Kombinace několika osobitých a vzájemně si nepříliš podobných uskupení, udávajících navíc v posledních letech tempo progresivního metalu, mi přišla natolik zajímavá, že jsem se rozhodl na solidně navštívenou akci v pražském Roxy zajít, jakkoliv nepatřím k dlouholetým fanouškům ani jedné kapely z této trojice.

Celý čtvrteční večer pro mne tak v jistém smyslu měl průzkumnický charakter a věřil jsem, že mě třeba nějaká z kapel zaujme. Devin Townsend je velký sympaťák, jehož hudebnímu naturelu (podporujícímu neoposlouchanost) svědčí, když místo v doprovodném programu na svém turné nabídne právě kapelám, které si dokázaly za uplynulou dekádu vybudovat fanouškovskou základnu prostřednictvím osobitosti a originality své tvorby, což Američané Between The Buried And Me a rovněž Norové Leprous do puntíku plnili. Akci hodně svědčilo, že si žádná z kapel nebyla vůbec v ničem podobná a večer tak po hudební stránce působil hodně pestře. Dramaturgii turné nelze nic výraznějšího vyčíst. Přestože Roxy za těch pětadvacet let dozadu získalo pověst klubu s ne příliš dobrým zvukem, osobně jsem nepovažoval všechna čtvrteční vystoupení v tomto ohledu za průserová. Samozřejmě že by to mohlo být lepší, ale z mého pohledu nebyl zvuk ani jedné kapely vyloženě špatný. Možná jsem měl na rozdíl od příznivců těchto bandů tu výhodu, že (snad kromě současného, hodně aktuálního poznávání alb Leprous) muziku vystupujících vlastně neznám. Šel jsem, abych se zkrátka nechal překvapit pro mne čímsi hudebně dosud neznámým.

Jak už jsem výše zmínil, momentálně se nacházím ve stavu, kdy doma zhruba dva týdny poslouchám alba LEPROUS. Ti mne před několika lety na festivalu Brutal Assault, kde doprovázeli Ihsahna, příliš nenadchli, ale v té době jsem je nikdy z desek neslyšel. Tímto vystoupením jsem na ně měl poněkud zkreslený názor a k poslechu jejich alb se dostal až s několikaletým zpožděním. Pražský koncert ale už probíhal zhruba tři týdny po tom, co jsem jejich hudbě přišel na chuť. Jakkoliv je považuji spíše za studiovou kapelu silně inklinující k atmosféričtějšímu zvuku a elfsky libozvučných melodiím, kterým mnohdy udává ráz hlavní vokál Einara Solberga, ústřední to znamení jejich tvorby, musím potvrdit, že Einar, když má den, je živě téměř stejně přesvědčivý jako z desek. Díky tomu se kapele daří do svého progresivního metalu dostat bezproblémovou melodiku a celou řadu technicky náročnějších instrumentálních partů, jenž v jejich skladbách, bohudík, plní pouze funkci doprovodnou. To hlavní na Leprous stojí a padá na výkonu frontmana. Kapele bych dost možná trochu vyčetl jistou statičnost, jejich koncert opravdu není něčím, co je nutné navštěvovat vícekrát za sebou, ale Leprous se rovněž vyhýbají jakémukoliv podbízení diváctvu, což by se v jejich případě beztak asi minulo účinkem, neboť na něco podobného jejich fanoušci zvědaví asi zrovna nejsou. Skladby mající v sobě dost ze severské melodiky však velmi potěšily a celkově tak šestiskladbový set Norů hodnotím jako zdařilý, jakkoliv se hrálo pět věcí z poslední řadovky The Congregation (zaujala hlavně Slave) a pouze jediná položka z mé zatím favorizované fošny Coal, a sice nádherně teskná The Cloak. I co se týče image kapela dodržuje štábní kulturu a černé košile podtrhují dojem semknutosti a intenzity z jejich vystoupení. Propojit melodiku příznačnou pro slavné krajany osmdesátých let A-Ha se zajímavými postupy z tvrdší hudby se zatím ukazuje jako velmi osvěžující. Leprous jsou dobrá kapelka.

Leprous setlist: Third Law, The Price, The Flood, The Cloak, Rewind, Slave

Určitě nejméně mě zaujali BETWEEN THE BURIED AND ME. Ne že bych měl něco proti jejich hudebním výkonům a nasazení, ale jejich hudba prostě není a nikdy zjevně nebude mým šálkem, protože na mne působí vlastně dosti chaotickým a bezvýchodným dojmem ve smyslu přehánění míchání ingrediencí z celé řady stylových podloží. Ne, opravdu na mě nechtějte vyjmenovávat, s jakými styly má tahle parta něco společného, přijde mi, že hraje hudbu asi jen proto, aby se o ní říkalo, jak je to všechno hrozně neuchopitelný a složitý, ale líbí se to opravdu někomu? Američané jsou z mého pohledu až tak nezařaditelní (něco na způsob našich První Hoře) až jim to neprospívá, neboť čím více kombinují své snovější pasáže s agresivnějšími či rytmicky techničtějšími party, tím méně mají šanci většinově zaujmout. Člověk má při jejich setu občas pocit, že když už se song vyvíjí nadějným směrem a občasně do něj probleskne nějaká melodie, záhy je vše zbořeno naprosto nelogicky vsunutou pasáží, jejíž prostřednictvím BTBAM onu nadějnost rozkrájí na plátky a potom odešlou do drtičky. Sakra, nemohl by někdo těmto chlápkům říct, aby se na něčem konečně ustálili a vybudovali si nějakej konkrétní směr? Tenhle miš maš, kde se míchá všechno do všeho, působí opravdu jako karaoke z blázince… ale tak, když to baví samotnou kapelu…

Between The Buried And Me setlist: Fossil Genera – A Feed From Cloud Mountain, The Coma Machina, Lay Your Ghosts To rest, Bloom, Option Oblivion, Life In Velvet

I když bych jeho vystoupení asi úplně nenazval nějak převratným, z mého pohledu Devin Townsend vlastně docela řádil, odvedl solidní výkon a v jeho průběhu hýřil optimismem a pravým zaujetím, přičemž mu sekundovala ještě čtveřice spoluhráčů. Tento kanadský multi-instrumentalista a workholik už dvacet let potvrzuje roli hudebního fanatika, metalového skladatele snažícího se o jistou porci progresivního přístupu a hlavně velmi slušného zpěváka, jen je občas škoda, že jeho valivé songy, jaké předvádí právě pod svou poslední značkou DEVIN TOWNSEND PROJECT, se vlastně tak trochu slévají. Masivní hradby kláves, kytary dost často prohnané skrz zkreslovače a nejrůznější krabičky, v hodně případech hutná stavba skladeb a střední tempo, to všechno jeho aktuálnější tvorbě utváří dojem jisté jednolitosti. Mně osobně se koncert vcelku líbil a nějakých deset skladeb jsem si rozhodně se zájmem poslechl, ale nemůžu říct, že bych se následkem akce začal pídit po jeho deskách. Na Devinovi je skvělé, že působí velmi autenticky, na nic si nahraje a dokazuje každou chvíli, že si svůj koncert plně užívá. Dokonce když sáhne po kytaře „šípovce“, o které tvrdí, že stála devět tisíc liber, je v jeho projevu cosi hračičkovského, příznačného pro nějaké přerostlé dítě.

Z mého pohledu to byl zajímavý koncert, který beru jako takovou ojedinělou delikatesu přijatou bez předchozí hudební zkušenosti. Někdy je pro dobytí baterek dobré vyrazit i na interprety, které vlastně člověk příliš nesleduje a nemá od nich žádná přehnaná očekávání. Osobně jsem si tak ten večer docela užil.

Devin Townsend Project setlist: Rejoice, Night, Stormbending, Failure, Hyperdrive, Where We Belong, Planet Of The Apes, Ziltoid Goes Home, Suicide, Supercrush!, March Of The Poozers, Kingdom >> Let It Roll, Ih-Ah!, Higher