10:30 Spasm

11:00 LiveEvil

11:35 Nervecell

12:10 Martyrdod

12:45 Insania

13:20 Severe Torture

14:00 Hacktivist

14:40 Dew-Scented

15:20 Manes

16:00 Impaled Nazarene

16:45 Cruachan

17:25 August Burns Red

18:10 Sodom

19:00 Soilwork

19:50 Sick Of It All

20:40 Krabathor

21:35 Down

22:40 Satyricon

23:35 Converge

00:25 My Dying Bride

01:20 Hail Of Bullets
 
MetalGate stage 

15:30 Hammercult

16:25 Okkultokrati

17:20 In Mourning

18:30 Exivious

19:40 Repulsion

20:50 Carnival In Coal

22:00 Benediction

23:10 Jesu

00:30 Aosoth

01:40 Dodecahedron

02:45 Six Degrees Of Separation
 
mIZZY: Po pár hodinách spánku jsem v sobotu šel do areálu hned na první kapelu. Je to pro mě sice nezvyk, ale jako správný Přerovák jsem SPASM nemohl vynechat. Ti až na hodně tichou basu (která je v jejich sestavě docela důležitá) předvedli tradičně velmi dobrou show, ve které nechyběly ani super vtipné hlášky. Lidí na ně přišlo pomalu stejně jako na Slayer  a rozpoutala se tancovačka, jak má být. K tanci a poslechu zahráli například songy Beautiful Human Toilet, Miss Piss Junior, Masturbation – No Pain, No Gain a úplně na závěr jako bonus cover od Tatu, hit Loves Me Not. Jo, na podobné blbosti mě užije, po ránu super věc.

bizzaro: Přicházíme na konec Staňkových LIVEEVIL, jehož nový projekt Colosalist jsme před nedávnem streamovali. O LiveEvil si furt nevím, co myslet. Ono totiž dělat metalovou tucačku, je o držku. Kapely v tomto ranku, pokud překročí hranici s páskou „kýč“ nebo „diskoška“, většinou ihned spadají do kategorie „žumpa“ a „blbost“, ale pokud to neudělají, fanoušci si nemůžou zahopsat a nudí se. LiveEvil to zkouší na obě strany, ukojit hopsače i posluchače, ale já fanouškem tohoto nejsem, čili hodnotím neutrálně. Přežil jsem, nenasral se, ale nadšením také nehopsal, v pohodě.

Pak už na řadu přišly Emiráty, se kterými jsme se na BA už potkali, ale měli jsme je u nás i v klubu. NERVECELL z Dubaje mě baví, šlapou do toho zostra, zpěvák má v krku pořádnou nálož a naftaři hlavně vědí, jaký rychlostní stupeň zařadit. Muzika dynamicky ubíhá, kopákový nálety umně střídaj sypanice, ale především riffing, žádný teplý bzučení. Někde v pozadí toho je thrash, ale dost přetavenej do deathu, ne ve stylu, jak to dělají Vader, žádnej zrychlenej Slayer. Škoda jejich hracího času, zasloužili by si hrát později.

Pak už začínají alkáči z Martyrdöd, ke kterým AddSatan večer vtipně podotkl, že hrací čas v poledne je pro ně přesně akorát. Zvládnou vystřízlivět z večera, ale ne se zas už ožrat. Podle startu jejich setu to ale nevypadá, že by měli nakoupeno alespoň tak jako my, takže shledávám, že střízlivej d-beat je při druhé skladbě ve zvukovým chrasťáku (čti crusťáku) tak akorát na to ranní kafe, protože den je dlouhej a kapel dnes bude moc.

onDRajs: Lebedím si ve spacáku, a když odhodím kilo ospalek a podívám se na časomíru, vím, že je zle. Hodiny ukazují 11:58 a mně je jasné, že set MARTYRDÖD promeškám. Gába ovšem nezaváhal, vidím ho u auta, jak je připraven, a aby Švéďáky viděl, je schopen dát k pódiu svůj běžecký osobák. Předávám proto slovo Gábovi: „Na Martyrdöd přicházím na začátek druhé skladby, kdy se i v úmorném vedru rozjíždí menší kotel. Nějakou chvíli mi trvá zvyknout si na typicky zastřený zvuk, ale tohle opravdu nemá znít jak djent, takže vyřešeno. Crustová smršť se tady ovšem nekoná, sází se na d-beat s lehce blackovým odérem. Celý koncert je sice odehrán prakticky v jednolitém tempu, ale když už si myslím, že toho kolovrátku je nějak moc, dokáží Martyrdöd vytáhnout z rukávu nějaké překvapení, třeba v podobě melodických metalových vsuvek, nebo dost netradičního kytarového sóla. Kdo by to byl řekl, ale sedí tam jak prdel na hrnec. Tohle balancování na hraně jim jde náramně vlastně po celou dobu setu a ve spojení s maximálním nasazením, tu mám nakonec výborný ‚odpalovák‘ do zbytku dne.“

U následujících SEVERE TORTURE provádím koupel. No co, snad mi to odpustíte, tyhle holandské matadory jsem už měl tu možnost vidět. Na dnešní dobu je neuvěřitelné, jak stabilní má tahle grupa sestavu. Až na jednoho z kytaristů to spolu táhnou 17 let. Torturáci nehrají ten typ death metalu „nejrychleji, nejbrutálněji, nejkomplikovaněji“ a vedle ostatních deathovek na BA je to vlastně oddychovka. Nebojí se zvolnit, mají čas na střední tempa a melodie, tu a tam do sypaček přihodí thrashový kvapík. Mix starších Cannibal a Suffo, může být? Gába na místě potvrzuje i povedenou show a zvuk jako břitvu.

Hned nato se přemisťujeme doprava na Brity HACKTIVIST. Rasově smíšený kvintet mladíčků, z nichž jsou dva rapeři. Cože? Ano, slyšíte správně. Hacktivist jsou Linkin Park hození do djentu. Nelze jim upřít jednu věc – na začátku dostali dobrý nápad a zkouší tento hudební novotvar (odsouzený k zániku) trochu oživit. Otázkou zůstává, nakolik se jim to vlastně daří. Problém je v tom, že když hrají pátou věc, zjistíte, že se všechny písně podobají jako vejce vejci. Podladěné zasekávačky, tu a tam kytaristův tklivý vokál pro fanynky, stejný rytmus, nějaký ten sampl a kopec frázovaných veršů. Vynásobte to desetkrát a deska je hotová. Lidi ovšem paří jak o život, spíš než moshpit je kotel plný headbang osobáčků. Když Hacktivist končí, ani nevím, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Po vytříbení dojmů říkám: Zpestření.

sicky: Mladíci z UK jménem HACKTIVIST se hudebně lehce vymykali. Dva zpěváci jeli povětšinou rap a kapela, ač hrála místy tvrdé djentové rytmy, byla hozená hip hopovým směrem víc než dost. On i jeden ze zpěváků říkal, že měli nahnáno, jestli metalové publikum hip hop vůbec vezme. Vzalo. V mém případě dokonce s jistým nadšením. Djent vcelku můžu a jeho kombinaci s hip-hopem dokonce považuji za něco, co se zrovna moc neslyší. Vystoupení mělo šťávu a groovové rytmy publikum rozhýbaly, občas probleskl i zajímavý nápad. Ve výsledku to nebylo nic zásadního, ovšem potěšilo.

bizzaro: HACTIVIST v pohodě, a to hlavně proto, že djentu letos bylo málo. V podstatě až na MDB ve středu vlastně ničevo. Jednoduchý sekačky, podkres druhý kytary, rap dvou zpěváků, z nichž jeden občas zostra zařval, kytarista doplňuje mňoukáním. Nic složitýho, stále stejná šablona, ale jak kluci píší, zpestření a potěšilo.

DEW-SCENTED už taky mají něco za sebou. A byl by hřích, kdyby to neuměli prodat. Nejedná se o nic objevnýho, ale jejich řemeslo je poctivý a, řekl bych, i od srdce dělaný. Thrash/death od podlahy bez zbytečných průtahů, prostě taková vhodně odpolední výplň pro všechny - kdo se chce nechat nakopat, dostane, po čem prahl (fans), kdo šetří síly a chce toho hodně stihnout večer, posedá a neuraženě poslouchá z povzdálí.

onDRajs: Vedle startující Němčouři DEW-SCENTED zajíždějí do mnohem starších kolejí. Kapela, která se rozhodla pojmenovat všechny desky na písmeno I (a že jich má!) hrne klasický, ale nadupaný thrash/death. Šlape to, už pod sebou mají slušný dav fanoušků, aby ne, za těch 22 let existence… Ani nevím, co napsat více. Prostě klasika.

Vpravo se schyluje k dalšímu stylovému veletoči, ke svému druhému vystoupení se chystají MANES. Tady je ovšem lidu pomálu. Co naplat, tahle kapela prostě z dramaturgie fesťáku ostře vybočuje. Zvukovka už naštěstí není takové martýrium jako den předtím a sextet obsahující dva bubeníky spouští. A zase, Norům stačí málo a už mě mají v hrsti. Písně jsou sice ostřejší a rychlejší než v pátek, nicméně jejich hudební hrnec je i tak stále plný potemnělé melancholie. Skladby jsou sice skličující, ale zároveň nasycené temnou nádherou. Překvapilo zařazení jungle pecky Death of the Genuine, trochu mě zamrzela absence blackového house Come to Pass. Ta mohla klidně zaznít namísto Ende, kterou hráli i v pátek. Zazněla i skladba Name the Serpent z nadcházející desky. Jinak skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé. Setlist jest přebrán z Facebooku kapely: A Blanket Of Ashes, Nodamnbrakes, Name The Serpent, The Neoflagellata Revision, Death Of The Genuine, Ende.

mIZZY: Chtěl jsem se v poledne podívat ještě na Martyrdod, ale opět jsme se sekli v josefovské hospodě s Rohozcem a výtečnou dršťkovou polévkou. Dorážím tedy až na MANES. Po výborném pátečním setu jsem na ně byl opět natěšen jako malé dítě a očekával, co za pecky na nás vybalí ve svižnějším setu. Nebudu zbytečně plýtvat superlativy jako v pátečním reportu, skvělé to totiž bylo stejně. Sice o něco méně romantické, ale o to více taneční. Asgeir podal opět naprosto skvělý pěvecký výkon, jen dvakrát mu to lehce ujelo. Oproti pátku, kdy se hrálo dost z How The World Came to an End, byl sobotní set zaměřen hlavně na Vilosophe, došlo však i na [view] a nové věci. Pokud by někoho zajímal přesný setlist, tak se hrálo: A Blanket of Ashes, Nodamnbrakes, Name The Serpent, The Neoflagellata Revision, Death of the Genuine a na závěr opět krásná Ende. Za to, že pořadatelé Brutalu dokázali dotáhnout Manes a přemluvit je k dvěma setům, jim patří můj obrovský dík. Už jsem ani nedoufal, že se někdy jejich koncertu dočkám a nakonec jsem měl možnost je během víkendu vidět zahrát dvakrát a naprosto famózně. Super!

bizzaro: Kluci MANES až nebývale chválí. Viděl jsem vesměs oba sety, ale ani jeden mě na zadek neposadil. Ať už to vemu z jakéhokoli úhlu pohledu, vždy tomu něco chybělo, nebo naopak přebývalo. Čekal bych víc experimentální polohy v elektronice, čekal bych větší údernost v rockových polohách, čekal bych víc komornosti, intimity nebo naopak extrovertnosti v různých projevech kapely, a že jich je. Zajímavé to bylo, ale kolena se mi nepodlomila ani jednou. A trochu na vině je možná i příliš tlačený zpěv Asgeira – ano, i na nahrávkách je takový, ale živě trošku tahal za uši, ačkoli zpíval čistě.

Po letech jsem zkusmo dal i kousek IMPALED NAZARENE, ale ne, fanouškem této muziky nebudu nikdy. Šancí jsem sice moc nedal, ale v podstatě mi je uřvaný projev kapely, resp. Mika Luttinena, nepříjemný. Acid punk s black metal si radši dám v podobě Isacaarum.

Po nich hráli AUGUST BURNS RED. Kapela v metalcoru má jméno, umí hrát, nehraje na žánr nic standardního, ale buď dostatečně netlačil zvuk, nebo se do toho kapela neumí pořádně opřít. Nebo jinak, ABR hráli naplno, ale kytarový zvuk neměl šťávu, chyběly basy, aby ve vás rezonovalo. Možná také ABR nesvědčí festivalové podium, těžko říct. Bylo to dobré, profi, zaznělo i bubenické sólo, ale čekal bych větší melu. Možná ale zbytečně, ABR vlastně jsou trošku profesorští a tací i byli.

sicky: AUGUST BURNS RED jsou v oboru technické (progresivní) metalcore celkem uznávanou veličinou. Spolu s faktem, že kapela ještě nikdy nehrála na BA (jestli kdy vůbec v ČR?), se jednalo o velmi lákavou položku v programu. Zabírám tedy s velkým očekáváním strategické místo v popředí, které ovšem vzápětí v důsledku hned zkraje nečekaně rozohněného kotle kvapně opouštím; přece jen, na lámání kostí v pitu už jsem starý. Kapela na to ale nedbá a celkem neúprosně diktuje jednu řežbu za druhou. Pro mě trochu překvapení (příjemné), čekal jsem totiž přeci jen více konzervativní, technický projev a ne takovouto smršť. Ale nebylo to jen o hoblování. Kapela, zejména tedy kytaristé předvedli, že ty náročnější pidliky a sekanice, složitosti, které ze sebe sype na deskách, dokáže naživo podat s překvapivou živelností a energií.

mIZZY: Nastala pauza až do té doby, než hráli SODOM (museli jsme přece zlikvidovat zbytečné zásoby rumu). Nejsem žádný velký fanda thrashe a Sodom spíše jen respektuji, než poslouchám. To, co ale předvedli, strčilo do kapsy celé Slayer. Hodně energický set plný samých pecek a navíc doplněný úplně nejlepším coverem Surfin‘ Birda od The Trashman.

onDRajs: Na EXIVIOUS jsem se ze soboty těšil možná nejvíc. Pro posouzení jejich koncertu nakonec udělal nejvíce (respektive nejméně) prostor, v němž se koncert odehrál. Kožený hangár, jak jsem ho začal přezdívat, se ukázal dobrý leda tak na mytí letadel. Z většiny kapel, co jsem měl možnost tam spatřit, udělal noisový galimatyáš (velká čest výjimkám!!!) a Exivious bohužel na tom nebyli jinak. Jejich produkce je opravdu nejvhodnější do nějakého útulného klubu, kde má soubor větší kontakt s publikem. Možnost pozorovat dokonalou souhru kvartetu vzdávám hned v úvodu, který obstarává magická Entrust. Všechny nástroje brutálně přehulené, tudíž mizím do volného prostranství za konec stanu. A hned je vše, jak má být, jen kontakt s kapelou = nula. Ale i tak si set užívám, produkce možná není tak opentlená různými detaily a zní víc stroze a metalově než z nahrávky, ale stejně, Exivious je kapela s duší a přesahem do hudební historie. V Deeply Woven saxofon sice chybí, ale jinak krása (především konec). Z Liminal trefa do srdce s poslední Immanent s emařským závěrem a totální euforie z Waves of Thought. Kdyby Exivious hráli na hlavním pódiu, tak je to zřejmě kapela festivalu, ale takhle pouze „velmi dobré“.

Jelikož Exivious se SOILWORK částečně kolidovali, stíhám od populárních Švédů jen pár posledních kousků. I když hrají v podstatě stále to samé, neznám mnoho podobných skupin s tak vyrovnanou diskografií. Strid zvládá všechny melodické linky s prstem v nose, rytmika je tutová jak švýcarské hodinky, nenacházím slabiny. A zvuk, kterého jsem se trochu obával, rovněž v pořádku. Skupina končí s hitovkou Stabbing the Drama.

Následují SICK OF IT ALL a co k nim? Moc objevného u nich nečekejme, prostě klasika. Tvrdý metalický hardcore s hlasem Lou Kollera ostrým jako kudla. Kapela sází na jistotu, jede jeden známý flák za druhým. Uprising Nation, Take the Night Off, zazní povinná Sratch the Surface. Možná zde chybí nějaký moment překvapení, ale u téhle grupy by to spíše bylo ke škodě věci.

bizzaro: Drobně do historie... Možná, že zvuk na EXIVIOUS úplně ideální nebyl, ale já stál vepředu a měl jsem vše jak na talíři. Sem tam sice něco zapískalo, ale kapela si dělala zvuk sama (Fractal; ne hlasitost) a nemůžu říci nic proti. Nebyli-li by Shining v pátek taková vražda, bylo by to pro mě vystoupení festu.

REPULSION jsou bez debat kapela na OEF. Ne že by se na BA nehodili, ale tam by měli modré z nebe a nedokážu si představit lepší prostředí než amfík z Bojiště, kde na podiu do toho jejich v pohodě tempu grindujícího bordelu křepčí desítky šílenců. Ale dneska kečke vládnou světu, a tudíž Čurby o tuhle legendu pro svůj svatostánek přišel. Když ale zhodnotím jejich výkon, nechci vyloženě říct, že nemusí litovat, protože to nebyl žádný průser jako ve středu Terrorizer, oni by totiž na OEF vyzněli jinak, ale tihle gore maniaci nejsou žádní ekvilibristé a ani na nic takového si nehrají. Jejich muzika je správně chorobná prdel, je to ale především amatérská záležitost, která prostě jen přežila a evidentně přežívá. Ostuda se nekonala, bylo to prostě „horrified“.

sicky: Český KRABATHOR to neměl v hvězdami nabitém sobotním programu jednoduché. Po letech pauzírování naskočit rovnou v „prime timu“ hlavní České metalové Události, to chce opravdu odvahu. Kapela to ale myslím, dala se ctí. Christopherova kytara sice nebyla zdaleka ideální, ale tady bych se dotyčného trochu zastal. On i kapela nehráli roky, takže se nelze divit, že nezvládal vokál i kytaru dohromady na 100%. Ovšem který frontman to dává, že? Mohl si samozřejmě vzít na pomoc druhého kytaristu, ovšem mě osobně je naopak sympatické, že to neudělal, a že s Brunem stáli na podiu symbolicky pouze ve dvou. Tak to prostě mělo být. A na nějaké hnidopišské kontrolování sólíček sere pes. Hlavní pro mne nakonec bylo, že death metal v podání české legendy měl koule a valilo se vskutku předpisově. Bylo to (díky kvalitním bicím) hutné a živelné vystoupení, které v žádném případě nebylo zklamáním. Jen patetickéBrunovy řeči mně trochu kazily dojem, to Christopherovo sporé moderování mi přišlo mnohem lepší. Celkově však stále moc nerozumím tomu, že reunion Krabátor měl být jakože hlavní událostí Brutal Assault 2014? To jsme na tom už tak špatně? Jako fajn, kapela zahrála celkem dobře, nicméně myslím, že někdy v brzkých odpoledních hodinách by to klukům slušelo více.

bizzaro: Ale no tak, sicky, nepočítej, že jsi kdysi KRABATHOR jako já viděl 20x (nebo neviděl?), však většina lidí, kteří jsou dnes na scéně, to nestihla ani jednou. Pro ně to po 11 letech, kdy se ústřední duo před 16 lety rozkmotřilo, byla událost! Kapela hrála už v době, kdy jsme většina neměli o metalu páru, formovala naší scénu, mládež (nyní již značně odrostlou a proplešlou) a tudíž i kapely ad., ale jako jedna z mála se dostala za hranice, jezdila, měla jméno, čili hrací čas... i já vnímal návrat týhle legendy jako událost a bylo jasný, že všechny pisálky už po kapsách svrběj pera. Mě by spíš zajímalo, jestli to byla jednorázová záležitost, či zda trio má nějaké plány. Co se koncertu Krabathor týče, hodně se nadává, ale nepřišlo mi to tak tragické, ačkoli samozřejmě nějaké to zkoušení by ještě prospělo, Christopher musel po těch letech nehraní být nervózní, ale celý set jsem neviděl, šel jsem pak na Carnival dozadu. Spíš mě mrzí, že se hrály osvědčené klasiky jako před lety, třeba Imperátora a některé další bych určitě oželel. Pokud bude nějaké příště, určitě to bude lepší.

onDRajs: Přesouváme se znovu dozadu na CARNIVAL IN COAL. Zuzka mi přesunu říká: „Panebože, ať zahrají něco z Fear Not.“ Jenže pan Strobl oznamuje, že skupina oslaví 15. výročí vydání debutu Vivalavida tím, že budou hrát jen z něj. Takže Zuzko, sorry. Nicméně koncert je opět prvotřídní, a to i přes skutečnost, že skupina hraje i kousek, který hrála už den předtím. Co naplat. Francouze očividně těší pódiová přítomnost pánů z Manes a tak jim poklonkují a Norům se to očividně líbí. Kapela končí nářezovkou In Darkness Dwells Vice a s ovacemi se loučí.

mIZZY: Po Sodom jsem se flákal zase u Metalgate stage, ale spíše jsem se válel před ní a nechtělo se mi moc prodírat dopředu. Exivious zněli každopádně opět velmi slušně. Na Repulsion bych si s chutí zapařil, nehrát v zapařeném šapitó. No a dopředu jdu až na CARNIVAL IN COAL. Zklamáním bylo, že hráli opět jen věci z Vivalavida. Sice pár songů prohodili, ale ty nejdůležitější (Got Raped a Shemale Whoregasm) zůstaly. Nechci říct, že byli špatní, to vůbec, byli fakt super, jen podruhé za dva dny vidět téměř identický set nebylo zrovna potěšující, i když jsme v sobotu zapařili ještě více než den předchozí.

BENEDICTION zní, přesně jak mají. Super oldschool death. Stejně jako na Repulsion bych si na ně velmi rád zatrsal, ale šapitó bylo narvané natolik, že jsem se moc daleko neprocpal. Vlastně z kapel, které jsem na Metalgate stage viděl, byl na Benediction naprosto největší nával. Příště bych kapely podobného typu dal raději ven. Klubovou atmosféru stejně moc nevyžadují a alespoň by na ně bylo dýchatelno. Parádní však bylo poslouchat Vitriola zápasícího s vokály, jak pracuje s různými polohami. Je opravdu super zpěvák, což víme moc dobře z Anaal Nathrakh, kde své hranice posouvá ještě dál, obě kapely každopádně zvedá minimálně o úroveň nahoru. Jediný, kdo Benediction trochu brzdil, byl bubeník, který hrál trochu unaveně a občas mu to ujelo. Kdyby se trochu více snažil, bylo by to super.

sicky: To DOWN byla jiná káva. Hudebně přeukrutná bažina s frontmanem, který zanechal asi nejvíce rezonující dojmy z festivalu. Phil Anselmo byl král ročníku 2014, jeho účinkování bylo prostě nezapomenutelné. Správná rocková hvězda, která udělala správnou show, se správně hutnou a drsnou kapelou za zády. Boží. Čekal jsem, že to bude mdlé, ale bylo to nejvíc. Spolu se Shining highlight akce.

onDRajs: Běžíme dopředu na DOWN, kteří jsou pasováni na hlavní hvězdu posledního festivalového dne. A musím říct, že právem. Playlist je zajímavě sestavený; kvintet hraje buď věci z letošního skvělého EP, nebo z téměř dvacet let starého debutu. Interesantní kombinace. Ač už to jsou kmeti, hudba je tvrdá jako křemen, staříci se s tím moc nemažou a řepy jim lítají až k zemi. A mistr Anselmo? Ten chlap je hovado, zvíře, uragán, prostě kompilát všech neřestí, co si jen umíte představit. Těžko říct, co jen přehrává a co v něm fakt třímá, jedno je ovšem jisté – je to zatraceně silná osobnost, které může být jedno, co si o ní kdo myslí. Když srovnám koncert v Roxy před šesti lety, Phil je tady hodně nalitý, flaška v ruce, odvaz, kalba, prostě brutal. Jeho průpovídky jsou proslulé, tady ovšem není moc času a je vidět, že jde i o strategii kapely, kdy si během Philových monologů staříci odpočinou. Jedno je jisté – kdyby se Anselmo víc krotil, skupina by stihla určitě nějakou tu píseň navíc. Down končí ultratvrdou Bury Me in Smoke a její zakončení je k popukání. Během něj předají muzikanti své nástroje lidem ze Satyricon (aniž by to bylo slyšet) a zatímco se banda kolem Peppera Keenana objímá na pódiu, hraje za ni jiná kapela. Čumím jak puk. Jako úplný konec nám ještě Anselmo zapěje kus Stairway to Heaven, pustí na zem mikrofon a jde kalit někam do zákulisí.

SATYRICON po té jižanské HC smršti vnímám jen z povinnosti. Viděl jsem je před deseti lety, kdy ještě dokázali pořádně namixovat starší tvorbu s tím svým současným bigbeatem. První polovina vystoupení je ještě ok, ale pak prostě jen bumčvachtová zívačka, kterou by zachránil snad jen cover od Motörhead. Ještě musím zmínit moment, kdy se ke konci Now, Diabolical k Satyrovi přimotal Anselmo s flaškou na pódiu, vzal mu mikrofon a začal vyřvávat refrén. Prostě hovado.

mIZZY: Ze slušnosti se jdu podívat k hlavní stage opět na SATYRICON. Za posledních pár let jsem je viděl potřetí a nezklamali. Vlastně bych mohl napsat to samé, jako v reportu z Prahy, kde na mě sice zapůsobili více, ale za to může více komorní atmosféra klubu. Byla to vlastně první kapela, kterou jsem celou dobu sledoval z tribuny (i přesto, že jsem si vstup na ni koupil hned od středy), kde zvuk už není, jaký má být (před X lety, když byly reproduktory umístěné přímo nahoře, mi připadala tribuna vyřešená lépe), o to více jsem ale ocenil opravdu skvělou obrazovku. Až během Satyricon jsem si uvědomil, jak je obraz perfektní. Nainstalovat podobnou obrazovku s jednou kamerou i na zadní stage, nebyl by důvod tlačit se dopředu.

Stihl jsem ještě kus JESU. Nevím, zda jsem z nich zklamaný nebo ne, spíše převládá takový neutrální pocit. Ze začátku mě sice naprosto nebavili, ale ke konci, kdy nasadili výraznější a úderné beaty, tak už bylo co poslouchat a na co se dívat. Samozřejmě, když je srovnám s tím, co předvedli na Brutalu Godflesh, by Broadrick mohl celé Jesu rovnou ukončit. Oproti nim jsou opravdu nezajímavá a utahaná nuda, nicméně jako vsuvka mezi metalové kapely fajn.

onDRajs: Na CONVERGE docela ožívám a vidím v podstatě celý koncert. Nebudu si hrát na jejich znalce, kapelu jsem sledoval v období někam k No Heroes, což už je osm let zpátky. Skupina valí neuvěřitelně špinavý bordel, který ovšem přes veškerý nános noise zůstavá hardcore punkem, jak se patří. I když skupina občas sklouzne k ozvláštnění ve formě nějaké té melodie, je to jen proto, aby se vrátila ke svému zběsilému jádru. Nemůžu si pomoct, ale v mých očích Converge nejvíc sráží monotónní hlasový projev Jacoba Bannona, který umí jen svůj jednolitý ryk bez jakékoliv variability, ať už ansámbl hraje cokoliv. Přijde mi to škoda.

MY DYING BRIDE, moje dávná láska z 90. let. Očekávání ovšem nulová. Poslední dobrou desku hodnou jejich jména vydali před deseti lety, moc nekoncertují, což se na pódiu v dobrém světle neprojevuje. Skupinu jsem před x lety viděl, nebylo to špatné, ale tehdy jsem si říkal, že mají na víc. Ansámbl vedený holohlavým Aaronem začíná Like Gods of the Sun a já se zhrozím. Zvuk jak z garáže punkových greenhornů, bicí kdesi v dálce, všechny nástroje znějí, jako kdyby je někdo zabalil do nahalované koule. Jak už to tak bývá, zvukař to ladí za pochodu, a už během další písně se vše začíná konkretizovat a vyjasňovat. A hlavně – a to jsem věru nečekal – vystoupení s každou další skladbou začíná nabírat větší a větší grády. Do MDB se vrátil po 15 letech kytarista Calvin stojící za nejlepšími nahrávkami Anglánů a „brajdům“ to zřejmě prospělo. Abyste mi rozuměli, kapela hraje věci z 90. let, kdy v podstatě nevydala špatnou nahrávku. Své dělá angažmá Shauna Macgowana, který kromě obsluhy kláves, zvládá i housle, poznávací znamení staré tvorby. Pomalu, ale jistě taju, kapela mě začíná mít v hrsti – těžko říct, jestli je to až tak dáno kvalitami koncertu jako takového, nebo spíš silou skladeb. Zazní stařičká The Thrash of Naked Limbs, perfektně zahraná smuteční hymna The Cry of Mankind se svíjejícím se Aaronem na zemi, She is the Dark, From Darkest Skies s tklivými housličkami, které rozněžní snad i mrtvolu. Jenže pak to přijde!!! Jako poslední kus skupina zahraje Turn Loose the Swans ze stejnojmenného alba, jednoho z nejlepších doomových počinů vůbec. Jdu do kolen. Po celý tento majstrštyk vůbec okolí nevnímám, jen a jen souhru nástrojů a sílu harmonií, i po 22 letech stále dechberoucích. Konec písně je ultimátní, pohřeb jest dokonán. Nemám slov. Perfektní připomenutí zásadní tvorby stylotvorné skupiny.

mIZZY: No a konečně. Konečně! Konečně přichází to, na co celou dobu čekám a proč jsem vůbec na Brutal přijel. Aosoth a Dodecahedron. Jelikož bylo na Jesu poloprázdno, mám možnost se nacpat pořádně dopředu a okupovat první řady. Francouzi AOSOTH, kteří povstali z popele Antaeus, za poslední roky vydali samá výborná alba. O to, že technické provedení bude špičkové, jsem se nebál, jen jsem měl strach ze zvuku, který hraje u Aosoth poměrně důležitou roli a ten jejich bordel určitě není lehké nazvučit, zvlášť když byl zvuk po většinu času takový, jaký byl. Je to neuvěřitelné, ale i z první řady měli Aosoth zvuk naprosto výtečný. Když to vemu kolem a kolem, tak asi nejlépe nazvučená metalová kapela za celou dobu.  Hned jak poprvé hrábli do strun, začalo peklo. Po technickém provedení opravdu špičkové, všichni jak ďáblem posedlí a hlavně zpěvák, který zvládal své linky až překvapivě dobře, vypadal, že se každou chvíli oběsí na kabelu od mikrofonu nebo se podřeže. Sám jsem cítil posedlost, která se téměř přiblížila tomu, co jsem zažil loni během Portal. Pařil jsem, teklo ze mě jako z vola, ale byl jsem nesmírně šťastný. Songy, které hráli, byly vybrané a poskládané úplně perfektně, aby nenudili a jejich gradace skvěle fungovala. Od An Arrow in Heart, přes III-1, Ritual Marks of Penitence, III-5  až Temple of Knowledge jsem se bavil nepřetržitě a díky ne moc dlouhému setu to fakt uteklo jak voda.  Znáte ten pocit, kdy jedete kvůli nějaké kapele na festival a nakonec od ní dostanete ještě větší šlehu, než čekáte? To byli Aosoth. K naprosté dokonalosti chybělo jen, aby zahráli ještě Songs Without Lungs.

onDRajs: Festival zakončuji s DODECAHEDRON. Přiznám se, že už moc nevnímám, pivo už mi nechutná, další brko taky už nemá cenu, takže dosledovat nepříliš posluchačsky přívětivou hudbu Holanďanů je docela problém. Dodecahedron přizpůsobí vizuálno na 100 % své muzice, což v reálu znamená, že (až na bubeníka) v kapucích hrající kvartet nepromluví k publiku jediného slova. Zvláštní pojetí komunikace s fanoušky, ale dalo se to čekat. Celý set lze shrnout do jednoho slova: nevšední. Post-metal tvářící se jako black plný divných ruchů a výjevů jak z hororu není káva pro všechny a tak docela dost lidí postupně odpadává. Není se čemu divit, skupina nic nikomu nedá zadarmo; už jen začít s desetiminutovou Vanitas vyžaduje velkou míru odvahy. A konec je také nečekaný – na Inside Omnipotent Chaos přecházející z post-blacku do čistého abstraktna bych zrovna nesázel. Ale stalo se a zakuklení Dodecahedron finišují v nepropustném ambientním oparu. Hodně netradiční vystoupení a je velká škoda, že nehráli dříve.

mIZZY: Byl jsem naprosto vyčerpaný a připravený akorát umřít, chtě nechtě jsem však musel setrvat v první řadě, protože kdybych vynechal DODECAHEDRON, tak bych si to nikdy neodpustil. Byly sice téměř dvě hodiny ráno a po dosti náročném festivalu jsem už zvládal se jen opírat o zábradlí a občas zahrozit, ale před takto úžasnou kapelou odejít nelze. Pro Dodecahedron se jednalo o první koncert vůbec. Původně měli domluvené jen vystoupení na Incubate festivalu, ale naštěstí si před ním zajeli ještě k nám. O perfektní technické provedení zde opět nebyla nouze, vždyť to hrají lidé odškolení progresivním metalem, jediný vyloženě nepříjemný fakt byla naprosto přehnaná hlasitost. Zvuk byl sice skvělý, ale oproti předchozím Aosoth téměř třikrát hlasitější, a i když jsem měl v plánu ze sebe nechat vymlátit i to poslední, co ve mně zbylo, na dva songy jsem špunty z kapsy vytáhnout musel. S hlavou zahalenou v šátcích a obklopení mlhou rozjeli v čtyřčlenné sestavě své disharmonické peklo. Ano, ne v pěti jako na albu, ale pouze ve čtyřech, o vokály se postaral jeden z kytaristů. Kvůli zahaleným obličejům těžko říct, zda se jednalo určitě o Michela Nienhuise (který má se zpěvem zkušenosti třeba z Dr Doom), ale pravděpodobně ano. Nevím, co je napadlo začít zrovna svou nejdelší skladbou Vanitas, ale přítomní lidé (a že jich už moc nezbylo), kteří neměli Dodecahedron naposlouchán tak jako já, nebo minimálně nevěděli, do čeho jdou, museli být naprosto mimo, protože tak neuchopitelnou věc pravděpodobně ještě neslyšeli. I pro mě, co znám Dodecahedron tam a zpátky, to bylo místy až moc WTF. I, Chronocrator na tom není s náročností o moc lépe, až úvodní palba Allfather byla částečně user friendly. Zazněla asi i celá trilogie View from Hverfell (nebo jen část? Nejsem si už stoprocentně jistý, první dva díly určitě, zato na Descending Jacob's Ladder nedošlo). Furt si říkám, jaká je škoda, že Deathspell Omega nehrají naživo, nicméně i když se jedná o trochu jinou kapelu, Deathspell Omega jsou výrazně temnější a kladou více důraz na atmosféru, větší mindfuck než Dodecahedron by pravděpodobně nebyli (čímž netvrdím, že co se týče kvality, by nebyli ještě lepší). I v momentech, kdy například kytaristé téměř nic nehráli, bubeník svou sestavu ničil neuvěřitelně (že byl dobrý jak sviňa, psát nemusím, o to se postarají snad jiní). I místa s téměř absolutním tichem doprovázely noisové samply, no zkrátka bylo stále co poslouchat. Škoda jen toho opravdu hlasitého zvuku, který byl až nepříjemný, tohle mohl být absolutní top.

Konec, sláva! Na poslední kapelu už kašlu, stejně bych ji nezvládl a po tomhle jsem na žádnou hudbu už neměl chuť. Celkem by mě zajímalo, jak by fungovalo, kdyby si Aosoth s Dodecahedron prohodili sety. Jelikož druze jmenovaní nejsou natolik pařící věc, možná by mi na Aosoth zbylo více sil. Z druhé strany, po Dodecahedron bych nejspíše měl problém se naladit na vlnu Aosoth a naplno si je vychutnat. Na to, že jsem letos původně vůbec nechtěl jet a k účasti mě donutili především Aosoth s Dodecahedron a Manes, jsem velmi rád, že jsem letošní ročník nevynechal. Stejně jak jsem psal u Manes, za tuto blackovou dvojku jsem fakt rád, že ji pořadatelé přiměli přijet a zařadili je skvěle do programu. Jak se říká, to nejlepší na konec. Kapely, kvůli kterým jsem přijel, byly výborné a dokonce předčily má očekávání. Ze zbytku jsem sice tentokrát propil a vynechal ještě více kapel než loni, ale to k Brutalu patří. Jsem zvědavý, s jakými perlami se Brutal vyšvihne na jubilejním dvacátém ročníku. Určitě by to chtělo podobně exkluzivní nadílku, jakou byli letos právě třeba Manes. Co takhle Sunn O)))? Díky!

Letošní top 5: Shining, Aosoth, Dodecahedron, Manes a God Is An Astronaut.

bizzaro: Po náletu ufonů z Dodecahedron už na Six Degrees Of Separation bohužel nezbyly psychické síly, tudíž se šlo zlobit, ale podle zvukovky, které jsme ještě byli účastni, to muselo být dobré. Škoda jen, že asi pro pár posledních přeživších.

Letošní top: SHINING!!!, Exivious, Dodecahedron, The Ocean, Down (+ Anselmovo charisma), Modern Day Babylon, God Is An Astronaut, Obscure Sphinx, Carnival In Coal, The Devin Townsend Project (zpíval jako bůh!).