Poláci Entropia mě loni na Brutal Assaultu nadchli, a tak byl klubový koncert ve stověžaté jasná volba. Jejich poslední deska Vacuum nabízí originální postupy, jak se vymanit z okovů post-metalu s drobným přídechem černého kovu, a i když má trochu i hluchá místa, živě to bylo v pevnosti famózní a vystoupení diváky úplně vtáhlo do jejich svébytného psychedelického kosmu.

V Underdogs se o support postarali našinci Très, což pro mě dosud byla naprosto neznámá kapela. Na kontě má před několika týdny vydaný debut, který rozhodně má co nabídnout. Tedy pokud jste fandy instrumentálního math/post/rocku, tak určitě. Hlavní roli tu hraje příběh, spád a dějový vývoj. Skladby má totiž trio nabité změnami riffů, rytmů, mnohdy až polyrytmů, ale i psychonálad a skřípajícího noise rocku. Připomnělo mi to trochu ranou tvorbu MadeBytheFire, a to tím, jak kluci dokážou rozvinout jeden nápad do mnoha dílčích poloh a stále tak nenudí. Místy si vzpomenu na Anglány Toska, kteří se loni v Josefově taktéž objevili. Trojici mladých muzikantů táhne kupředu kytarista Kryštof Šplíchal, na jehož nástroji celý soubor stojí a padá. Basa Martina Doležala řádně zvoní a tvrdí muziku, ale šestistrunka je jasně dominantní. Debut nemám naposlouchaný, nicméně pokud se nepletu, z šestiskladbové půlhodinové desky zaznělo téměř vše (nebo úplně vše?) - v hlavě mi zůstal především hitový úvodní flák Spasme a úderná Au Loin. Přišlo mi, že v pomalejších a introvertnějších pasážích písním trochu docházel dech, naproti tomu říznější a zamotanější riffy připomínaly neurotickou legendu Meshuggah (třeba konec Au Loin). Très představují na poli chytré prog/kytarovky velký příslib do budoucna a jsem rád, že tuhle kapelku u nás doma máme.

A headliner Entropia? I když momentálně kutí nový materiál, Poláci vsadili všechno na jednu kartu, a to na své poslední album Vacuum. Kapela se přitom rychle vyvíjí, předchozí Ufonaut je o dost jinde, skladby mají metalově tradičnější průběh, změny riffů, tak jak to v žánru bývá běžné. Vacuum stojí a padá na minimalismu, opakování jednoho nápadu a klasicky postmetalovém vršení ploch a postupném přidávání dalších a dalších ruchů nahalovaných až běda. Na začátku setu to fungovalo fantasticky – koncert kvintet odpálil čtvrthodinovou Poison, v níž řekli vše podstatné a její koncept v dalších kusech už jen opakovali a rozmělňovali. Zprvu zemitý sludge riff se po chvíli změní na jakýsi metalový psytrance, místo elektroniky tu však hrají živí lidé. Tuc-tuc rytmus, řádně vysmažené bizarní klávesové rejstříky Damiana Dudka, podivně pokroucené kytarové zvuky a celé tohle pomalu, ale jistě roste. Do toho všeho se přidává abstraktní projekce s psychedelickými „houbičkovými“, ale i kosmický motivy. Parádní hypnóza, která díky masivnímu zvuku vyzní o dost mohutněji než z desky. Hlas Marka Ceńkara, který toho moc nenařve, byl oproti znění na albu až přeechovaný a nebylo mu prakticky nic rozumět, znělo to prostě jen jako řvaní v dlouhém tunelu.

Z trojky zazněla i další taneční záležitost Wisdom, Astral s čarokrásnou prostorovou ústřední melodií nebo desetiminutová Hollow, která album uzavírá. Dvě třetiny vystoupení bylo vše v pořádku, nicméně pak už zoubek pochybností hlodal stále víc. Vacuum je velice originální počin, nicméně ho nemůžu poslouchat opakovaně delší dobu, omrzí se. Postupy se totiž po celou hrací dobu nemění, riffů tu je pramálo a jejich variace není tak propracovaná, aby mě dokázala přikovat k zemi na 100 % po celý čas. Podle mě byla chyba v tom, že soubor nezařadil do repertoáru nic z Ufonaut (i když se přiznám, že ke konci zazněla jedna věc, kterou jsem neznal), který je přece jen agresivnější a ne tak melancholický a dokázal by vystoupení zpestřit. Ale možná, že kluci už jsou prostě hudebně jinde a další album bude zase o skok dál. Uvidíme.

Celý set Entropie trval cca hodinu a až na připomínky směřované spíš k jeho závěru nemám co bych vytknul. Nasazení muzikantů, povedený zvuk i profi projekce. Jen škoda, že do Underdogs nezavítalo více lidí, na sobotu večer bych čekal větší návštěvnost.