Kdy: 6. - 10. srpen 2024
Kde: pevnost Josefov
Den: úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota
Fotky: galerie ZDE © Brutal Assault / David Surovec

vihkav: Dopoledne vykopli Skeletal Remains, kteří byli od začátku tak nahlas, že to otřásalo celým areálem. Trochu jsem se bál, že to bude tak přehulené celou dobu a že to uši nezvládnou, tak jsem brzy zamířil ke stánku se špunty u hlavního vchodu. I tak byl zvuk výborný a se svou hlasitostí posloužil jako řádná ranní rozcvička. Osobně jsem k podobným moderním napodobeninám old schoolu už dost skeptický, protože od nich nic nového nikdy neuslyšíme, ale jejich společný jmenovatel je ten, že to vždycky výborně odehrají a tím pádem je koncert pěkné peklíčko. Na první kapelu víc než dostatečné.

Nevím, jestli tímhle rokem začínám víc tolerovat thrash metal, ale Exumer mě docela mile překvapili. Valivý koncert, našlapaný jak zmrd, solící riff za riffem. Pořád hodně nahlas. Je možné, že hrát to poslední den, byl bych už asi vybíravější, ale jo, super. Pro některé legendární kapela na turné slavila úctyhodných 40 let od svého založení.

Evil Invaders! Na to, jak mě to loni na Basinu sralo, jsem se teď fakt bavil. Mocný ječák provázející balady i námrdy, proudy jisker z pódia, zmagořený frontman – tohle nebyl žádný thrash metal, ale pořádný heváč! Zvuk se navíc hezky srovnal a už byl hlasitý tak akorát, čímž se hezky ukončuje úvodní trojice kapel, na které jsem se šel mrknout, jen abych se probral.

Přesouvám se na Humanity’s Last Breath, můj první hlavní tahák. Sice jsem je viděl předtím už třikrát (a už jsem tu o nich i párkrát psal), ale tohle prostě chceš vidět pokaždé, když máš možnost. Jde tu dle zaslouženého jména o soundtrack ke konci světa, kdy už je fakt neodvratně po nás, a tato dechberoucí tvrdá realita musí být přijata. Před touto kapelou bych nevěřil, že se takové zlo dá zachytit pomocí hudby, která je v podstatě core, ale hranice nápadů očividně neexistuje a možnosti jsou nevyčerpatelné. Thall, obrácené riffy, extrémní podladění, vokalista z nejhlubšího pekla, disonance. Je dost trapné, že je slavná metalová encyklopedie furt není schopna akceptovat. Já každopádně smekám před Švédy, že vymysleli něco nového a masakrálního zároveň a doufám, že budeme brzy moct vidět i Vildhjartu. Koncert samotný mohl být trochu lépe nazvučený, protože hlasitosti nástrojů a zpěvu pořád divně oscilovaly (hlavně zpěv mohl být víc), přesto skýtal dostatek ugh momentů. Díky proměnlivému zvuku to nebyl jejich nejlepší koncert v ČR, ale ani ten nejhorší. Setlist ovšem na jedničku – hráli hodně starých věcí a poctivý průřez diskografií, cením.

brutusáček: Na letošní Brutal Assault jsem dorazil včas, dva poslední songy Terrorizer, sypalo to!

vihkav: Grand Magus se nezkušenému uchu mohou zdát jako proto-doom, ale když jsem je uslyšel tady, uvědomil jsem si, že je to vlastně zase heváč, který navíc vzniknul ještě v našem miléniu. Proto ne „proto-“, chápeš? Dělá se na to hej hej hej, takže to musí být heváč. Jako v podstatě to nebyl ani nijak extra záživný koncert (nehráli nic ze starých desek), ale kvůli tomu kultu jsem tam musel zůstat a nakonec se z toho vyklubala docela příjemná sranda.

brutusáček: Byl to vlastně i dobrej heavy, docela tvrdší a čistý zvuk dal krásně vyniknout sólíčkům.

The Black Dahlia Murder, první želízko v ohni. Hráli poprvé bez Trevora, kdy mikrofon přebral kytarista Brian Eschbach. Vejšky jako Trevor nemá, ale náhrada to byla víc než obstojná a Brian je tak čestný nástupce, hudebně jim to pořád šlape o tom žádná.

Hned po nich spustili stoneři Red Fang. Setu převážně dominovaly rychlejší rock’n’rolly, které u nich cením nejvíc, ale vyprášit flanelku zvládli i s pomalejším materiálem, patnáct let od debutu se oslavilo náležitě. Red Fang předvedli určitě živější set než posledně.

vihkav: Finntroll hráli opět bez klávesáka, ale aspoň to z hlediska zvuku narozdíl od posledního Futura nebyl průser, ale jenom trochu průser. A možná taky nebyl, záleží na úhlu pohledu. Všechny ty songy tady zněly spíš jako z dema Dimmu Borgir nebo ...and Oceans a přestože bicí a samplované klávesy byly víc nahlas než kytary, vlastně jsem si na to po chvíli zvyknul a oddal se tomu. Tancovačka tedy nakonec v pořádku. Zařadit znovu ty klávesy na pódium a dodat tomu tak i vizuálně folkový šmrnc by ale nebylo od věci.

Octagon poprvé, ověšený nad hlavami dvojitým pentagramem s lebkami, nice. Srefa, izraelský black se zpěvačkou, je poctivý, dramatický a emoční. Táhlé skladby s příběhem plné sypaček a hudební poetiky. Frontmanka sice moc nedává čistý zpěv, ale naštěstí ho nebylo tolik. Kytara v sypačkách klasicky zaniká, ale skladatelsky vlastně dobré a příjemně uřvané.

xDZVONx se popisují jako witch trap s prvky glitche a jestli nevíte, co to znamená, tak vám to asi nevysvětlím. Polský elektronický projekt vyzněl na KALu výtečně – atmosféry a naechované vokály zpěvačky se v boudě mlátily ještě lépe, než jsem si představoval. Nasraný audiomasakr mě spolkl a strávil hned po intru a bylo vidět, že v tom nejsem sám. Nevím, jak je těžké zvučit obdobnou elektroniku, ale tohle byl i po této stránce vítěz dne. Příště jdu určitě znova.

mIZZY: Já kvůli práci dorazil ve středu jen na otočku kvůli Hellhammer, kteří mě jako jedni z mála opravdu zajímali. Před tím jsem stihl ale ještě Hexvessel. Družina kolem Kvohsta odehrála opět velmi hezký koncert poskládaný ze skladeb z posledního alba Polar Veil. Zvuk měli na Octagonu super, odezvu taky, Mat rovněž vše krásně zazpíval a dobře komunikoval s davem. Tak silnou atmosféru jako v Rakousku na House of the Holy to pochopitelně nemělo, ale kdo je neviděl nedávno v mnohem zajímavějších podmínkách, určitě byl spokojen.

brutusáček: Na Hatebreed se v mládí tak trochu přísahalo, od setu jsem čekal jen vzpomínku na mládí a jejich standardní kvalitní výkon, který jsem i dostal. Přehrálo se vše důležité, jako Destroy Everything, Live for This nebo I Will Be Heard. Jamey Jasta navíc slavil narozky, takže nechyběla rozpívaná zdravice. Hatebreed budou vždy sázkou na jistotu.

Deicide pro mě konečně naživo a jsem bez výhrad. Fotr Glen Benton v hrdle tu rouhačku pořád má. Výročnímu koncertu Legion z loňska se nedalo konkurovat, ale i tak byl setlist plný satana a pálení křížů. Palec hore (zasypalo).

mIZZY: Viděl jsem ještě kus Deicide, kteří to tam pálili poctivě. Potěšil mě konec v podobě Homage for Satan. Na rozdíl od Brutíka nemám srovnání, ale kamarádi říkali, že je to naopak bavilo více než loňský set.

vihkav: Výborní a nápadití belgičtí Brutus se opět vrátili. Na tohle jsem se upřímně dost těšil a totálně jsem utřel. Projekt stojí na zpívající bubenici, která je naprosto výborná a její hlas magický a pronikavý, jenže když slyšíte jen ji, zatímco kytaru a basu skoro vůbec, je to docela na pěst. Chvíli ještě zkouším zvuk na jiných místech a po úvodní hitovce War doufám ve zlepšení, ale marně. Zvukař asi odešel na véču. Stefanie to sice zachraňuje, ale zážitek z celé kapely tam není. Zklamaně odcházím.

Výhodou je, že stíhám podstatnou část setu Diskord, což je zase úplně jiná kategorie. Je to tak úžasně divný death metal, že se chvílema bavím, chvílema nudím, chvílema nechápu. Norský slepenec všech možných technik hraje bez debat dobře, zvuk průměrný, kytaře je rozumět jen někdy. Zajímavá je taky přítomnost pětistrunné basy bez těla, na kterou hudebník občas fidlá smyčcem. A aby nebylo toho chaosu málo, členové ansámblu si ztěžují své hraní ještě jinými způsoby.

Zaprvé střídavě zpívají všichni tři, v čemž nevidím žádný vyšší smysl, jelikož každý bručí úplně stejně. Zadruhé má kytarista nastavený mikrofon tak, že se musí o devadesát stupňů ohýbat, aby mohl něco uvést či zařvat. Zvláštní podívaná, při které hraje přesná, ale zároveň zmatená skládačka, kde nevíte, co se děje, ani co se za chvíli změní. Pařit se na to moc nedá, pářit už vůbec ne, ale je to tak kultovní, že to prostě musíte obdivovat a odcházet se slovy „okej, tohle byla rozhodně jedna z věcí, které jsem kdy viděl“.

Motionless in White jsou takový můj guilty pleasure a vlastně jediný metalcore, na který jsem se letos těšil. Taková hudba pro teenagery se zlomeným srdíčkem, které ten teenager ve mně ještě nějak rozumí. Vystoupení ovšem nebylo nic zvláštního, kapela ho spíš jen odehrála a šla. Problém byl ale hlavně ve výkyvech zvuku, které se tentokrát daly odpustit, protože zrovna začal dout vítr věštící příchod deště s bouřkou. Podmínky pro koncert tedy nic ideálního. Co se ale odpouští hůř, jsou nezahrané Voices a Eternally Yours. Na větších koncertech je ještě hrají, škoda že tohle nebyl jeden z nich.

mIZZY: O Diskord se výše rozepsal Vihkav, takže jen ve zkratce... Rozlámaná, těžko uchopitelná deathmetalová disonance, která ovšem neměla tolik silných motivů, aby to člověka totálně semlelo. Třeba oproti Imperial Triumphant, kteří mají promyšlený každý prd, hráli Diskord více jazzy a náhodně, kvůli čemuž se na ně hůře soustředilo. Namakané to ale bylo fest a s přibývajícím časem síla koncertu rostla.

Jak již ale bylo zmíněno, hlavním důvodem, proč jsem ve středu přijel, byl Warriorův Triumph of Death hrající songy Hellhammer. Osobně sice z Fischerovy tvorby preferujii aspoň při domácím poslechu ty novější věci a mnohem raději bych zašel znovu na Triptykon, ale posledně na BA ty fláky od Hellhammer naložily tak dobře, že jsem chtěl zažít repete. A jo, rozhodně mohu mluvit o spokojenosti. Tak silný šok jako poprvé z toho, jak ten starý materiál maká výborně naživo, jsem možná podruhé neměl, ale kurvafix... Pokud bych měl přísahat na live formu jedné z kapel z první vlny black metalu, dost možná to bude právě Hellhammer. Primitivní to bylo sice až za roh, ale ty riffy, nespočet ugh!, super sehranost a aji dobře navalený zvuk. Warrior samozřejmě na starý kolena furt skvostný, ale aji kytarista, který řval Ainovy linky, naložil dobře. Hrály se fláky jako Blood Insanity, Messiah nebo Visions of Mortality a já byl rozhodně spokojen, že jsem kvůli tomuhle ve středu dojel. Pak už jenom kouknu na tři songy Abbatha, které zněly fakt hrozně, byť hned druhý byl Call of the Wintermoon, ale raději sedám do auta a jedu zpátky do Prahy.

brutusáček: Po delší zastávce v boxech vylézám(e) na Abbatha, který si kromě starého Immortalu přivezl i jediný slejvák ročníku, jenž tak doplnil pověstný vichr ze severu. Abbath šel hodně minulosti a předvedl pro velmi početný dav kvalitní koncert i s plameny a ohňostroji.

vihkav: Začíná lejt, spousta lidí utíká, já se chvíli s partou schovávám v Midgardu a pak vyrážím na Armored Saint. Ano, heváč, nádhera! Bohužel těch pár lidí, co tam bylo v první půlce, by sotva zaplnilo Futurum. Tvrdý metly se bojí pár kapek deště, klasika. Chcanec brzy přestává a mravenci vylézají z nor, přičemž Amíci furt valí a je na nich vidět, že se rádi vrátili. Já jsem rovněž spokojen, určitě heváč dne. Zvuk sice dost navýškovaný a ostřejší, ale se špunty v pohodě. Diskografii představili řádně a vynechali jen návratové album La Raza, což podle mě moc neva.

brutusáček: Proč nedat Dark Tranquillity, když jsem byl ještě na nohou? Proč si nedat rozdílný pohled na melodický death metal než odpoledne hrající TBDM? DT sem tam víc chytnou za srdíčko melancholií, ale setlist byl sestavený tak, že nenudil, zbytečně se netáhl a dobře uzavřel hlavní pódia pro středu.

vihkav: Mortuary Drape hrajou pozdě prý vždycky a nejinak tomu bylo zde, proto jsem se do jejich nálady nějak nedokázal dostat a přišli mi docela o ničem. Když si ale zpětně vybavím, co hráli, začínám jejich styl chápat víc. Jde zkrátka o takový rituálnější houpavý death/black, u kterého mě vlastně nepřekvapuje, že je italský, protože kdybych to nevěděl, z jejich riffové progrese bych to hned uhodl. Zpěvák ze své kazatelny uprostřed diktoval hlasem frontmana Necros Christos, a to stejně neúnavně, jako drtili instrumentalisté. Já je ovšem už nestíhal vnímat ani chápat, takže je snad uzřu někdy příště v lepší kondici.