Down. Přišli, zahráli, zvítězili. Ještě před šestou hodinou, kdy jsem se procházel podvečerní prosluněnou Prahou, jsem toto ovšem nevěděl. Opravdu krásný den mě dobře naladil. Začíná se o hodinu později, než je avizováno (standard) a tedy zhruba od sedmi začíná anoncovaná hodinová projekce. Nenene, žádné pohledy na spoušť po Katrině, ani koncert Pantery, ani umělecké filmové pokusy Phila Anselma. Projekce je složená z jakéhosi home videa Down na turné v roce 2006. Docela klasika, podpisové akce, na prdelku, kozičky, chlastačky, smažby, hulby, špeky, brka, whisky, focení s fanoušky, bordel, binec, brajgl, nábytek lítá, vznáší se, padá do řeky pod hotelem, herecké kreace, občas taky Down na pódiu, pod pódiem, za pódiem….. Tohle všechno prokládají videoklipy hardrockových kapel ze sedmdesátých let, poznávám Thin Lizzy, Black Sabbath (nečekaně), ale stoprocentní pozornost všemu nevěnuji. Projekce je cosi jako rozehřívačka, instruktáž a exkurze dohromady. Hodinka tak akorát.
Roxy se pomalu zaplňuje, koukám se okolo a všude samí cizinci. Po koncertu se na chvilku dávám do řeči s jednou Italkou, která si to sama přihrkala rovnou z

Banské Bystrice (prý Erasmus). Mrtě Anglánů a dalších cizomluvků. Odbíjí osmá hodina večerní a kde se vzali, tu se vzali, jsou tady. Ještě čadí zhulený opar, z něhož se pomalu všichni vynořují a už znějí první tóny. Kirk vlevo, kus od něj Rex, uprostřed kamenný Phil, vpravo trochu osamoceně Pepper. Zvuk po celou dobu (možná až na začátek) jako křišťál. Roxy bylo opravdu největší devízou setu, dobrý tah, zvuk řezal hlavy, za takový by se nemuseli stydět ani Machine Head. Masakr.
Nemá cenu popisovat sled jednotlivých písní. Nejvíce se hrálo z debutu NOLA, což jsem tedy nečekal. Určitě nejvíc Crowbar (masakr Rehab, v závěru zahraná ultrabrutal Bury Me in Smoke s nelidským koncovým rifem, který pánové zpomalovali, zpomalovali, až na nejvyšší rychlost Crowbar :o))), pak všechny ty hitovky počínaje Temptation’s Wings a konče Stone the Crow. Ze dvojky se hraje nejméně, ale opět zahráli patrně největší brutalitu There's Something on My Side. Jasná věc, poslední deska je venku už nějaký měsíc, takže se to hrát musí a ZASE kluci jako buci hrají ty nejsilnější a nejvýraznější věci jako Three Suns One Star, N.O.D., Mourn, klipovka On March the Saints, která mě dokonale uzemnila. K poslední desce jsem trochu skeptičtější, ale s tou masivní decibelovou hradbou je to jako srovnávat kočárek s Caterpillarem.
Ani nevím, jak popsat celou tu pohodovou mašinérii. Až na koncertu jsem si pořádně uvědomil, že v hudbě Down promlouvají tři dekády historické paměti metalu, je tam naprosto všechno. Phil Anselmo se příliš nehýbal, soustředil se hlavně na zpěv, žádné extempore neprováděl, působil akurátním, přesto

přirozeným dojmem. A troufl si na baladu Jail, se kterou se popral statečně (i když celá píseň kvůli jiným aranžím vyzněla jinak než na desce). Co říci o Kirkovi, když se k němu autor modlí každý večer….. Odpustím si afektované AAAAARRRGHHHH a jen řeknu, že ta nenapodobitelná figurka byla nejagilnějším elementem na pódiu, blbnul tam jako malej Jarda. Rex – jak ho známe – hrál roli tichého motoru vzadu (na něm byla vidět ta zhulená otupělost asi nejvíc).
Sluší se zmínit perfektní reakce publika, až na malý moment. Hrála se New Orleans is Dying Whore, když pár metrů přede mnou se jakási zrychtovaná existence snažila dostat na pódium. Mánička chtěla nahoru, ale ochranka mu řekla jasné DOWN. Chlapec to však nemohl pochopit, takže se ho chopili ostatní v publiku; jenže ouha, rvačka byla málem na spadnutí. Nakonec se toho chopil samotný Anselmo, snažil se mu marně domluvit, až byl nakonec vyveden za všeobecného jásotu všech ven.
Přes dvě hodiny trvající koncert mi zůstane natrvalo v paměti. Mám takový dojem, že podobné pocity jako v pátek dlouho nezažiju. Doufejme, že Down ještě někdy v budoucnu dorazí; jestli ne, tak všichni, kdo nepřišli, ať si trhají vlasy (Gába ví).