Pražská zastávka německých CREMATORY byla dle mě asi nejzajímavějším zastavením ze všech tří vystoupení u nás, ale o tom, zda se naplnilo očekávání pořadatelů a kapel samotných, se dá jen polemizovat.

V den konání koncertu jsem si dal kvůli zaměstnání trochu načas. Co mě však více překvapilo, bylo to, že i když jsem četl na stránkách klubu o avizovaném začátku akce na 19. hodinu, i přes mé hodinové zpoždění jsem stále ještě čekal na začátek první kapely.

Těmi byli chebští BLACKMAILERS. Kapela, která až nápadně často koncertuje po boku INTERITUS. Chlapi nicméně vzali svůj set pěkně od podlahy. Věděl jsem, že nás čeká crossoverová jízda, ale i tak mě jejich podání celkem překvapilo. Kytarové riffy to střídaly od hardcore přes rock’n‘roll až po punk. A to byl právě onen problém, na který jsem večer narazil. I když BLACKMAILERS nehrají nic, co by mi až tak vadilo, žánrová roztříštěnost a hlavně nevhodnost výběru k ostatním kapelám mi prostě ten večer nesedla. Vokální projev byl nicméně velmi živý a texty místy solidně rozesmály (když se například hrálo pro všechny bolševické svině (a pana Paroubka). První kapela večera prostě měla tu smůlu, že hrála na špatné akci a myslím si, že většina lidí, kteří nebyli naladěni na jejich vlnu, jejich set prostě nepochopila.

To plzeňští INTERITUS byli jiné kafíčko. Jako support příjemně zapadli do celkového konceptu a přeci jenom nejsou na scéně žádnými nováčky. Musím se přiznat, že mám ve svém srdci zapsán jejich debut Deborah jako jednu z nejmilejších českých desek, ale k mé smůle z debutu nic nezaznělo. Ioannesova partička hodně sázela dle očekávání na novou desku In My Hands, což mě ani moc netěšilo, jelikož o jejích kvalitách si myslím své. Co se mi však ještě více nelíbilo, byl playlist. Ten obsahoval většinu anglicky zpívaných skladeb, které prostě nezní tak dobře. Nevím, jakým směrem se kapela chce ubírat, ale můj zájem zkrátka po tomto koncertě prakticky upadá. I když INTERITUS hráli poměrně vyrovnaně, měli obstojný zvuk a zpěvy nezněly tak falešně jako jindy, byl jsem zklamán a o to více natěšen na hlavní program večera.

CREMATORY měli téměř vše jako na dlani. Jejich poslední deska Infinity se velmi povedla a svým "the best of" Black Pearls připravili fanoušky na výběr skladeb, které zřejmě v ten večer zazní. Němečtí harcovníci totiž neopomněli snad téměř žádnou svou desku a tak se jejich set skládal ze starších hitů jako Eyes of Suffering, nebo Fly či coveru Temple of Love. Z novějších pak zazněly třeba Infinity, Sense of Time nebo třeba Left the Ground. Problém, který jsem však v průběhu často nacházel, byl v tom, že právě ony novější kusy nezní tak úplně dobře. Tudíž bylo celkem jasné, že většina fanoušků na starší skladby reagovala bouřlivěji, zatímco ty novější nechávaly téměř každého chladným. To následně vedlo i k poměrně rozporuplné atmosféře, která mi k hudbě CREMATORY neseděla a kazila dojem z koncertu. Výkon kapely samotné byl uspokojivý. Bernard Stass je pořez jako hovado a jeho hlas mám prostě rád, jen Matthias Hechler, který hrál na kytaru a zpíval čisté party, mi většinu svého času připadal jak před zhroucením, což bylo slyšet i v jeho hlase.

Myslím, že kdo se nenechal těmito nedostatky otrávit, užil si hezký večer. CREMATORY se snažili ze všech sil, komunikace s fanoušky někdy byla křečovitá, ale pár hlav i skákajících nohou se objevilo, což mírně zvedalo i náladu hráčů na pódiu. Česká republika zkrátka není Německo, není zde tolik nadšenců pro gotiku a celkový přístup ke kapelám není až tak vřelý. Kdybych měl teď s větším odstupem večer hodnotit jako celek, musel bych se přiklonit ke slovíčku průměr. A to jak po stránce složení a výkonu kapel, tak i po stránce organizace a propagace.