mIZZY: Ve čtvrtek jsem spolu s dalšími Marasťáky musel vstávat poměrně brzo, protože kdybychom v 10:30 vynechali Demimonde, šéf by se s námi asi moc nekamarádil. Poctivě tedy do první řady, abych z ní mohl opět brzo utéct. Demimonde samozřejmě doplatili na to, že hráli jako první kapela a hlavně jejich první song se opravdu nedal poslouchat. Slyšet byly vlastně jenom samply, kopáky a to bylo vše. Řve se tedy na zvukaře, ať pustí ven zpěv s dalšími věcmi a od konce druhého songu se to dá konečně poslouchat. Naživo kapelu táhnou hlavně dobře namakané samply a dobré bicí (ještě, aby ne!), ale i vokál vystoupení slušně zvedá. Kytary žel moc nezaujaly, ale za to mohl dost možná i fakt, že byly oproti zbytku utopené. Na album Cygnus Oddyssey se ale rozhodně těším.
LooMis: Čtvrteční vstávání do blátíčka nebylo naštěstí tak strašné, jak se večer zdálo. Do stanu nenateklo, z večerních bruslí se do rána staly sice ještě lehce provlhlé, nicméně již boty. Zatímco si cestou do svahu krátíme konverzací na téma nočního dobrodružství, z areálu se ozývá nezaměnitelný zvuk virblu Jardy Haže. Nebo že by si Bizzaro změnil bicí? Rozřešení se nám dostává záhy – zatímco na straně PerfeCitizen probíhá zvukovka na plný pecky, kluci z Demimonde se posunují vpřed tak nějak pomaleji. Začátek na minutu přesně, intro, nástup, první skladba a kiks. Později se dozvídáme, že zvukař si smazal presety, takže všechno lovil od začátku, proto zpěv nebyl slyšet vůbec, basa broukala moc v pozadí, zato samply to válcovaly. První představení na Brutalu, zároveň představení comebackové desky Cygnus Oddyssey tak nese pachuť nezdaru. Nicméně zbytek představení jako takového byl relativně v pořádku, přesto klubové pódium kapele svědčí víc (zde příliš statický pohyb). Během setu vysvitlo i slunce, tudíž se zlepšila i nálada, jak člověk začal vysychat (ale zároveň se začal opět vnitřně nacucávat).
Brutusáček: Domácí kapely miluju (až na Debustrol), takže to ranní vstávání je o něco málo horší než obvykle. Cestou do areálu slyšíme kurva solidní blasty a říkáme si, co to ten Bizzaro včera pil, že mu to šrotuje. Bohužel při příchodu jsme zjistili, že to byl zvučící se Jarda z Perfecitizen. To na Metalshop stage byli již Demimonde připravení. Odehrálo jim intro, kluci nastoupili a… nebyli slyšet. První skladba byla tak zvukově zmršená, až to kapela sama zastavila. Znovu se tedy dozvučili, hlavně bubeník a odehráli zbytek setu. Od toho momentu už to bylo v pohodě a vesmírná odysea cválala na plno. Nejaktivnější byl kytarista Tinťas, kde chybělo málo k pověstné vrtuli. I přes technické problémy lze vystoupení tuzemské, dnes již legendy, označit za dobré.
Vzápětí startují blasteři Perfecitizen s novou, kompletní sestavou, takže (pro mě) poprvé s tvrdými strunami a novým pěvcem. U něho začnu. Není to takový growl, ale spíše víc do hc, což mi vyhovuje, a kapelu tím posouvá trochu jinam. Tlusté struny tvrdily hudbu kvalitně, i když je těžké se k Lesíkově kytaře vtěsnat. Ten svojí sedmičku nelítostně drtil a jeho kaskáda riffů opět motala hlavu, a když se člověk srovnal, zezadu to opět převálcoval Jarda. Ten člověk není člověk, ale stroj, neskutečný. Přál jim i zvuk, takže k snídani výborné.
LooMis: Následuje přechod vedle na PerfeCitizen, kde Jarda už naplno rozbalil své kotlíky a pokličky a rozjel svůj unikátní blast. A s novým vokillem to byla parádní jízda i s malou jazzovačkou. Díky.
A sluníčko vykouklo i na další české zástupce LiveeviL, kde se k mikrofonu vedle Petra Staňka postavila (skoro)čerstvá mamča, krásná Andrejka. V duchu kosmicky stříbrné image byla vyvedena k obrazu Marfuši, ale jakmile začala zpívat, stala se z ní Nastěnka. I tady se představovala pouze nová deska Blacktracks (vydavatelství jak jinak než MetalGate) a pěkně od začátku s Ended Run, mimozemšťanova Vibes, Tomorrow's Call, ale především neskutečně chytlavé (pěkně děkuju) Encounter a Amper. Zejména druhá v pořadí mi jela v hlavě ještě v neděli. Příjemné, sympatické a v kontextu dramaturgie festivalu trochu více mimo (jak někdo komentoval - ideální na MOR). Za mne nicméně v pořádku, bavil jsem se.
Kezir: Z ubikace se vykopu až na začátek domácích Liveevil. Ti svůj set nakonec pojali jako představení aktuální desky Blacktracks, rozumněj, přehráli ji celou. Tento krok mě moc nenadchl, bo mám za to, že deska nemá tolik koncertních hitů, aby zaujala širší obecenstvo. A stojím si za tím, že festivalový set má stejně vypadat jinak. Plusem ale bylo angažování zpěvačky Andrey Baslové (ex-Memoria), která písně pozvedla na jinou úroveň.
Brutusáček: LiveEvil mi hudebně nesedí, asi bych je přirovnal k Pain. Hodně taneční. Největší potěchou byla pěvkyně, nejenže předváděla výbornou show, ale své party odzpívala parádně. Od pódia se však nehnu ani v dalším případě. Opět se vracíme do Prahy s Heaving Earth, nebo lépe řečeno do pekla. Ať si říká, kdo chce, co chce, HE jsou v současnosti nejlepší peklo death. Tak. Naprostá sehranost, temnota, peklo a mohutný vokál Žlababy. Zaznělo vše potřebné z Denouncing the Holy Throne včetně Jesus Died. Z vystoupení vyloženě žhnulo peklo a mělo jenom jednu chybku, a to že hráli za světla.
Nohy bolely, ale od podia jsem nemohl odejít. Plini byl první prog dne a brnkalo jim to parádně, jak jsem již zmiňoval v prvních dojmech, nejblíž to má k Cynic bez Pabla. Highlight vystoupení byl něžně vytancovaná wall of death.
LooMis: Česká scéna zdaleka neřekla vše – nezbývalo než se přesunout opět vedle na Heaving Earth. Zvuková dokonalost a hudební masakr. Klobouk dolů, jak se kluci vypracovali, po zásluze jim patří Anděl za minulý rok. Což mne přivádí na myšlenku, že se na BA letos představilo kompletní oceněné trio (Mortal Cabinet ve středu a PerfeCitizen na stejném pódiu o hodinu dříve). Nudí už vás Immolation? Vykořeňte je Heaving Earth!
Z různých poznámek a narážek na „Cynic bez Pabla“ jsem pln očekávání naklusal na Plini a odcházel zcela nadšen. Vizuální hybrid Cynic a Exivious, hudební balzám namíchaný z art metalu, jazzu, progu i djentu. Naprosto uvolněná show plná vtipných komentářů (např. směrem k vyprazdňujícím se fanouškům na raketách) nebo nejpomalejší wall of death a circle pit celého festivalu a dostalo se i na vůbec první vyvolávání přídavku (a chvíli se zdálo, že bude i úspěšné). Úžasné, krásné, odpočinkové.
bizzaro: Plini (s kterým u druhé kytary teď hraje Aaron Marschall z Intervals a Plini s jeho basákem zas naopak u něj – na turné s AAl jsou prostě Plintervals) byli asi nejzásadnější kapelou mého letošního programu. Srovnávání s Cynic bych se osobně vyhl, ale jasně, společný jmenovatel je fusion. Australan hraje jazz, rock, trochu metal i řekněme groove blízký djentu, ale vše má ohromně silnou náladu a kopec pozitivní energie. Před podiem je plno a ohlas na každou skladbu přímo hurónský. Kdo by čekal, že instrumentální a zvukově odlehčená muzika přitáhne takové davy? Ale konec keců, nejlepší koncert Brutalu a naprostá fantazie!
LooMis: Po tomto dopoledně-odpoledním maratonu bez oddychu byl čas na nějaké to občerstvení, což odnáší Antigama, která vtrhla na pódium tak energicky, až okamžitě z kotle od někoho vyletěly trenky. Chápu, z téhle hudby si jeden dokáže občas ucvrnknout.
Obscura je už velká kapela, nejisté začátky jsou zapomenuty a momentálně si Steffen plnými doušky užívá popularitu, kterou nastartoval „ne tak docela Death“ revivalem. Poslední deska Acróasis zatím je, podle mne, tím nejlepším, co z Němců vypadlo, a tak vedle starších Anticosmic Overload nebo Centric Flow potěšily nové Sermon of The Serpent Suns, Ten Sepiroth nebo parádní Ode to the Sun. Pokud někdo neviděl, bude si moct dát repete na podzim, kdy je v plánu evropské turné.
bizzaro: Ale byl den progu, takže dalšími po experimentujících Antigama, které jsem nestihl, byli Obscura. Kapela má zmáklé promo, často hraje (částečně i s Death dta) a i pravidelně vydává. A roste. (A stěžuje si někdo u nich na hrací čas? Ne.) Jejich muzika je na prog/tech death vcelku jednoduchá, posluchačsky tedy, ale je melodická, takže chytlavá a dobře zapamatovatelná a instrumentálně na vysoké výši. Samozřejmě nová deska zněla (Ten Sepiroth je prostě pecka), ale samozřejmě došlo i na už neodmyslitelné kousky jejich playlistu jako Anticosmic Overload. Kolikrát tu už Němci hráli? Ani nebudu počítat. Steffenův hlas ale tentokrát nebyl tak uvřeštěný, takže pro mě lepší než minulé BA. Obscura je jistota, na podzim na ně určitě zajdu do klubu.
AAL ani Intervals jsem bohužel nestihl, ale před podii prý bylo plno a obě vystoupení byla fantastická, takže ještě něco hodím k Aborted. Z Belgánů po tom, co k nim za bicí nastoupil Ken Bedene, mám pocit, že jsou jak reinkarnovaní. Jednak ten intouš (samozřejmě to dělají brejličky) hraje jak stroj stvořený k totálnímu vyhlazení, ale i celá kapela působí neuvěřitelně jistě, hraní si užívá, využívá celé podium a hraje uvolněně a seštelovaně jako snad nikdy předtím. Navíc i jejich poslední vydané materiály jsou hodně povedené, takže Aborted nic nezadržilo, aby díky nim pevnost zažila jedno z nejintenzivnějších vystoupení.
LooMis: Čtvrtek nepřipouští oddych, takže hned přesun vedle na Animals As Leaders a další nástrojová kouzla. Instrumentální hurikán se přes mne přehnal takovým způsobem, že jsem zůstal stát s hubou dokořán. Oproti klubovému vystoupení to mělo jednu jedinou chybu – proti (v tu chvíli) ostrému slunečnímu svitu byl Tosin na černém pozadí skoro neviditelný, takže přišel na řadu tělocvik (ideální k Physical Education) a vytahování se na špičky, protože přítomných bylo jak na hlavní hvězdu večera. Extatické a vyčerpávají.
Po nejdelší čtvrteční pauze mezi kapelami se přesunuji do zadního stanu na Plini 2, tedy Intervals. Rozdíl mezi kapelami je v tom, že zatímco prvním šéfuje pan Plini, tady je kápem druhý kytarista Aaron Marshall a namísto fussion jazzu se daleko více djentuje. Kluci se samozřejmě vrátili k odpolednímu vystoupení s Plini, kdy se prý také velmi bavili a děkovali za vřelé přijetí, ačkoliv, jak Aaron poznamenal, nejmetalovější věcí v kapele je jeho prostředník.
Kezir: Po vydatném obědě se vracím do areálu až na Animals As Leaders. Ti mě celkově nějak míjí, ale dav dával tušit, že jsem v tom skoro sám. Posadím zadnici na tribunu a zaposlouchávám se do insrumentálního progres djentu, který mi toho ale nakonec moc neřekne…
To The Black Dahlia Murder mě baví více, hlavně pak jejich koncert stojí za vidění. Energická, šílená a kulervoucí řežba nejen na pódiu ale i mimo něj, kdy si posluchači udělali z areálu atletický ovál a obíhali při circle pitu zvukařskou věž… zvukově cajk, není co více říci!
mIZZY: Po obědě v Josefově se vracím až na The Black Dahlia Murder, když začínají se songem What a Horrible Night to Have a Curse z alba Nocturnal, a hned se vracím myšlenkami nějakých osm let zpátky, když jsem tohle slyšel naživo poprvé. TBDM od té doby několikrát vystřídali sestavu, Trevorovi narostly vlasy, ale jinak hrají stále ten stejný energický melo death s metalcorovými prvky. Už dávno je vůbec neposlouchám, ale jejich koncerty mě vždycky dovedou zabavit, a to i díky tomu, že frontman stále pobízí lidi, aby dělali co největší blbosti, například rozpoutali circle pit kolem zvukaře, což nakonec opravdu udělali :) Škoda, že nezaznělo nic z debutu, například taková Funeral Thirst, i tak ale, třeba díky super pecce Everything Went Black, dobrá sranda.
Ihsahn se svými spoluhráči byli však hned od začátku naladěni na poněkud vážnější notu. S Vegardem mimochodem už naživo nehrají Leprous, ale sehnal k sobě nové mladíky. Vlastně jediný, kdo mu z Leprous zůstal věrný, je bubeník Tobias, ale ten se zase vykašlal na malomocné. Ihsahn dokonce své vystupování osekal jen na dvě kytary – tu svou a kolegovu, bicí a klávesy s vokálem. Žádná basa ani třetí kytara, nic. Vsadil také primárně na novou tvorbu. Ze starších věcí zazněla jen Frozen Lakes on Mars z After, jinak hrál primárně z novinky plus dva songy z Das Seelenbrechen a přesto, že až přehnaně heavíkové album Arktis moc nemusím, díky super zvuku a parádním hudebním výkonům mě bavil mnohem více než minule (byť na legendární koncert v roce 2010 to samozřejmě nemělo). Na závěr si na pódium ale přeci jen přizval alespoň Einara z Leprous a společně odeřvali finální song Celestial Violence. Slušné, a jak císař řekl, see you next year!
LooMis: Ihsahn nepřekvapil, ale ani nepropadl. Vcelku ploché, nicméně poctivé vystoupení, které se trochu pomaleji rozjíždělo (nebyl jsem úplně od začátku), ale závěr s My Heart is on the North, Mass Darkness a zejména Celestial Violence, kde svou vokální extratřídu poprvé předvedl i Einar Solberg, byl výborný.
A zase dozadu na Tesseract. Zvuk si během začátku trochu musel sednout, ale pak byl vynikající! Nakolik se Britové sami utápějí ve snaze dosáhnout studiové zvukové dokonalosti a neustále vybrušují již jednou dostatečně naleštěné skladby v touze po ještě větší dokonalosti, živě mě zatím pokaždé dokázali strhnout, takže žádné „wake me up“ (Nocturne). (Pokaždé je teď podruhé, první klubová show s AAS u nás proběhla před dvěma lety a napotřetí se konečně objevili i na BA.)
mIZZY: Následující Immolation byli ovšem naopak zklamání. Vystoupili tentokrát pouze ve třech a absence druhé kytary byla až příliš znatelná. Díky tomu hráli i dost oldschoolových věcí z debutu, čímž však svůj set taky moc nezachránili. Nadějně zněl snad jen song Father, You’re Not a Father, který i s jednou kytarou zabíjel. Z Close to a World Below už ale nic dalšího nehráli a zbytek skladeb byl poměrně utrápený. Říkám to nerad, ale tohle byl nejhorší koncert Immolation, na kterém jsem byl.
Poté se objevila chvilka času, tak se jdu natáhnout na zem v ambient lodge, kde zrovna začal hrát Schloss Tegal. Ten je díky jeho vystoupením na ambient/industrial/noise akcích v Praze celkem známý a i tentokrát jel ve stejném tempu. Industriální údery s atmosférickými plochami doplněnými hrou na jeho kostěnou píšťalu, různými ruchy a také černobílou projekcí. Díky tomu, že aparatura, na kterou hrál, byla dost silná a prostor poměrně malý, země se slušně otřásala a já si vše náležitě užíval.
LooMis: Během závěru setu Exodus jsem se už začal pomalu štelovat na hlavní hvězdu dne, takže jsem show sledoval jen po očku a trochu mi přišlo, že pan Souza byl bez energie s pohyby á la Ozzy Osbourne. Nicméně to šlapalo, škoda, že čtvrtek byl tak našlapanej a některé kapely se prostě musely dostat na vedlejší zájmovou kolej.
Gojira nebyla tak silná, aby vytvořila na těle husí kůži jako při prvním vystoupení na BA, nevytvořila si wall of death až ke zvukaři a nebyla ani tak precizně strojová, jak jsem očekával. Přesto to bylo ale silné vystoupení, kdy nové skladby Stranded, Silvera nebo Only Pain dobře zapadly k osvědčeným Backbone (nejvíc), Flying Whales a The Heaviest Matter of the Universe. Vystoupení mělo i své mini bubenické sólo (trochu zbytečné natažení času, navíc mi to k Frantíkům nesedí) a poprvé se i vyvolávalo a přidávalo (Oroborus). Nejintenzivnějším zážitkem tak je, když mi na rameno během Stranded poklepal maník s váhou asi 130kg, že by si rád zasurfoval nad hlavami přítomných (tímto se mu omlouvám, ale s mojí muší váhou jsem byl rád, když jsme jej spolu s dalšími 4 borci zhruha stejné váhy odeslali co nejrychleji směrem ke kotli, kde ale okamžitě šel na zem.)
mIZZY: Do konce však nevydržím a zvedám se, abych stíhal Gojiru. Ahumado pro tentokrát prominou, ale byť jsem se na ně chtěl jít opět podívat, Gojira má zkrátka na Brutalu vždy přednost. Viděl jsem je zde třikrát, vždy patřili mezi nejlepší kapely festivalu a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Francouzi sice nedávno vydali dost měkkou desku, která mezi starými fanoušky vyvolává rozporuplné reakce, nicméně naživo, díky opět výtečnému zvuku, zadupávaly do země i nové věci. Gojira nehrála samozřejmě jen z novinky, ta sice svůj prostor dostala, ale většinu setu tvořily prověřené pecky z The Way of All Flesh a From Mars to Sirius jako Flying Whales nebo Oroborus, které neměly chybu. Gojira je zkrátka sázka na jistotu.
Kezir: Alkoholu v krvi přibývá a na scénu má vrthnout Gojira. Vím, že ji nedám celou, bo krátce po nich v MG stanu začne koncert švédského melodeathu v podání Dark Tranquillity. Poslechnu alespoň část setu, a řekněme, že to byla ta, kde jsem většinu písní znal více než dobře, a tak se mé hlasivky dávají do práce. I hlava se začíná více a více třepat a to je znamení, že mě to sakra baví. Ještě aby ne, hned jako druhá zazní L'Enfant Sauvage, po ní dvě písně z rozporuplného alba Magma - písně Silvera a Stranded. Zvukově docela fajn, ale celkově mi Metalshop stage přišla, co se zvuku týče, o něco lepší jak Jégr stage. No a jelikož mě už sóla na bubny neberou, točím se na patě a hurá na DT.
Dark Tranquillity, jedna z mých velice oblíbených kapel a na menším pódiu? Z počátku jsem z toho měl obavy, ale realita byla jiná. Mikael je člověk, co to s davem umí a na koncertu to bylo znát. A jelikož jsem stál z boku venku, ale docela blízko pódia, nechci hodnotit zvuk. Díky malému močáku se chtě nechtě vzdaluji ještě dál, ale ani to mému ovíněnému tělu nebrání si koncert užít plnými doušky. Výběr písní byl fajn, zazněly koncertně vděčné fláky jako ThereIn, Misery's Crown či pomalejší píseň ze zatím poslední desky Construct, skladba State of Trust.
(Pak mám okno a vnímat začínám, až když jsem v kotli na Perturbator… loni to byla pecka, letos taktéž. Jsem rád, že se pořadatelé nebojí toho, dát podobné interprety na hlavní plac.)
LooMis: Ministry si přijeli napravit reputaci po posledním, zvukově zpackaným, vystoupení. Charismatický Al Jourgensen určitě nemládne, ale zdá se, že ani nestárne – má stále stejný vzhled divokého motorkáře. U třetí skladby PermaWar začínám mít zaječí úmysly – vystoupení zatím sice dobré, zvuk suprový, ale po celém dni se trochu dostavuje únavu. Ale pak, jako mávnutím kouzelného proutku, Al přeřazuje na vyšší rychlost s Rio Grande Blood a LiesLiesLies a pak dochází i na dvojici z Psalm 69 N.W.O. (kde si Al přibral k mikrofonu i kytaru) a Just One Fix, a to už stojím jak přikovaný a extáze se blíží. Srát na politiku a politiky. Ministry!
Nad popularitou Parkway Drive pouze kroutím hlavou a přes Kobku se opět pomalu přesouvám na Mithras. Ti ale dopadají ještě hůř než Demimonde – během první skladby vypadává elektrika, kterou se nepodaří ani po patnácti minutách obnovit. Přítomní si daný čas tedy ukrátili hecováním bubeníka, který jediný mohl hrát, aby byl slyšet a roztleskáváním po vzoru fandů Islandu z letošního Eura. Jelikož to uběhlé akademické čtvrthodince nevypadalo, že se problém podaří vyřešit, přesunul jsem se opět před hlavní pódium, kde svou osmdesátkovou retro-soundtrackovou show rozbalil Perturbator. A jelikož na tomhle se v podstatě nedá nic zkazit, bylo to fajn ukrácení času.
bizzaro: Popularitu Parkway Drive nechápu rovněž. Nejobyčejnější metalcore bez nápadu plný největšího klišé, přitom zde je plno výborných kapel jako Augusti nebo Unearth. Zabrat si podium v 8 ráno na zvukovku, nepustit tam následně včas první hrající kapelu (díky) a stěžovat si, že jsme hlavní hvězda a nebudeme hrát v tolik a tolik, nebo před či po těchhle a těchhle (možná management). Jediná věc na kapele byla zajímavá - dva kamiony vercajku, kdy opravdu vytvořili nádhernou světelnou show. Jinak hudebně běs a bída, nuda a zív.
mIZZY: Dále bylo v plánu kouknout na Mithras, těm však hned po prvním songu (který byl mimochodem přehulený jako prase), vypadl zdroj elektřiny a trvalo hodně dlouho, než se jim ho podařilo opět nahodit. Tou dobou jsem už odcházel na Perturbatora, ale ještě před tím jsem se přesvědčil o tom, jak málo stačí dětem (metalistům) k radosti. Mithras využili tmy a ticha k tomu, aby různě roztleskávali pódium, aby bubeník předvedl své umění na bicí a dav téměř infantilně reagoval na každé cinknutí nebo výkřik, který Mithras předvedli. Prostě komedie.
Ale teď k Perturbatorovi. Je jasné, že na jeho umístění na hlavní pódium hromada ortodoxních metalistů nadávala. Ti otevřenější (a také pošahanější), co si rádi zatrsáme i na retro synthwave, jsme však tento krok velice ocenili. Ono ruku na srdce, na Perturbator byl v davu snad ještě větší počet lidí než na Mastodon. Na zadní stage to sice loni byla řádná pařba, ale letos, díky hromadě světel a velmi solidnímu zvuku, měl ještě lepší atmosféru. Navíc hned od prvního songu se rozjel kotel i tentokrát a alespoň trochu trsali téměř všichni od zábradlí až k zvukařovi. Faktor pařby byl tedy velmi vysoký. Díky tomu, že má Frantík venku nové album The Uncanny Valley, začal pouštět songy z něj. Ve výběru skladeb ovšem dominovaly největší hity z Dangerous Days. Ti, kteří elektroniku nezkousnou, nebo jim Perturbator připadá stupidní, byli z velké pravděpodobnosti znechuceni, ale já byl opět nadšen. Více podobných diskoték na Brutal!
Aby ale náhodou neodpadlo nadšení, které během čtvrtečního večera panovalo, další na řadě byli 1349. Nevím, zda to byl předem plánovaný tah pořadatelů, ale dát po sobě Perturbator a 1349 bylo naprosto geniální kombo. Tentokrát navíc měli 1349 konečně dobrý zvuk a co je hlavní, konečně s nimi hrál Frost! Nevím, co mu dávají na snídani, zda mu posypávají ovesné vločky místo cukru koksem, nebo do něj před vystoupením zapojí hodně silný střídavý proud, ale jeho výkon naprosto nechápu. Celý koncert sypal 666 bmp a v momentech, kdy by konečně měl polevit, ještě přidal a pasoval tím 1349 na post kapely s nejšílenějším bubeníkem z celého festivalu. Škoda jen, že až na první dva songy hráli jen poslední desku Massive Cauldron of Chaos (možná ji dokonce přehráli celou), která není až tak kytarově zajímavá. I tak ale super palba. Hlavně ten Frostův nelidský výkon.
bizzaro: Před Embrional a po Mithras ale ještě na zadní Metalgate stage byli Leprous. Noři se s posledními dvěma nahrávkami (zazněly The Price i Slave) vydávají spíše cestou jednodušší, staví na groovu a hlavním motivu, okolo kterého se motají a vsází na Einarův výrazný a především precizní zpěv. Ne, že bych tentokrát měl pocit, že vše bylo z jeho strany úplně 100procentní (skoro ale bylo a stejnak moc lepších zpěváků není), ale disponuje silným výrazem a charisma, které stříkalo na celý a hlavně plný stan. Parádní zvuk, publikum jásající, Leprous rostou a s každým koncertem (i na těch festivalových) přesvědčují, že jsou jednou z nej živých kapel.
LooMis: Leprous přivezli pokrácený setlist z úžasného vystoupení vloni na podzim v Praze. Einara by určitě chtěla mít každá kapela jako vokalistu. Skvěle dokáže doplnit Ihsana (přitom je jasné, kdo drží otěže, když se s ním ale objeví na pódiu), mezi jednotlivými hlasovými polohami přechází s takovou lehkostí a samozřejmostí, až to vyráží dech. Setlist dost vycházel ze zmiňovaného vystoupení na Chmelnici - The Flood, Slave, Third Law, ale hlavně (jako poslední) zazněla geniální věc s nakažlivým refrénem Rewind. Po téhle porci progresivní hudby ještě chvíli čekám, až si nachystají Embrional, ale jelikož se díky Mithras časový harmonogram protáhl (nakonec prý hráli) a únava (vším) je převeliká, s posledním pivem se přesouvám směrem ke stanu a pelíšku (což ovšem netuším, že ve stanu ještě budeme hodovat na flašce vína, takže se jde spát asi až někdy ve 3:30).
mIZZY: Po doporučení jdu opět kouknout ještě na poslední kapelu dne na zadní stage. Tou jsou polští Embrional hrající potemnělý technický death. No, té temnoty tam až tak moc nebylo, hrají se spíše vysoká kvílící sóla a hnusně působil primárně vokál. Poláci v davu na ně ale paří jako zběsilí a i mně se líbí. Jen když začali hrát jakýsi thrashmetalový cover (beztak od nějaké polské „legendy“), mám chuť odejít. Došlo však ještě, tuším, na Madman’s Curse, ve které je naprosto parádní, Aosoth připomínající riff, kterým celý svůj set dobře pohřbili. Jo, vydržet se vyplatilo, ale teď už pár panáků slivky na dobrou noc a spát.
Vložit komentář