Mocný triumvirát made in Suomi nás nalákal k návštěvě smíchovského Futura, abychom v metalovém obřadu uctívali nekonečnou zimu, mráz a led. Jaké to však bylo překvapení, když jsme se přiblížili ke klubu a zjistili, že i dalších X zmrzlíků má obdobné úmysly! Proč by jinak trčeli v mínus deseti v půlhodinové frontě na šatnu, táhnoucí se kamsi za roh budovy? Když jsme se náležitě namrazili a odevzdali svršky šatnáři s vizáží o dvacet let staršího Stevena Wilsona, přišel čas na další chladivý útok v podobě winter metalových bestií Wolfheart.

Čtveřice seskupená kolem charismatického plešouna Tuomase Saukkonena odstartovala našlapaný půlhodinový set, během něhož zaznělo šest skladeb. Předehra na akustickou kytaru uvedla první věc, a už se do vyprodaných prostor klubu valí The Hunt z Winterborn. Jako bonus celého večera se konalo příjemné překvapení v podobě dobře čitelného zvuku. A tak jsme si zatrsali i na nekompromisní Strenght and Valor, aby okovaní zálesáci znovu práskli do koní a rozmlátili nás svižnou rubačkou Ghosts of Karelia.

S výjimkou dvou věcí se totiž překvapivě hrálo z debutu z roku 2013. Nejprve se vybočilo singlem Boneyard z očekávané novinky Tyhjyys, a ze Shadow World následně zazněla jen klipovka Zero Gravity. To je škoda, satanžel tak nedošlo třeba na Resistance. Wolfheart vsadili na rychlejší kousky z repertoáru a vůbec se s tím nemazlili. Žádné podbízivé kecy, trapné roztleskávání a povzbuzování, ale poctivá nálož severského metalu. Tím si okamžitě získali publikum, jehož nadšený aplaus měl daleko k obvykle rezervovanějšímu přijetí první předkapely.

Přednahrané smyčce uvedly epickou hymnu Routa Pt.2, která byla pro ten večer posledním flákem kvarteta bojujícího pod vlajkou Spinefarm records. Nezbývá než ocenit nasazení hudebníků, kdy v klepačkách točil palicí i bubeník Joonas Kauppinen. Věřím, že pro své vystoupení na Brutal Assault 2017 připraví pánové trochu čerstvější playlist a určitě si je nenechám ujít.

Po krátké pauze, kdy jsme si museli vybrat, zda zaujmout výhodné pozice v sálu, nebo se pro pár kapek zrzavé vody vydat všanc unylým želvám za obleženým barem, zvítězila první varianta. Organizace kapel a pódia ze strany Obscure po celý večer klapala výtečně v kontrastu s línou bandou neschopných barmanek, které mít v podniku, letí na hodinu.

Intro From the Depths of Spring z poslední řadovky Barren Earth už dávalo tušit vypalovačku Howl, jenže chyba lávky! Jakmile se kapela zjevila, odstartovala vystoupení archivní The Leer z Curse of the Red River. Té jakoby chyběl původní agresivní říz, zněla mnohem víc do sedmdesátkového rocku. Stačil letmý pohled na sestavu finského superbandu a hned bylo jasné, že tady něco nehraje i personálně. Z šesti členů základní sestavy pražský koncert odehráli jen dva, a to matador a mozek kapely, basák Olli-Pekka Laine a stále relativně nový zpěvák, Faeřan Jón Aldará.

Kytarista Sami Yli-Sirniö se nechal nahradit svým kolegou z Waltari Kimmo Korhonenem, místo klávesáka Kaspera Mårtensona zaskočil Antti Myllynen (Creinium). Změna proběhla i za bicími, když byl Marko Tarvonen nahrazen kytaristou z další Kimmovy kapely, blackových Solacide. Totožnost blonďáka drtícího druhou kytaru místo Janne Perttily se mi zjistit nepodařilo. Uf, takový personální kolotoč! Vyvstává otázka, zda má vůbec cenu vyjíždět na tour, když se to většině kapely nehodí a musí za sebe mít supl. Podle mně se to na vystoupení podepsalo, i když výkony zúčastněných muzikantů nebyly zlé. Přesto se do vystoupení Barren Earth vždy nepodařilo vměstnat totožné emoce z alb, i když to neplatilo pokaždé.

Také playlist, obdobně jako u první kapely, překvapil. Polovina ze šesti songů pocházela z prvotiny z roku 2010 a druhá z On Lonely Towers. Na jednu stranu bylo určitě zajímavé slyšet staré věci s Jónem za mikrofonem. Drobný týpek všem velmi rychle předvedl, jak moc dobrým vokalistou je v murmuru i čistých polohách, kdy mu velmi obstojně sekundoval Kimmo. Jako druhá věc zazněla Flicker, ale ani u ní se tak nějak nedařilo dostat do žádoucích černých death/doomových vod. Stále to bylo víc o progrockovém feelingu.

Následující uvolněná A Shapeless Derelict nechala vyniknout protipólům deathového riffování a baladických slok. Pomalé doomové pasáže šmrncnuté psychedelickou notou na domácí melodeathové publikum nezabíralo jako první kapela, i když nějaký ten kontakt tam jen přece byl. Jón nezapomněl poznamenat, že všichni sice pochází z chladného Severu, ale takovou kosu jako je u nás tam nemají. Klipová Set Alight poněkud oživila ospalé řady a další z debutu Cold Earth Chamber fungovala také celkem fajn. Nicméně poslední song On Lonely Towers je podle mě super na poslech doma v obýváku, ale artrockovými postupy načichlá dlouhá skladba na závěr? To byl podle mě omyl.

Sečteno a podtrženo: Barren Earth si ostudu neudělali, já sám jsem měl větší očekávání, ale u řady lidí bodovali. U jiných ne. Když vzpomenu na jejich fenomenální vystoupení před lety na Brutalu, byla to tentokrát jiná kapela. Doslova. Takže nic proti, já se těším, až někdy zase uvidím Finy v odpovídajícím line-upu a s trochu šťastnějším výběrem skladeb. Moje sympatie si ale i tak udrželi.

Následující anabázi kolem koupě piva a panáků už nechci komentovat, i když pro další průběh měla téměř půlhodina (!) strávená v nesmyslné frontě, zásadní význam. Příště si skočím pro lahváče do supermarketu vedle, na ulici ho vyexuju, a bude to lepší. Ať tak či onak, klub se zaplnil k prasknutí (odhadoval bych to na čtyři stovky bojovníků), ve chvíli prvních tónů Insomnium jsem dostal kelímek s bahnem, ale jinak jsem se pro přetlak lidských těl nedostal skoro nikam.

Zvuk byl stále parádní a headliner započal první část vystoupení proklamovaným přehráním celého alba Winter´s Gate. To není zdaleka taková pecka jako jeho předchůdce, ale budiž. I tak se tam tři až čtyři vály povedly a trochu té španělkové vaty z linky se dalo vydržet bez obtíží. Od prvních tónů Part 1 se hroziči mohli pominout. Není divu, chytlavé melodie a šlapavá tempa v klidu nenechávala ani mě. Při úvodu Part 3 už frontman Nillo Sevänen přehlížel les rukou a Insomnium se naplno ujali svého půldruhé hodiny trvajícího kralování. Veškeré akustické pasáže, klávesy a čisté zpěvy šly ze záznamu, přičemž na half playback zpíval i Jani Liimatainen.

A právě v jeho a kytaře Markuse Vanhaly tkví jádro úspěchu kapely. Chlapci jsou parádně sehraní, dokonce měli stejná tílka a hrou se evidentně bavili, měnili posty a hecovali publikum. Také Nillo byl ve zpěvu o něco přesvědčivější než na loňském Brutal Assaultu, kdy jsem jejich vystoupení nedokoukal pro mizerný zvuk. SkladbaPart 7 ukončila první blok věnovaný novince a po chvíli zazněla předehra The Gale z Above the Weeping World následovaná klasikou Mortal Share a ze stejného alba později Change of Heart. Titul Shadows of the Dying Sun kapela připomněla hitovkou While We Sleep, při níž hopsal celý sál, a romantickou zpívánkou The Promethan Song, která zazněla na závěr druhého bloku. Před ní jsme ještě slyšeli starší Bereavement z roku 2004 a Only One Who Waits z One for Sorrow.

Nezbytná pauza, vyvolávání, tleskání, no prostě doják, kapela spokojená, lidi spokojení a došlo na přídavky z Across the Dark – Equivalence, mou oblíbenou Down with the Sun a Weighed Down with Sorrow. Rád bych vyzdvihl hru bicmana Markuse Hirvonena, který svou přesnou a účelnou hrou dodával vystoupení na výbušnosti, včetně bravurně zvládnutých náklepů. Insomnium se právem etablují mezi nejvlivnější melodeathové bandy současnosti. Zájem fanoušků ve vyprodaném klubu o tom svědčí. Na mě možná poněkud dlouhé vystoupení, místo sedmnácti skladeb jich mohlo být klidně třináct, ale poctivost se kapele upřít nedá. Povedený večer i sestava, přál bych takovou návštěvnost a atmosféru více kapelám.

Fotky © Roman Vávra