Na začátek se asi sluší napsat, že ještě do dne před samotným koncertem jsem neměl tucha, že se týhle akce budu účastnit. Jasně, na Archspire bych šel klidně každej tejden, ale od doby, co je ze mě fotr, už si rozmýšlím každou návštěvu. Z mnoha důvodů, ale především už mám za sebou období vysolit za lístek kvůli předkapele a jejich dvaceti minutám. (Ale zas jsem tak třeba viděl Animosity a mnoho dalších.) Co nakonec rozhodlo? Slaměnost. Žádný večerní ani ranní povinnosti, volnej režim, pár dní si dělat, co se mi zamane, ještě taky využít toho, dokud jsem pražskej, a taky to, že Brutusáček se nakonec z akce odvolal, neb v pondělí absolvoval Napalm Death a včera ho čekali Cannibal Corpse.

Proč jsem psal všechno výše? Jako omluvenku. Před koncertem u mě neproběhla žádná předpříprava a v den akce jsem na tom už nemínil nic měnit. VULVODYNIA naposlouchané nemám, vím, že tu už byli a že je to slamming brutal death, na kterým rejžuje Šimour na Lacerated Enemy. Týpci s rusky znějícím jménem jsou ale z Jižní Afriky a prozatím mě oslovili pouze nádherně morbidními obaly. A tak to taky po absolvovaným koncertu i zůstane.

Omlouvám se všem fanouškům, ale slam death je podle mě jeden z největších přešlapů v dějinách hudby. Když slam, tak alespoň klasickej US brutal, nebo Suffo. Vůbec nerozumím tomu, proč je tak populární, ale vylízt na podium s tak „složitými“ paterny (jako „dž dž dž dž dždždžn dž džžžn“, aneb tuhle 1. lekci ze slam slabikáře využívá fakt každá slam kapela), že by ho klidně po částečný mrtvici chápali i fanoušci AC/DC nebo Obituary, to by mi pracky upadly. Tohle je muzika, se kterou dneska začíná každej, kdo si právě koupil kytaru, kdysi to byl punk.

Ale pryč od posměšků (ano, jsem zmrd), VULVODYNIA začínaj a v mžiku sahaj po paternu výše. Protáčím oči, koušu se do rtu. Zkusím to vydržet. Zkusím! (Píšu report, musím.) Zvuk je nabasovanej, chybí mu charakter, ale boxy rezonujou. A to je tak všechno. Bubeník je slabší, nebo alespoň nepůsobil nijak schopně, ty tři stále se opakující rytmy radši nezmiňuju, ale co do týhle muziky taky (žejo), kytaráci používaj základní akordy, často si vystačej i s jedním prstem, kterým tlumí „všechny“ struny. Přítomný lid se ani nestačil zahřát a zpěvák už děkuje, jak jsme amazing. Druhá skladba, lidi se rozhejbávaj, džnčení se rozjíždí, přichází „show me hammers“ a lidi se před podiem lopotěj, Vulvy měněj základní postup a takhle se pokračuje dál až se při čtvrtý skladbě bavím tak, že bych si v mobilu nejradši zapnul hady. Slam prostě není muzika pro mě, přijde mi to tupý. Sorry.

A pak přede mnou rázem byl důvod předvčerejší návštěvy. Kanadští sprinteři ARCHSPIRE, jejichž poslední deska Relentless Mutation je za maximum a hudební top loňska. Když tu po All Shall Align hráli v Black Psu, jejich set byl šmrncovní a se supr zvukem, ale novinka je trochu jinde. Vrcholný tech death, míň brutalu, víc procítění a disciplíny. Taky míň Spawn of Possession. Jenže víme, jaké to na Chmelnici bývá, největší obava tedy nastávala ze zvuku, protože ten je pro live-poslech takovýhle atletiky primárním předpokladem.

Je mi to líto, ale vražedné komando svůj výkon z roku 2011 nezopakovalo. Tedy výkon… ten byl určitě dotaženější, i přesvědčivější, ale zvuková stránka? Archspire vědí naprosto přesně, co se od nich očekává, ale když zvukař až ve druhý skladbě odgejtuje kytary, už tak ňák tušíte, že to není týpek od nich a co asi bude následovat. No. Postupem času se to sice zlepšilo, ale neměl-li někdo naposloucháno, asi ekvilibristickou hudbu mohl vnímat primárně videm, který se zas nestíhal na všechno, co se na podiu dělo, zaměřovat a zpracovávat to. Kytary neměly potřebný atak, zněly chudě, nevýrazně, nejvíc lezla basa, a tam si zas člověk pošmáknul. Nebyl to úplnej průser, ale na podobnou muziku už na Chmelnici nikdy.

Archspire přitom začali stylově, kulometně vokální Calamus Will Animate. Pak úvodní Involuntary Doppelganger, následovala atmosféričtější Human Murmuration, pak připomínka minulý desky s Lucid Collective Somnambulation a závěr patřil Remote Tumour Seeker. (Nebyla po Murmuration i The Mimic Well?)

V kontrastu k Jihoafričanům a jejich „amatérismu“ tohle byla pastva pro oči, ale tím to tak asi končí. I jejich seno sláma limonáda v jistém smyslu vyzněla líp. Škoda. Velká. Náprava v listopadu s jejich vlastním zvukařem (Archspire samotní kvůli tomu byli „nasraní“), to se kanadská úderka do Evropy vrací po boku Revocation a Soreption (onDRajsi!). Budu tam!

Docela by mě zajímalo, kdo dává tyhle šňůry dohromady. Platí, že kdo platí, jede? Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jak jinak pobrat účast MALEVOLENCE? Jedny Malevolence znám z Portugalska, tihle týpci ale jsou z Sheffieldu z Anglie. A s určením jejich státní příslušnosti měl problém nejen LooMis, ale i samotní pořadatelé, když na jejich první akci u nás před Cannibal Corpse (r. 2014) omylem použili právě logo stejně se jmenujících Portugalců. No ale ani tentokrát Anglány nepotěším. Nebavilo mě to.

Malevolence jsou hardcore/sludge/stoner/metalcore/něco? Nařvanej vokál, kšiltovky, těžký kila, houpavý riffy, nějaká ta agrese, trochu Hatebreed, trochu Crowbar, trochu sabat a trochu od všeho, co ty týpky baví? Nevím. Nemůžu říct, že by mě Malevolence snad štvali, ale pocitů podobných jako u Vulvodynia se nezbavím, takže jsem je pak vesměs prokecal u baru. Sorry klapka podruhé. Posluchače ale měli.

Večer se přiblížil konci, podium se dopřipravilo pro tahouny tour, s deskou Beast se navrátivší DESPISED ICON. Javorový znám od jejich začátků, viděl jsem několik jejich koncertů (i v cizině), a i když už jejich novou muziku nijak závratně neprožívám, živě jim to vždy neuvěřitelně makalo. A nebylo tomu jinak ani tentokrát.

Dva diktující zpěvy, úderný riffing, breaky jako (ne jako!) pro mosh připravené, v zádech killing strojovna Alex Pelletier a supr (na Chmelnici určitě) zvuk hned od úvodní A Fractured Hand. Tou asi třístovkové (nebo 250?) publikum parádně rozparádili, a to už v bujaré činnosti jen a pouze sílilo.

Následoval set tří klipovek. Dvě nový, Bad Vibes (zněla hardcorově jak prase) a The Aftermath (náser, náser, náser!), pak zas šup zpět k The Ills of Modern Man s Furtive Monologue a přicházel mix skladeb ze všech nahrávek. Ještě jedna nová zvířecí, Inner Demons, návrat v čase s nasypanou Bulletproof Scales, během níž se kvíkalo a hopsalo, extrémní tempo udržela i Day of Mourning a ty zasekávaný groovy publikum opět zválcovaly. Nejinak tomu bylo s Les Temps Changent, a to už jsem si začal říkat, že si Day of Mourning musím oživit, protože obě skladby z ní byly masakrózní.

I když Despised Icon často zní metalicky hardcorově, jejich vyznění jako celku je extrém. Jednak Alex do toho dává neuvěřitelný šlupky, a vůbec je radost tohodle nedorostlýho kingkonga při hře pozorovat, takže Icons radikálně přidává na síle a zvířeckosti, ale šestice, i když nehraje nic extra složitýho, má muziku fakt připravenou na živý hraní. Zvraty, nástupy, průšlapy, breakování, sem tam technická fineska (párkrát jsem si při setu vzpomněl na Dying Fetus), sem tam nekompromisní tempo, ale fakt až živě člověku dojde, jak dobře a chytlavě to maj udělaný na lajvko, ač komplet vyznívá extrémně. Kovadlina. Obě kytary pospolu bez závratnýho aranžování, prostě válec, basa, která to nekypří, ale zadupává do nepropustnýho bahna, přísňácký vokály (líp seštelovaný duo asi neznám). A ještě jednou Alex. Beast. A to už zněla Beast, pak ještě druhá připomínka The Healing Process (smrťácká Retina), In the Arms of Perdition a finální kulka vystřelená z bazuky. MVP.

Neříká se mi to snadno. Archspire se to kvůli zvuku ne jejich vinou ne úplně povedlo, ale Despised Icon mě skoro rozmrdali. Naštěstí jsem měl kalhoty a spoustu pohybujících se bodyguardů všade okolo, kteří by tu svou řiť nabídli namísto mé. Jsem rád, že jsou Déíčka zpět, stálo to za to!