Kdy: 5. května 2024
Kde: Praha, Klubovna

Koncepční koncerty frčí. Němečtí Disillusion tentokrát nalákali na výročí 20 let od vydání debutu Back to Times of Splendor a jali se ho převést naživo celý od začátku do konce. Jedinou českou zastávkou aktuálního krátkého turné se stala Praha a dejvická Klubovna s příjemně útulnou domácí atmosférou. 

Předkapelu jim dělal mně dosud neznámý kvintet Art Against Agony. První věc, která člověka praštila do očí, byla jejich stylizace – všichni členové měli na obličeji škrabošku ve stylu komiksu V jako Vendeta, takže se do publika neustále usmívali. Na koncertě to nebylo úplně jasné, ale vedle kapely jde i o mezinárodní umělecký projekt zahrnující fotografii, video nebo performance, zřejmě tam ta anonymita bude mít větší opodstatnění. V Klubovně šlo o čistě instrumentální djentující jazzy progrock/metal ne nepodobný Animals As Leaders. Soubor byl, dle mého, nejsilnější v kramflecích v groovy, místy až funkových pasážích, které podporoval hráč na ruční oboustranný buben (tabla?), ale i v klidnějších psychedeličtějších plochách. V nich byla skupina poměrně originální, stejně jako v jazz fusion momentech, horší to bylo v kytarových sekačkách. Art Against Agony svůj set zakončili citací riffu z New Millenium Cyanide Christ z dílny Meshuggah. Mouchy to mělo, ale na předehřátí před hlavní hvězdou asi ideální.

Disillusion vtrhli na scénu jako zcela neznámé jméno a hned svým prvním albem šokovali posluchače promakaným mixem thrash/death riffů a jemnějších rozmáchlých ploch v epických kompozicích. Back to Times of Splendor byla trefa do černého, však si toho všimli lidé v Metal Blade a šmahem po nich sáhli. Po koncertě jsme ještě všichni u piva mudrovali, ke komu mají Disillusion nejblíže, ale nikam jsme se moc nedostali. Debut připomíná mix starších Opeth (měnící se nálady, tedy metalové vs. akustické a náladotvorné, dlouhé skladby s příběhem), ale i riffařinu Soilwork. Během vystoupení se mi ještě vybavilo jedno jméno, a to eklektický přístup k žánrům Swanövých Edge of Sanity, nicméně Disillusion mají svébytnou melodiku, natož aby něčí rukopis věrně kopírovali. 

Současná sestava kolem mozku kapely Andyho Schmidta funguje od její resuscitace před pár lety a na sehranosti to bylo znát. Po celou dobu vystoupení, které nakonec mělo hodinu a půl, jsem nezaznamenal jediné větší zaváhání. Zaskvěl se zejména druhý kytarák Ben Haugg, který střídal elektriku s akustikou, a basák Robby Kranz, který na mě udělal dojem hlavně bezchybně zvládnutými čistými zpěvy (screamy měl jako jediný na starosti Haugg). Schmidtův tklivý melodický vokál ve zvukové mase trochu zanikal a možná mi přišel ze všech tří zpěváků jako ten nejméně jistý, čímž ovšem nechci říct, že by zpíval falešně. Naopak bylo fajn jeho civilní vystupování a komentáře v pauzách mezi písničkami, nehrál si na žádnou hvězdu (i když kapela na to kvality má), pokory si cením. Také se omlouval, že měli hrát v Praze v šesti, leč jedna slečna ochořela a štaci nemohla odehrát.

Zvukově to vyznělo poněkud „hodněji“ než na albu, kytary řezaly opravdu málo a basu jsem si dlouho musel dlouho domýšlet (zabírala až v akustických pasážích), ale postupně si to sedlo a nakonec se jako částečné řešení ukázala změna stanoviště víc doprava. Škoda zahuhlanějších bicích, triggery mi chyběly a s nimi by to určitě víc metalově kopalo. Nejvíc neviditelný byl nakonec klávesák, který hrál roli nenápadného muže vzadu. Z komplet přehraného debutu mě bavilo vlastně všechno (jen při oddychovce A Day by the Lake jsem si skočil pro pivo), hlavně tedy mamutí songy Back to Times of Splendor a závěrečná The Sleep of Restless Hours (mimochodem, její úplně poslední teskný riff mi ty Edge of Sanity opravdu připomíná), které svou stopáží zabírají víc než polovinu alba.

Odehráním desky se ale nekončilo. Nakonec se dostalo i další alba. Z experimentální dvojky Gloria zazněla hned první skočná věc The Black Sea, která je hudebně přece jenom trochu jinde, a pak došlo na první reunionový singl Alea, který je opět dlouhou vyprávěnkou čítající deset minut. Kapela se rozloučila, aplaus oddaných ji ovšem brzy vrátil na prkna, Andy oznámil, že ještě odehrají dva songy – a oba byly z poslední fošny Ayam. Kluci si nakonec vybrali kratší a útočnější věc Tormento a na úplný závěr klidnější Driftwood. Pak už jen povinné focení na facebookový profil a přichází definitivní konec. Hrozně fajn večer!