Pokud dobře počítám, Devin Townsend a jeho projekt se do stověžaté matičky vrátil už potřetí. A i potřetí vystoupil v Roxy, tentokrát si však pro své evropské turné vybral zajímavé předkapely. Lze říci, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se na jeho pražskou zastávku vydal. Ne že by pan Townsend stál až za okrajem mého zájmu, jeho tvorbu sleduji drahně let, ale jak loňské vystoupení na Brutal Assaultu, tak jeho zatím poslední deska s navrátivším mimozemšťanem Ziltoidem mne o jeho současné formě zdaleka nepřesvědčily.
Ale popořadě. Koncert má jasnou tendenci – to nejnestravitelnější na samotný úvod, přes lehce progresivní mainstream až po totální „masovku“. Co si budeme namlouvat, norský kvintet SHINING je nejnekonformější kombo večera a zároveň s tím dostává i nejmenší prostor. Půlhodinka je pro soubor s šesti alby na kontě sakra málo, ale co se dá dělat. Věřil jsem, že to do nás ansámbl vedený charismatickým černokněžníkem Jørgenem Munkebym bez milosti napere a vyplivne nás jako Marfuša pecku, ale... Nene, nebudu říkat, že jejich vystoupení nemělo koule, ale trochu zůstalo za očekáváním. Shining hrají nejvíce písní z One One One. I Won’t Forget, My Dying Drive, The One Inside, Blackjazz Rebels; to všechno je v podstatě lehce zindustrializovaný rock’n’roll a kapela ke své zvrácenější podobě sáhne jen v případě Fisheye z fenomenálního alba Blackjazz. Těžko říct, zda playlist Munkeby a spol. přizpůsobili cílovému publiku, které přišlo na Devina. I tak měli Shining slušný ohlas.
Musím se pozastavit u vyvádění frontmana skupiny; Munkeby je vyslovený ďábel, řádí na pódiu jak utržený ze řetězu a pot z něj jenom teče. Prim sice u něj nyní hraje hlavně kytara, když vezme do pařátů saxofon, naběhnou mu na čele žíly, že i čert vedle něj vypadá jako kašpárek ze školky. Po skončení sóla na ságo si zařve od plic, poplácá si rukou s nejbližšími fandy pod pódiem, jako kdyby 
dal hattrick za Real Madrid a jede dál. Ďas a blázen a ostatní členové mu dělají křoví. Také bych mělzmínit tři novice – plešatého obrýleného kytaristu tvářícího se hrozně intelektuálně, basáka až z L.A. a klávesáka odkudsi. (Blonďatý mladíček za bicími prý definitivně dal přednost Shining před Leprous.) Zvuk? Kytary se ztrácí kdesi v pozadí a je nutné si je domýšlet. A klávesy? Ty není slyšet skoro vůbec. Skupina končí své představení coverem veleznámé 21st Century Schizoid Man. Vedle mě stojící Bizzaro se chytá za hlavu. „Takhle zabít 10 minut času už tak krátkého setu,“ zlobí se. Těžko říct, i když jsem tuhle skladbu slyšet milionkrát a v nesčetně verzích, jejich verze s nekompromisním noisecorovým zakončením se mi velice zamlouvá. Takže? Na jejich strhující koncert loni na Brutalu to nemělo, ale i přesto Shining nezůstali nic dlužni svému jménu. Škoda, že nezahráli Healter Skelter... Jo a abych nezapomněl, Munkeby se svěřil, že nová deska už je nahraná a měla by vyjít na konci léta!
Jedeme dál, PERIPHERY. Už týden před koncertem jsem si lámal hlavu, jestli ano, či ne. Abych byl přesnější, jestli djent ano, nebo ne. Mladý žánr se totiž zhroutil sám do sebe a za pár let existence ze sebe nedokázal vydojit nic víc než impotentní jednotónové kytarové sekačky, „jakobyambientní“ plochy (Robert Fripp by dostal infarkt) a zpěv á la Justin Timberlake. Čest výjimkám typu Tosin Abasi. Je to taková obdoba nu-metalu, ale po 15 letech muzikanti zde hrají o něco lépe. Tak s těmito chmurnými myšlenkami přistupuji blíže k pódiu, kam už se sextet se třemi kytarami (!!!) začíná trousit. Páteř setlistu tvoří nová tvorba, jen první dvě skladby (Icarus Lives!, Make Total Destroy) zabrousí do historie. To, co hraje v neprospěch kapely, je znovu zvuk. S trojicí kytar by člověk čekal hradby jako u Karlštejna, ale kde nic, tu nic. Výsledek je takový, že Periphery zní dost bezzubě. A přitom by to vůbec nemuselo být špatné! Tři čtvrtiny koncertu tvoří písně z novinkového dvojalba a nutno říct, že vybraných šest kousků patří k tomu nej, co se na desce nachází (například 22 Faces, nebo Graveless). Musím rovněž pochválit pěvce Spencera Sotela, jehož výkon i přes nejvyšší míru kritiky je nutné označit za suverénní a bez jediného kazu. Všechno z desek s prstem v nose vyzpíval, intonace, přednes, barva, nasazení, vše bravurní. Smekám. Kapela se snaží namlátit do lidí svoje rytmické džn-džn, odezva je ovšem vcelku chladná. Periphery skutečně nejvíce uškodily absentující kytary a začínal jsem mít dojem, že zvukař tohle dělá podle nepsaného zákona předkapelám schválně.
Playlist:
Tak a na prkna přichází kanadský plešatec, na něhož se osm set hladových fandů přišlo do Roxy podívat. Co k němu říct? Asi hlavně to, že mu publikum po celých 90 minut zobe z ruky. I kdyby nám všem s vážnou tváří oznámil, že jsme všichni č....i a vykázal nás do patřičných končin, fanoušci mu to sežerou a začnou skandovat: „Devin, Devin, Devin!“ Faktem zůstává, že ten chlap si při současné konstelaci může na pódiu dělat, co se mu zlíbí - dělat stojky, hrát vleže, nebo sedět k lidem zády – a oni mu to budou žrát.
Ale k věci. DEVIN startuje Truth z desky Infinity. což je pěkně stará záležitost. Úvod je to zdařilý, méně už následující Fallout z novinkové „Zetdvojky“. Na ní je slyšet, že se Townsend vykrádá, respektive vydává bez autocenzury všechny melodie, co se mu honí právě hlavou. Jakkoliv si ho autor váží, je zřejmé, že Townsend tak trochu bloudí v kruhu a těžko hledá cestu ven ze stylu, který si za ta léta vybudoval. Není se čemu divit, k tomu nejlepšímu z pražského vystoupení patřily věci z Ocean Machine a Infinity staré 17 let. Ne že by zbytek tvořil vatu, či dokonce odpad, to nikoliv. Potíž je spíš v tom, že až na rychlejší Namaste (Physicist) se celý koncert odehrává v ospalém bum-čvachtovém tempu a síla a natěšenost na holohlavého charismatika s přibývajícími minutami pomalu odchází. Koncert, kterému vizuálně vévodí bubeník Ryan van Poederooyen, který svou hru pojímá jako kulturistickou exhibici, se stále více a více houpe v poklidných vodách melodického rock/metálku. Ani na pódiu se toho moc neděje - kdo čekal tanečky na způsob ZZ Top, musel odejít zklamán. Zvukově to sice bylo lepší než u Shining a Periphery, ale zvukař se probudil až v osmé Addicted!, kdy konečně přidal Devinově kytaře právě v momentě, kdy mistr hrál sólo. Zaplaťpánbůh!
Kdo dočetl až sem, si zřejmě říká, jak se autor reportu během koncertu nudil. To snad ani ne, ale i jeho v očekávání ovlivnila aura Townsendova génia, díky níž dokázal i v letech minulých i ty nejzapšklejší škarohlídy překvapit (vzpomeňme na šílenost Deconstruction). To se ovšem na pražské show nedělo. Naopak mám pocit, že i on definitivně zpáprdovatěl, spokojí se s vydáváním byť kvalitních, avšak v podstatě bigbeatově unylých desek a v jeho textech se v budoucnu objeví veršovánky o radostných procházkách s rodinou ve Vancouveru. S tímto dojmem rezonuje i předposlední Ih-Ah! zahraná pouhopouhým Devinem v táborákovém provedení. Plačtivá kudla bratrů Nedvědů do zad všem, co chtěli slyšet aspoň jednu klepačku. Situaci zachraňuje poslední Kingdom, kde se aspoň dočkáme dvojšlapky. Třeba je ale pochválit Devinův pěvecký výkon, absenci Anneke v podkladech a příjemnou projekci.
Nadšení fanoušků však nezná mezí a já začínám mít jasno. V Roxy jsem narazil na tváře víceméně starších ročníků, pro něž je současný Townsend trefa do černého. Vyměklé sebeparodující Metallice už nevěří, novým metalovým subžánrům nerozumí. A proto volí právě Kanaďana. Buď jak buď, Townsend se stal novým mainstreamem.
Playlist:
Fotky © Andrea Baslová
Vložit komentář