Kdy: neděle 9. března 2025
Kde: Praha, Palác Akropolis
Pořádali: Rachot

Nadžánrové trio Fire! (saxofonista Mats Gustafsson, bubeník Andreas Werliin a basista Johan Berthling) propaguje svou loňskou desku Testament, na které se muzikanti pokusili svou hudbu osekat až na dřeň a jít přímo k jádru. Bez efektů a elektroniky, jen tři nástroje, analogový pásek a Steve Albini ve studiu Electrical Audio v Chicagu.

Také současné turné se nese v tomto minimalistickém duchu, nejen propagovaným materiálem. I pódium nese jen minimum aparatury. Vlevo Berthlingův Orange aparát s jednou basou bez pedalboardu, uprostřed na stojanu Gustafssonův baryton a altsaxofon a příčná flétna, vpravo Werliinova základní jazzová klubová souprava a pár perkusních nástrojů. Na stánku s merchem leží lístek: prodej až po koncertě, sál samotný je pomocí závěsů zmenšen o prostory pod balkony, takže i při nedělním večeru a eventuální nižší návštěvě bude klub opticky vypadat plnější. Krom toho, pod balkony člověk nedostane optimální zvuk, takže dnes nikdo nebude ochuzen.

Jako posluchač, který dosud neměl s kapelou tu čest ani živě ani z nahrávky, si vychutnávám elektrizující napětí působené očekáváním prvního kontaktu. Současně ale bohužel nemůžu posloužit setlistem, který ale, jak se dalo vydedukovat z proslovů a kontextu, stál z většiny na aktuálním albu. A taky nemůžu posloužit srovnáním pódiové prezentace s nahrávkou, tj. jak moc velké míry improvizace se pánové dopustili.

Jen chvíli po osmé trio nastupuje a velmi zvolna rozehrává první kus, který postupně košatí a nabírá na síle. Během chvíle už můžeme díky decentnímu, ale účelnému svícení fascinovaně sledovat, jak z Gustafssonova barytonsaxofonu cáká voda kondenzovaná z jeho dechu. Klišé říká: ten chlápek je s nástrojem dokonale srostlý v jednu bytost. Přeci jen je poznat, když má někdo za sebou desítky nahrávek a stovky koncertů s nejrůznějšími umělci. Je tam obrovská jistota, ale podaná s lehkostí, jakoby jen tak mimochodem, i při expresivních pasážích, kdy Gustafssonovi v tričku NoMeansNo vystupují žíly na krku. Vybaví se mi scéna ze Škvoreckého Zbabělců, kdy Danny Smiřický popisuje, jak se po zkoušce s kapelou vždycky těší, až vylije ze sága nahromaděné sliny na podlahu hospody. Mats vylívá už snad po deseti minutách.

foto: Tereza Jirásková

Muzikantům se poměrně rychle daří naladit chemii v klubu. Čas se domněle zastaví a přitom, bohužel, běží o to rychleji, až člověk třeba zapomene fotit. Gustaffson střídá nástroje i herní techniky. Od sotva slyšitelného dechu po sloní torturu. Při výletu do starší tvorby hraje na příčnou flétnu andersonovsko-stivínovským excentrickým způsobem, kdy do nástroje zároveň křičí nebo zpívá. Mezi skladbami uvolněně a vtipně glosuje kvalitu merche i světový pohár v běhu na lyžích.

Byla by ale chyba podezírat ho, že si show krade pro sebe, protože Fire! je kolektivní dílo všech tří členů (dle Discogs.com jsou všechny skladby na Testament poskládány společně, i produkce je ve společných rukách). Baskytarista Johan Berthling do plus mínus jazzové struktury vnáší hutný (post) rockový spodek a spolehlivě vytváří nosnou kostru pro saxofonové výpady. Hraje celou dobu trsátkem, občas i Lemmyovským kytarovým grifem přes všechny struny. Bicmen Andreas Werliin jasně dokazuje, že není třeba sedět za masivní bicí baterií, ale že ke skvělému výkonu bohatě stačí naprostý nástrojový základ. Během setu střídá tympánové a regulérní paličky, někdy společně s maracas (?) a občas na hi-hat usadí chrastítko. Jen metličky nebyly, nebo jsem si nevšiml. Nejméně dvakrát mu sice palička v zápalu hry vyletí z ruky, ale vždy pohotově vyloví rezervní, aniž by skladba utrpěla. V závěru regulérní části před jediným přídavkem je vidět, jak z jedné paličky chvíli létají třísky, než se definitivně zlomí. Čistá vizuální krása!

Zvláštní pochvalu zaslouží nezvykle disciplinované publikum v kombinaci s parádním zvukem. Během produkce je takové ticho, že člověk doslova slyší každý Matsův nádech, nebo Andreasovo ťuknutí do obruče nebo stojanu a každý kontakt trsátka se strunami. A po bouřlivém aplausu můžou muzikanti klidně děkovat a promlouvat i bez mikrofonů.

Fire! nám do města přivezli „nějaký ošklivý merch,“ a koncert, který má tendenci uvíznout v paměti na pěkně dlouho. Na stole byla hodina a půl free ale přitom disciplinovaného jazzu, alternativy až avantgardy i rockového základu. To vše na prvotřídní hráčské úrovni tří chlapíků, kteří mají společný cíl a nepotřebují okázale ventilovat ega.