Imperial Triumphant hráli v Underdogs před půl rokem, a bylo to tak dobré, že jsem se rozhodl jít na ně znovu. Původně jsem možná lehce váhal, jestli má smysl vidět znovu to samé a ve stejném klubu, navíc, když předkapely stojí celkem za prd. Nakonec ale Američané potvrdili, že budou hrát obměněný set se staršími songy a navíc i nějakou novinku, plus na poslední chvíli přibyli do lineupu i Geography of Hell, takže bylo o návštěvě rozhodnuto.

Geography of Hell jsou industrial/noisová čtveřice, která svůj hluk generuje převážně ručně. Laptop sice na stole s hromadou harampádí rovněž měli, ale předpokládám, že posloužil především k samplování mluveného slova a k ovládání projekce. Dále byly využity kromě desítky efektů různé pružiny, kovové tyče, ale také plechové barely, do kterých dva boční členové mlátili jak palicemi, tak i řetězy. Hned v úvodních minutách se do toho Geography of Hell opřeli poměrně intenzivně a vygenerovali slušně hlasitý výplach. Možná to ze začátku až trochu přehnali, protože následující třetina, složená z ambientních ploch, nebyla až tak výživná, což nám ovšem v závěru dobře vynahradili. Skřípání plechů, drnčení spirál a mlácení do barelů sice nebylo moc synchronizované, na druhou stranu působilo poměrně organicky. Bylo rozhodně zajímavé sledovat čtveřici, jak přepínáním senzorů z jednoho přístroje na druhý, a to včetně kovového zábradlí před stolem, hlukovou stěnu obohacuje o další vrstvy. Za mě rozhodně palec nahoru, kombinace noisové performance se skřípajícím metalem jde rozhodně lépe dohromady než následující kapely, které se k pražské zastávce přidaly.

onDRajs: Ano, oceňuju Geography of Hell za to, že řadu zvuků generují poctivě živě, byť je prohánějí přes různé efekty a distorze. Nejsilnější byla čtveřice v momentě, kdy své lomození podpořila rytmickým duněním, což bylo zejména v úvodu setu. V pasážích, kdy rytmy utichly a žezlo převzala kresba subtilnějšími ruchy, už to trochu vázlo. Chyběly tomu dynamika a vývoj, v těchto „intimnějších“ ambientnějších partiích to zkrátka chce větší cit pro kompozici, případně improvizaci. Co ovšem musím vyzdvihnout, byla skvělá mozaiková projekce, v níž se na bázi polyekranu střídaly desítky dokumentárních obrazů, a to zejména z druhé světové války. Zdaleka však nešlo jen o nějakou zákopovou řež, objevovali se doboví političtí vůdci, záběry zdevastované Hirošimy apod. Celé vystoupení Geography of Hell tak považuju spíš za jakýsi soundtrack k válečnému konfliktu, o čemž napovídají i názvy jejich dosavadních počinů. Škoda, že kvartet hrál jen pro pár lidí.

Docela škoda, že Altarage se k turné Imperial Triumphant připojí až 16. listopadu. Jednalo by se totiž o mnohem vhodnější doprovod než Dawn Ray'd a False, jejichž turné se s Newyorčany protnulo pouze v Praze. Dawn Ray'd jsou typická levičácká kapela, co se snaží hrát black metal, má celkem OK technický skill, ale hudbu dělá špatnou. Slušné blast beaty s rychlými riffy, za které by se možná styděli i dnešní      Wolves in the Throne Room, a zpěvák, kterej zavřel hubu pouze ve chvílích, kdy hrál na housle. K tomu řvaní navíc celou dobu skákal po pódiu jako postřelenej, kytarista na nás cenil zuby, jako by se těžce přestřelil Mkem a vůbec, raději s Marasťákama na pivo.

onDRajs: Dawn Ray’d opravdu do line-upu těžce nezapadli. Stylový přehmat. Po vystoupení Geography of Hell to znělo, jako kdybyste po návštěvě protiatomového krytu v plynových maskách vyrazili do lunaparku s řetízkovými kolotoči. Dawn Ray’d střídají dvě polohy - primitivní black s odrhovacími punkovými riffy á la Dark Throne (to je možná pro ně až urážka) a něco jako středověkem načichlou lidovku s tklivě znějícími houslemi. Pár skladeb se vydržet dá, ale jinak je to celé na jedno brdo. Problém vidím v nástrojovém obsazení; kytara, bicí, housle a skřehot na ambicióznější vrstevnatější hudbu nestačí. O to však zřejmě Dawn Ray’d nestojí… Nejhorší kapela večera.

A u False jsem strávil před pódiem snad ještě méně času než během předchozí bandy. Tuhle kapelu sice docela pohřbil zvuk, ve kterém od sebe fakt nešlo rozeznat dvě kytary, basu, bicí, klávesy a ó mocný řev pěvkyně. Teda spíše nekonkrétní chrčení do mikrofonu od slečny, která na rozdíl od jiných female-fronted kapel False kladné body rozhodně nepřidává jak vokálním výkonem, tak ani po vizuální stránce. Bubeník sice občas sypal slušná pekla, a sem tam se i docela zajímavý kytarový postup ozval. Na druhou stranu občas hráli takové nesmysly, že se člověk nestíhal divit. Nějaká snaha o to hrát hudbu á la Emperor tu možná je, ale skladatelské kvality rozhodně ne.

onDRajs: Tady se False musím trochu zastat. I když… Pokud budete chtít založit blackmetalovou kapelu, nestavte za mikrofon slečnu s 40kilovou nadváhou. Byť jejich letošní zářez Portent je slušný výlet do hájemství melodického black metalu 90. let, veškerá atmosféra z desky je při pohledu na poskakující bachyni v sukni tatam. Vokální projev Rachel je navíc úplně zoufalý, což jsem si uvědomil i poté, když jsem si po koncertě znovu letošní album False pustil. Přitom hudba jako taková marná není – jde o ponor do skandinávských devadesátek, předlouhé propracované a dost nasypané skladby (poznal jsem 13minutovou Rime on the Song of Returning se závěrečným pomalým riffem) s dobrou instrumentací zúčastněných. Jasně, zdaleka to není nic objevného, ba naopak. Šestice hojně cituje a nahlíží do sborníku Emperor z první půle 90. let. Koncert ovšem totálně pohřbila přepálená zvuková koule, v níž kromě pověstného „bzučení včel“ toho moc nebylo slyšet. Bubeník Travis byl ovšem top. Velký tahoun kapely, sypačky s kobercovými průšlapy zvládal hravě, až jsem si říkal, jestli ho pro False není škoda. Kapela by však měla zapracovat na pódiovce.

Naštěstí hned jak přišli na pódium Imperial Triumphant, tak bylo jasné, kdo tu je opravdový hudebník. Jasně, ono se to hraje, když váš bubeník je Kenny Grohowski, který se letos ukázal v Praze i na jazzovém maratonu Johna Zorna a jako Asmodeus spolu s Trevorem Dunnem a Marcem Ribotem předvedli totální smršť. V newyorské imperiální trojici ale těžce diktuje jakýkoliv nástroj, na který se podíváte. Přišlo mi ale, že oproti dubnovému koncertu lezla ven více kytara, takže se jednalo o menší dominanci basy s bicími, ale zase to více řezalo. A navíc to byl nášup od začátku do konce. Minule Imperial Triumphant trochu doplatili na přehrávání posledního alba Vile Luxury, což znamenalo pomalejší rozjezd a pořádné nakopnutí až od Chernobyl Blues. Tentokrát měli setlist přeházený a odpálili ho s Breath of Innocence z EPčka Inceste, takže to byla totální šleha po celou dobu, a to i když došlo na první songy z Vile Luxury jako třeba Swarming Opulence. Paradoxně bych ale řekl, že i přes přeházený setlist se jednalo o ucelenější koncert. K tomu přidali i jeden kompletně nový song, údajně i jednu skladbu z Abominamentvm a totálně vyhrocený Chernobyl Blues samozřejmě také nechyběl. Škoda teda, že na Abyssal Gods v neděli vůbec nedošlo, minule aspoň zahráli na závěr Dead Heaven. I tak jsem ale z toho koncertu odcházel s pocitem, že to byla ještě více rozlámaná a schizofrenní jízda. Zlaté masky jinak opět nechyběly a navíc si pod nimi na poslední dva songy Newyorčané rozsvítili červená světla jako bonus.

Co říct na závěr? I když jsem je viděl letos už dvakrát, třetí příležitost bych pravděpodobně rovněž nevynechal. Imperial Triumphant jsou ve skvělé koncertní formě a jejich nasypaný skřípající jazz metal naživo skvěle funguje. Na Brutal Assault s nimi!

onDRajs: Imperial Triumphant měli jedinou chybu. Místo 22 hodin začali hrát ve 22:35 a mně bylo jasné, že pokud chci stihnout poslední vlak do Ústí, celý koncert až do konce neuvidím. Tohle mě tedy dožralo, když vezmu v potaz, že jsem celý večer čekal v podstatě jenom na ně. Co k nim tedy? Trio mělo vynikající, metalicky ostrý zvuk a strunné nástroje nezněly tak zastřeně a zahuhlaně jako na studiovkách. A vlastně můžu říct, že Imperial Triumphant živě a na deskách jsou dvě různé kapely. Naživo je to hlavně skřípající kakofonní syrový metal bez příkras dost podobný Gorguts nebo Pyrrhon. Když si odmyslím povedené maskování muzikantů, s blackem to nemá skoro nic společného. Je ovšem úžasné sledovat práci trojice, kde každý sám za sebe hraje svoji linku, ale dohromady makají pro kapelu, což ve finále zní jako nějaká noisová symfonie. Grohowski skutečně diktuje, ať už jde o akcentování v sypačkách, v lichodobých rytmech, průšlapy nebo tvůrčí práci s činely. Předpokládal jsem taky, že oba strunatci budou mít horu efektů, o to větší bylo moje překvapení, že si vystačí jen s několika krabičkami. Klobouk dolů. Pauzy mezi skladbami vyplňovala intermezza s mluveným slovem neviditelné průvodkyně vystoupením. Zajímalo by mě, jak by to znělo, kdyby skupina vystoupila v plném složení s dechy, pianem a sbory – třeba dvojka z Vile Luxury bez nich na prknech Underdogs zněla úplně jinak. Takový koncert by byl úplně něco jiného, jenže je jasné, že něco podobného by Imperial Triumphant mohli zahrát jen ve svém domovském New Yorku. Vynikající, i když jsem viděl pouze půlku setu.