MXL: Německá deathmetalová parta Deserted Fear se asi nejen pro mě stala jedním z překvapení festivalu. Klasicky pojatý smrtelný kov ozdobil super zvuk, vysmátá kapela a nadšené publikum. Novinkové album Dead Shores Rising nezbývá než doporučit. Při vystoupení jsem si nejčastěji vzpomněl na Morgoth.
MXL: Další strašáci z Lovecraftovského kotle The Lurking Fear to odnesli hlavně zvukově. Oproti předchozím Germánům servírovali starou školu severského deathu. Naživo připomínala super kapela se členy At the Gates, God Macabre, The Haunted a Disfear třeba rané Dismember. Nahrávky přitom tolik nepůsobí. Bohužel jsem nerozeznal ani jednu skladbu, zvukař by zasloužil za ten bordel nakopat.
LooMis: The Lurking Fear jsem si dal od začátku, dokud jsem byl ještě v plné síle. Vzhledem k tomu, že venku ještě ani nebyl debutOut Of The Voiceless Grave, táhlo asi zejména jméno Tomase Lindberga – bylo slušně plno. Po úvodním váhavějším rozjezdu s Vortex Spawn, možná i kvůli zvuku, který zvukař teprve lovil, se dostavilo zklidnění a desku v podstatě odehráli z nějakých tří čtvrtin. Bylo tam drobné prohození, které setu dodalo dynamiku, včetně závěrečné Upon Black Winds, která hodně připomíná začátky At The Gates.
MXL: Zvukový maglajs u Fleshgod Apocalypse nedal vyniknout symfonickému death metalu, ale ani pomalejší věci z poslední desky King nepřesvědčily, tak jako při letošní návštěvě Rock Café. Nasazení bandě nechybělo, ale jediným výraznějším zážitkem byla hra bubenického mága Francesca Paoliho.
onDRajs: S festivalem se hudebně seznamuji, když to právě hrnou Fleshgod Apocalypse. Z dřívějších sypanic toho moc nezbylo, dnes v kapele hraje prim metalová teatrálnost, zmalované obličeje, kostýmní ornament. Hudebně ovšem už pár let bublina nafouknutá operou, ženským zpěvem a tunou klávesového cukrkandlu.
Začínat festival tím nejlepším, co nabízí, ovlivní posluchačovo hodnocení na celý den dopředu. Kanadští nestoři Gorguts si zasloužili v harmonogramu vhodnější čas, ale co se dá dělat. S úvodní From Wisdom To Hate začíná hledání místa s lepším zvukem, nakonec ho najdu v prostoru před zvukařem. Tam to většinu festivalu docela jde, zvuk se neláme o stěny josefovské pevnosti ani mu nechybí pověstné „koule“, protože jste už docela vepředu před pódiem. Lidé očividně nejsou na příval kakofonie připravení a stojí jako opaření. V momentě, kdy Lemay ohlásí Obscuru, se mnou zacloumá záchvat šílenství, hrnu si to dopředu a stále si cestou říkám: „Kurňa, jak to, že nikdo nepaří? Vždyť hrají Obscuru!“ Pod pódiem je zvuk už silný jako kudla mezi obratli, stejně jako playlist Gorguts. Kvartet do lidí pere první třetinu Obscury, z From Wisdom To Hate kromě titulní věci zazní první Inverted. Oproti loňskému koncertu v Praze na prknech absentuje Colin Marston, ale zdařile ho nahrazuje basák Dominic Lapointe. Lemay se ztmavovacími brýlemi při svých vokálních kreacích rudne jako červená řepa, až se o něj bojím. Kapela hraje bezchybně, proti loňské zastávce Prahy mají mohutnější sound se zvonící basou a mně je jasné, že takhle silný zážitek budou další skupiny přebíjet jen stěží. Závěr setu obstarávají dvě věci z Colored Sands, konkrétně Forgotten Arrows a An Ocean of Wisdom. Lidé šílí, já také, Gorguts se loučí, jejich běsnění trvalo 45 minut a myslím, že víc ani nebylo třeba. Nejsilnější song? Nostalgia!!!
AddSatan: Gorguts v první části potěšili a překvapili vražednou trojkou z Obscury + Inverted, škoda horšího, méně konkrétního zvuku, jedna z kytar (myslím, že Hufnagelova) byla o polovinu méně než druhá, naopak jsem si do sytosti užil výraznou, kovovou basu a Hamelinovo bicí (paráda i pro oči), Lemay vokálně také super. Ale i tak to dobře tlačilo, krouhalo, místy pocit stahování z kůže rybářskými háčky (velmi příjemné). Závěr s atmosféričtějšími An Ocean of Wisdom a Forgotten Arrows mi přišel už i zvukově o něco lepší, hudebně už to až taková zabijárna nebyla (ale furt hodně dobrý), škoda, že nebyl čas na Pleiády, to bych si i poslechl radši než poslední dvě skladby. Před 5 lety na témže místě lepší (zvukově výrazně), ale i tak s přehledem nejlepší kapela středy a jeden z (nějakého širšího) TOPu festivalu vůbec.
MXL: Pro mě osobně byla Lemayova kapela, kromě zmíněných Deserted Fear, určitě nejlepší kapela dne. Sledovat kanadskou legendu Gorguts a souhru jednotlivých hudebníků bylo žrádlo. Zpěvák a kytarista Luc v triku Ulcerate působil hodně uvolněně, své party dával s přehledem hudebního génia a nelze opomenout ani úderníka z Beneath the Massacre za škopky. Výborný koncert s atmosférou a mocnou podporou fans.
LooMis: Gorguts přenechám větším odborníkům, za mne setlist, v podstatě výrazně složený ze starých věcí, naprosto v pořádku. Nicméně předchozí vystoupení na BA mne oslovilo víc. Tentokrát jsem stál na špatném místě, kde v basové kouli občas zanikaly kytary, ale Nostalgia byla fenomenální!
mIZZY: Jelikož onDRajs píše o stejných kapelách, na kterých jsem byl i já, nebudu to zbytečně protahovat a spíše jen potvrdím/vyvrátím ve zkratce jeho dojmy. Gorguts zahráli velice slušný set. Uvítal jsem výběr zaměřený na starší desky místo jedné půlhodinové skladby. Nicméně oproti minule to bylo slabší, především kytarám chyběl řádně řízný zvuk.
Z dálky vidím poslední dva songy Root, z nichž jde poznat, že Big Boss to má už téměř za sebou. Blackové vokály místo něj už zpívá především Igor s výpomocí kytaristů.
LooMis: Root to budou mít stále těžší a těžší obhájit si Big Bosse na pódiu. Jak už mIZZY poznamenal – ono se dá pochopit, že si čtete texty (a je to samozřejmě s pultíkem dobře vymyšlené), ale když už pomalu v půlce setu přijde čas na židli a vyjma vzletných, hymnických pasáží má zbytek zpěvů na starost Igor a kytarový ansámbl? Zatím to Big Boss zvládá vtipně komentovat, ale kde to skončí – příjezdem na vozíčku jak z Kinga Diamonda? Za posledních 10 let jsem Root viděl jen na Brutalu, ale setlist se mi líbil. Start s démonickou The Festival of Destruction byl takový, jaký si pamatuji z legendárního volyňského Open Hell festu. Velký Šéf má stále mocný hlas, to se mu musí nechat, vyniknout ho nechal i v novinkové Moment Of Fright. Ale už tady mocně sekundoval Igor a ještě hůř pak bylo v Black Iris. A ano, dneska už to kulhá i s kultovními hity Hřbitov, Píseň pro Satana a 666. Ale na druhou stranu jsou to natolik legendární skladby, které kovaly český underground, že zařazeny zkrátka být musí. Bigba je prostě vtipnej přisprostlej stařík, kterému se musí chtě nechtě některé výstřelky tolerovat a bavit se jimi, dokud to ještě jde.
MXL: Nechápu, že se Root ještě někomu mohou líbit. Ničím nezajímavé představení Brňáků korunovaly průběžné primitivní kecy Big Bosse. Odpad!
Asi jsem už moc starej, ale The Number Twelve Looks Like You, tenhle šílený mix všeho, jsem dával jen velmi těžko. Z toho, co jsem viděl a slyšel, mě zaujala neustálá proměna stylů, solidní zvuk a hystericky afektovaný zpěvák, na kterého jsem si za čtyři skladby nezvykl. Určitě by mohl uspět v travesty show, ani si úplně nejsem jistý jeho pohlavím. Komplikovaná a chaotická muzika ale lidi bavila.
Wintersun s death metalem moc společného nemají, tento druh folk metalu považuji za naprostý kalkul. Nevydržel jsem více jak tři skladby.
mIZZY: Ze zajímavosti chci vidět i kus Wintersun, které jsem někdy v třinácti hojně poslouchal. Překvapilo, že Jari místo hry na kytaru jen zpíval. Žádná sláva to nebyla, přeci jen melo-death už asi deset let nevyhledávám, proto potěšilo, že nejlepší skladbu Winter Madness zahráli hned jako druhou, následovanou Beyond the Dark Sun, Starchild a novými songy, během kterých jsem však už odcházel na Madder Mortem. Ti měli oproti Gorguts zvuk správně řízný a i solidně hlasitý. Došlo především na nové věci, ale zaznělo i pár starších. Pamatuju si, že Agnete to minule trochu ujíždělo, ale tentokrát zpívala opravdu výtečně. Za mě nejlepší středeční kapela.
onDRajs: Madder Mortem. Absolvuji první koncert na zadní Metalgate scéně. Norové už na našem festivalu hráli, na jednom z hlavních pódií odehráli hodně silný metalový set. Ano, schválně píšu „metalový“, protože letos to bylo celkově měkčí. Je to i kvůli nazvučení, v jehož finálním mixu úplně chybí baskytara, která, jak víme, muziku tvrdí. V křehkých akustických pasážích, při nichž srdéčko usedá, to nevadí, v groovy momentech to ale „neřeže“, jak by mělo. Na Madder Mortem mám strašně rád dvě věci – fenomenální zpěvačku Agnete a skutečnost, že si skupina emoce nedotváří pomocí dodatečných kláves, samplů apod. Všechno odehrané tady a teď. Je vidět, že skupina svému – loni vydaného počinu Red In Tooth And Claw – dost věří a hraje z něj hned čtyři skladby. Oproti minulosti je to měkčí, melodičtější, tradičnější. Z dřívějších dob zazní pouze Jigsaw a skočná M for Malice. Agnete zpívá opravdu fantasticky, v porovnání s minulým koncertem bez výtek. Škoda, že to už není taková „divočina“ jako dřív, přesto vystoupení hodnotím jako dobré.
LooMis: Na Madder Mortem jsem poprvé a naposled výrazně zuřil a lamentoval ve frontě na pivo. Na stánek u MetaGate Stage jsem po zbytek festival zanevřel. Nejpomalejší! Nakonec to vzdávám a peláším a deru se kupředu ještě během The Little Things. Čím blíže, tím byl zvuk lepší, a v těch nejtvrdších nasekaných pasážích jako jsou v Jigsaw nebo M For Malice vepředu doslova zabíjel. Navíc zpěv Agnete se nad tím vším klenul s dech beroucí jistotou. Nejlepší z dosavadních tří vystoupení kapely u nás, všechny bohužel na BA. Chci je vidět v klubu, snad se příští rok poštěstí! Agnete poměrně dost během setu hovořila, poznámka o nové desce mi přišla spíše jakýmsi postesknutím, že aniž by byla hotová, neprojevil žádný z labelů zájem o vydání.
AddSatan: Starší Cough mám hodně rád, zvláště Ritual Abuse je pro mě jedna z nejlepších sludge/doom desek vůbec, naživo ve Finalu před 5 lety to i přes krátký set drtilo výborně. Letos se ale hrálo převážně (jenom?) z novinky, která mě moc nebaví, je to nějaké vyměklé, unylejší, méně temné, riffy nudnější. Také tentokrát chyběl jeden z kytaristů, který zpívá čisté vokály, což mi zas moc nevadilo, na nové desce je jich až příliš a tak se mi varianta, že je baskytarista Chandler (a částečně druhý kytarista) nahradil svým řevem, celkem vyhovovala, ale ta druhá kytara tam prostě chyběla. Navíc mi to celkově přišlo potichu, mám dojem, že se s hlasitostí (nebo i velikostí PA „banánu“) na Oriental stage až zbytečně šetřilo, což je zvláště u doomových kapel škoda. Nebyl to špatný koncert, naživo mě i ty nové skladby bavily trochu více, ale celkově (zvláště kvůli tichému zvuku) spíše zklamání.
MXL: Veterány NY hardcoru mám rád dlouhá léta. Madball velmi živelné a upřímné vystoupení špikovali vtípky a vysokým nasazením vzhledem k totálně rozjetému kotli. Kdykoliv si je dám rád znovu a neomrzí. Třetí vrchol prvního dne.
Macabre, sérioví vrazi z Chicaga, vsadili na osvědčenou notu krátkých skladeb a dlouhých průpovídek na téma hromadného vraždění, kanibalismu a sexuálních deviací. Ačkoliv bych možná raději slyšel jiné skladby, především z kultovního Sinister Slaughter, bavil jsem se dobře. Při klasice věnované úchylnému dědkovi Albertu Fishovi se na podiu zjevil jeho dvojník v masce a následně ho klackem, pěstmi a kopanci dobily tři roštěnky, aby jeho mršinu nakonec odtáhly ze scény. Vtipné.
LooMis: První zásadní zásah do předem naplánovaného harmonogramu vytipovaných kapel jsem nakonec udělal s Macabre a Metal Church. Ačkoliv druzí v pořadí jsou srdcovka a chtěl jsem je s navrátilcem Mikem Howem (zejména kultovní deska The Human Factor) vidět, zůstal jsem na chicagské thrash grindery. 33 let pořád ve stejné sestavě je neuvěřitelný výkon! A i když Charlesův paviání vřískot už není tak intenzivní, nevadí. Instrumentální stránka téhle trojky je neskutečná. O tom, že zůstanu, rozhodla v podstatě druhá úletovka Nero’s Inferno, i když, jízdu, co předvedl v další Dog’s Guts Dennis za bicími? Spadla mi čelist, tohle bylo ještě rychlejší než na desce! Z Dahmera se vůbec hrálo hodně, jak Charles poznamenal ve svých tradičních komentářích, o tom, kdo, co, kde, a jak komu provedl („yes, we have a lot of Dahmer’s songs“) a také ze Sinister Slaughter. Pro nezasvěcené - hodně tady znamená aspoň 3 skladby, což při bohaté diskografii a hlavně počtu skladeb na desku (průměr řekněme 20) je asi fuška dávat dohromady setlist. I když, ono když vsadíte na geniálně imbecilní nápěvky, jako má třeba Vampire Of Dusseldorf (a přitom to je takovej hudební masakr!), máte skoro vyhráno.
mIZZY: Poté kousek Arrm na ambient stage, která byla letos mnohem více okupována lidmi než loni. Ti vyloženě zněli jako Earth revival s kapkou psychedelie a Twin Peaks nálady. Hodně povedené.
Následně jsem poprvé nahlédl na oriental stage, kde se akorát chystali Ultha. Ti letos ve Famu předvedli slušně nasypaný atmo-black a stejně tomu bylo i na Brutalu. Oriental stage jim sedla, dobře přidala na atmosféře a dokonce měli i skvěle čitelný zvuk. Poznal jsem dost věcí z Converging Sins, z nichž hlavně první a poslední byly dost super.
Z dálky vidím závěr Dillinger, kterým nevěnuji velkou pozornost, protože jsem se těšil hlavně na pražský koncert. Nicméně měli hezky promakanou vizuální stránku. Na pódiu spíše temno, do toho primárně bílá světla, vypadalo to cool a sypalo jim to rovněž dobře.
onDRajs: The Dillinger Escape Plan. Mělo jít o poslední koncert na dlouhou dobu, možná je už víckrát neuvidíme. Čekal jsem proto od první sekundy vyhlazení. Nic podobného jsem nedostal. TDEP jsou hudebně jinde, už žádné zhudebněné nepravidelné elektrošoky dávkované do publika s rychlostí světla. Koncert je postavený na novější tvorbě. Proti tomu bych ani nic neměl, kdyby nové kusy Weinmanovci prokládali těmi staršími. Leč to se neděje. Poznávám Panasonic Youth, jenže ta zní kvůli dost zazděné a zahuhlané produkci polovičatě. Pak už se mezi skladbami ztrácím, spíš než neuro-psycho-math-jazz-core jatka dostávám pop-punk, nebo chcete-li, hodné hácéčko pro hipstery. Kapela jako taková šlape dobře a časy, kdy si Greg Puciato vypomáhal playbackem, jsou naštěstí pryč. Jenže soubor se proslavil tím, že písničku poskládal z HC, jazzu, grindcoru, alternativy. To se neděje, novější skladby jsou homogenní a s jejich rostoucím počtem vše začíná splývat. A z celkově nevinného dojmu bych nevinil jen zvuk. Když TDEP konečně udeří s 43% Burnt, celkový dojem to nezachrání. Poslední kus koncert výkonnostně zvedlo o kus výše, na nějakou „bednu“ to ale zdaleka nebylo.
MXL: The Dillinger Escape Plan dělají dobře, že končí. Nemastné a neslané vystoupení bez energie ukazovalo na splnění závazku ze strany kapely k pořadateli. Z letargie mě vytrhl až poslední song, kde byli DEP alespoň trochu uvěřitelní. Nuda a smutný pohled na kdysi nadějnou kapelu. Přesto si vysloužili od fans srdečnou reakci a rozloučení.
Očekávané vystoupení blackmetalového kultu Master’s Hammer jsem prožíval s rozpaky. Stage byla vyzdobena plachtami s Frantovými grafikami astrálních bytostí, dvě prsaté sochy s kozlími hlavami doplnily dvě živé, namaskované roštěnky ve stylových pózách. K tomu plameny, vše vypadalo super. Horší to bylo se samotnou hudbou. Na jednu stranu chápu, že kapela chtěla udělat radost fanouškům vystoupením postaveném na Rituál. Horší to ovšem bylo s hudebními schopnostmi kapely, kdy bylo i při těchto starých a nenáročných skladbách cítit velkou nejistotu a přešlapy. Štorm zpočátku prováděl písně vtipnými komentáři, ale s postupujícím časem už se asi také potil a zmlknul. Bez Blackoshe by totiž jeho kytarový výkon jen stěží koncert utáhl. Silenthell do tympánů nesmyslně bušil mimo rytmus s výrazem opilého strýce a Vlasta Henych předváděl svůj standard. Tedy hru na hru na baskytaru. Ovšem pózoval statečně. Jediným pozitivem pak byl výkon bubeníka Honzy Kapáka z Avenger, který s Blackoshem kapelu držel, jak se dalo. Podstatně lépe sedly pánům novější věci, ale i tak ve srovnání s dovednostmi ostatních kapel šlo jen o provinční zábavovku. Přestože jsem si rád notoricky známé hitovky zazpíval s nemalým davem, MH už víckrát vidět nepotřebuji.
mIZZY: No a konečně Master’s Hammer. Pro mnoho lidí jeden z hlavních důvodů, proč vůbec na Brutal jeli. Já váhal mezi nimi a Boris, a nakonec jsem satanužel zvolil Mistrovo Kladivo. Proč satanužel? Na Boris jsem slyšel samou chválu, a Master’s Hammer, byť nebyli totální průser, byli o poznání slabší než před pár týdny v pražském Futuru. Oproti klubu, kde byli naprosto excelentní, zde udělali dost znatelných chyb, zvuk jim rovněž nehrál tolik do karet a celkově to až tak výtečné nebylo. Dost lidi se mnou sice bude nesouhlasit, jelikož vidět Master’s Hammer je po 25 letech zážitek, ale je zajímavé, že po geniální předpremiéře byl Brutal o tolik slabší. Setlist měli mimochodem téměř identický, jen místo dvou novějších songů tentokrát přidali rituální Každý z nás zabíjí boha.
LooMis: Master’s Hammer opět shoda s mIZZYm. Prostor klubu byl pro kapelu lepším místem, tady mi to přišlo, oproti show, jakou dokázali i přes svůj handicap rozvinout Root, místy kulhající. První půlka věnovaná Rituálu mě bavila skoro stejně, na Jilemnického okultistu už mi přišlo, že to začíná postrádat náboj a sklouzává k prostému přehrání. Nejslabší článek je tradičně u basy, nedotažené mi přišly i komentáře Franty Štorma – v úvodu to vypadalo na česko/anglické uvádění a nakonec to dopadlo v ořezanou verzi toho, co zaznělo ve Futuru. Pád Modly fantazie, stejně tak Černá svatozář a Zapálili jsme onen svět. Nejslabší, trochu down tempo(?) Nordfrostkrampfland.
onDRajs: Na českou metalovou legendu Master’s Hammer, která se za našimi hranicemi zapsala ze všech kapel patrně nejvýznamněji, jsem přišel ze zvědavosti. Mnoho lidí totiž přijelo právě na ně. „Přijel jsem na ně ze Srbska, to je hlavní důvod, proč jsem tady,“ potvrdil mi to jeden jejich fanoušek. Je to jasné, Mistrovo kladivo bylo donedávna možné poslouchat jen při svíčkách a v přítmí pokoje. A ukazuje se, jak je areál zrádný. Úplně vzadu kapela zní jako skladiště brambor, zní to jako lo-fi produkce z JZD. V momentě, kdy se přiblížíme k pódiu, se situace produkčně zlepšuje o několik tříd. Ansámblu vévodí nepřehlédnutelný Štorm v klobouku, ostatní jsou vedle něj v podstatě stafáž. Poznávací prvek skupiny - tympány – neslyším skoro vůbec a jejich zvuk si domýšlím. Jinak OK. Štorm je pro mě mezi plejádou frontmanů samorost a unikát. Písně staré 25 let a více uvádí svým nakřáplým hlasem, z něhož je znát sebeironie. „Zahrajeme vám třináct pekelných kusů,“ skřehotá. „Nechápu, jak se vám to může líbit,“ dodává. Ano, za mě splněno, z Master’s Hammer odcházím zhruba v polovině koncertu, kdy se dostává na skladby z Okultisty…
AddSatan: Od Master’s Hammer jsem nečekal kdo ví jaké zázraky, ale dle zvěstí z klubového koncertu jsem doufal, že by to mohlo být alespoň dobré. A možná by i bylo, kdyby – jo, zase (především) ten zvuk! Kytary slabé, málo konkrétní, netlačily, neřezaly, jedna z nich sotva slyšitelná, tympány nebyly slyšet vůbec. Ani Štormův vokál mi nepřišel zrovna v nejlepší kondici (nevím, jestli to mohlo být rovněž mj. i jeho nazvučením). A celkově mi to přišlo takové moc „bigbeaťácké“ a nějak to prostě nemělo tu správnou atmosféru a „kouzlo“. (Tuším, že) Černá svatozář se na začátku rozpadá a rozjíždí znova a já ztrácím trpělivost a jdu radši na Boris. Pak jsem se na MH ještě „pro jistotu“ vrátil na Nordfrostkrampfland, ale k žádnému většímu zlepšení nedošlo, a tak to balím úplně. Věřím, že s lepším zvukem by mě to možná bavilo více (byť vyloženě tragédie to nebyla), ale stejně si myslím, že kouzlo téhle kapely funguje hlavně ze studiových desek (a to hlavně těch starých) a i další koncerty si nejspíš nechám ujít.
LooMis: Na Overkill už skoro padám únavou na hubu, přesto dávám úvod s novinkou Mean, Green, Killing Machine, která se nese zcela v intencích toho, co tuhle kapelu dělá jedinečnou – dominantní zvuk basy D.D. Verniho, ostrý, řezavý hlas Bobbyho (tentokrát ve vynikající formě) a thrash protknutý hardcorem. Rotten To The Core z debutu zpívala snad polovina přítomných. Při Electric Rattlesnake se maličko pokazil zvuk. Vyjma ještě jednoho návratu ke Grinding Wheel se šlapavou Goddamn Trouble, ale opět zazněl tak nějak průřez ze všech zásadních desek (i když třeba z mojí nejoblíbenější Horrorscope nic). A co ještě patří k Overkill? Jedovatě zelená! A ta celou dobu jasně dominovala světelné show. Poctivé vystoupení, poctivé kapely, která za více než 30 neukročila nikdy stranou.
AddSatan: Boris pravděpodobně hráli hlavně (jenom?) z nové desky Dear, která je dosti drone/sludge/doomová. Což by teoreticky mohlo být skvělé, ale zvuk na Orientalu není dostatečně masivní (údajně v prvních řadách byl, ale tam se už v tu dobu prostě protlačit nešlo), byť je určitě hlasitější než u Cough a tak to funguje jen tak nějak napůl. Došlo i na drone na akordeon a tradiční bušení do gongu. Dávám cca půl hodinku, je to vcelku dobré, ale o nějakém nadšení mluvit nemůžu (kdysi v Akropoli o dost lepší) a tak pak jdu dát druhou šanci MH, což se ukazuje jako zbytečné viz. výše.
onDRajs: Přecházíme na Boris a z jejich přehlídky zmaru stíháme polovinu. Japonci jsou nevyzpytatelní, mohou zahrát rock’n’roll, stoner, nebo sludge. Tentokrát ovšem sází na nejčernější notu a jeden riff. Metalový drone(/doom?) bez výraznějších rytmických kontur. Plavání v mase zvuku, do toho tu a tam okultní vokální zaříkávání a hlavně – mraky mlhy. Zvuk nepřepálený, konkrétní. Evokuje mi to Bloody Panda, bůhvíjak originální to není, ale je to působivé. Půlhodina je ale tak akorát, Boris se loučí hlukovou stěnou, lepší konec než performery ze Země vycházejícího slunce středa nemohla nabídnout. Spíš post- než blackmetalové Wolves In The Throne Room už jen poslouchám zpovzdálí. Nakonec je to pro mě (zachumlaného do měkkého spacáku) dobrá ukolébavka.
mIZZY: Nejvíce ostudné na středeční noci však byl fakt, že na Batushka přišlo snad ještě více lidí než na Master’s Hammer. Jako jo, ta kapela je dnes hodně cool, ale tohle snad nemyslí vážně? Navíc jejich koncert tentokrát vyzněl jako úplný kýč a nevěřím, že jim to divadlo někdo žral. Kvůli zvuku šlo rovněž dobře slyšet, jaké pitomosti na kytary hrají a nebýt zpěvů, odešel bych ještě dříve než v půlce setu. Wolves in the Throne Room už únavou nedávám.
MXL: Ortodoxní liturgií nasáklá černá mše Batushka byla zajímavá více vizuálně než hudebně, i když debut Poláků se mi dost líbí. Postavy v kápích, pravoslavný sbor, cinkátka, svíčičky, kadidlo – to vše vytvořilo netradiční podívanou, ale nešlo neslyšet určité aranžérské nedostatky. Pomalé liturgické pasáže byly přesvědčivé, hůř to dopadlo s napojováním rychlých blackových násypů. Vcelku ale dobré.
MXL: U těchhle amerických post-blackařů hrozilo ledacos. Wolves in the Throne Room totiž klidně mohli odehrát set ze svých nekonečných utahaných a ambientně pojatých skladeb, což by ve dvě ráno většinu lidí uspalo. Naštěstí za to kluci celkem zabrali, spacích pasáží nebyla ani čtvrtina a našim slechům se dostalo podmanivého blacku v rychlém tempu. Nasazení kapely bylo super, rarášci pařili jak o život. Super.
Vložit komentář