mIZZY: Jak již napsal Brutusáček v prvních dojmech, největší novinkou letošního Brutalu byl čipový systém. Vzhledem k chystanému EET, minimálně v budoucnosti nezbytný krok, bylo tedy fajn si vyzkoušet, jak to zřejmě bude brzy fungovat na všech českých festivalech. Pro mnoho lidí byl tento krok naprosto bezproblémový. Nabili si kredit přes internet kartou a díky rychlému placení bez nutnosti hledat promáčené žetony po kapsách, si jej chválili. Našli se však i tací, kteří měli s čipem problém hned od prvního průchodu bránou, která je nechtěla pustit. Větší počty jedinců tedy museli být odvedeni do backstage, kde jim byl čip vyresetován a až poté byli volně vpuštěni do areálu.
Dalším obrovským problémem byly středeční fronty. Já stál naštěstí ve frontě na guest list již od 12 hodin a největším frontám jsem se vyhnul, i tak ale odbavení dvaceti lidí přede mnou trvalo asi hodinu a půl, což je poměrně dost. Ne všichni však měli takové štěstí jako já. Mnoho středečních návštěvníků muselo absolvovat i několikahodinové čekání v dešti před vpuštěním do areálu, kvůli čemuž řada lidí přišla o kapely jako Neurosis a Dying Fetus, nebo i headlinera Mastodon.
Ostatní dojmy byly však již převážně pozitivní. Program byl dodržen bez větších změn, kapely podaly skvělé výkony a zvuk si také držel jistou kvalitu po většinu vystoupení, na kterých jsem byl. Mnoha vizuálních novinek v areálu jsem si nevšiml, došlo však k otevření dalších zákoutí pevnosti, kam jsme se doposud nedostali. Jednou z nich byla třeba „hrobka Lemmyho“. Po loňském úspěchu i letos fungovala Oriental Stage, kde během festivalu vystoupilo několik kapel, úplnou novinkou však byla ambientní stage KAL (keep ambient lodge), kterou měli na starosti především Arkham Productions. Zde se dalo strávit několik velmi příjemných chvil spojených s poslechem ambientní a industrial hudby pouštěné z počítače. Vystoupilo zde ale i několik více než zajímavých interpretů, kteří zpestřili převážně metalem nabitý festival.
Já svůj osmý ročník Brutal Assaultu začal ale samozřejmě metalem, byť pro mě trochu netradičně – thrashem. Díky tomu, jak skvělé album letos Vektor vydali, bylo by škoda je minout. Na něm samozřejmě postavili i většinu svého setu a trefili se přímo do vkusu fanouškům, kteří chtěli slyšet technicky namakaný thrash. Sólo střídalo sólo, místy to bylo až příliš vyhrocené a došlo i na blackmetalovou riffáž. Výtečná první kapela!
LooMis: Lepší vstup do letošního festivalu snad ani nemohl být, jelikož Vektor předvedli parádní hudební i vizuální show. Black metal v minimalistické podobě krystalizovaný v thrash/grind. Rumcajsovsky vyhlížející bubeník Blake Anderson, orientální basák Frank Chin, zpěvák David DiSanto aspirující na nejlepší „dečku“ festivalu a neskutečně precizní druhý kytarista Erik Nelson. Ze tří desek se dostalo pouze na poslední Terminal Redux, ze které padly hned první 4 skladby, včetně neskutečné LCD a instrumentálky Mountains Above the Sun (?) plus Pillars of Sand.
mIZZY: S Tribulation došlo k lehkému zpomalení. Ti, i když začali jako death/black kapela, se dnes pohybují mnohem více v gotických vodách (starší temně metalové prvky však stále zůstávají). Jejich poslední počin The Children of the Night hodně lidí zatracuje kvůli přílišnému vyměknutí, kdo jej má ale rád (tak jako já), ten si jistě v Josefově přišel na své. Hrálo se především z něj a došlo na ty nej songy jako Strange Gateways Beckon nebo Melancholia. Všichni členové Tribulation byli navíc i hezky mrtvolně zmalováni a předváděli fajn divadlo. Možná jen škoda, že divadlo a natahování inter bylo na úkor počtu zahraných skladeb. Takto jsme se dočkali jen pěti skvělých songů.
LooMis: Nevím, jestli se u The Algorithm dá vůbec hovořit o half playbacku, když kolikrát nejde přesně určit hranici mezi tím, co hraje bubeník a co tvoří kytarista přes synťáky a krabičky, a co je předtočené. Z desky se to dobře poslouchá, živě jsem postrádal trochu více lidskosti.
LooMis: Sadist se drželi v novodobější produkci s minimálním provětráním Crust a Tribe (po jedné skladbě). Trevorův vokál se opět zařezával do uší, oproti poslednímu vystoupení na hlavním pódiu to tedy tady ve stanu zase bolelo, neodpustil si chlapácké objetí svých „metal brothers“ Tommyho a Andyho. Z celkového hlediska tedy žádné překvapení – standardní pracovní, lehce unavený, výkon.
Od Mortal Cabinet jsem dostal přesně to, co jsem si zasloužil. Ne všechno, co dělá Franta Štorm je prostě super. Doufám, že si třeba přišel oťuknout festival? (Já chci Master's Hammer!) Každopádně žádná brutální taškařice se nekonala – tři maníci, který si dělají radost hudbou, a kterou s nimi sdílet nebudu. Nemusím se dívat na Samira, jak pokuřuje na barové stoličce a mezi skladbami ani není vtipnej, Řezníka, kterej je sice stále svůj, ale tím pádem to tak trochu strhává na sebe (nebo to tím pádem musí táhnout?), Franta o kytaru se spíš opírající než hrající a zbylé dva chlapíky, kteří na pódiu něco skutečně dělají (kytarista a bubeník). Odrhovačky s občas světlým zábleskem, děkuji, nechci.
Kezir: Psát o frontách asi nemá cenu, to udělají jiní. S kapelami to bylo ve středu nakonec slabší, než byl plán. The Truth is out There mi utíkají, „díky, fronto!,“ a tak první koncertem je pro mou osobu až Mortal Cabinet. Očekávání na tuto rozporu plnou sebranku jsou značná. Pro mnohé návštěvníky BA je největším lákadlem to, že by měla údajně zaznít i skladba od Master's Hammer, což se v mé přítomnosti nestalo. A dle těch, co tam byli na celé vystoupení, se tak nestalo vůbec. Škoda. MC tedy odehráli písně z jejich debutové desky a bylo to takové neslané nemastné. Zvuk byl dobrý, ale aktivita na scéně chabá. Na Štromovi je možná znát koncertní nevyzpívanost, bo jeho zpěv byl dost nekvalitní. Jediný, kdo držel koncert v nějakém ucházejícím duchu, byl Řezník. Celkově zklamání!
mIZZY: Neurosis byli pro mnoho lidí headlinerem celého festivalu. Je sice pravda, že před lety na BA už hráli a sem tam se objeví i v pražském klubu, kde jsem na ně posledně zavítal také, i tak ale patřili k jedné z kapel, na které jsem se z letošní sestavy těšil nejvíce. A hned, když poprvé hrábli do strun, jsem se mohl začít usmívat, jelikož jejich zvuk nakládal hned od začátku. Pravda, tak výtečné jako posledně v Lucerně to sice nebylo (kytary byly lehce nevyvážené), ale i tak skvělé. Start setu v podobě Lost a především druhé Locust Star nakládal výtečně. Žel nemohu říct, že by Neurosis vydržela stejná energie po celou délku setu. Po jejich nejsilnější skladbě se jim už stejné síly dosáhnout nepodařilo. Nejspíše nový song, na který došlo po At the Well, nebyl moc vhodně zvolený. Naštěstí závěr Stones from the Sky také dobře bořil stěny pevnosti, ale po naprosto demoralizující Locust Star ani během finále nezmizel pocit, že by to chtělo ještě trochu víc. Škoda, mít lépe poskládaný setlist, mohl to být vrchol festivalu.
S touhou udržet se stylově na podobné vlně jsem se vydal na zadní stage na Conan. Zde však došlo taky ke zklamání. Jednak po Neurosis působili jako chudý příbuzný a hlavně zjišťuji, že se jejich drone/sludge vyvinul v jakýsi skočný stoner, na což jsem v daný moment fakt neměl náladu. Naštěstí jsem si vzpomněl na to, že v tu chvíli hraje na Oriental stage i King Dude a přechod na něj se ukázal jako velmi dobrý nápad. Jednak jeho hudba sedla do stísněnějšího prostoru obehnaného hradbami velmi vkusně a také se Thomas ukázal jako dobrý vtipálek. Kromě temnějšího neofolku s rockovější rytmikou jsme se dočkali též pobízení k pití whiskey, hromadnému sexu („yeah, let’s all have sex together, that will be a mess!“) nebo narážek na Satana. Velmi příjemné zpestření programu.
Kezir: Po Cabinetu jsem měl družící pauzu, a tak se vracím až na krále, vole! Tedy na King Dude a jeho partu. Octagon stage je výborný prostor pro Kingovu tvorbu, která je jakýmsi žánrovým úskokem od klasického zaměření Brutalu. Ale výborným! Temný neofolk v jeho podání mi evokoval atmosféru podobnou té ze seriálu Temný případ a měl jsem chutě si zapálit doutník, do ruky vzít dobré pití a trávit tak zbytek večera někde v klidu.
LooMis: Mastodon by byli skvělou kapelou, kdyby dokázali ukočírovat zpěvy. Nemůžu si pomoct, ale nejlepším hráčem je dlouhodobě jednoznačně Brann Dailor. To, jakým způsobem dokáže jednotlivé skladby rytmicky ohohacovat, aniž by zacházel do jakýchkoli zbytečných exhibicí a strhávání pozornosti na sebe, je úžasné. Skvěle zpěvově dokázal prakticky sám odtáhnout The Motherload, po konci setu se ještě dlouho loučil s fanoušky, zatímco zbytek, byť se také na pozdrav zdržel, už vesele odpočíval v zákulisí. Třetinu setlistu tvořilo stále ještě aktuální, dva roky staré, album Once More 'Round the Sun, zbytek se vcelku rovnoměrně rozprostřel na zbylé desky, vyjma debutu. Dobré, poctivé, sympatické, ale čekal jsem víc.
mIZZY: Set headlinera vyšel satanužel zrovna na takový čas, že se kryl se švédskými Shining. Na těch jsem na rozdíl od Američanů ještě nebyl, takže volba byla jasná, i tak jsem si ale řekl, že alespoň pár songů Mastodon vidět musím. V roce 2011 jsem je viděl v Praze před Iron Maiden, kde zahráli dost oldschool set, který perfektně odsýpal a bavil mě. Od té doby vydali několik slabších alb, ale že jejich koncert bude takový průser, jsem opravdu nečekal. Docela špatný zvuk a dost marné zpěvy mě znechutily natolik, že jsem během čtvrté věci (Oblivion) raději odešel na black metal. Ach ti headlineři…
Od Shining jsem naopak předem čekal poměrně velký průser, ale odcházel jsem dost překvapen, dokonce možná nadšen. Švédské buzny hrály fakt precizně, všechna sóla vystřihly bez problému (což v té hromadě kouře fakt nechápu), měly dobrej zvuk a dokonce i Kvarforth exceloval. No fakt! Žádná na pódiu motající se, ožralá troska, ale fakt super zpěvák. Jeho vokální výstup hodnotím mezi jeden z nejlepších, co jsem kdy slyšel, a hlavně to jeho „ugh“ bylo perfektní! Jasně, fuckoval sice každého, jak jen to šlo, a přiznal, že jedinou věc, co z České republiky zná, jsou prostitutky, které však miluje, ale jinak si zaslouží palec nahoru. Hráli i dost fajn věci, samozřejmě několik nových, ovšem třeba i na V nebo Submit to Self-Destruction došlo.
Abbath byl po tomhle o něco slabší. Sice má kolem sebe konečně lidi, kteří umí hrát, ale když sám vnímá koncert mnohem více jako komedii než hudební performanci, je to těžké. Navíc oproti jeho koncertu před Behemoth v Meetfactory hráli na Brutalu spíše jako Immortal revival. Songy z jeho debutu zazněly jen dva, zato covery Immortal tvořily 2/3 setu. Abbath byl též o něco více v podnapilém stavu a házel fajn hlášky jako „What the fuck, King has a white bass?“ nebo „My name is Abbath, Abbath!, ABBATH!!!“, která se letos stala více opakovaným heslem, než mnoho let populární „hovnó“.
LooMis: Abbath si vedl poměrně slušně, pokud jsem mohl posoudit z cca prvních tří skladeb, kdy nejvtipnějším momentem bylo Abbathovo vyvolávání svého jména na tisíc a jeden odlišný skřek. Bylo to natolik sympatické a nakažlivé, že každý další večer se celým kempem nesly desítky Abbathů.
Brutally Deceased měli vzadu ve stanu na můj vkus příliš moc vytažený zpěv, ale jinak Žlababa a Zmetek (poprvé) a spol. předvedli nefalšovanou švédskou deathmetalovou vichřici. (A pak už cesta do kempu, kdy jsem scházel kopec asi hodinu, ale to je trochu jiná pohádka.)
Kezir: Jeho sestra, jak sám King Dude nazval zpěvačku Chelsea Wolfe, zahrála jen pár desítek minut po něm, ale to už bylo na hlavním placu. Před začátkem jsem si říkal, že to nedopadne dobře, že její komorní hudba se tam ztratí. Ó jak jsem se mýlil. Tato uhrančivá zpěvule velice snadno ovládla celou pevnost. A to jí stačilo jen přijít. Nic víc, nic míň. Hutný, hlasitý a čistý zvuk rezonoval uvnitř opevnění, až se mi hejbly vnitřnosti a její hlas odnášel mou mysl někam, kam mé tělo nemělo přístup. Skvělé!
mIZZY: Když konečně přišla řada na Chelsea Wolfe, během pár vteřin svým vystoupením pravděpodobně uhranula všechny, kdo doposud neopustili areál. Spolu se svou kapelou spustila hodně mocný drone/doom metal doplněný jejím andělským hlasem. Hodně heavy koncert, který zaujal i mnoho mých známých, kteří vůbec nevěděli, do čeho jdou. Jeden hutný riff střídal druhý, vazba střídala vazbu, do toho i nějaké industriální samply a především výtečný zpěv Chelesea. Díky tomu, že i staré songy, které hraje sama s kytarou, hrála s doprovodem, jejich pochmurně metalové vyznění bylo skvělou tečkou programu na hlavní stage.
My, kteří nemáme dost, a dění na zadní Metalgate stage nás zajímá ještě více, než hlavní hvězdy, jsme se však museli přesunout v nočních hodinách na další kapely. Poláci Thaw rozpoutali opět své ambient/noise/drone inferno, které místy doplnily black/sludge sypanicemi. Řekl bych, že téměř identický set jako letos v Žižkostele. Možná ještě více ambientní, což je sice fajn, ale na Brutal Assaultu by jistě více lidí zaujali rychlejšími pasážemi. Škoda jen, že byli až moc potichu. Klidně i dvojnásobná hlasitost by jim prospěla.
No a na závěr dne jsme tu měli Slagmaur. Norský avantgardní black, kvůli kterému jsem na festival především přijel. Své kulisy, masky a zvuk si chystali hodně dlouho, a když přišli na pódium, stále to nebylo ideální. Dokonce první song začínali nadvakrát, protože zvukař nebyl schopný pustit levou kytaru, a i když ji pustil, byl to stále děs. Upřímně říkám, že první song byl totální průser, z kterého nešlo slyšet vůbec nic. Druhý už byl lepší, to kromě samplů vynikly trochu i kytary, ale opravdu poslouchatelný byl až třetí. Ten byl zároveň i nejlepší. Zvláště rituálně zaříkávací pasáž, kdy do nasamplovaných klasických nástrojů zpěvák předříkával jakousi modlitbu. Poslední song byl též dost dobrý, ale síly toho třetího už nedosáhl. Škoda zabité první poloviny, tohle mohl být vrchol. Tímto však středa již definitivně skončila a šlo se spát.
Vložit komentář