Američtí funeral doomoví veteráni Evoken nepatří mezi nějak často koncertující kapely ani v jejich domovině, a tak jsem zprávu, že se objeví v Evropě, a to dokonce ve středoevropském prostoru, uvítal s notnou dávkou nadšení. Byla tu sice možnost je vidět v rámci tuzemského Obscene Extreme festu, ale zvláště po zkušenostech a porovnání zážitků z koncertů podobného ražení v klubovém a festivalovém prostředí a zvažování dalších pro a proti padla volba na klub. Nejblíže byla Vídeň. Zbýval vyřešit „detail“ - jak se tam dostat, pokud možnost levně a pohodlně. Mám rád autostop. Kromě toho, že je to zadarmo, je to většinou i rychlé a pohodlné. Navíc je v tom i dávka dobrodružství a člověk se cítí tak nějak víc cestovatelsky a svobodně. Chvíli po poledni doráží naše dvoučlenná skupina na známé místo na Opatově a za 10 minut si to už frčíme po tankodromu D1. Mohli jsme si udělat výlet až do Maďarska, ale nakonec vystupujeme v Brně, další dvě auta na hranice a z hranic nás bere auto, kterému vládne pes velikosti telete, až do Vídně. 5 hodin i s přestupy a čekáním (nikde víc než 25 minut) až do centra, to není špatné, i když minule to bylo ještě rychlejší.

Je nádherně, teplo, procházíme a kocháme se Vídní a upíjíme moravské víno z Prahy :). Escape Metalcorner se nachází nedaleko historického centra. Míříme k němu skrze parky kolem Hofburgu (císařský palác), kde unikáme sektě maniakálních sportovců, dále kolem přírodovědeckého a umělecko-historického muzea a za chvíli jsme na místě konání. Klub, jak název napovídá, stojí na rohu. V horní části je „metal bar“ s umělými stromy, narážíme tu mj. i na plakáty českých festivalů (Obscene, Phantoms, ale i Mighty Sounds). Na záchodech to voní po hašlerkách.

Hraje se v dolní-podzemní části, která nás překvapuje svými sympaticky komorními rozměry a „ug metalovým“ vzhledem. Zhruba taková kombinace o trochu kratšího (a temnějšího) Chapeau, nebo Sedmičky s podiem. Ve chvíli, kdy dorážíme, zrovna končí jedna z předkapel, rakouští VORTIGAN. A podle všeho jsme o nic moc nepřišli, znělo to jako nezajímavý heavy/epic doom/stoner se špatným zpěvem i zvukem. Lidí zatím tak 30, kromě omladiny je tu i pár seniorů. Koštujeme místní euro-„pivo“-lahváče za necelá čtyři eura (aneb zvykej si, kámo, jsi na Západě). Oba druhy chutnají skoro stejně, ale pít se to víceméně dá, „fesťákový Géčko“ je asi pořád větší zlo, ale člověk si stejně uvědomí, jak je po téhle stránce rád, že je z ČR.

Druzí v pořadí hráli taktéž rakouští IRON HEEL. To už bylo o něco lepší. Povětšinou středně tempý stoner, heavy/doom a trochu sludge metal, inspirace v Sabbatech, potažmo Saint Vitus nebo Electric Wizard sice čouhá odevšad, ale bylo to dobře zahrané a sehrané. Celkem slušné, zemité riffy a postupně i zvuk, nenucený a povětšinou čistý zpěv, občas střídaný hrubší, „skřetí“ polohou. Jedna skladba se mi líbila hodně, ke konci sice už trochu nuda, ale jo, celkově v pohodě vystoupení.

Zpět do sálu vcházíme právě, když už je vše nazvučeno a připraveno a John Paradiso, kytarista a vokalista EVOKEN (a spolu s bubeníkem Vincem Verkayem zakládající člen souboru), zahlásí: „We need smoke!“ Což mě (v jistém kontextu) pobaví. Kouř se záhy valí na podium a zvláště v kombinaci s modrým a zeleným světlem tu rozhodně má svoje opodstatnění. Skvěle dotváří tu pravou hřbitovní, obřadní nebo až močálovou atmosféru. Hbitě zabíráme první řadu (nacpáno tu zrovna nebylo) a hrobaři z New Jersey spouští svůj set. Začínáme (téměř) od začátku, na úvod Tragedy Eternal z prvního alba, celkem dost melodická a členitá skladba, která ještě sem tam trochu zavání smutně-romantickým doom/deathem raných 90. let, dojde i na trochu (v rámci žánru) svižnější tempo. Klávesy jsou zatím dost potichu, zvuk celkově není moc vyvážený, postupně se ale zlepšuje. Další zazní An Extrinsic Divide, jedna z těch lepších skladeb z nejnovějšího Atra Mors, začínající, pro Evoken specifickým, zvláštně zefektovaným brnkáním, následně přecházejícího do hutného riffování. Paradisův vokál je i naživo vynikající, sice bez echa, kterého někdy využívá na albech, takže to působí o trochu víc suše, ale i tak, chroptělo mu to excelentně. Zvuk už se srovnal a zmohutněl, ale pořád jsem nějak čekal na tu pověstnou vídeňskou „extratřídu“, která se ale nějak nedostavila, byť bych zvuk od třetí skladby označil za dobrý. Tak a je to tu! Titulní skladba z A Caress of the Void a tady konečně přichází to, co u Evoken tak „uctívám“. Obhroublé, drtivé zhudebnění zkázy, odlidštění, dojem „propastnosti“, pravé objetí prázdnoty. Jestli se někdy píše o „zemitých riffech“, tak tyhle jsou už naprosto „podzemité“, katakombní, jeskynní. Některé kapely zní jako pohřební průvod, Evoken už jsou spíš soundtrackem k exkurzi do Tartaru. I ta odlehčená, brnkací intermezza působí tak chladně a bezútěšně. Vynikající. Už jen kvůli tomu, slyšet tuhle skladbu naživo, stálo za to sem jet, říkám si. Následovala další výprava do minulosti, tentokrát až na samotný začátek. Towers of Frozen Dusk z prvního dema (!), která mohla neznalého rané tvorby překvapit sypacím úvodem, odkazujícím na americkou, temně deathmetalovou školu. Dalším vrchol pro mě nastává se zlověstnou Tending the Dire Hatred z Quietus, kde jsem si uvědomil, jak moc u (nejen tohoto) alba dělal ten naechovaný, jeskynní zvuk. Ale i přes to, ta abysálně-monumentální pasáž kolem třetí minuty byla úžasná i naživo. Podruhé mrazení v zátylku. Kapela působí soustředěně a vážně, ale nenuceně, bez póz, možná až na basáka (David Wagner, působící mj. ve Funebrarum), který se chvílemi tvářil až přehnaně „abbathovsky“ a „grim“. Všichni jistí a sehraní, kromě nového klávesáka, který z neznámých důvodů musel v průběhu turné zaskočit za Dona Zarose, čímž klávesové party byly sem tam trochu ochuzené, v poslední, přídavkové skladbě chyběly úplně, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Publikum, čítající nějakých 50-60 lidí max. (že je funeral doomový žánr okrajovou záležitostí evidentně platí asi nejen u nás) si vystoupení užívá, jak se patří, mezi skladbami vydatně povzbuzuje a tleská. Úsměvy (!) na tvářích členů kapely a následný přídavek (a asi by byl ještě jeden, kdyby se Verkayovi nerozbil pedál) dávají na srozuměnou, že spokojenost byla oboustranná. Trošku zamrzela absence takové Antithesis of Light, ale holt nemůžeme mít všechno. Set mě bavil po celou dobu, některé, výše zmíněné okamžiky byly skvělé až pohlcující.

Po koncertě ještě nějakou tu hodinu setrváváme ve vylidnivším se baru, krátký pokec s Paradisem a Wagnerem (mj. si pochvalovali neobvyklou atmosféru na Obscenu – stagedivujícího naháče ještě prý na podiu neměli :) ) a vydáváme se vstříc noční Vídni, což se ukazuje jako skvělý tah – nikde žádní turisti, všechny památky krásně nasvícené (příště bych prosil funeral doom uvnitř Stephansdomu!). Celou noc příjemné teplo a to krásně bizarní, opilecko-vymletózní ráno u Karlskirche mezi palmami a kachnami, budu vzpomínat ještě dlouho. Stejně jako na koncert Evoken.