Vyrazili jste na turné, kde přehrajete “album”, které ještě nevyšlo? Jak si má tu muziku člověk užít?

Na to se dá dívat z několika úhlů pohledu. Zaprvé, deska měla být vydaná během tohoto turné (první týden v dubnu 2016 – pozn. aut.). Museli jsme to však posunout, protože nám během výroby pár věcí zabralo víc času, než jsme čekali. Víš, stihnout datum vydání nebývá snadné, protože musíš plánovat mnoho měsíců dopředu. Na internetu se začalo mluvit o nahrávce - o její koncepci, o tom, že půjde o jednu dlouhou skladbu – to upoutalo pozornost lidí, kteří říkali: “Hm, chci slyšet, jak to bude znít ještě předtím, než to vyjde.” Podle mě na tom nezáleží. Sice bych byl rád, kdyby to vyšlo před turné, nicméně je to pro mě hlavně zábava hrát muziku a podělit se o ní s ostatními, i když ještě není venku. Pro nahrávku, která vyjde za měsíc, je to také dobrá propagace. Buď jak buď, je to pro nás výhra.

Pleiades' Dust mělo být album, ale nakonec je jen EP. Došlo k nějaké změně, nebo jde o nepochopení?

Ne, ne, ne. Už od začátku jsem chtěl udělat kratší desku, žádné hodinu trvající album. Chtěl jsem něco speciálního, pouze jeden jediný song. Myslel jsem na to dlouho, v každém případě jsem vždy chtěl vytvořit EP. Ale když byla píseň hotová, říkali jsme si “hm, má to 33 minut, bude to LP, nebo EP?” Vážně jsme nevěděli. Nakonec jsme se rozhodli pro EP a myslím, že to k hudbě lépe pasuje.

Půlhodinová skladba zabere půlku vašeho vystoupení. Vypadá to, že tahle nahrávka je pro vás pěkně důležitá…

Ano, naprosto. Myslím si, že jde o nejlepší věc, co kapela dosud udělala. Někdo určitě řekne, že je nejlepší Considered Dead, ale pro mě je to po umělecké, textové i kompoziční stránce zatím naše nejlepší dílo. Takže samozřejmě ano, to album je velmi důležité. A my neděláme jen desky, taky jezdíme turné a na nich nechceme hrát jen staré songy. Chápeš, co tím chci říct? Pro mě je hlavní nepospíchat, každé album je superdůležité, ať už to má jenom jednu, nebo dvanáct skladeb. Kompozice je kompozice a já ji chci udělat pořádně. Pakliže nemám žádné nápady, nebo nemám co říct, tak prostě žádnou desku nenatočím.

Podle první ukázky z EP rovněž nejde o avizovanou jednu skladbu. Jakou bude mít Pleiades' Dust formu? Intermezzy propojené skladby, nebo je singl jen výňatek/kapitola celku?

Ty dva singly (Wandering Times a Besieged) jsou pouze části. Jejich výběr nebyl snadný. Ale kvůli propagaci chtělo mít vydavatelství singl. Před třiceti lety jsi jenom čekal na desku a když vyšla, tak vyšla. Se stahováním z internetu je teď všechno jinak. Jestli chceš album prodat, musíš něco ukázat s předstihem, aby lidé měli představu, co můžou čekat. V tomto případě jsem vybral tyto dvě části, protože si myslím, že mohou fungovat jako kratké písně. Ale až je uslyšíš v kontextu (celé skladby), začnou dávat jiný smysl. Je to stejné jako v některých kompozicích. Je tu hodně dynamiky – když hudba hodně ztichne, neznamená to, že začíná další skladba. Je to podobné tomu, co je běžné ve vážné hudbě – celý orchestr hraje nahlas a pak velmi potichu – hraje jen jeden nástroj, který drží jeden tón, a pak to celé začne znovu. Chtěl jsem tedy složit ne pouze něco orchestrálního, ale opravdovou kompozici. Nikoliv další skladbu ve stylu sloka-refrén-sloka. Chtěl jsem jednu epickou skladbu jako Pendereckého koncerty. Když posloucháš druhý houslový koncert, jde o jeden dlouhý kus. Ano, je rozdělený do jednotlivých částí, ale když si je poslechneš odděleně od ostatních, zní to divně. Samostatně nefungují, ale když je vložíš do většího celku, tak ano. Přesně tak jsem to chtěl udělat s Pleiades‘ Dust, vytvořit dlouhý příběh. Jsou v něm „interpunkce“, ale části, které od sebe oddělují, nejsou samostatné skladby. Tak jako v knize, i tady jsou texty uspořádané do sedmi kapitol. Jestliže si přečteš pouze jednu, nepochopíš celý příběh. S muzikou to máš stejné. Taková byla moje koncepce.

Podle první ukázky se hudebně navazuje na Colored Sands. Jak ty sám Lucu EP vnímáš, posunuli jste na novém materiálu dál?

 Má to hodně blízko k estetice Colored Sands, ale je to víc progresivní a organizovanější. Když se budeš soustředit jen na baskytaru, ta nikdy nehraje stejné party jako kytara. Každý nástroj má svůj vlastní hlas. Tahle deska je mnohem víc vrstevnatější. Je na ní víc samostatných partů, ale zároveň s tím jsou spolu dobře propojené. Představuju si ji jako komorní hudbu, ale s elektrickými nástroji. Přesně tak ji i vnímám. 

Pokud se nepletu, studoval jsi klasickou hudbu. Kdy ses rozhodl, že se budeš věnovat naplno metalu? Nebo je to tak, že máš rád tvrdou muziku, ale chceš v ní uplatnit principy vážné hudby?

Ne. Tohle si lidé myslí často, protože jsem se krátce učil hrát na housle a violu a potom jsem se rozhodl studovat skladbu víc “akademicky” – tzn. instrumentaci, kontrapunkt, harmonii, prostě všechny techniky, které skladatel využívá. Potíž je v tom, že si mnoho lidí myslí “hudba Gorguts je komplexní”, nebo “ne tak tradiční”, právě proto, že jsem studoval klasickou hudbu. Ale to s tím nemá co dělat. Třeba Obscura byla složená mnohem dřív, než jsem šel na studia. Hlavní roli tu hrála má osobní zvědavost. Objevil jsem Šostakoviče, Pendereckého, všechny ruské skladatele. Opravdu se mi líbili a chtěl jsem se naučit tomu, jak komponovali hudbu. Obohatilo to můj způsob myšlení, i když skládám metal. Klasická hudba, nebo její prostředky, mohou rozšířit vaší vizi. I když potom skládáš tradičnější metalovou hudbu, můžeš je do ní zahrnout. Pomůže to oběma. I když skládám klasickou hudbu, líbí se mi v ní hlasité pasáže a temné melodie, které pocházejí z metalu. Hudba je pořád hudba, nejde o dvě různé věci. Kdybych zkomponoval skladbu pro piano, nebo housle, budu to pořád já, můj jazyk a nápady. Jsou to pouze rozdílné hudební nástroje, které je vyjadřují. Musíš jenom dodržovat jejich podstatu. To platí i pro daný žánr. Když složíš něco pro deathmetalovou kapelu, nemůžeš být jemný a uhlazený.

Proč se posouval termín vydání Obscury až do roku 1998?

Nikdo nechtěl podepsat s kapelou žádnou smlouvu. Vydavatelstvím jsme zaslali dema Obscury, ale všechna nám řekla: “Co to sakra je? Tohle je blbost.” Lidé si mysleli, že to je sračka. Tak jsme čekali. Písně z alba jsme přehrávali čtyři, nebo pět let. Jenom na zkouškách, dokud jsme neměli smlouvu. Jednou jsme hráli v Chicagu a přišel se na nás podívat Martii Payne z Olympic Recordings. Po vystoupení nám řekl: “Wow, moc se mi to líbilo. Rád bych vám tu desku vydal.” Tehdy jsme naživo hráli věci z Obscury, i když ještě nebyla venku.

Na Colored Sands je “zvláštní” skladba The Battle of Chamdo. Co ta skladba reprezentuje? Neměl jsi někdy v plánu skládat vážnou hudbu, nebo třeba soundtracky?

Jo, jasně.

Složil jsi někdy něco takovýho?

Loni jsem poprvé v životě dělal na jednom soundtracku. Bylo to pro nezávislý, velmi obskurní film z Kanady, který ještě není hotový. Jmenuje se The Church of the Red Candle. Hodně divný film. Nezní to podobně jako The Battle of Chamdo, nebo Gorguts. Jde v něm víc o objevování možností elektroniky - různých zvukových a klávesových rejstříků.

Co vlastně v životě děláš? Kolik času věnuješ skládání hudby?

Hodně času jsem teď věnoval hudbě. Ale jinak pracuju se dřevem, jsem řezbář a dělám nábytek na zakázku. Začínal jsem na studiovém nábytku určeném do naší galerie. Ale moc jsem se neprosadil, je velmi komplikované prodat nábytek v galeriích. Přesto stále experimentuju, udělal jsem pár podobných kousků. Když jsem začal dělat tohle povolání, dělal jsem dřevěné cedule – třeba pro hospody, nebo restaurace. Takové znaky ze dřeva, na kterých jsou všechna písmena vyřezávaná a nabarvená na zlato a k tomu kovová konstrukce, na které to má viset. Dělal jsem to zhruba deset let.

Takže se muzikou neuživíš.

Víc teď koncertujeme, takže se můžu víc soustředit na hudbu, ale domů se nevracíme jako milionáři. Proto se stále věnuju dřevořezbě.

Máš vedle hudby i jiné koníčky? Pokud ano, promítají se do ní?

Muzika a řezbářství mi zaberou hodně času. Ale jinak rád čtu, hodně filozofie. Kvůli Pleiades' Dust jsem hodně četl o Středním a Blízkém východě, který mě opravdu fascinuje. Koncept alba se točí kolem knihovny v Bagdádu, která existovala od 8. do 13. století. Musel jsem si o ní přečíst hodně knih a zhlédnout různé dokumenty atd.

Byl ses tam také podívat?

Ne. Ale strašně rád bych viděl státy jako je Afghánistán, Uzbekistán a všechny ty “-stány” kolem. Do Bagdádu odtud přišlo mnoho myslitelů a filozofů, kteří v něm pracovali v různých vědeckých oborech jako optika, atronomie, matematika. Tahle část světa mě okouzlila. Našel jsem krásnou knížku, která se jmenuje Lost Enlightenment, jejímž autorem je historik, který se o tuto oblast dlouhodobě zajímá.

Vnímáš vaší muziku ještě jako death metal?

Myslím, že ano. Ve skladbách je hodně deathmetalových ingrediencí, ale nepoužíváme jenom je. V písních najdeš sypačky, řev, hodně tvrdý zvuk kytar. Takže by to mohl být death metal, ale progresivnější. Pojmenuj si to, jak je libo, já především chci hrát sakra tvrdou muziku. Nehodlám začít používat čistý (melodický) vokál. Hudba musí být temná, hrozivá, zároveň poutavá a s příběhem. Death metal je pro to ten pravý styl.

Ptám se proto, že když si poslechnu od Gorguts starý a nový materiál, je tu velký rozdíl. Nejde mi o zpěv. Pro mě je to spíš něco jako post-vize tohoto žánru.

Přesně tak. Ovšem mně se líbí to nazývat death metalem, má ale větší přesah. Nejde pouze o výše řečené žánrové ingredience, jsme schopní vyjádřit i další věci. Naše spektrum je širší než klasický death metal, který jsme hráli na prvních albech.

Kluci z Dysrhythmia rovněž nejsou typičtí DM týpci, jejich kapely jsou sice tvrdé i experimentální, ale za DM bych neoznačil asi jediný z jejich projektů. Necháváš jejich věci tak, jak je přinesli, nebo ještě skladatelsky něco upravuješ, aby tam byl ten správný spojující feeling, který pro Gorguts vyžaduješ? Přece jen jsi i textař a tahle stránka má u Gorguts svou důležitost.

Hudbu v Gorguts skládám já. Nejdříve dám dohromady své kytarové riffy, to je výchozí bod. Napíšu celý song, naprogramuju bicí, abych Patricovi vysvětlil, co za rytmy se mi honí hlavou namísto toho, abych mu je zpíval. Je to tak jednodušší. Celou píseň nahraju a pak ji pro Kevina a Colina přepíšu do not. Colin to ve skutečnosti nevyužívá, ale Kevin má rád, když ví, který riff hraju a pak ho začíná upravovat. Já ovšem nikdy neměním to, co hraju, OK? Mí spoluhráči ale k mému základu přidávají navrch a dospod své linky. Má role je uprostřed, Kevin s Colinem vytvářejí aranže, díky tomu pak vzniká opravdový kontrapunkt. Když přijdou s něčím, co se mi úplně nezamlouvá, můžeme s tím zkusit něco udělat, ale to se vlastně vůbec nestává. Pošlu jim svou hudbu, oni mi pak v e-mailu zašlou nazpět své party. Když si je pustím, většinou si řeknu: “A kurva!” Oba jsou velmi dobří skladatelé, jejich práce má vždy vkus. Jsem rád, že s nimi mohu pracovat. Oni dokážou do muziky vnést svůj vlastní výraz. Kdybych jim říkal, co mají hrát, mohl bych hrát všechno sám. Ale já chci slyšet jejich hlas, osobnost a kreativitu. To je to, co z toho udělá něco mimořádného. Pro mě je důležité, aby byl slyšet jejich styl, protože je úžasný! Jsou skvělí hráči, mají nápady, které by mě nenapadly. Společně nám to funguje, oni vědí, co se mi líbí a estetiku Gorguts dokážou zachovat.

Dysrhythmia, kapela tvých spoluhráčů Colina a Kevina, je hudebně Gorguts docela dost příbuzná. Jak se dá zamezit, aby ve výsledku obě nezněly podobně? Je v tvém plánu od sebe kapely nějak odlišit?

My o tom ani moc nepřemýšlíme, prostě jenom děláme to, co chceme. Obě kapely nezní stejně.

 Oni dělají svou muziku a ty tu svojí.

Přesně tak. A způsob, jakým přispívají do hudby... nezní to jako Dysrhythmia, Behold The Arctopus, nebo Krallice. Je to jiná chemie.

Používáte při komponování jako inspiraci nějaké psychotropní látky?

Před Obscurou jsme hulili pořád. Marihuanu, žádné LSD, na něm bych nemohl hrát na kytaru (smích). Ale trávu jsme kouřili neustále. Někdy jsme dokonce říkali: “Nemáme žádnou trávu, budeme zkoušet zítra.” Nedělám si srandu!

Takže jde o takovou marihuanovou hudbu.

Přesně. Tu trávu v ní můžeš cítit. Bylo nám 23-24 let, ale hulili jsme pořád. Nestydím se za to.

Kouřili jste marihuanu jen do Obscury?

Ne. Na From Wisdom To Hate jsme taky trochu kouřili, ale bylo to zrovna v době, kdy jsem s tím skončil. Nepotřebuju hulit, abych mohl skládat muziku.

Takže celá Obscura byla zkomponovaná pod vlivem marihuany?

Ano. Není to nic divného, protože jsme byli věčně zhulení. Když jsme začali dávat dohromady Obscuru, sedli jsme si a řekli si: “Chceme udělat něco jiného než Erosion of Sanity. Takže žádný trsátkový šmrdlačky.” I kdyby Steve (Hurdle), nebo Steve (Cloutier – baskytarista) přišli s riffem za milion dolarů a byla by tam, nevzali bychom to. Z toho další skladbu neuděláme. Stejně jako tu-pa-tu-pa rytmus á la Slayer. Na Erosion byl přítomný od začátku do konce. Sami sebe jsme takto přinutili být v zóně, ve které se necítíš pohodlně. U bicích jsme si řekli, že jejich rytmus musí být heavy, nebo musí jít o sypačku. Takto jsme si nastavili hlavní pravidla. Když jsme začali skládat, ptali jsme se sami sebe: “OK, nemůžu tohle, nemůžu tamto, co tedy budu hrát?” Snažíš se hledat a experimentovat, je to jako vytváření nového hudebního jazyka. Jako když se děti učí mluvit. Umí jen pár slov, neumí tedy vyjádřit tolik myšlenek, protože používají pořád ta samá slova. Ale čím víc postupuješ, tím větší máš slovní zásobu a dokážeš vyjádřit komplexnější myšlenky. V hudbě je to stejné. Sám sebe nutíš do něčeho, co neznáš. Přidáváš prvky – ty svoje nápady – a vytváříš nový jazyk, jako kdybys vytvářel širší slovní zásobu. Tímto způsobem vznikla celá nahrávka.

Takže jde o pravidla podobná Schönbergově dodekafonii...

Jsou zde jasně nastavená pravidla, kvůli kterým nemůžeš do zóny, kde se cítíš pohodlně. Jsou zde proto, aby ses od ní držel zpátky.

To je koncepce odvozená z klasické hudby.

Ano. Můžeš to k ní přirovnat, ale dvanáctitónová hudba je pravidelná. Tam byly pevně stanoveny řady dvanácti tónů, kde nemůžeš opakovat stejnou notu dvakrát. To jsme my nedělali. Ale díky tomu, že jsme nastavili odlišně způsob kytarové hry, aranžování bicích, hráli jsme hodně bez utlumování strun a disonantně, vznikl nový styl. Po Erosion jsem napsal jednu, nebo dvě věci, které zase zněly podobně jako Erosion. Žádné překvapení. Umělecky vzato, zbožnujeme, když si posluchač řekne: “Wow, co to sakra je?” Moment překvapení je důležitý.

Jak dlouho vám trvalo složit Obscuru?

První věc, kterou jsme udělali, byla Rapturous Grief. Zabralo to zhruba jeden měsíc. Trvalo to delší dobu, protože šlo se všemi těmi pravidly o nový styl. Pak jsme si dali na týden pauzu, během níž jsme doma individuálně jamovali, hodně hulili trávu a dávali dohromady nové riffy. Další pondělí jsme se sešli ve zkušebně a vymysleli další pravidlo. Když někdo z nás hrál neznámý riff, zbytek kapely se nesměl dívat, jak ho ten dotyčný hraje.

Takže ho jenom poslouchal.

Přesně. Když si to rozebereš, zjistíš, že to je někdy hrozně jednoduché, že technický aspekt není důležitější než melodie. Velmi technická muzika vypadá impozantně. Občas vidíš kytaristu, jak hraje neskutečně technicky. Říkáš si “to snad není možný”, ale když ho posloucháš, není to ono. Díky pouhému naslouchání jsme dosáhli hrůzostrašných, disonantních akordů, hráli jsme netlumeně, naše hudba byla velmi temná. Poté, co jsme si přehráli všechny riffy, jsme se rozhodli, že si ponecháme jenom ty, které jsme považovali za nejlepší. Pak jsme si řekli, že se je naučíme, ale ještě je nebudeme dávat dohromady. Nejdříve jsme k nim vytvořili bicí figuru a to tak, že každý riff byl na bicích nezávislý. Kdybychom chtěli, mohli bychom ji opakovat donekonečna, chápeš? Máš autonomní melodii s vlasním rytmem, je to jako nějaký mechanismus. Jakmile jsme tohle měli hotové, mohli jsme začít skládat – riff číslo 1, riff číslo 5 atd. Vezmi si, že ve skladbách jsou čtyři, nebo pět riffů, není jich tolik. U každé písně to proběhlo následovně: První den jsme si navzájem předvedli riffy a pak je cvičili, třetí den jsme začali dávat skladbu dohromady a do čtvrtka byla hotová. Pouze ta první zabrala víc času, ty další šly rychleji. Kolikrát jsme si říkali: “Ale no tak, pojďme do hospody, je pátek!” (smích) Celou Obscuru jsme tímto způsobem udělali za jeden rok. Začali jsme někdy v dubnu, nebo v květnu 1993. Do konce roku jsme měli hotových kolem deseti skladeb. Celou desku jsme nacvičili a mysleli si, že bychom mohli získat kontrakt. Nahráli jsme demo a rozeslali jej. Ale nic se nedělo. Tak jsme si řekli, že uděláme ještě další věc. Složili jsme Nostalgii a nakonec Obscuru. A teď si doma udělej test. Schválně si poslechni Rapturous Grief, zní to jako Morbid Angel. To byl teprve začátek. Pak si poslechni Obscuru, je to hodně chaotické, ale uspořádané zároveň. To už jsme byli s naším novým jazykem víc sžití.

Podle jakého klíče jsi vybíral nové spoluhráče do aktuální sestavy? Metal archives uvádějí datum reuninu rok 2008, deska vyšla až po pěti letech – co všechno se během nich událo?

Spolu se Stevem (Hurdlem) jsem hrál v Negativě, když mi jednoho večera říká: “Potřebuju s tebou něco probrat. Víš ty co? Měl bys udělat novou desku Gorguts. Za dva roky tomu bude dvacet let, co kapela vznikla. K oslavě výročí bys měl vydat nové album.” Myšlenka to byla skvělá, ale skupina byla mrtvá, většinu času jsem trávil dřevořezbou. Negativa byla hlavně Stevův projekt, nevedl jsem ji já. Šlo o jeho kapelu, jeho nápady, já byl jenom takový “dělník” a podřizoval jsem se. Tehdy jsem mu odpověděl, že nad reunionem budu přemýšlet. Po dvou týdnech jsem si nakonec řekl, že to zkusím. Jednou za rok mi vždy napsal John (Longstreth) z Origin a ptal se, jak je a že si se mnou rád zajamuje. Netušil jsem, jestli jeho nabídka stále platí, ale potom jsem slyšel Knives on Ice od Dim Mak. Fantastická nahrávka, miluju to! Jsem velký fanoušek Ripping Corpse a opravdu se mi líbí, jak na té desce John hraje. Chtěl jsem ho za bubeníka, navíc jsem s ním byl ve spojení. Colina jsem potkal, když se přišel podívat na koncert Negativy. Viděli jsme se ale jenom asi dvě minuty, Colin mi tehdy dal CD. Behold...the Arctopus na mě udělali dojem, ale Dysrhythmii jsem neznal. Neměl jsem tušení, koho za druhého kytaristu. Steve se mnou sice chtěl spolupracovat, ale řekl jsem mu: “Hrajeme spolu v Negativě. Bez urážky, společně jsme udělali Obscuru, proto bych raději chtěl vyzkoušet někoho nového.” Myslím, že ho má odpověď trochu zklamala, ale pochopil to. Byli jsme dobří přátelé. Jeho reakce byla: “Žádný problém. Tvé rozhodnutí respektuju.” Seděli jsme tehdy v restauraci a pak jsme šli k němu domů. “Na Youtube ti pustím jednoho kytaristu. Zeptej se ho, je ohromný.” To mluvil o Kevinovi. Když jsem viděl dobře natočené vystoupení Dysrhythmie, říkal jsem si “to je vražda, s tímhle chlápkem chci hrát”. Měl jsem tehdy složené dvě skladby pro Negativu, ale moc to nefungovalo, a tak jsem se rozhodl, že si je ponechám pro sebe. Šlo o Ocean of Wisdom a Reduced to Silence. Každému jsem napsal na Myspace: “Chci udělat novou desku Gorguts, přidáte se?” Všichni mi odpověděli, že ano. Složil jsem proto ještě jednu věc, abych měl celkem tři songy, nahrál je a poslal jim je, abych viděl, co jsou schopní vytvořit a jestli nám to bude společně klapat. Asi za měsíc jsem měl písně zpátky doma. Pak jsem si zahrál s Johnem a vysvětlil mu svoji představu, co by měl hrát. Nakonec jsme se všichni čtyři jednou o víkendu sešli a nahráli třískladbové demo. Nahráli jsme ho za tři dny, ale znělo to, jako kdybychom spolu hráli už delší dobu. Zbytek je historie.

Už nějakou dobu s vámi hraje Patrice Hamelin. Podle mě se do sestavy neskutečně hodí. Jak vlastně došlo k jeho přizvání a jsi v kontaktu s Johnem (Longstrethem)?

Patrice velmi často nahrazoval Johna, protože ten byl pořád u Origin velmi vytížený. Patrice žije hodinu a půl od mého baráku a jsme velmi dobří přátelé. Potkal jsem ho v době, kdy Dan Mongrain hrál na From Wisdom to Hate. Měl jsem nabídky hrát živě, ale John nemohl, tak jsem se ho zeptal, jestli by mu nevadilo, kdybych ho na koncerty nahradil. Vystupovali jsme tedy s Patricem jako bubeníkem. Pak jsem se prostě rozhodl, že by bylo praktičtější hrát s ním. Zní nám to spolu velmi dobře.

Podle mého názoru sedí do hudby Gorguts víc než John.

Jo, máš pravdu. Patricův styl je bližší tomu, co hrál Steve McDonald na From Wisdom to Hate.

www.facebook.com/patricehamelinartist/videos/403063096497134

Teď jednu možná ne příjemnou otázku, která ovšem hodně lidí u nás zajímá. Po odřeknutí vaší účasti na Gothoomu a Brutal Assaultu, o kterém jsi prohlásil, že bylo nejlepším show v historii kapely, jste slíbili náhradní termíny, ale nic se neuskutečnilo. Co se stalo?

Na mně to nezávisí. Jde o formalitu, o kterou se stará agent. Měli jsme potvrzených několik festivalů, ale měli jsme také hrát v klubech. Ty ovšem nebyly vůbec zarezervované. Dozvěděl jsem se o tom asi měsíc a půl před tím podělaným turné. Co chceš, aby udělal? Nemohli jsme zaplatit ani letenky. Colin a Kevin žijí v New Yorku, nemůžu jim prostě dát 10 dolarů a říct jim, aby přijeli. Jo, je to sranda, ale každý máme své povinnosti. A turné nemohlo splnit... (odmlčí se) nemohli jsme zaplatit honoráře, vůbec ne. Každému jsem osobně volal, abych se omluvil a vysvětlil mu, jak se věci mají. Pochopili to. Agenti někdy říkají: “Tuny kapel ruší (koncerty) neustále. Víš, je to jenom business.” Pro mě to jen business není. Pro nás je velmi složité to společně načasovat a odjet turné. A pro pořadatele to bývá tak, že aby za to jejich akce stála, aby fungovala a přišli lidi, musíme tam hrát. Volal jsem osobně promotérům, dokonce jsem psal i dopisy, žádal jsem je o jejich Skype a e-maily, abych je mohl dostihnout. Tomáš (Fiala) po nás chtěl, abychom přijeli a zahráli. Ale řekl jsem mu: „Tomáši, fakt si cením toho, že se snažíš, aby tohle dopadlo, ale vůči ostatním promotérům to není fér.“ Nechci, aby o mně řekli, že jsem zrušil vystoupení, pak jsem obrátil a nakonec odjel a odehrál jiné. Buď řeknu všem ano, nebo všem ne. Je mi to fakt líto, protože Brutal Assault je úžasný festival.

Je možné, že se na Brutal Assault znovu vrátíte?

Na to se musíte zeptat někoho jiného. Já o tom nerozhoduju. (smích)

Rád bych teď zabrousil do minulosti. Máš povědomí o tom, co dělají bývalí členové Gorguts? Jsou ještě někteří hudebně aktivní? Hlavně mě zajímá Steve Cloutier, který se velkou měrou podílel na soundu Gorguts.

Neslyšel jsem o něm přes deset dvanáct let. Po From Wisdom to Hate jsem se odstěhoval z Montrealu a Steve McDonald zemřel. Snažili jsme se později spolu zas jamovat, ale bylo to vždy komplikované. Cloutier za mnou přijel zkoušet dvakrát. Nabízeli nám tehdy smlouvy na desku a všechno okolo, ale... Už jsem o něm (Cloutierovi) znovu neslyšel. Myslím, že se oženil, má rodinu, pracuje na stavbě. A to je fajn. Já to respektuju.

Takže už nehraje.

Myslím, že ne, ale přesně nevím. Nemluvili jsme spolu přes deset let. Stéphane Provencher, který hrál na prvních dvou deskách, dává dohromady motocykly. Je nadšenec do starých motorek. Eric – basák – je učitelem angličtiny. Ale nemyslím si, že někde hraje, nevoláme si. Když se někde potkáme, řekneme si “čau, jak je?”, ale to je asi tak všechno.

Když vyšla Obscura, skoro nikdo to z metalové obce nepochopil. Vnímáš současný úspěch Gorguts zpětně jako svou satisfakci?

Samozřejmě. Časem ta deska získala uznání, které si zaslouží. Dokážu pochopit, že v době, kdy vyšla, se od všeho ostatního lišila. Její součástí nebylo žádné deathmetalové klišé. Album, které buď milujete, nebo nenávidíte. Ale domnívám se, že časem dozrálo a zní stále svěže. Nezní zastarale a jsem na něj velmi pyšný. Ale tenkrát to nikdo nechtěl podepsat (a vydat).

Živě často vystupuješ v tričkách Deathspell Omega, Ulcerate nebo Mitochondrion a Dodecahedron. Všechny více či méně navazují a rozvíjí to, s čím Gorguts prorazili, tedy disharmonické riffy a tak. Jejich hudba je v mnohém Gorguts podobná - je to důvod, proč je máš tak rád? Že vlastně částečně pokračují v tvé vizi metalové hudby?

Podporuju je jednoduše proto, že se mi líbí. Ne kvůli tomu, že jsme tuhle hudbu vytvořili my. Ne, to není důležité. Zaslechl jsem, že dnes tu (v Praze) hrají Decapitated. Zkoušel jsem ten klub, kde hrají, najít. Chtěl jsem se s nimi seznámit, ale nenašel jsem to. To říkám jen pro příklad. Koupil jsem si od nich desku Blood Mantra – vůbec je neznám, ale napsal jsem jim e-mail: „Hej, tady Luc. Právě jsem si koupil vaši desku. Myslím, že je skvělá a doufám, že se někdy potkáme v Montrealu. Ahoj!“ Tohle dělám vždy. Udělal jsem to i s Deathspell Omega. Napsal jsem do jejich vydavatelství, aby jim vyřídili, že hrají skvěle. Když se mi něco líbí, dělám to pořád. Prostě té skupině napíšu. Jsem velký fanoušek.

Ovlivňují tě tyto kapely?

Znáš Chaining the Katechon od Deathspell Omega? Jde o jednu dlouhou skladbu. Ovlivnila mě složit album podobného formátu. Tu jejich nahrávku miluju, je perfektní. Stejně jako I od Meshuggah, nebo Incident od Porcupine Tree. Tyhle desky mě svým formátem inspirovaly. Mám rád Paracletus, Drought, Decapitated, Dodecahedron, Inverloch. Kupuju hodně metal, klasiku, všechno možné... A nemám Facebook, takže vždycky musím napsat mému kamarádovi, který se stará o FB Gorguts: „Hele, napiš té kapele na Facebook, že ji zbožňuju a pozdravuju je.“ (smích)