Inkriminovaná neděle mne zastihla v pracovním procesu. Nebylo tedy příliš času nazbyt a už jsem vlahým podvečerem metelil k tunelu směr žižkovský Matrix. I tak se mi nepodařilo dorazit včas. Původní začátek v osmou večerní se posunul již na půl. K tour „Adventus Satanae MMXII“ totiž v Praze přibylo ještě jedno turné dvou níže zmíněných elektronických těles, nazvané „Blind Shadows“. Spářením těchto na první pohled nesourodých stylů tedy nakonec vzniklo finální „Blind Shadows of the Satan´s Arrival“. Obojživelník tak dostal za jedny peníze dvojí zážitek a zbytek měl alespoň příležitost podívat se živě na produkci, kterou by jinak mohl těžko kde spatřit.

První TZII a jejich slibovaný „transcendental industrial“ jsem tedy prošvihnul úplně a do sálu jsem vpadl v závěru produkce Japončíků CONTAGIOUS ORGASM. To bylo necelou půlhodinu po původně oznámeném startu. Nijak dlouho tedy hlukotvůrci ortodoxnější pekelníky „netrápili“. Z toho, co jsem viděl, však bylo patrno, že se s tím duo Japončíků Hiroshi Hashimoto a Kenji Kobayashi vůbec nepářou. S enormním zápalem metalovým hlavám předvedli, zač je toho tanec. Výraznou roli hrály divoké perkuse a do jejich čertovsky svižného rytmu hlučely krabičky a knoflíčky. Podobnou hudbu nijak cíleně nevyhledávám, ale tady jsem měl z té části vystoupení pozitivní dojem. Ať už ze syrovosti jejich řádění, či ze sympatického projevu obou chlapíků. Ti posléze běhali během vystoupení blackmetalových kapel mezi fandy a jevili čilý zájem o produkci pekelných kolegů.

Okukovali hned po nich nastoupivší zkušené našince SILVA NIGRA a jejich stylové propriety. Tváře skryté za warpaintem začaly do přítomných bez okolků hustit svou černočernou tvorbu. Je to už nějaký rok, co jsem tyhle rarachy viděl naposled a nutno uznat, že mne bavili daleko víc, než tehdy. (Byl to tuším Bunkr? Ech ta skleróza.) Tenhle večer byli mnohem suverénnější a přesvědčivější. Navíc ani set slezské legie nebyl vzhledem k počtu kapel příliš dlouhý, tudíž na nudu nebyl čas ani náhodou. Pár nových válů, pár osvědčených a úplný závěr v podobě Neodpustil, zastihl většinu Matrixu v pozoru či v pohybu. Jediné, co mi ne tak docela šlo pod vousy, byl příliš zahuhlaný zvuk. Člověk aby měl uši jako slon, aby ulovil nějaký ten záchytný bod. To však v Matrixu není nic nového. Ale co. Nejsme na školní besídce a rouhání to bylo i tak kvalitní a působivé.

Na řadu přichází zahraniční pekelná enkláva. Jako první jsou na řadě TORTORUM. I když mají na kontě pouze čerstvé debutní album Extincionist, nejsou to žádní zelenáči. Člověka by to svádělo znovu se rozplývat nad tím, jak to ti Norové mají v krvi a jak opět nešlo zapřít jejich původ. Tady se věci mají trochu jinak, neboť málem polovina koncertní sestavy je polského původu. Kytarista Skyggen (alias Paimon) měl co do činění se jmény jako Thunderbolt nebo Veles (tam pro změnu za bicími) a za baterii usedl v Praze Stormblast z Infernal War. Norsko-polská kooperace dopadla na výbornou. Špinavé a pekelné představení dirigoval od mikrofonu vlasuprostý a fanatický Barghest a dařilo se mu k hromadné blasfémii strhnout i většinu uznale přihlížejících. Stormblast žene spřežení kupředu jako šílený kočí a do všeho toho zvěrstva se nebojí strunná sekce vnést nějakou tu výraznější melodii (nenarušující celkově přísný dojem). Výsledkem je působivá jízda oddaná peklu, kterou v samém závěru šperkuje klasika Call from the Grave. Dárek dali muzikanti viditelně nejen fandům, ale taky sami sobě. Zvuk opět nebyl dokonalý (i když o dost lepší než u Silva Nigra), ale i tak je třeba smeknout čertovskou kamizolu. Dokonce ani nikdo neuhořel. Kult!

Frantíci BLACKLODGE na šňůře zaskočili za krajany Hell Militia (o těch jsem mezitím zaslechl vše od nemocí po rozpad). Hodně fandů bylo z této změny rozčarováno a já se tomu ani moc nedivím. Jedná se o dost rozdílnou hudbu. Obě kapely sice velebí peklo, každá však po svém. Zatímco pekelní milicionáři jsou osvědčeným rychlíkem, jejich náhradníci mocně experimentují s elektronikou a různými beaty, které můžou nejednoho oldskulového srdcaře porazit. Sám proti podobným nápadům nic nemám a studiová tvorba chlapíků se stříkačkami mi připadá zajímavá, ale v sále se osazenstvo rozdělilo na dva tábory. Bylo vidět, že Blacklodge měli na místě svou kliku a jiná skupinka zase raději prchala ke sklenicím a kelímkům. Sám jsem, přiznám se, po pár skladbách patřil ke druhé partě. Nesedlo mi vybalancování zvuku elektroniky a metalového zbytku, místy jsem postrádal větší důraz „tucavé sekce“. Měl jsem pak pocit, jako by bylo vše elektro a industriální puštěno jen tak nějak v povzdálí a do toho se snažila kapela hrát. Chyběl mi pocit celistvosti a celkového rytmického ničení. Bylo znát, že muzikanti jsou již ostřílení matadoři, ale já jsem naneštěstí tentokrát zasažen nebyl. Nejednomu „tanečníkovi“ se však zavděčili, takže žádný problém. Alespoň se postarali o symbolické provázání dvou stylů, které v Matrixu ten večer zazněly a ukázaly, že k sobě nemají zdaleka tak daleko, jak se někomu může zdát.

Ale dosti řečí kolem. Na řadě je finská HORNA, která už patří k živoucí klasice černočerného podhoubí. Je to už nějakých nechutných 15 let zpátky, kdy na adresu zinu In Deed Hell dorazilo od Solistitium records promo Hiidentorni. Pamatuju si, že jsem tehdy byl dost mimo z jeho surového znění a nějak jsem to celé nepobral. Postupem času jsem samozřejmě tyhle zlé pány docenil a k rohatému rituálu se vzdychající obětinou, se vrátil. Ty divoké fotky z vnitřní dvojstrany proma mám v hlavě dodnes. Dnes už je sestava zákonitě jiná než tehdy, jen černý harcovník Shatraug neúnavně tvoří jednu nesvatost za druhou. Navíc se mu podařilo obklopit se podobnými individui v čele se Spellgothem, který se svým obligátním růžencovým pentagramem a jakýmsi sebetrýznícím rohem vedl černou mši a vzýval ďábla po celé vystoupení. Komunikace s lidmi naprosto nulová, vše jako by se odehrávalo dle daného scénáře. Na mši taky člověk neočekává nějaký tělocvik, že? (Když tedy nebereme v potaz zpívající/křepčící ježíšomilce z Anděla.) Zvuk je úplně jinde než u předchozích kapel, v což jsem tajně doufal. Za nějakou tu hodinu se tak stihly oprášit jak ty nejstarší relikvie z dob zmiňovaného dema, tak novější hymny jako Merkuriana, v níž se dostal ke slovu i čistý zpěv. Člověk se jen zas a znovu nestačí divit, jak může být vysoce destruktivní a špinavá hudba hypnotická a pohlcující. Náhle vše končí a beze slova je scéna vyklizena. Netřeba se nad tím pozastavovat, zřejmě to tak mělo být. Kozlečina náramná.

Nedá mi se lehce nepozastavit nad Matrixem. Kvalitní zvuk jsem nečekal, tudíž jsem ani nebyl nepříjemně překvapený. To, že když chce člověk víno, přistane na pultě močkelímek za pěkných 40 káčé a když Colu, tak za 35 nafásne nefalšovanou plechovici pepsiny, mě už taky nezarazilo. Ale pouštět mezi Tortorum a Blacklodge o přestávce Evanescence a podobné divočiny… Prostě taková drobnost, a jak umí pokazit atmosféru v sále… naštěstí se posléze začalo pouštět rozumně. Tuším, že to nebyla náhoda.

Jinak je třeba celou akci pochválit. Žánrová různorodost nikoho nijak viditelně nepobouřila a v nedělní večer si sem našel cestu vcelku solidní počet čertomilů. Asi ne každému se líbilo všechno, ale soudě dle ohlasů nikdo ze zúčastněných vyloženě nezklamal. Jen si prostě každý musel vybrat to svoje. Nezbývá než se těšit, jaké že to šňůry Arkham sváže příště!

Fotky © Shelley