Jelikož víc hlav, víc ví… opět jsme tu my, dvě rybky v triku. A skrze tlusté stěny (x[mm]) akvária (každý má samozřejmě své x) vám povyprávíme o jednom dnu, v týdnu, tohoto roku. A abychom se nepoprali, kdože začne, jako správní hoši od bobří řeky jsme si o pořadí férově střihli. Elááááá hop, kámen, nůžky, papír…

středeční večer dne zářijového patnáctý /slovy 15.9./ nabídl vskutku zajímavý kulturní zážitek. s víteQem (kterého tímto zdravím – ahoj!) jsme se vydali po železnici do matičky prahy, kde se měla konat vernisáž k výstavě fotografa petra havlíka s hudebním doprovodem mosteckých napalmed. s obojím ´drobet´ kontrastovalo prostředí vernisáže (galerie/club ALTERNATIFF - kousek od karlova mostu), ale možná i díky tomu mohly více vyniknout jak industriálně laděné fotografie, tak neméně industriální hluk napalmed (v ČKD by si zřejmě kolemjdoucí ničeho podezřelého nevšiml…:)
s produkcí začali napalmed krátce po deváté hodině a já v tu chvíli mohl zavřít oči a nechat se tak unášet světem strojových nebo jinak továrních rachotů či apokalypticky znějících ozvěn z budoucnosti. vystoupení bylo tentokráte rozdělené na několik ´skladeb´, přičemž přestávky šlo brát jako chvilkové návraty do reality :)
bez mučení se přiznám: opravdu jsem byl přítomen bez požití alkoholu (´nějakej budvar za pětatřicet bych rozhodně nepřekous´) či jakýchkoliv jiných omamných látek, přesto jsem se ocitl během každé skladby v jiném prostředí (i když většinou podobném tomu předcházejícímu) a zúčastnil se tak postupně téměř celé prohlídky ´nějakého továrního komplexu na drcení kovového šrotu, tavení a následné slévání a já nevim co všechno ještě´, exkurze jednotlivými halami, přecházení mezi nimi v těsné blízkosti dopravníkových pásů, vezoucích s ohlušujícím lomozem další a další kusy plechů a korodující (kopulující :-)) oceli. do toho občas jako nůž projel radKův řev, jakoby se semtam do této destrukční mašinérie připletla méně šikovná, ale levná pracovní síla /rozuměj úkáčko – pozn. autora/ a zoufalý ryk bylo poslední a jediné, co z ní ve změti drceného železa zbylo. po jedné pauze jsem se ocitl pro změnu na ´malebné´ procházce přírodou za letního večera ve více (či méně – záleží jen na nás) vzdálené budoucnosti, kdy jsem při přešlapávání, překračování a přeskakování všemožného křupajícího praskajícího chrastícího cinkajícího harampádí a jiných nerecyklovatelných odpadků musel stačit ještě uhýbat různě hlučným prolétávajícím dopravním prostředkům nového věku. další ´píseň´ někdy v závěru vystoupení mi evokovala zevlování v právě rekonstruované tovární čtvrti verneova ocelového města, kdy všemožně rozesetí restaurátoři tloukli svými kladívky a majzlíky do kovových stěn, na kterých byli v různých výškách zavěšeni...občas opět zazněl řev, tentokráte kapitalistův jekot na tlukoucí dělníky neschopné i přes dvacetihodinové směny dodržet nakázaný termín...no, jsem nakonec rád, že jsem byl tento večer zcela střízlivý a vrátil se tak do uklidňující reality vcelku v psychickém zdraví (i když to tak asi mezi těmito halucinogenními řádky nevypadá) a ještě jsem s otevřenýma očima sledoval videoprojekci promítající k již opravdu poslední skladbě napalmed vystavované i nevystavované fotografie umělcovy. vskutku působivý videoklip.
tímto doporučuji jak fotografovu výstavu (tuším, že potrvá celý měsíc), tak hlavně shlédnutí koncertu samotných napalmed. rozhodně je co poslouchat a co sledovat, jedním slovem ´opravdová zvuková/ruchová alchymie´!!
pro MJC lesan koloušek, televize NOHA

Takže malinká rekapitulačka. Ano, ano byli jsme na Napalmed, bylo to v Praze, v onom klubu, ano. Jeli jsme tam vláčkem, cesta uběhla coby dup, určitě jsme řešili něco strašně důležitého. Juj, téže zdravím Alanise. Pak už jen co noha nohu mine (minu) potkáváme v Karlově ulici (ehm, kterou jsme našli, než by jsi milý čtenáři řekl švec… ale hóóóóódně pomalu) druhou polovinu naší výpravy. Tímto zdravíme Onďu s Jezinkou. Pak už jen coby Onďa Jezinkou (nebo obráceně?) dohodil a uzřeli jsme galerii/club Alternatiff, kde se mělo pořádat ono foto-hlukové mecheche. Byl jsem maličko zaskočen “velikostí“ klubu, ale jsem přesvědčen, že koncertu (sakra, dá se to nazvat koncert?) Napalmed intimní atmosféra jen a jen prospívá. Bez okolků se přiznám, že zrovinka nepatřím ke skalním nadšencům všemožných pazvuků, křizvuků, mrzvuků, přezvuků, ale občasný výlet do centra plazmového výboje neuškodí. Jsem fascinován Napalmed, ale ani ne až tak jejich hudební produkci (ale taky ju) jako tím, čím ji vytváří. Těch neskutečných apokalyptických křemíkových bedýnek, z kterých by měl radost nejeden amatérský elektrotechnik, všemožných (ne)kovových nástrojů, které by zúročila nejedna hospodyňka a dalších prapodivných propriet hlukových inženýrů. Úplně si představuji ty romantické večery s pájkou, kalafunou a cínem, ach. Jakmile toto vše člověk uzří na vlastní bulvy v provozu, dostávají Napalmed jiný rozměr. Hlavní nosnou linku, jako krrrrr, chrrrrr, škrrrr, chrrrr, vazbící íííííí a všemožné jiné *rrrr , řídí guru industriálních vizí Radek Kopel, kterému přizvukují skrze různé cinkání, bouchání, otloukání jeho neméně šílení soukmenovci - v případě pražského koncertu v počtu jednoho kousku. Každou odehranou koláž hluku otevřel úvod poklidnějšího ražení, kdy člověk tu a tam zachytil i nějaký ten rytmus a řád, ale netrvalo dlouho, a řach… chrrrrr. A to mě na Napalmed baví, hledat aspoň kousek pravidelnosti, melodie, odhalovat to, co není až takový chaos. Leč mám dojem, že to někdo z kapely tuší a při pocitu, že už kousek mám, mi to pěkně překazí :-). Samotný principál používá i vlastního ječáku, tedy leckdy je monolit hluku proříznut hysterickým produktem hlasivek - inu, to se musí slyšet. Buďto vás to znechutí ihned a utečete, nebo začnete zkoumat co to vlastně je a jak s tím naložit. Třetí možností je, že jste lapeni a totálně chrochtáte blahem při jakémkoliv zvuku, který je 99,999% lidstva nepříjemný, a Napalmed si nádherně užíváte. Já se řadím do druhé skupiny a nechám se překvapit evolucí. A jak jste na tom vy? Nelze nezdůraznit, že důvodem, proč Napalmed vystupovali bylo podpoření (teda aspoň si to myslím) výstavy fotografií Petra Havlíka, který se snaží zachytit industriální svět kolem nás prostřednictvím fotoaparátu. Fotky to byly pěkné, ale o fotce vím úplný prd (globálně: vím, že nic nevím-díky pane Sokrates), takže asi tak. Inu, a to je začátek konce. Pak jsme prošli někudyma, tamtudyma a přestamtuto na nádraží a za spokojeného tdm, tdm, tdm… dojeli zpět do Plzně. A to je konec konce, takže začátek, ale to až příště… :-)

Napalmed =:> http://www.napalweb.unas.cz

by Rybky v triku (Alanis & Viteq)