Asi by přeci jen byla škoda alespoň pár slovy se nezmínit o fajn metalcorové akci, která se pořádala v úterý 7. listopadu v dnes už legendárním klubu na Sedmičce. Protože šlo o vůbec první tuzemské klubové vystoupení francouzské kapely Novelists, jež jsme nedávno představili i na Marastu recenzemi na hned dvě jejich dlouhohrající alba, rozhodně nešlo tuto akci minout, takže program na úterek byl alespoň pro mne jasný.

Turné s kluky jely kapely Cursed Earth a Make Them Suffer, přičemž role headlinera padla na druze jmenované Australany. A asi by se dalo říci, že i docela právem.

Do klubu přicházíme krátce před startem první formace večera CURSED EARTH, pocházející rovněž od protinožců, jmenovitě z města Perth – líhně docela kvalitních hudebních spolků. Jedním z nich však CE ještě tak úplně nejsou a jejich ordinérní pojetí hardcoru (opepřené alespoň místy o nějaký chaos) sice zpočátku vypadalo, že bude mít docela koule, ale po několika úvodních skladbách se dostavil stereotyp, jenž nedokázala nikterak zvrátit ani Jazmine Luders za mikrofonem. Prostě nedýchalo z toho v podstatě nic, show na půl hodinku utekla jako voda a můj pocit z ní naprosto neutrální.

To ovšem samozřejmě neplatilo pro další kapelu večera, na kterou jsem se přišel podívat vůbec poprvé, jelikož na Rock For People tak úplně nejezdím a moderní prog se přeci jen nejlépe konzumuje na klubové scéně.

NOVELISTS přišli představit své nové album Noir, což jim ovšem nikterak nebránilo hned několikrát se ohlédnout zpět na kolekci svých hitovek Souvenirs. První skladbou, jež prořízla lačné publikum, které stihlo v pohodě zaplnit prostor před pódiem, byla výborná The Light, The Fire, velice pěkně ilustrující sílu formace, která tkví především v houpavých rytmech a střídání čistých a harsh vokálů hlavního pěvce Matta Gelsomina. Ten se ukázal být rovněž velice schopným frontmanem a svým hecováním publika, vběhnutím do jeho útrob (jak je na 007 zvykem koneckonců) a vyzváním k wall of death nebo circle pitu (jo jistě, to jsem v tomto klubu tak úplně nečekal, nota bene na djenty metalcoru) rozhodně přispíval ke kvalitní zábavě. K moshování všeho druhu se navíc jako ulité hodí tvrdší skladby, jež ten večer zazněly – The Bitter End, Ouroboros a Grey Souls. Ne zrovna mé oblíbené kousky z tvorby kapely, ale naprosto respektuji, že tklivé balady typu 5:12 AM se na energický koncert úplně nehodí.

Zde se energie dala krájet, publikum skákalo, zpívalo a povzbuzovalo kapelu, jež hrála pouze ve 4 členech s jednou kytarou (tedy ve složení basa, kytara, bicí, zpěv), což mírně snížilo možnost budování sonických hradeb, ale kapela si, podobně jako další formace, vypomáhá mixem, v němž se nacházejí kytarové stopáže, synthy a místy i pěvecké party, jež by Matt kvůli nutnosti přeskakovat mezi dvěma druhy zpěvů asi jen těžko zvládal. Jeho vystoupení je totiž naprosto famózní a vy máte pocit, že posloucháte desku. Velká spokojenost v tomto směru.

Co se týče dalších skladeb, Novelists přidali k dobrému i výtečnou Voyager s djent rytmikou a synťáčkovými radovánkami, skočnou Lead The Light z nového alba a na Souvenirs jsme se ještě naposled vrátili s Gravity.

A to je vše. Kapela balí, a ačkoliv se od lačného publika objevují požadavky na přídavek (a není divu, Frantíci zahráli fakt skvěle), ujišťuje, že se příští rok opět vrátí (to bych jim radil) a uvolňují pódium pro poslední štaci večera – samotné headlinery.

MAKE THEM SUFFER mi před návštěvou neříkali v podstatě skoro nic. V žánru metal/deathcore mám své favority jasně dané a s touto kapelou jsem jednoduše prozatím neměl co dočinění. A ačkoliv většina skladeb zní celkem uniformně a v kontextu jejich „provařeného“ labelu Rise Records, přesto mne zaujala především přítomnost dámské části ansámblu a totiž Booky Nile za klávesami. Ta se k formaci přidala teprve letos a už stihla nahrát a nazpívat své party na albuWorlds Apart, které vitální Australané přijeli promovat. Její jasný vklad je koneckonců znát i třeba ve skladbě The First Movement, jež notně ozvláštňuje jinak spíš klasickou „new wave of deathcore“ tvorbu kapely a já takovou změnu kvituji s povděkem. Přesto se však set Make Them Suffer jinak odehrával v rytmicky našlapané bicí hradbě plné podladěných řezajících kytar, štěkavého vokálu vyzpívaného Seana Harmanise. Já ovšem i tak nemám pocit, že by kapela hrála něco extra, něco, na co bych si musel zajít do klubu opakovaně. Prostě klasický metal/deathcore, který si zvuk kytar vypůjčil z djentu a v současnosti teprve hledá cestu, kterou se vydat dále. Navíc set byl přeci jen poněkud dlouhý a člověk, jenž tvorbu formace nemá naposlouchánu nějak lépe, se jednoduše musel začít dřív nebo později nudit. Když však poslouchám desky, ten pocit nemám, tak nevím, kde je problém. Na druhou stranu nejsem fanda žánru a tedy pravděpodobně ani povolaný kritik.

Co ovšem posoudit mohu u všech kapel je zvukové podání, jež bylo opět (jak už je v klubu standardem) na skvělé úrovni a dán byl, troufám si tvrdit jak výbornými dispozicemi klubu, tak i umem zdejšího zvukaře, jenž (i dle referencí kolegů) posouvá laťku stále výše. Což je na „studentský“ klub prostě super zpráva a pro mne indikátor, že 007 je na koncerty stále jednou z nejlepších možností v naší kotlině. Tak jen tak dále!

A pro všechny, co nebyli – příště na Novelists rozhodně zajít doporučuji. Jejich živé vystoupení je totiž na skvělé technické úrovni, a jelikož se jedná o jednu z nejtalentovanějších současných formací v žánru moderního progu, rozhodně by byla škoda si na ně neudělat čas. Tak zase někdy.