Ryze undergroundová akce, kde vévodilo jméno dánských maniaků HEXIS, kteří tak dobře kloubí hardcore a chorý black metal, se konala zcela nenápadně v prostoru mně do té doby neznámého klubu Final kousek u Hlavního nádraží. Když jsem dorazil, prostor, jak nahoře, tak i dole, mi připomněl staré punkové kluby a squaty, které jako houby po dešti rostly v letech devadesátých. „Ozdoby“ tu tvoří vše, co kdo přinesl, ale celkově dominuje luxusně vychytaná houpačka naproti pódiu.

Jako první se kormidla chopil trojlístek s názvem V RUKOU OSUDU. Nevím o žádné české kapele hrající těžký funeral doom, která by rovněž vystupovala i veřejně, takže mě jejich set moc, ale opravdu moc potěšil. Hudbě vévodí klasické těžkotonážní riffy, pomalé údery do virblu a chorobný vokál, ale pánové to myslí zcela vážně a nepomáhají si žádnými klávesovými nástroji. V průběhu jejich týrání sice drobně došlo i k tesklivým kytarovým vyhrávkám a rychlejším tempům, které jakoby přecházely do sludge nálad, ale to na jejich výkonu nic nezměnilo. Hráli asi půl hodiny, kdy jsem už byl více než naladěn a připraven na další porci muziky, ale V RUKOU OSUDU mají můj obdiv za odvahu, že se snaží zazáplatovat díru, která na našich pódiích rapidně chybí.

Mladíci ze SAGITTARIUS A poměrně dlouho zvučili, ale jakmile měli hotovo, otáčí se čelem k bubeníkovi a tak po čas celého hraní zůstali. Hudebně jsou ve vodách blackově zabarveném death metalu moderního střihu spoléhajícím na údernost a poměrné střídání nálad a pár core nápadů. Zvuk byl dobrý, lehce zastřený, mělo to drive a celkově mě muzika neurazila, jen kdyby si to chlapci nehráli tak nějak pro sebe. Kapela je to poměrně mladá a, řekl bych, hudebně se zatím ustaluje a ještě přemýšlí, jakou cestou jít. Osobně jsem v jejich setu ale postrádal nějaký poznávací rukopis či výraznější motiv, takhle to bylo jen precizně odvedené řemeslo a na to se dnes už bohužel moc nehraje. Navíc koukat se na jejich záda, jak se klátí a vyměňují si pohledy mezi sebou, mi přišlo dosti neosobní, i když to zcela byla originální forma přístupu k živému hraní.

Stage se připravuje na dánské peklo. Věděl jsem, že se končí ve 22 hodin kvůli rušení nočního klidu, o to více mě zarazilo, že se HEXIS ujmuli nástrojů hodně pozdě. Nemá cenu nic zastírat, nakonec hráli dvacet minut. V otázce zvuku bych byl docela přísný, kdybych nevěděl, že právě po prokleté deváté hodině se musí držet určitý hlasitostní limit. Tobias sice kytaru proháněl přes dva aparáty, ale bohužel to kvůli nutnému ztlumení ze strany zvukaře místy nebylo ono. Po třetí skladbě se to celkem uklidnilo a HEXIS tak naplno předváděli svůj um kloubení hardcore s black metalem. Vokály šílené, frázování sice dosti okaté, ale i tak zapadající do celku i nálady kapely. Basa tu spoušť dobře podtrhuje a je v těch lámavějších riffech dobrým nosníkem, ale když se to celé rozjede a bicí vypálí tu svoji typickou rubanici, je to podobný pocit jako při poslechu desky, kdy nevíte, jestli vám neupadne hlava. Škoda jen, že se živě vytratil prvek zahuhlanosti (pro mě přidaná hodnota) ve formě noise, který by možná spravila druhá kytara. Co však HEXIS neponechávají náhodě, je živá prezentace. Mlha, stroboskop blikající dle rytmu bicích a žádná jiná osvětlení dělaly z jejich setu poměrně epileptickou záležitost. Vzato do důsledku, vlastně se na to nedalo koukat. Občas se v mém zorném poli mihla nějaká postava muzikanta naplno sjetého v záchvatu hry, zbytek byl pro oči utrpením, ale pastvou pro uši. Když jsem si nakonec na ten nepřeberně kvalitní chaos zvykl, pánové se rozloučili.

Po skončení akce pár lidí nakoupilo merch a vinyly desky Abalam a následoval pokec s muzikanty a debata, jak to bylo krátké, ale zato velmi intenzivní. Nikdo to však neměl pořadatelům za zlé, a tak i já nakonec odešel spokojen, protože tohle je hluboký underground v celé své pihaté kráse.