízeň publika, které je pustilo na pivo až po nezbytném přídavku.
gianni: The Arusha Accord byli další na mém seznamu. Byl jsem na ně hodně zvědavý a velice příjemně překvapili. I v tom dešti mě donutili stát na místě a poslouchat. Do euforie mě dostával hlavně basák, který poměrně nechutně diktoval slapem a hezkou technickou hrou, navíc zvuk jeho basy… Pecka!! Hudebně možná nic moc, ale naživo to funguje a když k tomu připočtu, že zazněly fláky, kde se – oproti albu - nezpívalo tolik čistých pasáží, nemůžu remcat. No možná trochu… nechápu, proč má kapela dva zpěváky. Jeden by to odtáhl v pohodě, ale co, jejich věc.

The Arusha Accord:
1. Dead to Me
2. The New Face of Revenge
3. Desolate
4. Night of the Long Knives
5. The Resurgent
6. The New Face of Revenge

LooMis: Bal-Sagoth se z pátku přesunuli do sobotního rozběhu. Myslím, že i oni si tímto u nás odbyli premiéru...? Trochu se protáhlo zvučení, takže ještě omluva – potřebujeme pět minut – a jasně, musíme nandat kapucu, nahodit trochu očních stínů, připevnit brnění a hurá do vesmírného císařství! Epický, nikoliv pompézní black, nikoliv však ani příliš rychlý, klávesy spíše znějící do vytracena. Škoda jich.

Bal-Sagoth:
1. Atlantis Ascendant
2. The Empyreal Lexicon
3. Invocations Beyond the Outer-World Night
4. A Tale From the Deep Woods
5. Starfire Burning Upon the Ice-Veiled Throne of Ultima Thule
6. The Dark Liege of Chaos Is Unleashed at the Ensorcelled Shrine of A'zura-Kai (The Splendour of a Thousand Swords Gleaming Beneath the Blazon of the Hyperborean Empire, Part II)

LooMis: Origin. Přísnost! 3 metry od pódia se Šéfem po boku, zvuk válec - basa sice kde nic, tu nic, ale maximální rychlost na kytaře, nepochopitelná hradba zvuků zpoza bicích a nad tím vládnoucí nelidský řev s milisekundově přesným frázováním. Brutálně dokáže hrát kde kdo, ale aby řev byl zpěvem a nikoliv naopak, to už chce mít sakra plíce. Origin - Necrophagist 1:0. Reciprocal jako přídavek.
bizzaro: The Arusha Accord potěšila neuvěřitelně živelným a energickým show a Bal-Sagoth zanechali nijaký dojem. Možná je to tím, že často nekoncertují. Špatné to nebylo, ale úchvatné taktéž ne, spíš koncert pro fanoušky, než že by k sobě přitáhli širší obecenstvo. To se ovšem nedá říci o Origin, kteří předvedli naprostou anihilaci a jejich nejlepší koncert, který jsem absolvoval, což potvrzuje i vykřičený Reciprocal po konci jejich oficiálního hracího času. Floresova basa není slyšet vlastně nikdy, takže člověk si užívá hlavně jeho prstolamé pohyby, ale kytary tentokrát lezly ven parádně a i s novým zpěvákem si parta, zdá se, rozumí. Ke slyšení byla třeba The Aftermath nebo úplně nová skladba. Nu, máme se, myslím, nač těšit!
Brutusáček: ORIGIN s novým pěvcem a Longstrethem za bicími získavají cenu za nejrychlejší kapelu festivalu. Za těch 30 minut předvedli zběsilou jízdu technického brutal deathu, kterému se oproti Black Psu povedl zvuk. Kromě ultrahyperblast rychlého Longstretha si můžeme vychutnat oba dva strunatce v celé své kráse a to de facto v jakékoliv části pod pódiem. Co se týče nového pěvce, přišlo mi, jakoby měl projev podobný Jasonu Peppiattovi z Psycroptic - lehce načichlý hardcorem. Projev ORIGIN je tak díky tomu mírně odlehčený.
gianni: Krátce po TAA se začali připravovat Origin, další želízko v ohni. Všechno ready, nástup a…začíná se sypat. A jak! Bubeník nemilosrdně drtí všechny lidi před pódiem, bohužel je ale jediný. Opět vcelku špatný zvuk (ne tak špatný jako na Necro), jako by to bylo prokletí všech rychlovek na BA. Kytary v pozadí, basa žádná. To se ale postupem času mění a zvuk začíná být mnohem lepší a tak začíná drtit celá kapela. A opět mě do kolen dostává basa. Ultrarychlost, ze které si stříkám do textilu, spolu s brutálními škopky řadí Origin na nejlepší deathmetalový spolek celého BA.

LooMis: Madder Mortem na BA taktéž podruhé. Agnete je pořád stejná Míša kulička, ale tentokrát jí to zpívalo už od začátku, ani s sebou nešvihla o pódium. Ale zvukař si přesto našel chvilku a Madder, resp. nás posluchačstvo, ochudil o část Formaldehyde. S Agnete se výborně doplňoval bubeník Mads Solås, bratra u levé kytary bylo možno identifikovat velmi rychle – rodinné Kirkevaag rysy se nezapřou. Ale u druhé kytary už byla nová, také zpívající, tvář Patricka Scantleburyho od krajánků Frantic Bleep. Na to, že je tam Patrick snad ani ne týden, to na vyznění kapely nebylo nijak znát. Možná i kvůli této změně nezaznělo nic jiného, než věci, řekněme, z písničkověji laděné Eight Ways.
bizzaro: Pokud jsem měl k Madder Mortem z 2007 nejednu výhradu, tentokrát bych nemohl namítnout nic; snad ani na Agnetiny špeky. Noři se věnovali sice hlavně poslednímu albu a představili i jednu věc z nového EP, které mě sice nenadchlo, ale živě se povedlo vše na jedničku. Jejich emocemi protkané skladby prokládané tvrdšími pasážemi nebo sem tam „Meshu“ sekačkou vyzněly i s Agnetiným na pilu občas tlačícím hlasem čistě, vše až neuvěřitelně fungovalo a vyniklo a každý, kdo se této seance účastnil, jim bezvýhradně patřil.

Madder Mortem (bez záruky):
1. Formaldehyde
2. Get That Monster Out of Here
3. Two Little Things
4. Where Dream and Day Collide
5. The Purest Strain (?)
6. A Different Kind of Hell

LooMis: Lyzanxii jsem dal tak nějak z povinnosti, jelikož mne mladá francouzská krev zajímala hlavně díky účasti Dirka Verbeurena. Živě samozřejmě nemohl být, ale přijel nějakej MarTh-usův brácha (Clement Decrock) a thrashcore, občas prolnutý do speed/power metalu mne nalomil k odchodu zhruba v polovině. Jenže tak jsem zjistil, v dálce jsou daleko lépe slyšet samply, lépe vynikají záchvěvy lámaných riffů a celkový dojem ještě vylepšil druhý z bratrů Potvinů, kterého bych z fleku dal na místo zpěváka. Takže jsem zůstal až do poslední věci.

Lyzanxia:
1. Hundred-Story Moth
2. Wise Counselor
3. Path Blade
4. Father Râ
5. Mind Tracker
6. Separate World

LooMis: Pěkné počasí může zkazit dojem z vystoupení stejně jako slejvák. Poslouchat dva chlapíky (vtipné bylo, jak ve fotopitu někteří přítomní čekali ještě na další osoby), jak do vás hrnou depresivní, neprostupnou stěnu a na vás u toho praží. Nuda, šeď, šeď a nuda. Sbohem Jesu.
Brutusáček: JESU většina redakce nerozdýchala, jen já a Gorth jsme zůstali a užívali si riffování mistra Broadricka. U tohoto chameleona je těžké odhadnout, s čím vystoupí. Jeho výčtu kolaborací, vedlejších projektů atd. se může z dálky rovnat jen Patton. Broadrickovi hodně pomáhá uzavřený prostor a projekce, což potvrdil v Akropoli. Pro BA si připravil (řekněme) zajímavý set, který jistě tvořil části desek, kolega Gorth pomůže, mně osobně to přišlo jako snaha o riffování, zasmyčkování a pomalé vytváření tlaku. Když ale Justin měnil různé "polohy", došel jsem k závěru, že si jen hraje a s publikem po svém laškuje. Nesmělý, leč sympatický přístup k publiku v podobě "thank you", prázdná stage, na které jsou jen dva Ampegy, dohromady tvořily komornější a útulnější atmosféru. Troufám si říci, že Jesu letos překvapili mnohem víc než Ulver loni. Na Silver si budu muset počkat na jindy.
gorth: Jesu nastoupili ve složení Broadrick (kytara) – Dalton (basa), trochu byla škoda bicích z playbacku. Začíná se, po chvilce snění přichází Godflesh… tedy, skoro. Návrat ke starým časům na Infinity zřejmě nebyla anomálie. Málem donekonečna opakované primitivní riffy, surová pomalá jednoduchá rytmika (nejrychlejší bubeník není nejbrutálnější…), občas vykoukne z industriálna jemnější moment, zpívá se málo – Broadrick občas něco mňoukne, což přes zvukové masy není pořádně slyšet, dojde i na řev. Celkově docela hypnóza – a to hodně díky bicím (přestože „mrtvým“!). Komunikace s publikem je minimální, stačí „thank you“. Jesu vypadali celkem potěšeně; přišli, skvěle zahráli, odešli. Třetí nejlepší kapela. A mohlo to být ještě lepší – živé bicí, čas v noci…
Zdá se, že nikdo neví, co vlastně Jesu odehráli (verze: celá Infinity/ část Infinity a Ruins z prvního EP/…), já nejsem výjimkou, takže jen pro představu: vyznělo to velice podobně jako Friends Are Evil nebo Heartache. Minimum měkčích pasáží…

LooMis: Piváci se mi začínají lepit na paty! Macabre a zase pozdě, ale ne až tak moc, abych se nestihl vnořit do vtipně morbidního světa téhle chicagské trojky. Desky mají určitě větší kouzlo, nicméně i tak bylo příjemné sledovat, jak jedna skladba plyne za druhou, mezi nimi žádné dlouhé oddechy jenom než se představí další slayer. Z nového EP se hrály dvě věci, cover Venom až jako poslední vál a opus o jedné moc vypečené rodince The Bloody Benders. EP jsem ještě neslyšel, ale Benderovi mě zrovna nepotěšili. Taková strašná odrhovačka, jaké sice u Macabre slyšíme furt (netřeba chodit daleko, předvedli i klasický skopčácký folklór s Vampire of Dusseldorf), ale tohle už bylo možná až moc infantilní. Murder Metal asi zůstane nepřekonán i nadále.
Skladby… Zodiac, The Wüstenfeld Man Eater, Trial, Nightstalker, The Bloody Benders, You're Dying to Be with Me, Vampire of Dusseldorf, ???, Countess Bathory
Na Diablo Swing Orchestra jsem si poprvé vzpomněl při setu Madder Mortem, kteří se v jedné skladbě rovněž jali swingovat, oproti DSO však s daleko větší inklinací k tradičnějšímu pojetí. Diablo skladby prostě šlapou, je to chytlavé, veselé, s absolutně pozitivním nábojem. A Tap Dancer’s Dilemma a už se jede, tančí, poguje, potřepává řepou, vše povoleno, dance extravaganza může započít! Annlouice „Análka“ Wolgers čistě intonuje, jenom se tak lehce pohupuje v bocích a lehce nadnáší, jako když Heduš tančí s Ludánkem. Daniel Håkansson jí zdatně sekunduje a vypomáhají i zbylí členové – sedm hlav na pódiu už něco zmůže. Prvotřídní zvuk - vynikající cello Johannese Bergiona, tančící basák Andy Johansson a atakující pozounista. Sedm lidí na pódiu a každý naprosto zřetelný. Když se chce, tak to jde. Kabaretiéři předvedli průřez Sing-Along Songs for the Damned & Delirious, na první se myslím sáhlo jen jednou s Infralove. Těhle 40 minut bylo naprosto v pořádku.

Diablo Swing Orchestra:
1. A Tap Dancer’s Dilema
2. Infralove
3. Lucy Fears the Morning Star
4. Vodka Inferno
5. Ricerca Dell’anima

LooMis: U Voivod bych nerad kecal do řemesla pánovi z nejpovolanějších, takže snad jen toliko, že vidět Voivod mi bylo dáno podruhé. Dávno jest setkání z Akropole, ještě s Piggym, ale Dan Mongrain je samozřejmě také Pan Kytarista. Away mlátí do bicích stále jako kdyby to měl být jeho poslední koncert, jenom těch šedin má o něco víc. Blacky má jemně zvláštní zpěv, ale to je jako kdyby měl ve Waltari začít zpívat někdo jiný než Kärtsy Hatakka. Éra Erica Forresta byla příjemná, ale víte, jak to je u „skoro“ původních sestav... Děkuji.
saint.rap: VOIVOD? Co asi tak napsat? Legenda nad legendy. Kapela, jejíž kořeny sahají někam do sedmdesátých let. A výkon? Byl famózní. Hrálo se z metalového pravěku prvních dvou desek. Hrálo se z Killing Technology a z nepřekonatelné Nothingface nebo poslední Infini. Koncert byl ohraničen totálně skvělou hrou Dana Mongraina, který hrál party po Piggym do puntíku přesně. Vystoupení proběhlo pátý rok po úmrtí tohoto génia a Astronomy Domine, která mu byla věnována, jen utvrdila výlučnost této kapely. Pak zazvonil zvonec a nuklearní válka ohlásila konec. Opět mi bylo velikou ctí se s legendou setkat, tento rok s lepším zvukem a možná o něco horším setlistem. Ostatně, Voivod se snad vrátí na klubová prkna do ČR velmi brzy, přeci jen 45 minut je příliš málo, ale i tak patří velitelství BA za tento koncert veliký dík.
Brutusáček: Už vloni na Knock Outu VOIVOD víc než příjemně překvapili, letos na BA se dostali jednoznačně do topu. Daniel Mongrain je (polo)bůh, v Kanadě se s kytarou lidi snad rodí, jeho domovská kapela Martyr je hudbou Voivod víc než ovlivněná. Není pro něj problém zahrát jakoukoliv pecku a když říkám zahrát, tak se vší noblesou - to riffování bylo naprosto bezchybné. Voivod mají svůj nezaměnitelný sound, který Mongrain striktně dodržuje a vystoupení má opravdový nádech retrofutura, který se mi dostavuje i při poslechu desek. Co se týče (nejen) setlistu, odhaduji to na fláky před rokem ‘90, samozřejmě nechybí něco z nesmrtelné Nothingface nebo velké dík v podobě Astronomy Domine zaslané přímo PIGGYmu (R.I.P.). Koncert se uzavírá přídavkem Nuclear War a musím souhlasit se Střapem, když podotýká, jak jsou ty 25 let staré riffy stále moderní. Voivod Lives!

Voivod:
1. Voivod
2. The Unknown Knows
3. Ripping Headaches
4. Tribal Convictions
5. Global Warning
6. Overreaction
7. Astronomy Domine (Pink Floyd cover)
8. Nuclear War

Brutusáček: TANKARD měli dva průsery. První je, že jsou agro (pořád) a druhý, že hráli po Voivod, takže je poslechnu ze startu a vyrážím na škopek.
LooMis: Vzhledem ke své zálibě v konzumaci pivního moku by Marast měl mít nejblíže k Tankard. Andreas Geremia má stále stejný pohybový styl á la „zase mi ten pivák nesed, nesu si ho v kalhotech“ (průkopníkem je samozřejmě Ozzy). Osobně jim vzdávám hold po tři skladby (The Morning After, Zombie Attack, Slipping from Reality) a pak mizím z reality hudební do celtové pivní.
gianni: Od Origin jsem se většinou věnoval nutnému odpočinku, který jsem přerušil až na Dying Fetus. A ti opět měli problémy se zvukem, sice jen chviličku, ale i tak. Prokletí jménem Jägermeister stage pokračuje a už mě to začíná s*át. Nazvučeno buď dobře, nebo absolutně na hovno. Fetky to pálej do lidí ostošest, bohužel jsem dal jen tři skladby, protože na vedlejším podiu se připravují bohové.
bizzaro: U Tankard jsem měl dilema - jít či nejít, vidět či nevidět. Nakonec jsem ale usoudil, že by Němčouři jistě ocenili, kdybych se i nadále věnoval pěnivému moku, a tak jsem tak i učinil a připravoval se na klasiky Dying Fetus. Začátek jejich setu byl sice lehce poznamenán problémy s kytarou, ale vše se uvedlo záhy na pravou míru a kapela se mohla věnovat tomu, co umí nejlépe a co jí svědčí. A to jsou koncerty. DF hrají a hrají a s Williamsem za bicími dokonce snad stále lépe. Je skoro neuvěřitelné, co tito Amíci i jako trio dokáží rozpoutat za peklo. Zvuk nakonec masírka, sypačky sypaly, hopsačky hopsaly, oba vokály jako vždy krásně rozpoznatelné a řádně sick, obzvláště ten páně Gallagherův. Koncertní tutovka a vše, ať se hrálo z novinky Descend into Depravity, nebo starší a ověřené věci jako We are Your Enemy, Rape Your Mother/Kill Your Dog z Killing on Adrenaline nebo Justifiable Homicide z Destroy the Opposition znějí kompaktně a v setu k sobě sednou skvěle.

gianni: Z Fetek utíkám pryč a zaujímám místo na Meshuggah, kteří jsou zlatým hřebem BA. Kvůli nim jsem tu svojí línou zadnici zvedl a do Jaroměře přijel, abych je poprvé shlédl. (Ani se mi nechce věřit, že na BA z MJC byl ještě někdo Meshupanic ;) pozn. Bizz) Překvapuje mě, že Tomas Haake si zvučí svojí sestavu sám a ne někdo jiný z řad techniků a pomocníků. Jistota je jistota, že? Před stage se hrne stále víc a víc lidí a začíná být těsno, přitom Fetky ještě vedle hrají. Síla bohů upoutat lid je vskutku mocná. Koukám na čas a hle, za chvíli to začne… no ale stále nic. Furt se zvučí a Meshu nabírají zpoždění, což se nelíbí spousta lidem. Jejich rozhořčení chápu, ale nechápu, proč se ihned musí chovat jako kreténi. Házením kelímků s pivem na pódium nic nevyřeší… takové postoje jsou zbytečné. Nechceš čekat? Tak vypadni! Zvučení je u konce a zažíná se intrem, po něm nastupují Meshu popořadě na pódium, kdy si každý v ruce nese svou Plzničku. Všechno je připravené a může se začít. Očekávám jako otvírák Perpetual Black Second, ale pánové otvírají svůj set hitovkou Rational Gaze a začínám sebou házet do rytmu. Ihned jako první věc, mě zaujme zvuk, čistý, krásný, ale trochu utlumený, což mi ale vůbec nevadilo… i tak ten zvuk zabíjel velmi slušně. Zaznívají především skladby z poslední fošny obZen, kdy si hlavně vychutnávám nezkrácenou Bleed. Koncert odsejpá velmi rychle a po poslední Straws Pulled at Random se s námi Meshu loučí a já mám ponětí, že tohle bylo sakra moc krátký. Ani Future Breed Machine nezazněla a ani New Millenium Cyanide Christ. Co se dá dělat? Nic. Tohle je prostě festival, kde všichni mají málo času, což u podobných kapel je převeliká škoda. Čekal jsem, že to bude krátký, ale že to uteče tak rychle… škoda. I tak je hodnotím velmi pozitivně. Viděl jsem je poprvé a zanechali ve mně hluboký a intenzivní dojmy, což jsem přesně čekal… Prostě mě posadili na prdel a po zbytek večera jsem jen seděl, tupě čuměl a dumal o jejich muzice. Po Meshuggah bylo zbytečné zůstávat na další kapely, stejně bych z nich nic neměl. Tohle byl jednoznačně nejlepší možný konec BA. Těším se na Meshuggah do klubu, kdy zahrají plnohodnotný set a věřím, že mě do toho tranzu, který jsem prožil na BA, pošlou ještě více.
LooMis: Bohové jsou tu. Bohové meškají. Bohové nejsou spokojeni s třetím odposlechem. Bohové chytili Monstrosity virus. Meshuggah nezklamali hudebně, ve všem, co hráli, bylo všechno. Potěšili Rational Gaze, Bleed, Electric Red, Pravus, Combustion, Lethargica, Straws Pulled at Random… Bohové nedali Future Breed Machine, nic z Chaosphere... Bohové zklamali časově zkráceným setem. Na rozdrcení zavilých OMW to je málo.
Brutusáček: MESHUGGAH, bohové, nedotknutelní. Měla to být třešnička na dortu letošního BA, ale k mému čtvrtému vystoupení těchto titánů jedním dechem dodám, že nejslabší. Švédům nestačila hodinová zvukovka a přesáhli cca 20 minut do hracího času, kdy jim jako jediným odporoval zvuk, převážně teda přední odposlechy. Když už si to panstvo napochodovalo s úvodní Rational Gaze, dostavilo se velké rozčarovaní. Zvuk slabej a i sóla místy trochu Fredrik flinkal. V mezivyhrávce v druhé Bleed se přece jen trochu uklidnily roviny a kapela se víceméně zvukově sešla, přesto to, co šlo ven, bylo pořád slabý. Výrazněji vynikly hlavně rychlejší věci typu Combustion či Pravus, to u pomalejší Lethargica zvuk zaúřadoval a celý večer jsem měl dojem, že jsem slyšel Organic Shadow?!? Neochvějná Straws Pulled at Random vyhlížela ke konci a já se ptal, co bude dnes ve finále, Future Breed Machine nebo něco z Chaosphery? Kulový, kapela krásně stíhá svůj limit hracího času, takže jen „díky, čau“. Kdyby neměli dementní dlouhé pauzy mezi skladbami, tak tu jednu mohli klidně stihnout, jenže na kdyby se nehraje. Meshuggah mi potvrdili, že jim velká pódia nesvědčí, potřebují mít ten svůj klid a mír a 6 hodin na štelování fidlátek v klubu. Doufám, že to příště bude lepší...

Meshuggah:
1. Rational Gaze
2. Bleed
3. Electric Red
4. Pravus
5. Combustion
6. Lethargica
7. Straws Pulled at Random

bizzaro: Co bych tak řekl k Hypocrisy, když zrovna nebyli tou kapelou, na kterou jsem na BA jel. Ale hráli po Meshu (ty decibely tam chyběly, chjo), takže se zkusím jen přemístit a na kousek protáhnout. Ale co to? Lidí tři prdele a to jsem si myslel, že na Švédy před nimi už to bylo maximální. Prdlačku, na Hypocrisy byl nátřask snad ještě větší, však se na ně v ČR už čekalo dlouho. Tägtgrenovci začli s Fractured Millenium a následuje Weed Out the Weak z novinky, kterou překvapivě prezentují jen touto věcí. Ale jak jsem řekl, čekalo se na ně dlouho a tomu byl i setlist uzpůsoben, takže se hraje opravdu "the best of" snad ze všech alb nevyjímaje ani ta dvě nejstarší, které jsem za mých let točil a točil z kazet. Znějí tedy jak ty nejhitovější a nejmelodičtější vály a klipovky, tak i ty staré, syrové a nasypané; vůbec bych nečekal, že Hypocrisy daj (na ně) takhle ostrej set. Peterův vokál je pohoda, vymáčknout to ze sebe furt umí a oproti Meshuggah se dá říct, že ke svým fans přistupují zodpovědněji - jsou s publikem alespoň lehce v kontaktu. Fakticky vzato, nic jsem od Hypocrisy nečekal, návdavkem toho jsem dostal profesionální vystoupení, které mě ani nenudilo a díky proměnlivosti setu vlastně i bavilo; přičtěte k tomu i to, že tou dobou jsem už pár kousků čítajících všelicos měl v sobě. Ale jinak jo, zvedám Hypíkům i palec.

Hypocrisy:
1. Fractured Millenium
2. Weed Out the Weak
3. Eraser
4. Pleasure of Molestation
5. Osculum Obscenum
6. Penetralia
7. A Coming Race
8. Adjusting the Sun
9. Let the Knife Do the Talking
10. Killing Art
11. Fire in the Sky
12. Warpath
13. Roswell 47

bizzaro: K Agnostic Front toho bohužel moc nedám, jelikož jejich set jsem slušně promrhal. Z doslechu ale mohu předložit informaci, že takový kotel na BA prý ještě nebyl. Pit snad až do ¾ areálu, vše jedna ohromná masa fungující jako ohromný stroj na semletí. AF tedy nejspíš nenechali nikoho na pochybách, jak se pravý NYHC(punk) hraje. Třeba někdy v klubu…
LooMis: Kruh kapel viděných na BA se pomalu uzavírá, a já si opakuji svojšické vystoupení My Dying Bride a ano, tohle byla přesně ta tečka za festivalem, která měla přijít. Tuhle kapelu už nikdo na nic jiného nemůže předělat a je to dobře. Aaronovi to pěje jedna labutí píseň za druhou, ke krvavým ornamentům na rukou už jen přidat trnovou korunu. Umírání, prašivina, sem tam „jiskra“ (Vast Choirs „tohle je první skladba, co jsme jsme spolu udělali“ hlásí Aaaron a i po těch letech je to pořádný kus skladby), beznaděj, zmar. Při poslední The Cry of Mankind s repetitivním motivem jdu do kolen. Dokonalé!

My Dying Bride:
1. Fall with Me
2. Bring Me Victory
3. Turn Loose the Swans
4. Vast Choirs
5. She is the Dark
6. The Wreckage of My Flesh
7. The Cry of Mankind

gorth: Velice příjemné překvapení. Od Sarke jsem před BA neslyšel ani tón a šel je zhlédnout napůl kvůli letošní absenci dobrého blacku, napůl kvůli jménu Nocturna Culta (Darkthrone). Pánové jsou představeni: zkušená sestava, ze které mimo Nocturna vyčnívá (první překvapení) bubeník Asgeir Mickelson (Spiral Architect, Borknagar …). Druhé překvapení: klávesy a notebook v této vyloženě retro skupině. Pánové hrají nablacklý old school thrash, který mě překvapivě (potřetí) velice baví, občas se objeví klávesové či vybrnkávací intermezzo. Kapela působí suverénně a sympaticky, ve skladbách je slyšet, že Sarke (ústřední osoba kapely) už má něco odehráno. Místy krásně mocné riffy (lehce do doomu). Zvuk je naprosto parádní, všechno je rozeznatelné a přitom to není nudný křišťál. Sečteno podtrženo, není to vlastně nic zvláštního, ale šlape to a působí dost živě. Všechny songy byly s největší pravděpodobností z jediné desky Vorunah, setlist dohromady nedám, určitě však zazněla Old. Bohužel, následný poslech na Myspace mě dost zklamal.
LooMis: Ještě krátká kukačka na Sarke, ale mozek už nějak hudbu nepobírá, i když kolega Gorth si je pochvaloval. Utracení posledních žetonů za medovinu (a piváka) a zpět do stanového městečka. Festival tímto pro nás (skoro) skončil, větrná neděle nám však přichystala celkem dvě překvapení - vítr mně vzal stan (ale hlavně že jsme chytili Šéfův, jasně!) a Killer se vydal (podruhé) na dráhu abstinenta (když mi to nechutná, tak to nepiju a když mám moc žetonů, dám je žíznivým kamarádům :-))

Watain:
1. Malfeitor
2. Reaping Death
3. Sworn to the Dark
4. The Return of Darkness and Evil (Bathory cover)
5. On Horns Impaled

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

LooMis: Pozor však, Marast tímto ještě s BA nekončí! Nám se tam tak moc líbilo, že se můžete ještě těšit na takový relaxační článek, kde se, mimo jiné, dozvíte:
- zákulisní praktiky Gaygoroth aneb už se prali?
- z festivalu jsme dovezli několik pochutin a předložili na revizi kamarádovi Zdeňkovi P.
- Dr. Hořec poskytne sumář choulostivých zákroků
a málo dalšího!

LooMis