Dnešní lékařská věda skýtá řadu vymožeností, o kterých si pacienti ještě před sto lety mohli nechat zdát. Kupříkladu moderní psychiatrie umožňuje přes léto vybraným klientům speciálních zařízení možnost skupinové muzikoterapie. Pozitivní je, že se léčba týká i velmi těžkých případů. Díky tomu se po letech strávených v polstrovaných místnostech dostala na světlo pekelné i naše šestičlenná sestava chovanců. Měli jsme se ze svého duševního marastu vyléčit. Žel, nestalo se tak, ba ještě hůř. U ostatních členů výpravy se stav rapidně zhoršil, jejich oči se navždy zakalily a nyní jsou opět ve svých klecích podrobováni skotským střikům, elektrošokům a finesám trepanační lobotomie. Já jediný jsem však podivným řízením osudu prozřel a další ústavní léčbě unikl. Mohu vám proto nyní bez příkras vypovědět o všech zažitých hrůzách a démonické tyranii, kterou jsme zažili a která se dá i s terorem podzemních oddělení léčebny směle srovnat.

Pátek 22. 7. 2022

Příjezd do dějiště volyňského festivalu nejprve působil jako vstup branami ráje. Prosluněný areál koupaliště s velkým bazénem, loukou částečně stíněnou topoly, zázemí s nabídkou množství potravy i pitiva za neuvěřitelně přátelské ceny - výběr asi ze šesti piv v průměru za čtyři pětky a hlavní jídla kolem sto dvaceti vočí, to bylo jak ze sna. Postavili jsme si příbytky, okoukli zloslečny u bazénu, nechali si načepovat první nápoj a přiblížili se k ve stínu umístěnému pódiu, kde festival otevřela první parta dvoudenního maratonu.

Taedifer si musí oblíbit každý, kdo holduje rachtavému zvuku skandinávského death metalu po vzoru devadesátých let minulého století. Banda je sestavená z mazáků jihočeské metalové scény, takže nějaké neduhy začínající kapely nepřipadaly v úvahu. Vlivy kapel jako Carnage, Entombed, Grave nebo Dismember jsem jedině uvítal a hned zkraje protřepal obsah dutiny lebeční. Zvuk celkem natlačený, možná by jen stálo ubrat tupa-tupa pasáží a někdy ze středního tempa přidat na otáčkách. Pro začátek a první seznámení ovšem velmi slibné, Taedifer budu sledovat a vyhlížím slibované album.

O jeden z vrcholů festivalu, alespoň pro mě, se měli postarat černí koně domácí scény Mallephyr. Stalo se tak, ale s několika výhradami, které klukům nelze dávat za vinu, neboť ti odvedli maximální výkon. Tím se dostáváme k největší slabině prvního dne, a tou byl zvuk. Paradoxně nejlépe fungoval při první a poslední kapele, ale mezitím to byl chvílemi celkem tvrdý boj. Kluci z ‘Malleführera’ odehráli svůj půlhodinový řez oběma deskami Assailing the Holy a Womb of Worms s velkým nasazením, ale utopené kytary ani zdaleka potřebně nekopaly, bylo to potichu a soundmaster ani nepochytil, že by měl Opatovi nahalit vokál, který takto vyzněl dost suše. Na druhou stranu oceňuji, že se frontman snažil svůj hlas polohovat až do polomelodických rovin a zřetelně také vynikla Tomova infernální hra na bicí, což je sám o sobě zážitek. Novinkou byl při své první show přibyvší nový basák Honza ze Secrets of Darkness a myslím, že mu to tam sedlo skvěle. Kapele bych moc přál, aby se s připravovanou třetí deskou chytili u nějakého z renomovaných labelů a prosadili se výrazněji i za hranicemi, protože příliš srovnatelné konkurence u nás ani venku nemají. Atypicky a technicky zajímavě vystavěný black/death má rozhodně šanci a doba tomuto stylu přeje. Chuť jsme si naštěstí mohli spravit v neděli v pražském Underdogs’ se Sijjin a Sadistic Intent, kde měli Mallephyr zvuk naopak vynikající a stejně jako ve Volyni sklidili zasloužené ovace.

Když na pódium vletěla švýcarská black’n’rollová Chotzä, vstřebával jsem ještě předchozí vystoupení a od mouky a popela zašpinění opičáci mě nijak nepřesvědčili. Naštěstí se našlo i dost těch, kteří si u jejich jednoduché muziky s radostí zapařili a belzebuby podpořili. Žádný průšvih, žádná sláva. Prostě ďábelský rokec.

Pak už došla řada na jeden z topů pátečního programu a podle mě i celého festu. Rumunové Sur Austru jsou pohrobky kultovních transylvánských upírů Negura Bunget a na ETEF přijeli zahrát přesto, že z jejich pětičlenné sestavy dva hudebníky pro vystoupení diskvalifikoval covid. Z toho důvodu se nedostalo v širší míře na zvuky fujar a píšťal, ani kláves, cimbálu a dalších perkusí. Vokalista Tibor Kati tu a tam do něčeho fouknul pro představu, občas zamával nějakou karpatskou čertovskou maskou, ale jinak se jelo v triu basa, bicí, kytara a občas nějaké ty samplované podklady. Přesto kapela fungovala přesvědčivě a magie loňské desky Obârșie si podmanila přítomné černé duše. Atmosférický black metal ve středním tempu s folklórními vlivy hnal kupředu právě Tibor, jehož hlasovým kvalitám v čistých, hlubokých i blackových polohách, bylo radost naslouchat. Určitě stojí za srovnání s josefovským vystoupením Dordeduh, tedy druhou částí rozpadnuvších se Negura Bunget, protože v obou případech jde o mimořádně vyzrálou a promyšlenou hudbu se špičkovou live prezentací. Nelze než doporučit.

Šťastným řízením Satanova plánu se do sestavy festivalu dostala i polská BM legenda Arkona. Nic lepšího si znekrotizované srdce rouhačovo nemohlo přát. Pravý opak trendy nesmyslů typu Behemoč, protikřesťanská hydra nejvyšší kvality a skutečně intenzivní zážitek z true black metalu. Až na skřehotajícího basáka byli všichni v bílém a s hadrem přes ksicht, zřejmě pokus o utajení démonické metamorfózy hudebníků. Příklepovka jela non-stop mezi stanicemi Alfa a Omega a zvuk se dokonce poněkud umoudřil, tlaku zlehka pribudlo, ale na můj vkus pořád dost potichu. Drac za mikrofonem toho moc nenapovídal, hrála se určitě titulka z poslední fošny Age of Capricorn a klipovka Among the Wolves, rozpoznal jsem tak dvě věci z Lunaris, a pak nějaké další hity v polštině. Infernální profesionalita a nadprůměrná úroveň předvedeného zařadila Arkonu mezi nejlepší spolky fesťáku.

Centinex patřil mezi taháky letošního ročníku a sám jsem byl zvědav, jak si Švédové povedou. Ačkoliv je mám celkem rád a průběžně jejich alba sleduji, nikdy se neprobojovali mezi špičku skandinávské deathové scény, přestože odslouženo mají a vždycky měli dobře nakročeno. Čtveřice si na žádné komplikované kompozice nepotrpí, vystoupení se neslo v přímočarém směru definovaném posledním EP The Pestilence (Armageddon, Torture, Tremble in Fear) a skladbami z alb Death in Piece a Reedeming End. Upřímně mi ale vyhovovala více poloha na Doomsday Rituals, kde byly skladby jen přeci trochu rafinovanější, ale zazněla jen Sentenced to Suffer. Ze starších věcí čertužel nezaznělo vůbec nic. Jednoduchost a určitá monotónnost byla po čase poněkud ubíjející a hodinový set byl na jednoduchou šablonku jen přeci moc dlouhý. Smutným intermezzem byl úraz jakési dámy, která spadla ze skokanského můstku rovnou do náruče nesmlouvavě tvrdého betonu a musel pro ni přiletět záchranářský vrtulník. Nakonec mě ale závěrečná třetina koncertu celkem chutnala a při Moist Purple Skin či Eye Sockets Empty jsem se bavil. Stejně tak chlapi ze Centinex, které si pivečko od Zrzavého bobra a Arnošta podmanilo a zůstali i na druhý den fesťáku, kde patřili (vedle kluků z Mallephyr) a patřili k největším pařmenům ETEFu.

Co říct ke švédským blackmetlošům Grá? Těšil jsem se na ně asi nejvíc a nakonec naprosté rozčarování až zklamání. Celé to bylo opět potichu až hrůza. Hrálo se sice především z výborné fošny Väsen, ale nikterak se nepodařilo atmosféru přenést na pódium. Vůdčí postava sebranky Heljarmadr z Dark Funeral se tak nějak stále stylizoval do Ihsana, ale moc jsem mu to nežral. Hudba sice chvílemi působila celkem sofistikovaně, ale bylo to tak nějak neprůrazné, dynamika se ztrácela. Když jsem pochopil, že zpěv jede na half-playback, to mě teprve nasralo. Chvilku to hrálo jak Samael, pak riffovačky z Dark Funeral, ale v pomalejším tempu, pak zase ten Císař Išán. Nešlo to, chvilku jsem si poplakal, ale měla zahrát ještě jedna kapela, tak jsem si počkal.

Domácím Bohemyst lze poděkovat i za celou akci, kterou dramaturgicky i organizačně zvládli na výbornou a jak už jsem předeslal, měli, na rozdíl od většiny ostatních, zvuk jak víno. Pětice se představila s materiálem z debutu Čerň a smrt a rovnou můžu říct, že padesát minut s nimi uteklo rychleji než se švédskými headlinery. Sympatickému vystoupení bych vytkl snad jen trochu okatou nevyrovnanost. V některých pasážích dokázaly umně vystavěné atmosféry doslova uhranout, aby následné pokračování skladby celý dojem pohřbilo v průměrném motivu. A tak to bylo několikrát a měl jsem podobný dojem i z někdejších Avenger. Ještě musím důkladněji proposlouchat na desce, skladby jako Krvehlas, Paní lesa či Nekromantika mají určitě něco do sebe.

Sobota 23. 7. 2022

Thrasherům Murder Inc. se musím omluvit, protože jsem jejich vystoupení nestihl, pokud někdo viděl a má co říct, nechť ráčí připsat do komentáře. Při atom-blackových Naurrakar jsem již stál na značkách a naslouchal zvukům prolamujícím apokalyptické pečeti a hrůzyplné radioaktivní divočině vybuchujících jaderných reaktorů. Kvarteto se v gumových maskách asi pěkně pokoupalo ve vlastním potu a bubeníka při těch náklepech podezírám ze zavedené hadičky s kyslíkem. Naurrakar i při živáku vydatně obohacuje peklo ochuzeným uranem a musím konstatovat, že jak loňský Uranfaust, tak i live provedení znamená pro pražské věrozvěsty Ozáření, pozitivní posun vpřed. Mota-Natas, nezbývá než souhlasit, že člověk je pouhá chyba. 666 na dozimetru…

Hudbě Exorcizphobia úplně nehovním, vždy jsem měl raději brutálnější variace na thrash musick, ale rozumím, proč to headbangers tak baví a bandě za její nasazení přeji jen úspěch. Aktuálně chlapům vychází split s kostarickými Heresy, a tak vystoupení obou kapel na ETEFu dávalo smysl. Radost až na kost pro všechny pitery a moshery, kdo má rád starý US thrash a neutuchající energii, byl spokojen.

Další z Morbivodových majstrštyků War for War jsem očekával trochu s rozpaky, které ve mně před lety zanechalo nepochopené vystoupení na BA. Zároveň předesílám, že se ani náhodou nebráním EBM elektronice a industriálním konotacím. A protože jsem už letos s pochmurným uspokojením absolvoval vystoupení Stínů plamenů i Umbrtky, vyhlížel jsem fárající horníky na povrchu netrpělivě. Nebudu vás napínat a rovnou vyklopím, že jsem se bavil královsky. Sestavu klasicky doplňovali Lordi Opat, Egon, Sheafraid a půvabná sopranistka Lenka, jejíž duety s Morbivodem vévodily celému vystoupení. Možná prospěl i fakt, že na Machina Nova W4W zase přitvrdili, nicméně je to pořád BM švihnutá tucka nebo tucka švihnutá BM, jak kdy. Originální textovou složku nelze opomenout: Při prezentaci kusu galenitu jsme se tak například dozvěděli, proč Morbivod špatně snáší rušení starých dolů, že to nejlepší přichází zdola či o zajištěných trasách z uhelných jam. Maximální teplota, čistá látka vyvřela a zvukově jsem byl také spokojen.

O jedno z největších překvapení fesťáku se nejen pro mě stala do té doby krakowská sebranka Ragehammer. Jejich thrash/black sice nepřináší žádné objevné postupy, ba právě naopak, a je plný metalových klišé. Naštěstí ale mazaně namíchaných tak, že než se začnete nudit, už jede zase něco jiného. Co je na téhle partě magorů ovšem strhující, to je vražedné nasazení. Jednoznačně zválcovali volyňské koupaliště jako buldozerová četa: velmi rychlé, hlasité, brutální a nekompromisně servírované. Na kontě mají dvě obstojné desky, ale s koncertem se to nedá srovnat, ani nemá smysl to nijak zvlášť popisovat. To se musí vidět a slyšet, tak doufám, že zase někde brzy.

Self-Hatred jsem taktéž slyšel poprvé a jako jediní zástupci doom/deathových hlubin přitáhli mou pozornost. Bohužel jen na dálku, neb jsem diskutoval zamýšlený společný projekt s jinými zúčastněnými hudebníky. Nešlo však přeslechnout celkem naléhavé atmosféry, a co je sympatické, i české texty. Tento fakt, že zúčastněné české bandy v drtivé většině používali rodný jazyk, mě poměrně zaujal a tomuhle přístupu fandím. Je to nelehká výzva a osobně to dokážu ocenit. Příště se snad budu moct kapele věnovat podrobněji, určitě za to stojí a ohlas fans tomu odpovídal.

Kostarické Heresy jsem taktéž neviděl příliš zblízka, protože jsme si při jejich setu s partičkou zrovna házeli frisbee v bazénu a při poslechu téhle našláplé čtyřky si užívali velkopanského pocitu, který nám geniální lokace festivalu umožnila. Nespornou výhodou zůstává, že z bazénu na stage vidíte v pohodě, ani pro ten luxus nemusíte jezdit na 70 Tones of Metal. V případě Heresy oceňuju výraznější dravost než u jejích domácích souputníků, musím si ještě poslechnout společné splitko. Líbí se mi ten lehce industriální feeling staré Sepky a vůbec latinsko-americké kapely mají velmi specifický a rozpoznatelný zvuk. Šlapalo to jak prase křížené s hovadem a vodní minikotlík fér zážitek.
 Na norsko-finsko-francouzský all-stars black band Doedsvangr jsem byl nadmíru zvědav, ačkoliv mě ani jedno album nepřesvědčilo o ničem jiném, než že je to dobře zahraný, dost brutální, avšak v ničem extra nevynikající severský black. Hudebníci, kteří působí či působili v kapelách jako Nordjevel, Antaeus, Horna, Tsjuder a mnoha dalších přece nemůžou hrát úplně blbou muziku, že. Nakonec ale z vystoupení zůstala nepříjemná pachuť hned z několika důvodů. Zvuk byl, jako celý druhý den o mnoho lepší než ten první, o tom žádná. Problém vidím v tom, že si krví zborcení borci nedokázali pohlídat ladění kytary a bubeník AntiChristian neustále nasraně komandoval zvukaře, že mu nefunguje odposlech, přestože žádná jiná kapela si nestěžovala. Nemile agresivní dojem nezjemnily ani hektolitry červeného rybízáku přelitého přes warpainty, ani zákulisní info, že předchozí noc kokoti vychlastali veškerý alkohol ostatním účinkujícím a rozkopali backstage jako nějaká vzteklá děcka. Nasrat, asi by se divili, kdyby jim za to někdo nakopal prdele. Prostě fuck off, takoví sráči si příště na kvalitní festival pozvání nezaslouží. Nemám co dodat.

Další z očekávaných vrcholů akce byli italští nestoři progresivního death metalu Sadist. A očekávání byla naplněna. Škoda jen, že jejich koncert valná většina fans příliš nepobrala a jejich řady během produkce legend značně prořídly. Sestava kolem Trevora Nadira a Tommyho Talamancy se přes covidové běsnění proměnila, za sesli bicích zasedl skvělý Romain Goulon (Arsebreed , ex-Necrophagist), ale hráče na basu jsem nepoznal. Jeroen Paul Thesseling (Obscura, ex-Pestilence), který nahrál poslední Firescorched, to nebyl určitě, což nic nemění, že zastupující mladík byl skvělý. Taliáni k vystoupení přistoupili s naprostou profesionalitou a naložili nám během hodiny průřez smrtícími nevergreeny. Už od úvodní klipové Accabadora z novinky byl zvuk křišťálově průzračný a lví podíl na výsledných atmosférách měl klasicky Tommy, jehož umění hrát ve stejnou chvíli na sedmistrunku i klávesy prostě bere dech. Ten chlap vymyslel naprosto originální styl hry a Sadist jsou tak i z tohoto důvodu naprosto výjimečným zjevením. Z novinky zazněla i Finger Food, ale pak už se začalo kopat do hloubi letitého hrobu, konkrétně Perversion Lust Orgasm a Christmas Beat z pět a dvacet let starého Crust. To už jsme pařili o závod a bylo poznat, že na Sadist přijelo i pár dalších fanatiků. Trevor pěl jak z partesu a vůbec všechno bylo tiptop na klik, prostě extáze. Z výtečného Hyanea se kupodivu hrála jen The Lonely Mountain. Následně proletěli Ptáci z pro mě podivného Spellbound a následující otvírák eponymního alba One Thousand Memories patřil určitě k největším zážitkům setu, a na album se zavzpomínalo i s Tearing Away. V závěru zazněly hymny z druhého alba a to Escogido a titulní Tribe. Naopak z Lego, ani prvotiny nezaznělo nic, přestože vypalovačka Sometimes They Come Back patřila dlouhá léta k povinným standardům kapely. Kapela podala jeden z nejlepších výkonů letošního ETEFu, škoda, že dramaturgicky pro návštěvníky poněkud nezapadla, asi moc primitivní, ale my jsme si to užili nejvíc.

Předposlední Vikingové Ereb Altor museli být balzám na (d)uši pro všechny milce starobylých Bathory a podobně laděných spolků. Švédové sázejí na houpavý námořní folk/black a čistý vokál á la Quorthon a soudě dle trička vokalisty se za to nijak nestydí. Ani nemají proč. Pro někoho možná nepříliš známá kapela už bude na scéně také dvacet let a v posledních letech vydává velmi zdařilá alba, pokud tedy tomuto stylu hudby hovíte. Publikum ve Volyni evidentně ano a určitě se nemýlím, když odhaduji, že Ereb Altor zahráli nejdelší set ročníku. A není divu, šlapalo jim to náramně, všichni už byli po hektolitrech piv, panáků a všeho dost umlácení, a tak se v nočních hodinách přímočará a přitom paradoxně sofistikovaná hudba inspirovaná severskými legendami a historií velmi dobře poslouchala. Obzvlášť dobře vynikalo střídání vokálů, kdy basák vládnul hlubokým smrťákem, hlavní zpěvák krákavým černohlasem a společně s druhým kytaristou zvládala trojice přesvědčivé chorály a skandinávské folklorní nápěvy. Zvuk kytar tlačil, žádná slaďárna a show reflektovala spektrum alb napříč věky. Co jsem poznal, tak kromě věcí z poslední Vargtimman, Järtecken, The Nemesis of Frej z Nattramn nebo dokonce Awakening z jedničky By Honour. Lidé si vynutili přídavek a bylo vidět, že kapela sama je vřelým přijetím publika nadšena. Tak to přece má, u Ódina, taky být.

Co do temnoty, nemělo domácí Inferno absolutně žádnou konkurenci. O jejich vystoupení jsem se podrobněji rozepsal v rámci jejich supportu Mayhem v Brně a řečené stále platí. Tentokrát však pozdní noční hodina umocnila nenapodobitelný ambientní rozměr blackových mágů a spirály devíti okruhů pekelných se roztáčely ve své obnaženě bestiální naléhavosti. Temné saturnské lesy ze svých neproniknutelných útrob chrlily astrální egregory, které budou ještě dlouhou dobu podprahově působit na účastníky tohoto obskurního rituálu vzývajícího mrtvé odrazy vyhořelých supernov. Oproti brněnskému koncertu zněly kytary mnohem více zastřeně a ořezaně, až poněkud splývaly, a přestože nebyly potřebně konkrétní, přinášel tento sound jistý monolitický, chladně industriální odér. Hvězdokupy na projekčním plátně i nad pódiem se proplétaly horizontálně i vertikálně v 6D obrazcích působících na duše přítomných adeptů vesmírné iniciace. Šamansky pojatá rytmika a vlastně celá hudební koncepce Inferna zanechává svým způsobem evokativní mimozemský otisk. Zajímavé momenty přinesly i chvíle, kdy zvukař osciloval Adramelechův vokál mezi ambientní variantou, spolupůsobící jakoby z dálav okultní protonace, a jeho hlasitější surovou formou. Zvláštní a zneklidňující. Důstojná tečka za vynikajícím ročníkem festivalu. Hail Satan!