Jít na Drýmáče byl původně nápad hozený jen tak od boku. Viděl jsem je před 13 lety na Brumlovce patrně v nejlepší formě, v jaké kdy byli. Od Train of Thought to s nimi jde tak trochu z kopce. Byť neustále drží laťku hodnověrnosti a kvality stále vysoko, hudební posun v jejich projevu je asi deset let takřka nulový. Kapela, která na prvních pěti šesti deskách dokázala neustále chrlit a překvapovat novými koncepty, zvukem i změnami žánrů, pak začala stagnovat a jejich skladby šablonovatět. Současné turné mělo oslavovat 30. výročí vzniku kapely, tudíž se dal čekat průřez celou diskografií. A to byl nakonec důvod, proč se na ně jít podívat.

Do Fóra Karlín dorážím z Ústí s mírným zpožděním, když už na pódiu vládne rozdivočený sextet Persona Grata. Nebudu chodit kolem horké kaše, hned z první dostávám ránu pěstí a zažívám šok. Přes uši praštil vynikající plný zvuk, v němž byly perfektně slyšet všechny nástroje – nic nepřebývalo, nic nechybělo. A jak hudbu našich slovenských sousedů popsat? Současný progrock, v němž je díky zpívající flétnistce Nině slyšet klasika Jethro Tull. Dojde i na melancholii Opeth/Porcupine Tree, ale většina kompozic kvůli své komplikovanosti a délce připomenou právě Dream Theater (poslední I Am You má 14 minut). Někdy se mocně přitvrdí a dokonce se meshugguje, zkrátka a dobře, hudba Persona Grata je plná barev. Mladá kapela si je vědomá toho, že má jedinečnou šanci zaujmout spoustu lidí, v Karlíně je plno, a tak všichni její členové dávají do hraní všechno. Oproti následujícím souborům je jejich projev živelný, jen mi vcelku konzistentní image narušuje Nina svými natupírovanými vlasy a modelem z 80. let. Podtrženo sečteno, Persona Grata mi vyrazili dech.

Black Star Riders jsou tak trochu hudebním protipólem předchozí skupiny. Pokračovatelé Thin Lizzy a Lynottova odkazu se tak dlouho rozmýšleli, zda vydat desku, až ji nakonec nahráli pod jiným jménem. Sází se, jak jinak, na hardrockovou jistotu. Písně stojí na zemitých riffech, prověřeným Ricky Warwickem za mikrofonem a úderném bubeníkovi Jimmym DeGrasso. Zvuk ovšem trpí zbytečnou přehuleností a celý koncert standardními rock’n’rollovými klišé. Vše je v pořádku, když se Warwick drží civilního projevu, v momentě, kdy vyřváváním hecuje dost chladné publikum, si člověk připadá jak na fotbalovém stadionu. Zazní i staré pecky Thin Lizzy Jailbreak a Whiskey in the Jar, problém je ale hlavně v něčem jiném. Moc dlouhé. Hodina jednolité muziky je prostě moc.

A jsme ve finále. Půl desátá odbyla, z tlampačů znějí tóny úvodního intra z dosud poslední desky Dream Theater - False Awakening Suite. Jakmile však nastupuje hvězda večera a hrábne do strun, vracíme se do pravěku, respektive do roku 1989. Tedy do časů debutu, z něhož hraje Divadlo snů Afterlife. Petrucci a spol. si playlist k 30. výročí vybrali docela mazaně. Vzali to skladbu po skladbě od první až do poslední desky. Afterlife na rozjezd fajn, diváci kapele zobou z ruky, skutečná pecka ovšem přichází s desetiminutovou Metropolis. Kvintet ale působí dost staticky, a jak bývalo zvykem označovat nejslabším článkem řetězu Dream Treater Jamese LaBrieho, tentokrát bych se ho zastal. Jako jediný člen kapely po pódiu pobíhá, hecuje lidi a je na něm vidět, že si koncert užívá. O ostatních si nejsem tak úplně jistý, Jordan Rudess se blýsknul pouze svými otočnými klávesami, navíc jeho nástroj ve zvukové mase zanikal. Petrucci, na jehož kytarové hře je celé Divadélko postaveno, nepředvádí nic, co by zásadně vybočovalo z intencí skladeb. To neznamená, že by hrál špatně, ale koncert nemá přece být jen přehráním písní tak, jak jsou na desce. Jak čas plyne, zmocňuje se mě čím dál větší pocit, že jsme přítomni jakési živé prezentace kompilace tvorby DT. I Mike Mangini, na něhož jsem sázel, jede přesně v kolejích, které před ním vyjel Mike Portnoy. Byť je Mangini objektivně vzato o třídu lepší než Portnoy, do písní mnoho svého nenacpal. Což je škoda. Kdo se těšil na sólo, ať už bubenické, kytarové, nebo klávesové, také ostrouhal. Vystoupení prostě postrádá přidanou hodnotu. V první půli negativní dojmy dokáže utlouct síla skladeb z let devadesátých – Caught in a Web, zemitá Burning My Soul, nebo část kolosu A Change of Seasons. S výběrem dalších věcí je to horší – nejlepší deska Scenes from a Memory je zastoupená cajdákem The Spirit Carries On. Proč ze 40 minut dlouhé Six Degrees of Inner Turbulence vyberou část About to Crash mi také není jasné. Před 13 lety tohle monstrum zahráli celé, chápu, že to si kvůli času nemohli dovolit, ale proč třeba nezazněla The Glass Prison? Z novější tvorby, která tíhne k jednoduššímu vyznění, zazněl ploužák Wither a metallicovským bumčvachtem načichlá Constant Motion. Závěr setu zachraňuje jedenáctiminutová pecka Bridges in the Sky, pak už jen přídavek Behind the Veil a definitivní konec.

Z koncertu jsem odcházel s pocitem, že jsem se zúčastnil chladného vystoupení vysloužilých profesorů. Škoda. Na druhou stranu, kdo by tohle u nich po 30 letech existence nečekal?