Ve Futuru byl ve čtvrtek thrashový svátek. Bohužel nejen thrashový. Koncert byl totiž spojením dvou turné různých stylů. K turné Death Angel, kteří přijeli podporovat svou novou desku Dream Calls for Blood se totiž přifařilo ještě turné Dark Tranquility, kteří přijeli promovat novou desku Construct. Spojit dvě turné různých stylů je sice hezký nápad, ale trochu kontraproduktivní, protože kapely z druhého turné jdou mimo mě a myslím, že vůbec i pro fanoušky thrashe. Pokud čekáte, že se v tomto reportu dočtete obsáhlý report o druhém „přifařeném“ turné, tak Vás bohužel zklamu. Ale už k samotným kapelám.

Jako první vystoupili italští harcovníci EXTREMA. V promu popisovaní jako thrasheři, ale mně příliš jako thrash nepřišli. Spíše to byl takový metal techničtějšího rázu, který neurazil, nicméně ani příliš nenadchnul. Skladby v cajku, ale na druhou stranu jsem si nevšiml žádného výraznějšího momentu, takže se mi skladby z jejich krátkého setu po chvíli začaly splývat. Zvukově docela v pořádku, ale žádný zázrak. Každopádně jako rozjezd v pohodě, zahrané to bylo, ale na kapelu si za pár týdnů už asi ani nevzpomenu.

Jako druzí nastoupili po kraťoučké pauze další Italové ADMIRION, dle promo článku progresivci. Tady už mi popis přišel trochu více mimo mísu. Admirion hrají spíše „panterovský“ metal, který ale opravdu jede. O poznání lepší zvuk i hráčské výkony oproti Extremě byly hned znát. Jejich hudba měla opravdu tah na branku a některé songy jako by přímo vypadly z rukopisu Dimebagovců. A zpěvák se i celkem Philu Anselmovi podobal. Stylově to občas thrashovalo, občas houpalo, anebo zase groovovalo. Prostě Texas jak prase! Na svůj set měli stejně jako Extrema nějakých pětadvacet minut, během kterých předvedli skladby hlavně z nového alba. Vypíchnul bych hlavně bicí a zpěv, kdy se za mikrofonem střídalo hodně poloh od hlubšího projevu až po „panterovské“ vyřvávačky. Celkově Admirion příjemné překvapení.

Hrací časy byly přesně podle programu na minutu, a proto už si krátce po sedmé začali připravovat fidlátka DEW-SCENTED. Do Futura jsem přišel na dvě kapely a Dew-Scented byli jednou z nich. Přivezli sice kratší setlist s půlhodinovou hrací dobou, ale zato samé nářezy. Kdo DS nezná, jedná se o slayerácký thrash okořeněný prvky deathu, ze kterého si vypůjčují kytarovou hutnost a sem tam nějakou tu sypanici. Setlist se skládal ze songů z poslední desky, a to otvírak Sworn to Obey a pomalejší slayerárnu Storm Within. Ze starších desek Impact (2003) kapela vybrala Soul Poison, která vystřídala thrashovačku s pomalejší šlapárnou, koncertní pomalejší klasiku Cities of the Dead a nasypanou Acts of Rage, kterou koncerty klasicky končí. Nezapomněli ani na desku Issue VI (2005), z níž vybrali Turn to Ash a agresivní Never to Return, kde se rovněž sype. Sympatický kulatější frontman Leif Jensen, jinak už jediný původní člen, se celou dobu usmíval a popichoval publikum. Rád bych vytáhnul výbornou práci za bicími páně Koena Herfsta, u něhož se skvěle snoubí agresivita s technikou. Bicí byly nazvučeny parádně, takže vše lezlo krásně. Výborná thrashová jízda stejně jako minule na Chmelnici, kdy pánové nakopali prdel unylým Testament.

Pak přišla na řadu ohavnost jménem TRISTANIA, kterou se příliš zabývat nebudu, protože jde tato kapela mimo mě. Stylově mi to přišlo jako cirkusový metalcoromelodicdeathoblackonightwish. Kapela má asi milion členů a jeden je zbytečnější než druhý, mají zpěvačku a dalšího sólo zpěváka, ale zpívají všichni. Stylově nic pro mě, nebylo to ani nijak extra zahrané a špatný zvuk dokonával dílo zkázy. Po dvou věcech odcházím nahoru na cigaretu, jelikož jsou všechny akce Obscure nekuřácké.

Pak přišlo to, na co jsem čekal. Konečně DEATH ANGEL! Na tuto kapelu jsem měl vždycky smůlu. Posledně při jejich první zastávce v Praze se zdrželi ve vánici a začali hrát až v půl jedné, já měl zrovna chřipku a ráno pracovní proces, čili jsem čekat nevydržel. Na druhou českou zastávku v Chebu jsem zase nesehnal žádný doprovod a samotnému se mi tam nechtělo. Tentokrát nic ale nebránilo tomu, abych si je užil naplno.
Intro z nové desky Dream Calls for Blood napovídalo tomu, že se bude začínat otvírákem Left for Dead. A taky že ano! Po prvním hrábnutí do strun Roba Cavestanyho jsem věděl, že to bude brutální thrashová jízda. Už dlouho jsem neslyšel zvuk, který by byl tak hlasitý a brutální a zároveň krásně čitelný. Co mě ale na Death Angel uchvátilo nejvíce, bylo nasazení. Bylo z nich cítit, že si muziku opravdu užívají a hrají stejně jako když byli patnáctiletí smradi a jeli turné k první desce The Ultra-Violence. Patří totiž mezi nejmladší thrashové bandy, které v osmdesátých letech tento styl rozvíjely. Ze zmíněné první desky zahráli klasiku Mistress of Pain, která se současnou produkcí neuvěřitelně šlapala. Zvukově si brutalita nezadala s kdejakými thrashovými řezníky, ale Death Angel mají něco navíc. Jejich muzika je plná harmonií, melodií a naprosté osobitosti. Charismatický frontman Mark Osegueda byl jak energetická bomba! Neustálé roznožky, pobíhání a všelijaké hecování publika jasně ukazovalo, že tenhle člověk ví, co dělá. Zpěvově na výbornou a i jeho promluvy k publiku měly hlavu a patu. Logicky banda s výběrem písní počítala nejvíce s novou deskou The Dream Calls for Blood, ze které jsme kromě výše zmíněného Left for Dead slyšeli titulní skladbu, nahardcorovanou Son of the Morning a pestrou skladbu Fallen. To jsme si ale už s panem Ivanem v kotli libovali a málem se upařili k smrti. Po hodně dlouhé době jsem totiž okusil jeho agresivitu a připadal si zase jak ten patnáctiletý metaláček, co vidí poprvé v životě své metalové bohy. Co si vzpomínám, Death Angel nepomněli žádnou svou desku a hlavně Relentless Revolution z předchozího alba se stejným názvem fungovala živě tak, že jsem s Markem vyřvával její chytlavý text. Totéž platilo i o Claws is So Deep, kde v refrénu výrazně zpěvově podporuje kytarista Rob. Končilo se skladbou Thrown to the Wolves z comebackového alba The Art of Dying. Publikum Death Angel náležitě ocenilo a skoro v každé pauze vyřvávali název kapely (mnohokrát vyvolaný mnou) a myslím, že takovou odezvu nečekala možná ani sama kapela.
Po koncertě jsem zůstal jako opařený a nevěřil jsem, že je vůbec možné zahrát takhle výborný koncert. Pro mě jednoznačně nejlepší vystoupení roku (a možná nejen roku)! A ačkoli jsem nebyl při penězích, koupení trika byla naprostá povinnost. U merche jsem potkal bubeníka Willa Carolla a hned jsem mu vrazil do ruky tužku, ať mi triko podepíše. Death Angel se vůbec nechovali jako primadony, naopak se u merche vřele bavili s fanoušky a dávali s nimi i panáky. Třeba gin, který Mark Osegueda pije po litrech.

Omlouvám se fanouškům DARK TRANQUILITY (přečtěte si třeba tenhle report), ale protože jde tato kapela stejně jako Tristania absolutně mimo mě, po Death Angel jsem vzhledem k jejich pozdní hrací době vyrazil do hospody tuhle úžasnou thrashovou jízdu probrat a na tuto kapelu jsem z důvodů, které uvádím i v úvodu, již nečekal. Stejně byste si z popisu „byla to blbost a po dvou věcech jsem odešel“ asi moc nevzali.