Kdy: 19. - 20. červenec 2024
Kde: Volyně, koupaliště

Pátek 19. 7. 2024

Po příjezdu na místo konání stíhám jako první pražské Altars Ablaze, kteří na tuzemské scéně jako jedni z mála drtí opravdu extrémní disso black/death. Viděl jsem je tento rok už po několikáté a tentoktát konečně s kvalitním, konkrétním zvukem. Jen pro něj bylo třeba zajít až úplně dopředu, kde bylo vše čitelné a akorát namíchané. Bicí nemlaskaly, naopak tvrdým zvukem držely skrze přísné sypačky hudbu v rychlém trysku. Kytarám bylo dobře rozumět a zpěv taktéž v pořádku. Tato verze extrémního metalu je dle mého náchylná k nečitelnému zvuku, ve Volyni ale všechno klaplo. Bylo to tvrdé, energické, rychlé, nekompromisní a jsem rád, že kapela, která hrotí takto náročnou muziku, se v živém provedení pomalu a jistě blíží kvalitě, kterou se podařilo zachytit ve studiu na debutovém (zatím jediném) albu Life Desecration.

Následující Bohemyst byla proti tomu mnohem větší pohoda. Ne zrovna ultra rychlé klepačky střídaly melodické úseky a vcelku srozumitelný (určitě méně extrémní než na albu) vokál také nepodsouval dojem apokalypsy. Přátelská forma blacku, resp. hudba pohybující se v black-doom-melo-death oblasti, kterou domácí parta produkuje, publikum zaujala. Songy jako Čerň a Smrt anebo Na Umrlčích prknech jsou tvrdé, obsahují však i chytlavé momenty, což lidé ocenili. Kapela se, zdá se, etabluje, nachází fanoušky a myslím, že na scéně svoje místo uhájí. Druhé album každopádně rozhodne.

Stíny Plamenů jsou proti předchozím zavedenou značkou, kde je vše podstatné jasné a dané. Kvalitně zahraná blacková smršť, na daný styl s nezvykle precizními kytarami, vždy potěší. Kapela odstartovala set se sympatickým nasazením, kdy zejména bubeník předváděl top level hru. Mělo to švih, ale i kvalitní zvuk a ve finále nešlo jen o blackové sypačky. Jak bylo avizováno, Plzeňáci do programu zařadili songy své druhé a živě nevystupující kapely Umbrtka, což vystoupení přidalo na exkluzivitě. Dle informací zazněly Slunce, Paměti špinavé lávky, Stroje zůstanou, Umbrtkovo nádraží, Popelář. Pro fanoušky živě nevystupující entity jistě svátek, nicméně mně, jako člověku, který Umbrtku neposlouchá, přepadal pocit, že trochu padá drive, neboť umbrťácký punk nemá vždy ten švih, co Stíny.

Následující Master byl ovšem co do kvality pokles. Kapela měla možná nějakou pozici v devadesátých letech, dnes však s tou samou hudbou neobstojí. Poslední deska Saints Dispelled není špatná a při domácím poslechu ujde, naživo to však byla bída. Jednoduchý metal okresní úrovně s tím, že instrumentální provedení taktéž nic moc. Navíc měli pánové zbytečně nahlas ohulený zvuk, před kterým se nedalo nikam utéct. To by snad člověk musel odjet až do Strakonic. Jak to ale bývá, klišé hudba měla úspěch. Lidem se evidentně tyto humpolácké hoblovačky líbí a já s tím nic nenadělám.

Dordeduh proti tomu byli zjevení z jiného vesmíru. Naprosto výborná záležitost a bezpochyby jasně nejlepší kapela celého ETEFu. Umělecky zaměřený prog black s etno motivy byla hudba světové extra třídy a dodala akci na volyňském koupališti skutečného lesku.

Kapela má na kontě zatím jen dvě alba a pecky z toho druhého jako Descant nebo Vraci de Nord, na kterých stojí aktuální playlist, zněly jako absolutní top. Dlouhé skladby příjemně plynou a často se přitom překvapivým způsobem mění, gradují a hlavně výborně poslouchají. Kapele to ladí, má zvládnuté velmi dobře i střídání čistého zpěvu a řevu a při krystalicky čistém zvuku si člověk mohl naplno užít všechny působivé detaily. Slyšel jsem je v posledních pár letech už potřetí a kvalita jde stále nahoru. Tahle parta by mohla z fleku dělat headlinera na Brutalu.

Po přemýšlivé hudbě přišel opět černě kovový nářez v podobě Blodhemn k chuti. Nebyl to úplně čistý black, riffy zněly místy hodně thrashově, kapele to ale každopádně makalo. Rychlé hudbě nechyběly nápady a instrumentálně vše bylo též na vysoké úrovni. Stejně jako většina kapel na festu měli Norové kvalitní zvuk. Á propos, páteční debata naší party o zvuku odhalila jednu krutou pravdu, a sice: co metalista, to jiná představa o tom, jak by měl metal správně znít. Zjišťuji, že představy jsou u každého jedince dost odlišné, takže hledání objektivní pravdy, je velmi, velmi těžké. Z mého pohledu jde o to, aby ven lezlo přesně to, co muzikant hraje, pokud možno bez jakýchkoliv úprav a efektů, samplů, triggerů, playbacků a jiných dodatečných vylepšení. Pak se ukáže pravda a v případě Blodhemn šlo o pravdu fajnovou.

Na headlinery pátku, kterými byli polští Hate, se následně čekalo příliš dlouho. Odhadem hodinu. Měli hrát 23:40, ale nastoupili až po půlnoci, což byla škoda, protože hodně lidí díky pozdní hodině během čekání odpadlo a Poláci tak měli - zřejmě svoji vinou - na place méně lidí. Já jsem čekání výjimečně vydržel, protože jsem se na ně fakt těšil a vyplatilo se. Hate měli kvalitní zvuk, kytary řezaly, vokál byl v pořádku a jejich blackened death metal měl solidní tlak. Zpočátku zněly spíše pomalejší věci a postupně se zrychlovalo. Nebylo tomu moc co vytknout, ale bohužel pozdní hodina, resp. Únava, mi ani přes veškerou snahu nedovolila vydržet až do konce. První den ETEFu byl však za mě hodně dobrý. Určitě lepší než ten druhý.

Sobota 20. 7. 2024

Druhý den po obědě z povzdálí od piva registruji jako první houpající oldschool death metal Murmur, který se poslouchal na dálku fajn, dokonce jsem si hlavou pokyvoval, nicméně ze židle mne nezvedl.

Naplno jsem sobotní program začal sledovat až v případě 1000 Bombs, kteří byli pohříchu jednou z mála (vlastně jedinou relevantní) thrash kapelou na festu, a proto jsem je nechtěl vynechat. V podání muzikantů, kteří mj. působí společně v Trollech, jde sice o celkem obyčejný thrash, mám-li připodobnit, tak typu starších Sodom, ale mě to bavilo. Tvrdší, svižná hudba s refrény, které si lidi mohou zařvat, odsýpala a songy jako Soldiers Of Hate anebo 1000 Bombs zafungovaly. Mělo to náboj a na odpolední (re)start v poho.

Následující Fleshless byli pro změnu jediný zástupce grind-death stylu. Lety prověřený, seštelovaný a přesný stroj se držel přesně v mezích žánru, kdy bylo slyšet zvládnuté řemeslo a kvalita provedení. Zkrátka poctivě nadrcený šrumec, kterému dominovala rychlost a tvrdost, a byť songwritingem nijak kapela nepřekvapovala, tak na poslech se jednalo o příjemnou záležitost.

Slovenští Ramchat trochu promarnili příležitost. Těšil jsem se na pagan-druidí metal s etno motivy a místo toho po celou dobu zněl víceméně standardní sypací black/death. V momentech, kdy vylezla do popředí melodická pasáž a vyšší tóny kytar, to bylo fajn, takže škoda, že těch hejvíkových či folklórních pasáží nezahrála kapela víc. Dojem ze songů vylepšovaly některé chytlavé pasáže, Ramchat je však k dobru třeba přičíst i sympatické komunikování. Neposlouchalo se to špatně, ale ve finále ale o nic nadprůměrného nešlo.

Víceméně ta samá věta se dá napsat o následujícím trojbloku Okkultist – Heidnir – Thormesis. Vcelku zaměnitelné black-death-občas lehce melodické nářezy mi trochu splynuly.

V případě Okkultist považuji za nevyužitý potenciál ženu za mikrofonem. Čekal jsem, že diva melodickým zpěvem prosvětlí zvuk i celý areál, bohužel nestalo se. Naopak se hoblovalo, drtilo a sypalo s tím, že šlo o generický nářez jedním uchem tam, druhým ven. U Thormesis sluch občas pohladila melodická (post-black) pasáž, nicméně bohužel opět převažovalo drcení a sypání bez záchytných bodů. Kdyby ty sypačky byly alespoň ultra náser, ale tohle nebyl žádný masakr, spíš nevýrazný průměr. Samozřejmě fanoušek žánru by nuance našel, anebo vyzdvihl u těch kapel poctivé nasazení, z mého pohledu však ETEF začínal být v ten moment dramaturgicky nudný.

Nenadchnul mě ani papírový co-headliner Dold Vorde Ens Navn, i když uznávám, že se organizátorům podařil husarský kousek, dostat do Volyně vedlejší kapelu Vicotnika, jehož hlavní kapela DHG je v současnosti senzací.

Frontman se snažil dělat show, pitvořil se u zpěvu, běhal po pódiu i mezi lidi a publikum burcoval. Hudba samotná se snažila znít artově, byly tam i nějaké samply s melodickými vokály a jinými zvuky, sound byl čistý a celý, progresivně laděný, seversky melodický (post) black zněl technicky v pořádku. Bylo to taktéž po instrumentální stránce kvalitní, ale možná proto, že šlo už o pátou blackmetalovou kapelu v řadě, tak to na mě úplně na 100 % nefungovalo.

Zpět na koleje mě nasadili až harcovnící Memoriam, od kterých bych to ani nečekal. Možná to byly ozvěny starých Bolt Thrower, které byly díky stejnému zpěvákovi v hudbě slyšet, ale najednou jsem měl pocit, že po několika srágorách hraje konečně pořádný a tlačící oldschool death metal. Jelo se spíš ve středním tempu a kapela, která mne při domácím poslechu úplně nebaví, měla naživo příjemně houpající flow a šla z ní možná zejména díky kvalitnímu charismatickému zpěvu fajn pozitivní energie. (Jen ten pupek nemusel Karl Willetts ukazovat, to nebylo pěkný.)

Finále v podobě Koldbrann ovšem bylo boží. Sice to byl opět black, tohle ale byla úplně jiná káva. Drive, nápady a punková energie. Norové svým způsobem festival úplně rozsekali. Tihle kluci měli podle mě hrát v sedm/osm hodin, aby se akce v sobotu podvečer náležitě nakopla. Co nevidět má vyjít nová deska, ze které se mj. hrálo, takže doporučuji si na ni posvítit. Tohle byla zkrátka nekompromisní chladná blacková vichřice - škoda jen, že už byla půlnoc druhého dne kalby a málokdo byl ve stavu, aby si to naplno uvědomoval.

Takže konec dobrý, všechno dobré, byť byla sobota přeci jen slabší. Blacku bylo zkrátka letos moc a chyběla žánrová pestrost. Kde zůstal doom, melodické vokály, nějaký nadstandardně kvalitní thrash anebo tech death? Neříkám zvát na tuto akci hejvík či pankáče, je mi jasné, že dramaturgie je orientována temně metalovým směrem, tentokrát mi však kapely, zejména ty, co hrály v sobotu přes den, přišly až moc podobné. Z celého klání vlastně vyčnívala pouze jedna kapela a tou byli rumunští Dordeduh. Ti byli úžasní za 10/10, zbytek tak nějak místy horší, místy lepší průměr. Ale nevadí nic, zakalili jsme, zahrozili i zapařili, a to je hlavní.

Vyzdvihnout musím opět prostředí festivalu, kvůli kterému tam nakonec také jezdím. Příjemné posezení na plovárně, koupání v bazénu a stanování zdarma na luxusní travičce v areálu je něco, co na jiném festivalu nezažijete. Příjemné ceny a kvalita piva a jídla bez front taktéž potěší, neřeší se zde cashless a jsou tu čisté záchody. To jsou všechno věci, které se postupem věku stávají stejně důležité jako muzika a je proto za ně třeba organizátory pochválit.