den o01 > pátek 20.07.07

O různorodé venkovní hudební festivaly poslední dobou v Čechách rozhodně nouze nebyla a nejinak tomu je i toto léto. Můj první letošní zářez přichází právě s Fluff Festem 2007, tentokráte s výrazně zajímavějším playlistem než u ročníku předchozího. A tak v pátek na pátou hodinu dorážím na benzinový pohon do světa bez Myslivečka, ale zato se spoustou hvězdiček, čistých štítů, bezmasé stravy, tělesných omalovánek a pornoherců (nebo snad tři xka a k tomu kouzelné slůvko hardcore vedle sebe někdy znamenaly něco jiného?), němčiny a polštiny, přes den slunečného počasí a přes noc lijáků.
O zajímavou část páteční hudební produkce (aka Ema Camelia) bohužel díky pozdnímu dojezdu přicházím, pod pódium se dostávám až na japonce Fc Five, jejichž zajímavost bohužel končí a začíná právě tím, že jsou z Japonska, jinak se hraje klasický hardcore rychlejšího střihu, s energií, ale bez nápadů. Vůbec celý páteční den je pro mě více ve znamení hudební nudy, po okraj plný kapel, které mají ten správný postoj a ty správné tisíckrát omleté postupy, což podle ohlasů fanoušků na hardcoreové scéně ovšem bohatě stačí. Celý den se mi tak trochu slévá dohromady, dokonce už si ani moc nejsem jistý přiřazováním hudební produkce k jednotlivým kapelám, víceméně vše pohlceno hudební šedí, která se dá okomentovat jen pár nejistými útržky, kterým se podařilo v hlavě utkvět.
Po Fc Five přichází na řadu němečtí Ritual a s ostudou zaznamenávám první výpadek paměti, protože si z jejich setu nepamatuju zhola nic (a nemá v tom prsty alkohol), snad jen lehce mi v hlavě zvoní slovo lopata. Justice jsem zcela určitě vynechal, zaúřadovaly kratochvíle jako procházení dister, jídlo, tam a zpět k autu, toi toi a jim podobné. U Final Fight jsem znovu na silně šikmé ploše, protože ani vůbec nevím, jestli jsem je viděl nebo ne.
To u Maroon se konečně dostávám na pevnou půdu pod nohama, tradiční něměcká metalcoreová lopata z nejlopatovitějších, ze zpěváka německost přímo sálá, holohlaví i neholohlaví tr00 hardcore fans roztáčí mlýny kungfu circle pity, což je vlastně taky jediný účel produkce Maroon. Hudebně zas a

znovu nuda, akorát tentokráte v trochu víc heavy kabátu, moshcorové postupy omílané pořád dokolečka, hlavně aby nedošlo na nějaké překvapení, které by mohlo moshery vytrhnout z jejich světa létajících končetin. Po chvíli už nevím do čeho bych píchnul a tak se vydávám alespoň projednou okusit kvality fluff kotle. Jednu dvě circle pity, běhá to pěkně, pak hurá na pódium zařvat kurva do mikrofonu, vyzkoušet jeden dva stagedivy a hurá pryč na jídlo.
Po Maroon přichází na řadu přichází na řadu hlavní hvězda večera, pro mě dosud neznámí 108, kteří jako jediní svým správně rozhoupaným hardcorem prosvětlují hudební stránku dne s krásně energickou živou prezentací, jíž vévodil v bílém hávu oděný kytarista a rekord v hodu do dálky botou v podání holohlavého frontmana. Škoda jen zbytečně dlouhých meziher a proslovů, které vystoupení zbytečně drolí.
Po ukončení setu už přicházejí na řadu povinnosti spojené s gambrinus stanem a následně spaní pod širákem spojené s nepříjemným vlhkobudíkem v pět hodin ráno a následný přesun do auta, které si za můj pobyt na fluffu vysloužilo přezdívku zlamkost.

den o02 > sobota 21.07.07

Po ranním probuzení a rozhýbání se vydáváme prozkoumat krásy místního koupáku, což se ukázalo jako rozhodnutí více než dobré. Voda je krásně teplá, koupaliště hezky přírodní a posléze objevujeme i taje místních skluzavek. Z jedné dětsky nevinně vyhlížející se díky šikovnému architektonickému triku s použitím ostrých předělů vyklubala smrtící pomůcka na naražení prdele, kdy bolest byla přímo úměrná zvolené rychlosti. Čas strávený bezstarostným odpočinkem rychle utekl, cestou zpět do kempu ještě prohlížíme přehlídku tetování a pobavíme se nad tím, jak se hardcoroví poctivci nezdržují placením u kasy přelézajíc ploty a pak už hurá k servírování hudebních kousků.
Do areálu přicházíme právě na začátku setu Themy 11 a první pěkný hudební zážitek festivalu je na světě. I přes pražící sluníčko se trochu sešeří a vkrádá se temná atmosféra plná emocí, občas dokonce přeběhne i mráz po zádech, konečně muzika, která nesází jen na energické podání ale má také kvalitu po hudební stránce.
Dále následuje dvojice pop punk hardcorů v podání No Trigger a Set Your Goals, z nichž první těžce nudí a vyzývá k prohlížení dister, druhá překvapuje pozitivní našlapanou šou se dvěma zpěváky, kde se kotel tanečníků dostává do varu, pro mě osobně příjemné překvapení, očekával jsem další nudu a místo toho dostal dobrou náladu.
Po Set Your Goals odcházíme na odpočinek k autu a posléze na jednu Plzínku k nedalekému motorestu, všechno se tak nějak protahuje a tak se zpátky k hudebnímu dění dostáváme až na poslední dvě tři písničky od Vitamin X. Po pár minutách poslechu už se jen netrpělivě těším na Kaospilot, kdyby jsme si u motorestu dali ještě jednu rychlou Plzínku, o nic bysme nepřišli, Vitamin X předvádějí další koncentrovanou nudu.
S příchodem Kaospilot však nuda velmi rázně končí a nejpříjemnější překvapení letošního Fluffu je na světě. Chaotická, agresivní, emotivní šou ve společnosti zběsilého norského ansámblu přináší královskou porci zábavy a hodinka ubíhá jako voda. Střídání in your face chaotického násilí s procítěnými pomalejšími, tu melancholickými, tu potemnělými pasážemi funguje na výbornou a v konečném zúčtování mi zpětně z tepla domova vychází jako letošní vítěz.
Druhý den se tedy uzavřel krásnou tečkou a nejen hudební, protože přichází setkání s Marastím kolegou ViteQem a následné ukájení alkoholických choutek zakončené poněkud promočeně sprintem mezi kapkami a blesky do auta.

den o03 > neděle 22.07.07

Po rozbouřené noci se Fluff probouzí po pár chvílích váhání do dalšího slunného dne a já poprvé stíhám zahajující kapelu programu, Francouze Backsight. Národnost slibovala hodně, dostalo se mi málo. Další klasický hardcore, tentokrát navíc se sice sympatickým, ale hlasově zcela zoufalým zpěvákem, to vše umocněné bolestí hlavy, která mi byla věrnou souputnicí po celý den, takže zklamání a návrat k autu.
Ovšem ne nadlouho, protože na scénu už o hodinku později nastupují screamaři z La Quiete. Krásně rozervaný set se těší i na časné hodiny nevídané podpoře z publika, moc pěkná záležitost bez velkohubých proslovů a tough manýrů, navíc s velkým výběrem merche, takže jsme nakonec tři odcházeli stylově oblečeni jako groupies.
A že program třetího dne je asi nejrůznorodější a nejnabitější z celého Fluffu, dokazují hned následující Animosity, těžkotonážní deathcore se skvělou instrumentací. Rube se vpravdě dřevorubecky, během koncertu poskakují ve vzduchu jména jako Despised Icon, A Black Rose Burial, pobavilo i jedno kratičké sólo vystřižené jak z učebnice eighties hardrocku, konečně lopata, na kterou je radost se dívat. Že se Animosity berou s nadhledem a bez zbytečných agresivních póz dokazují i jejich trika, obzvláště azurově modrý beach boy design má budoucnost.
Po Animosity sice ještě následovalo nadějné screamo Louise Cyphre, ti bohužel padli za oběť únavě a touze po tichu, procházka v centru Rokycan s vágním účelem hledání nádraží byla k tomuto účelu více než vhodná.
Následuje večeře v podobě vegan burgrů bez masa, a tím myslím nejen bez masa jako bez masa, ale bez masa jako pouze se zeleninou a kečupem, zvláštní styl obživy. V poklidu večeříme (někdo pivo někdo burger) před areálem za vzdálených zvuků Zero Mentality a za tu vzdálenost jsme rádi, tisíckrát hrané riffy, tisíckrát stejné vyhrávky, tisíctá kapela z tisíců kapel, tisíctá metalcore lopata.
To následující These Arms Are Snakes už jsou zábava mnohem větší, melodická rockově hardcoreová muzika se sympaticky z řetězu utrženým zpěvákem, hodně melodických rozkladů akordů, další ze zajímavých zpestření, i když dojem už sráží únava. Škoda, že právě vrchol festivalu, These Arms Are Snakes a Converge musí hrát až poslední večer jako poslední kapely, vystoupení už pak člověk absolvuje spíše z povinnosti než s nějakým přehnaným potěšením, navíc u Converge vystoupení kolidovalo s posledním rozumným vlakem do Prahy, takže jsem stihl jen úvodní tři písně, navíc díky vyčerpanosti už značně z povzdálí a pak hurá na vlak.
Na závěr si ještě neodpustím menší zarýpání do zvuku, protože ten rozhodně nebyl ideální, hlavně první dva dny to místy vypadalo jako kdyby si člověk doma pouštěl cdčko jen o trochu víc nahlas než obyčejně, radši aby si člověk navolil na founu tichý profil, aby náhodou nevyrušil kapelu uprostřed setu nevhodným zazvoněním. V tomto kontextu pak působily poněkud legračně jedinci se špunty v uších, jestli ono to není poslední dobou spíš móda než péče o zdravý sluch… Volume se otočil lehce doprava až na úplném konci druhého dne, a na třetí den už tak naštěstí nastavený zůstal, takže se přece jen už lépe navodila pořádná koncertní atmosféra.