Poslední den školního roku nebyl letos v Praze a v českých luzích zdaleka jen o vysvědčení. Ať už vás drahé ratolesti potěšily nebo spíše nasraly, v obou případech rozhodně stálo za to oslavit začátek prázdnin nebo se naopak uklidnit zavítáním do O2 Arény na powermetalové gigantické dýňové hody roku. A pokud nedorazili ani všichni ti škarohlídi, kteří nedokázali stále vstřebat eponymní návratovku Helloween z loňského roku s odkazy na neupřímnost a komerci, tak jedině dobře, protože i bez nich praskala hala ve švech od podlahy až po střechu. Kdo by si taky nechal ujít excelentního Michaela Kiskeho s Kai Hansenem, coby spolustrůjcem dýňové rychlomašiny, s odvěkým basákem Markusem Grosskopfem a kytaristou Michaelem Weikathem. Tihle všichni zase pospolu na jednom pódiu naživo byli jasnou zárukou strhující jízdy. 

Ale ještě předtím se sneslo na naše hlavy kladivo v rukou okřídleného rytíře Hectora a jako „předskokani“ nastoupili Hammerfall, které jako již stálice scény netřeba představovat a jako následovníci německých bratrů v kovu se prezentovali více než důstojným průřezem celé tvorby s časovou dotací zhruba devadesáti minut. Otvírák Brotherhood z letošní únorové novinky rozproudil první davové vlny a hrály se z ní ještě další dva kusy v podání Hammer of Dawn a Venerate Me. V setlistu se dostalo na ukázky z většiny alb, včetně The Metal Age a Glory to the Brave ze stejnojmenného debutu z roku 1997, takže vcelku výživná porce a užitečný průřez pro někoho, kdo tohle seskupení až zas tak nesleduje. V úplném přídavkovém závěru nechyběly hitovky Hammer High nebo Hearts on Fire. Nemůžu tvrdit, že bych hýřil nadšením, ale jestli za to mohl ne zcela ideální zvukový projev nebo spíše fakt, že jsem se těšil na hlavní hvězdy večera, asi není podstatné. Každopádně kladivobijci nadšením přímo oplývali, protože si můžou zase po dvou letech zahrát v Praze, a tak jsme měli radost taky.

Dosti bylo ovšem švédského úsilí, kterému sice všechna čest, ale do úplného závěru jsem nečekal s cílem stihnout rychle pár piv jako přípravu na pumpkinové peklíčko a zpátky na značky. Tomu, že si museli užít všichni staromilští fanoušci ryzího power metalu, odpovídal taky setlist. Celou performanci Helloween před půl desátou svižně nakopla, teda spíše snesla první epické melodie z nebes, Skyfall z eponymního alba a přinesla s sebou taky o poznání diametrálně odlišný zvuk, který okamžitě nakopal stadionovou atmosféru konečně ke hvězdám. Z loňské návratovky došlo ještě na další tři zářezy. 

Ovšem milovníci mýtických držitelů sedmi klíčů se dočkali celkem sedmi pecek, mezi nimiž nechyběly největší hitovky jako hned druhá na setlistu Eagle Fly Free. Další skvosty jako Future World, Save Us nebo Dr. Stein nemohly nechat nikoho na pochybách o tom, jakže se v osmdesátých letech rodily nepřekonatelné prazáklady žánru. Co hodně potěšilo, tak prostor pro album Walls of Jericho a teda pro Kaie. Nejenom že se servírovaly dva regulérní opusy Heavy Metal (Is the Law) a How Many Tears, ale Hansen odprezentoval v sólové speedmetalové parádě v jednom tahu ještě Metal Invaders/Victim of Fate/Gorgar/Ride the Sky. Tolik jsem z památného debutu nečekal a byla to jedna z nejlepších částí koncertu a moje spokojenost dále narůstala, a to jsme nebyli ještě ani v polovině. 

Suma sumárum z čistě Derisova období došlo jenom na dvě hitovky Forever and One (Neverland) a Power z alba The Time of the Oath z roku 1996, což mně tedy vůbec nevadilo a nebyl jsem sám. Protože upřímně řečeno, tuhle předlouhou éru Helloween jsem nikdy nijak zvlášť neprožíval a Andiho jsem měl vždy spíše nesmazatelně spojeného s prvními alby Pink Cream 69. Navíc nic ve zlém, Deris chvílemi připomínal šaškujícího Geňu předvádějícího lekajícího kapra a snahy o infiltraci do starých fláků nebyly vždy nejpovedenější, ale tak přece tam nebude dvě třetiny setlistu jenom postávat a lapat po dechu... Jinak Sascha Gerstner slaví letos u Helloween už dvacet let a k jeho kytarové práci není co vytknout, přesto se mu daří působit vedle starých pardálů stále tak nějak mladicky, možná k tomu přispívá takové depešácké vzezření, které mně teda trochu sere :) Svoje jubileum ale oslavil parádním sólíčkem, které vetknul mezi hitovky Angels a Best Time z posledního alba. Ostatně skvělé výkony předvedla celá trojice kytaristů a taky basveterán. 

Jak jinak mohlo vše skončit než povedenými přídavky. V tom prvním po „ukolébavce“ A Tale That Wasn’t Right a druhém odskočení do Derisovy éry s energickou epikou Power přišel závěrečný megaopus Keeper of the Seven Keys. O mnoho více toho již metalová duše s blížící se půlnocí unést nemohla, ale přece jen ještě, ačkoli se již zatemnilo, bylo těžko představitelné, že by se německá legenda rozloučila bez I Want Out. A tak se také stalo a před grandiózním finále si ještě stihli převzít zaslouženou zlatou desku za prodeje posledního alba v Česku.

Výsledný dojem čtvrtečního koncertu byl více než povznášející a jakékoli sklony k nostalgii a k úvahám o neúprosném běhu času přebila čiročirá radost z nefalšované metalové klasiky v podání žijících velikánů. A ať již za stmelením celého dýňového septetu v roce 2017 stálo cokoli, budiž mu za to vzdán věčný hold. A vůbec mě ani nezajímá, jestli si Kiske s Derisem na „kámoše“ jen hrají… koneckonců, o kom je Helloween především, netřeba opakovat a rivalita tak nemůže nebýt a nervy nadranc musí mít spíše Andi. Ale na výkony na pódiu tenhle setup má doslova blahodárný účinek a oddané kovové srdce jihne a plesá a nebudu tak vůbec přehánět, když závěrem přiznám, že bych vyrazil bez zaváhání zase klidně hned zítra. Heavy Metal Helloween... 

Setlist Helloween: 
Skyfall
Eagle Fly Free 
Mass Pollution 
Future World 
Save Us 
Forever and One (Neverland) 
Metal Invaders / Victim of Fate / Gorgar / Ride the Sky 
Heavy Metal (Is the Law) 
Angels 
Solo Sascha Gerstner 
Best Time 
Dr. Stein 
How Many Tears 

Přídavek 1: 
A Tale That Wasn‘t Right 
Power 
Keeper of the Seven Keys 

Přídavek 2: 
I Want Out