Den 1 – čtvrtek 11.8.2011

11:50  I DIVINE

12:20  NERVECELL

12:50  FRONTSIDE

13:25  SWORN ENEMY

14:00  UNEVEN STRUCTURE

14:35  COMEBACK KID

15:10  HECATE ENTHRONED

15:45  SYLOSIS

16:20  HORSE THE BAND

17:00  SKELETONWITCH

17:35  THREAT SIGNAL

18:15  UNEXPECT

19:00  ASPHYX

19:45  KREATOR

20:45  SUICIDAL TENDENCIES

21:45  MOTÖRHEAD

23:10  MORBID ANGEL

00:20  SEPTICFLESH

01:05  EXHUMED

01:45  TÝR

02:25  TSJUDER
 
LooMis: Regulérní začátek festivalu byl samozřejmě až ve čtvrtek, fronty opadly, standardní a důkladná šacovačka u vchodu přinesla jenom jedno překvapení – opustil-li návštěvník areál s pivem ve svém kelímku, při návratu do něj jej musel vyprázdnit, jinak nebyl vpuštěn. Trochu paradox hlavně ve chvíli, kdy si jdete např. vyzvednout dobitý mobil a ochranka na vás kouká ze 2 metrů, nicméně veškerá argumentace tady byla zbytečná. Vypít nebo vylít.

Sud: Nestává se často, aby většinu hlavních taháků přinesl už první den, nicméně letos se to tak sešlo a ve čtvrtek večer po sobě hráli Suicidal Tendencies, Motörhead a Morbid Angel. Pojďme na to ale pěkně popořadě..

NERVECELL se v dobrým světle předvedli už  jako podpora Suffocation, takže jsme věděli, odkud vítr (písečná bouře) povane. Mezinárodní karavana nomádů rozbalila svůj krámek po poledni a za půl hodiny publiku úspěšně rozprodala svoje starý umně řemeslně opracovaný death/thrash kovový výrobky a průmyslově tkaný perský koberce, hehe. Údernej kompaktní set, řízný riffy, rychlý bicí, dobrej zvuk - slibnej začátek prvního dne.

LooMis: Arabští thrashers NERVECELL jsou prvními, kteří pro mne de facto zahajují Brutal. Vystoupení v Black Psu bylo sympatické, hudba funguje, ale nějak mi tam chybí trochu víc dravosti a možná i chytlavosti, aby se kapela více vyčlenila ze zástupu jim podobných, kteří vzývají novovlný našlapaný thrash metal, prostřídaný deathovějšími prvky.

I v Polsku se hraje moderně-populárně, nicméně další z řady deathcorů zní živě naprosto bezbarvě, takže FRONTSIDE si svůj prostor pro poslech také nevybojovali, stejně jako hardcore v úpodání SWORN ENEMY (ale tady mám prostě problém v tom, že i všechny ty cory mi znějí naživo téměž vždy skoro stejně).

bizzaro: Tady se připojuju. SWORN ENEMY by na jakémkoli metalcorovém festu, i když tady je to víc metal (snad až thrash) než core, zapadli. Určitě ne zlý výstup, ale žánrově tradiční, ničím nevybočující. To NERVECELL na „startu“ dne zaváleli úplně opačně a naopak mi přišlo, že chytlavost ani dravost nepostrádají. A co jedno z očekávání UNEVEN STRUCTURE? Dostáli očekávání a vybalili na tři kytary zaranžovaný (sedělo to pěkně a dokonce vyznělo; prostřední držel rytmiku s bubeníkem a basákem, pravý házel podklady a třetí dredatý sóloval a dotvářel náladu brnkačkami) djent/math metal s precizním bubeníkem. Více Loo…

LooMis: První ostrá zkouška hudební kvality tak nastala s UNEVEN STRUCTURE a jejich variací na Meshuggah a číslo 8. EP 8 má přesně tolik skladeb, jaká číslovka je v názvu a je to takový další pokus o vlastní interpretaci Catch 33. A jestli se nepletu, začínalo se naprosto stejně jako začíná deska, tedy s Dianoia a pokračovalo minimálně dalšími třemi skladbami (8 minut). Zvuk tvořený třemi kytaristy (překvapivě mají osmičky) byl zpočátku hodně rozhozený, bylo zapotřebí trochu hledat a „chytat“ se, nicméně úlohy v kapele mají jasně rozložené, takže kdo chtěl mít komplexnější zážitek, musel se přesunout lehce doleva, kde byl odredovaný kytarista, který hrál prakticky jenom vybrnkávačky a sóla, které právě trochu zanikaly. Meshuggah z předvedené produkce nakonec až tolik nesmrděli, zato se objevil feeling Periphery a zpěv evokoval Textures, ještě s Eričkem.

COMEBACK KID se bezstarostně vezou na (staro)modní vlně (metal)coru, na rozdíl od HECATE ENTHRONED, kteří mají už období největší slávy za sebou, ale na pódiu jim to stále ještě sluší a podobně jako loňský rok Bal-Sagoth, potěšili.

DemiMortuus: Když jsem před nějakou dobou na youtube našel koncert HECATE ENTHRONED z roku 96, zálibně jsem se u něj zasekl a užil si trochu té nostalgie a taky vzpomínek na někdejší brněnský koncert. To jsem ještě netušil, že tohle vzpomínání nabude úplně jiných rozměrů a Angláni se u nás po letech znovu zjeví a to na BA. Všichni vědí, že kapela je dnes už úplně jinde a časy jejich romantickočerných omalovánek jsou dávno pryč. Taky chabá studiová aktivita by mohla svádět k dojmu, že už se nedostává chuti a elánu. I přesto jsem se na jejich set moc těšil a o to šťastnější jsem, že mě pánové nezklamali. Všechno je teď o něco deathmetalovější a Dean, který má absolutně jinou barvu hlasu než Jon, který naskřehotal nejzásadnější desky HE, taky zvolil dosti neortodoxní image. Vybledlé triko S.O.D., růžovočerné tygrované tepláky, vratký krok a rozesmátou tvář asi ne každý bubák pobral. Leč sám za sebe můžu říct, že se povedlo muzikantům tu radost ze hry přenést i na mne a neskutečně jsem si jejich minuty užil. Klasicky z prvních a nejlepších tří nahrávek nezahráli téměř nic, ale ani tohle mi díky té přidané hodnotě nevadilo. A závěr v podobě Beneath a December Twilight už bych zařadil do nostalgickoinfantilních zážitků mé osoby…

LooMis: SYLOSIS nicméně očekávání úplně nenaplnili, i když de facto jim ale není ani co vytknout – moderní, občas tupavější formou pojatý, thrashing nasávající vlivy z progrese i matiky není nic převratně nového, melodie nejsou až tak zajímavé (vtíravé) jako třeba podobně hrající Trivium (tip na příští rok).

bizzaro: A tady nemůžu souhlasit, protože SYLOSIS, stejně jako před rokem a půl na Chmelnici, zahráli takovej set, až se mi z toho zatočila hlava. Naprosto bravurně odvedený muzikantský řemeslo, kterému vládnou dva magoři u kytar. Jedna vyhrávka a sólo střídá druhá/é, výbornej Tininy ve skladbách, všechno tak akorát a ten zvuk pičo! Jak se záhy dozvíte HORSE THE BAND přitáhli nemálo posluchačů, ale já bohužel jejich muziku trošku nechápu. Vůbec celou tuhle scénu v čele třeba s Jednoujsem„vojel“medvěda nedávám. Ale dělám pokroky, při focení jsem vydržel na celý tři skladby a tak uznávám, že to HTB uměj alespoň rozpálit a že jim pobyt na podiu svědčí.

Sud: (horse the band) Podivné fanoušky ga(y)meboye střídá...thrashing jak zmrd! Neurvalost, se kterou SKELETONWITCH vtrhli na publikum byla nevídaná. Tam, kde ostatní thrash metaly vytočily do červenýho a zařadily pohodlně pětku, tam ještě dupali Skeletonwitch zuřivě na plyn a drtili fanoušky neskutečným tlakem, kterej vymetal pavučiny ze všech rohů pekel. Všechno podtrhoval animální vokalista Chance Garnette s hlasem nejvíc připomínajícím štěkot hodně, ale hodně nasranýho psa smíchanej s trochou bouřkovýho hřmění ze starejch animáků. Neskutečná jízda, která mě naprosto uzemnila.

LooMis: HORSE THE BAND přitáhli nemálo posluchačů a dle zasvěcených se prý jednalo o chybu je nevidět, ale což, svíčková se šesti bude jindy. Bylo se třeba připravit na blížící se večerní megazápřah, který otevřeli další Kanaďané THREAT SIGNAL. Podobně jako stoupá do nosu správný křen, i tady se podával svěží mix Meshuggah a Linkin Park, opepřený výbornými kytarovými vyhrávkami (vynikající nová skladba Comatose) a ke konci setu se dostavil i dech továrny na strach (Resistance).

Kanada tento den zatím dominovala, ale na vše, co doposud zaznělo, dali zapomenout UNEXPECT. S klubových vystoupením v Black Psu se moc porovnávat nedá i vzhledem k tomu, že odešel klávesák a jeho party tak byly pouštěny ze záznamu. Tím produkce nepřipouštěla improvizaci (což si nedokážu ani moc s novou deskou představit), ale i tak zůstala živelná radost z hudby spojené s jakoby loutkovou performancí Leïlindel (krásné, dlouhé černé vlasy s pramínky zelené a modré barvy), ChaotH více hrál a přestal se svým pádlem žonglovat, v pozadí, strojově přesně hrající Landryx, super zvuk, takže celkově jedna z nejlepších kapel festivalu. (nejsem si jistý, ale myslím, že se hrálo takto: In Velvet Coffins We Slept, Novaë, When the Joyful Dead are Dancing, Unfed Pendulum, The Quantum Symphony, Unsolved Ideas of a Distorted Guest).

Sud: ASPHYX jsem nikdy moc neposlouchal a ze všech old school kapel jsem vždycky daleko nejradši Bolt Thrower, ale Asphyx jednoznačně přesvědčili, že status legendy jim patří oprávněně a že s jednou kytarou a basou dokážou vytvořit takovou atmosféru, o který se většině dnešních spolků se spoustu efektů a nástrojů navíc ani nesní. Snad všechny riffy nehorázně válcovaly a Van Drunenův nemocnej hlas mi zapisoval do paměti „dostudovat Asphyx!“

LooMis: Tradiční death metal navrátilců ASPHYX byl po tomhle náporu na smysly všeho druhu asi stejně záživný, jako si dát po krvavém steaku náhražku ze sóji, i když Drunen má stále v hrdle stejný dynamit (The Quest of Absurdity, Vermin, Scorbutics, M.S. Bismarck, Death the Brutal Way, Wasteland of Terror, Asphyx (Forgotten War), The Rack, Last One on Earth). Zvěsti o slabé a ještě slabší formě  KREATOR se (bohužel) potvrdily – Mille se ztotožnil se stadiónovými hecovačkami, roztleskávačkami, takže namísto vrtulí a rychlých pravaček došlo na zakuckávání se a bušení v hruď jaký že jsme to pašáci a pojďme všici do toho.

Cesta do kempu a zpět se lehce protáhla, takže si teď rvu poslední zbylé vlasy a zvětšuji elegantní kouty po stranách hlavy, že jsem dorazil až na druhou půli SUICIDAL TENDENCIES. Tohle byl masakr!!! Už od kopce bylo slyšel (jak jinak než chytlavou) War Inside My Head, a to byl jenom malý bonbónek. Na rozeskákaném pódiu zaujal na první prohled požitkářsky hrající basák-kočičák Stephen 'Thundercat' Bruner, ale tím opravdovým trhákem bylo sólo na bicí Erica Moora. 150 kg živé váhy uvedené do pohybu - se nedá zastavit. Pestré, úderné, vizuálně strhující, rytmicky geniální, celkově epochální. Zpětně ohodnoceno – sorry, ale tohle byl nejlepší bubeník festivalu. Na závěr vystoupení udělal Mike Muir trochu těžkou hlavu ochrance, když si postupně na pódium vytáhl snad 50 lidí a rozjel s nimi megapárty jako v klubu. Je dobře, že tahle kapela už zase hraje a i když už má nejlepší desky za sebou, živě strčí do kapsy všechny pokérovaný usmrkance s chlapáckejma pózama. Snad mohou trošičku mrzet jenom dlouhé proslovy (nebo to byl jenom ten jeden megadlouhý příběh o plážích ve Venice a skateboardingu?), který ale k Mikovi tak nějak patří. (You Can't Bring Me Down, Institutionalized, Join the Army, War Inside My Head, Possessed to Skate, drum solo, Pledge Your Allegiance).

A bez přestávky se pokračuje na hlavním pódiu, na kterém po následující okamžiky dominovala kapela, která je sice na hony vzdálená stylovému zaměření festivalu, ale tady je prostě to srdíčko a každá metla musí uznat, že bez Lemmyho by to v rock´n´rollovém světě prostě nebylo ono. MOTÖRHEAD tady netřeba hodnotit, tady je jenom hluboká poklona člověku, který vytrvale dělá hudbu, co ho baví. A dělá stále dobrou hudbu. A má kolem sebe dva vynikající muzikanty, které to baví stejným způsobem - Mikkey Dee je na piedestalu excelentní a se stále bujnou kšticí a rozšafně profesorský Phil Campbell. A i když je to vlastně stále stejné, celé si to i přesto drží pozitivní energii. Možná proto Lemmy nestárne. Tohle byl rock´n´roll. A Motörhead jsou rock´n´roll. (Iron Fist, Stay Clean, Get Back in Line, Metropolis, Over the Top, One Night Stand, Rock Out, The Thousand Names of God, Guitar Solo, I Know How to Die, The Chase is Better Than the Catch, In the Name of Tragedy, Drum Solo, Just 'Cos You Got the Power, Going to Brazil, Killed by Death, Ace of Spades. Přídavek: Overkill)

A kam dál? No samozřejmě na Floridu. Bez okolků? Slabý. Zlaté Svojšice s Rutanem. Proč? Nepatřím mezi pravověrné (a už vůbec ne letité) posluchače MORBID ANGEL, ale tahle hudba má vyzařovat zlo. Tady se občas vynořil malej čertík, ale to bylo tak všechno. Vincent jako frontman neuspěl, proslovy neměly sílu, nebyla tam ta správná dávka agrese. Ani „do you want some fast shit“ na Maze of Torment nezabralo naplno. Že by nějaký syndrom „zase další koncert, další otázky na…“ Poslední deska je kapitola sama pro sebe. Tady se (naštěstí) dle předpokladu nové skladby smrskly do jednoho bloku, takže byl čas si i odskočit na roztleskávačku (víte kterou). Všechno úplně nebyla samozřejmě chyba Vincenta, Tim Yeung oproti tomu samozřejmě válel bez problémů, ale třeba kytara Treye nebyla tolik slyšet a ani v sólech to nebylo zdaleka ono. Ale nezbytný Slimák byl super, stejně jako ostatní. (Immortal Rites, Fall from Grace, Rapture, Maze of Torment, Existo Vulgoré, Nevermore, I am Morbid, Angel of Disease, Chapel of Ghouls, Dawn of the Angry, Where the Slime Live, God of Emptiness, World of Shit (The Promised Land))

Sud: S MORBID ANGEL to nebylo jednoznačný, ale určitě se nekonal absolutní průser, kterýho jsem se obával. Prakticky celá podoba (dobrýho) setlistu byla známá dopředu a zvuk se jako u většiny kapel podařilo vychytat během prvních dvou songů, takže dál výsledek závisel jen na výkonu kapely, resp. pouze na tom, kolik píčovin bude Vincent dělat a říkat. Od první chvíle bylo vidět, že David Vincent je velice charismatická osobnost a kdyby svoje charisma napnul do deathmetalovýho procítění tak jak to umí Ross Dollan, sral bych z MA antracitový brikety, jenže samozřejmě došlo i na pózy á la rocková hvězda/štamgast Modrý ústřice, což bylo nejeminentnější v agrodementní „hymně“ I am Morbid (Sparta + Kabát + Kiss), takže účinek byl poloviční. První půlku setu jsem se to snažil přežvejkat a došel jsem k řešení, nekoukat se na Vincenta a užívat si death metal. Co se týče „nováčků“ v sestavě, tak ti svoje party zahráli naprosto perfektně, Tim Yeung sypal naprosto neskutečně a zdatně imitoval Sandovalův styl, jednoznačně nejlepší bubeník festivalu, a něco podobnýho u Destructhora, kterej působil jak mašina na riffy a koncert mu snad sedl ještě líp než Treyovi, z jehož improvizace v krátký pauze ke konci setu jsem byl narozdíl od kolegů z Metalopolska docela rozpačitej. Ona krátká pauza, během který MA vyměnili nástroje, předcházela posledním třem/čtyřem songům, běhěm kterejch se Vincent už skoro nepitvořil, takže je považuju za určitě nejzdařilejší část, i když ze zcela nepochopitelnýho důvodu Vincent nepoužil svoji nejsilnější zbraň – čistý vokály v God of Emptiness a odzpíval je growlem. Celkový hodnocení bych dal snad i 7/10, ale to je na Morbid Angel málo.

Pravidelná výroční štafeta „dementi roku“ doputovala za poslední ročníky jako olympijskej oheň po ose Walls Of Jericho/Pestilence/Atheist -> Monstrosity zpátky do Řecka na Olymp, protože to, co Spiros ze SEPTICFLESH předváděl, nemělo obdoby. Od Septic Flesh bych čekal stavbu monumentálních orchestrálních zdí, prokládanou pouze neúprosnejma zásahama chladnou ocelí a budování strhující atmosféry přesně tak, jak to umí na deskách. I přes až překvapivě dobrej zvuk (od druhýho songu), výbornej playlist, sestávájící z nejlepších věcí z posledních dvou desek, a skvělýho bubeníka, zbyla po Septic Flesh místo pocitu chůze po troskách doutnající Persepole jen nepříjemná pachuť a pocit absolutního zhnusení. Nevím jak vy, ale já nechodím na koncerty proto, abych min. 4x (!) za song poslouchal, že jsem zmrd a že mám dělat „hey hey hey“ jak nějakej idiot na spartakiádě, a to zvlášť u hudby a v místech (!), kde se to tak (!) brutálně nehodí, že to snad víc ani nejde. Naprosto nechápu, jak tohle může dělat člověk, kterej ty desky sám napsal, copak nevidí, že to je jako vysrat se v divadle? Nebo jako kdybyste šli na koncert Morriconeho a on se v půlce každýho kusu otočil a začal řvát do publika „hej madrfakři, zčekujte tohle sólo! hey hey hey! “. Dvakrát třikrát za celej koncert bych to snad ještě pochopil, ale 4x za song? Naprosto ujetý a nepochopitelný.

LooMis: A maratón prvního večera se pomalu blížil k závěru - poslední kapela v nočním plánu. Znavené tělo se opět vleče před hlavní pódium, kde už je zavěšená ohromná plachta s obalem poslední desky. Řekové SEPTICFLESH akorát příjemně navnadili na odchod, symfonické pasáže se mrazivě linuly vzduchem, skladby, rovnoměrně rozvrstvené i na předchozí Communion, přesně evokovaly náladu z desek (a já si zase u Pyramid God vzpomněl na AronofskéhoRequiem). (The Vampire from Nazareth, Communion, A Great Mass of Death, Unbeliever, Pyramid God, Persepolis, Oceans of Grey, Anubis).

Sud: Naštěstí EXHUMED poskytli uklidnění v podobě poctivý deathmetalový řezničiny, tuhle kapelu jsem nikdy neměl nijak rád, ale na živo byli fakt výborní, a to jak nový věci, tak věci z Gore Metal.. Skvěle zahraný, velký nasazení, radost z death metalu..

bizzaro: TÝR jsme vynechali, nějak jsem na „halekačky“ neměl náladu, ve skutečnosti to při průchodu kolem podia neznělo až tak odporně a dá se říct, že kdyby za sebou člověk neměl několikahodinovou palbu, možná bych na nějakej ten song setrval. Ale na TSJUDER jsem se vrátil a překvapivě zůstal až do konce, protože přesně tak, jak to Noři podali, tak má znít blacková kapela. Desku sice neznám, ale živě jejich nasypaný black s thrashovejma nandavačkama potěšil. Tsjuder to jen nepálej, uměj si počkat na moment a zariffovat, atmosféra byla výborná, projev kapely taktéž, a to nejen co do muzikantské práce, ale přednesu zpěváka a zvuku. Tady bych jen dodal, že všechny blackovky na BA letos potěšily a že zvuk na festivalu zasloužil po celou dobu až na pár výjimek velkou 1 s *.